Patricia Cornwell

Patricia Cornwell

Kay Scarpettová 08. Nakažlivá smrt

KAPITOLA 1

Dublin obestřela jasná chladná noc, vítr skučel za okny mého pokoje, vzduch jako by se proháněl píšťalami milionů dud. Větrné poryvy otřásaly okenními tabulkami ve starých rámech, škvírami se možná protahovali duchové a já jsem znovu upravila polštáře a konečně spočinula na zádech, zašmodrchaná v irské přikrývce a ložním prádle. Ale spánek nepřicházel a mně se vracely obrazy, jež mi nabídl den. Viděla jsem těla bez nohou, bez paží i bez hlav a celá zpocená jsem se posadila.

Rozsvítila jsem a náhle mě ovanulo teplo a lesk obložení stěn ze vzácných dřevin a upoutala tmavočervená barva přikrývek hotelu Shelbourne. Oblékla jsem si župan a mé oči spočinuly na telefonu u rozestlané postele. Byly skoro dvě hodiny v noci. V hlavním městě státu Virginie Richmondu se ručičky na hodinách blížily teprve k deváté, a to by Pete Marino, velitel oddělení vražd metropolitní policie, měl být ještě vzhůru. Pravděpodobně kouká na televizi, pokuřuje nebo konzumuje něco nezdravého, pokud není v terénu.

Vyťukala jsem jeho číslo. Zvedl telefon, jako by ho měl u ruky.

„Odstup, duchu, jsili zlý!” zahalasil v předpodroušeném stavu.

„Do hodiny duchů je ještě daleko.” Zalitovala jsem, že jsem mu zavolala.

„To jsi ty, Kay?” Zmateně se odmlčel. „Vrátila ses do Richmondu?”

„Pořád jsem v Dublinu. Co je to tam za virvál?”

„Uspořádali jsme menší seanci a kámoši si myslí, že jsme vyvolali zlýho ducha. Hele ho! Bubba blufuje!” rozkřikl se.

„Ty si myslíš, že všichni pořád blufujou,” vpálil mu čísi hlas. „Za ty léta tě profese detektiva deformovala.”

„Houbeles. Marino nikdy nebyl jinej, momentálně by ale nevypátral ani zaběhlýho voříška.”

Společnost se řehtala, opilecké posměšné poznámky pokračovaly.

„Mastíme poker,” vysvětlil mi Marino. „Kolik je vlastně tam u tebe hodin?”

„Ani se neptej. Mám pár znepokojivých novinek, jenže teď zřejmě není ta pravá chvíle, abychom je probrali.”

„Nene, počkej. Jen co si přenesu telefon. Kruci! Pokaždý se ta šňůra někde zachytí, vydrž. Zatracená práce!” Slyšela jsem těžké kroky, zapraštěla židle. „Dobrý, Kay. Co se sakra děje?”

„Dneska jsem debatovala se zdejší státní patoložkou o těch případech ze skládek. A čím dál víc se kloním k názoru, že mnohonásobná řezničina spáchaná v Irsku je dílem stejného člověka, který teď působí ve Virginii.”

Zvýšil hlas. „Hoši, uberte trochu!”

Slyšela jsem, že se přemisťuje dál od kamarádů, a přitáhla jsem si k tělu prošívanou přikrývku. Sáhla jsem po skleničce s posledními doušky irské whisky, která stála na nočním stolku.

„Doktorka Foleyová pracovala na pěti dublinských případech,” pokračovala jsem. „Podrobně jsem všechny prostudovala. Pět trupů. Pachatel zbavil tělo hlavy tak, že přeťal pátý krční obratel. Paže a nohy oddělil řezem do kloubů, což je dost neobvyklé. Oběti tvoří rasovou směsici, jejich stáří se pohybuje mezi osmnácti a pětatřiceti lety. Nikoho se nepodařilo identifikovat, oficiálně je prohlásili za zavražděné blíže neurčeným způsobem. Hlavy a údy se nikdy nenašly, ostatky objevili na soukromých skládkách.”

„Sakra, to mi zní povědomě,” utrousil Marino.

„Jsou tu dílčí odlišnosti. Ale v podstatě se to podobá.”

„Takže se ten všivák možná přesunul do Států,” konstatoval Marino. „Nakonec se ukazuje, jak je dobře, že ses tam vypravila.”

Zpočátku si to rozhodně nemyslel. A nejen on. Když mě Královské kolegium lékařů pozvalo, abych vedla cyklus přednášek na lékařské fakultě Trinity College, nemohla jsem nevyužít příležitosti a zajímala se o kriminalitu v Dublinu. Marino to považoval za ztrátu času a FBI předpokládala, že výsledky mého zkoumání sotva poslouží něčemu jinému než statistickému porovnání.

Chápala jsem jejich pochybnosti. K sérii vražd v Irsku došlo před více než deseti lety a ve Virginii jsme se prakticky neměli čeho chytit. Postrádali jsme otisky prstů, chlupy, konfigurační parametry lebek, prakticky nic neumožňovalo svědeckou identifikaci. Chyběly nám biologické vzorky pohřešovaných osob k porovnání s DNA obětí. Nevěděli jsme, jak ti lidé zemřeli. Těžko se dala profilovat osobnost vraha kromě toho, že uměl pracovat s řeznickou pilou, možná ji používal ve své profesi nebo přímo vlastnil.

„Poslední případ zaznamenali v Irsku právě před deseti lety,” informovala jsem Marina telefonicky. „V posledních dvou letech jsme ve Virginii měli čtyři.”

„Domníváš se, že pachatel osm let pauzíroval? Proč? Seděl snad v kriminále za jiný zločin?”

„To nevím. Třeba zabíjel různě ve světě a nespojovalo se to s předchozími případy,” odpověděla jsem za úděsného kvílení větru.

„Ví se o podobný sérii v Jižní Africe,” pracně uvažoval

Marino navzdory hlučnému veselí. „Taky ve Florencii, v Německu, Rusku, Austrálii. Zasraná práce, když to tak člověk uváží, podobný zvěrstva se děly všude. Hej!” Zakryl zřejmě rukou mikrofon. „Hulte si svoje žvára, bando! Co si myslíte? Nepokoušejte moje sociální cítění!”

Mužské hlasy v pozadí zněly neurvale, někdo pustil cédéčko s Randym Trevisem.

„Zřejmě se ohromně bavíte,” poznamenala jsem upjatě. „Přesto mě na další večírek nezvi.”

„Chovají se jako hovada,” zabručel. „Sám nevím, proč tuhle slezinu pořádám. Vždycky vypijou úplně všechno, co teče. A fixlujou v kartách.”

„Modus operandi u těchhle případů je velmi zvláštní,” nutila jsem ho svým tónem k vystřízlivění.

„Jasně. Jestli teda ten fešák začal v Dublinu, hledáme možná Ira. Měla bys pospíchat domů.” Říhl. „Vypadá to, že budeme muset vyrazit do Quantika a máknout na tom tam. Už jsi informovala Bentona?”

Benton Wesley řídí Útvar zvláštního kriminálního vyšetřování FBI, s Marinem působíme jako jeho poradci.

„Zatím jsem neměla možnost s ním mluvit,” odvětila jsem váhavě. „Snad bys ho mohl předběžně vyrozumět. Vrátím se domů co nejdřív.”

„Zítra bude pozdě.”

„Ještě jsem nedokončila přednášky,” upozornila jsem.

„Stěží se na světě najde místo, kde by nechtěli, abys přednášela. Nemusela bys už pak dělat vůbec nic jinýho,” neodpustil si do mne rýpnout.

„Exportujeme naše násilí do světa,” namítla jsem. „Můžeme se aspoň podělit s ostatními o naše poznatky, které jsme získali za léta vyšetřování zločinů…”

„V zemi skřítků tě nezdržují jen přednášky, Kay,” přerušil mě, zároveň se ozvalo cvaknutí zapalovače. „Dobře víš, že to není ten důvod.”

„Brzdi, Pete,” varovala jsem ho.

Přesto pokračoval. „Od tý doby, co se Wesley rozvedl, si vymýšlíš jeden důvod za druhým, abys vyrazila do světa, přinejmenším aspoň z města. A vůbec se ti nechce domů, poznám to po hlase, protože nechceš nic řešit, postavit se k věci čelem a chopit se šance. Nazrál čas, abys do toho praštila, nebo vycouvala…”

„Díky, rozumím.” Ukončila jsem jeho dobře míněné podroušené blábolení co nejohleduplněji. „Neponocuj dlouho, Pete.”

Úřad koronera sídlí v domě číslo 3 naproti celnici a autobusovému nádraží, poblíž doků a řeky Liffey. K zadnímu traktu malé a staré zděné budovy vede ulička, kterou přehrazují masivní černá vrata s výrazným bílým nápisem MÁRNICE. Prošla jsem dveřmi v jednom křídle, vystoupala po schodech ke georgiánskému vchodu, zazvonila a vyčkávala.

Bylo chladné mlhavé úterní ráno, ze stromů začínalo opadávat listí. Pociťovala jsem nedostatek spánku. Oči mě pálily, v hlavě jsem měla prázdno, nicméně to, co Marino řekl, než jsem mu málem vyčinila a zavěsila, mě rozrušilo.

„Vítejte,” zvesela zahlaholil administrátor a pustil mě dovnitř. „Jak se dneska máte, paní doktorko?”

Jimmy Shaw byl velmi mladý, s vlasy ohnivými jako měď a nebesky modrýma očima nezapřel Ira.

„Už mi bylo líp,” přiznala jsem upřímně.

„Zrovna vařím čaj,” řekl, když za námi zavřel a vykročili jsme úzkou, chabě osvětlenou chodbou k jeho kanceláři. „Možná by vám šálek přišel vhod.”

„To je od vás milé, Jimmy.”

„Naše milá paní doktorka zrovna dokončuje ohledání.” Pohlédl na hodinky, když jsme vstoupili do jeho malé, poněkud neuspořádané kanceláře. „Bude tu každou chvilku.”

Psacímu stolu dominovala Rukojeť koronera vázaná v solidní černé kůži. Než jsem přišla, Jimmy patrně četl životopis Stevea McQueena a přikusoval toast. Postavil přede mne hrnek s čajem, nezeptal se, s čím si ho přeji, protože to věděl.

„Nedáte si topinku s džemem?” zeptal se jako každé ráno. „Děkuju, snídala jsem v hotelu,” odpověděla jsem jako obvykle, zatímco usedl k psacímu stolu.

„Ale teď už je skoro čas na svačinu.” Usmál se a nasadil si brýle. „Podívejme se na váš dnešní program. Přednášíte v jedenáct hodin a zase v jednu po poledni. Vždycky na patologii ve staré budově lékařské fakulty. Předpokládám, že se pokaždé dostaví kolem pětasedmdesáti studentů, možná víc. Možná i víc. Jste tu úžasně populární, paní doktorko,” konstatoval radostně. „Snad je to i proto, že nám americké násilí připadá exotické.”

„Mnohem exotičtější je dýmějový mor,” řekla jsem.

„Nemůžeme si pomoct, ale to, s čím se setkáváte, nás prostě fascinuje.”

„To mě trochu trápí,” řekla jsem přátelsky, leč varovně. „Nenechte se tím příliš fascinovat.”

Přerušilo nás zazvonění telefonu, chňapl po něm s nedůtklivostí člověka, který na ně musí reagovat příliš často.

Zaposlouchal se a pak řekl příkře: „Jistě, jistě. Nemůžeme ovšem zatím nic závazně objednat. Ozvu se vám.”

„Léta usiluju o počítače,” postěžoval si, když zavěsil. „Jenže socanská vláda nás drží na vodítku jako psa a prachy nikde.”

„Na naše potřeby nebude nikdy dost peněz. Mrtví nevolí.”

„Svatá pravda. O čem dneska přednášíte?” zajímal se.

„O sexuálně motivovaných vraždách, přesně řečeno o úloze testů DNA při jejich vyšetřování.”

Napil se čaje. „Myslíte, že ty případy s oddělováním hlavy a údů, o které se zajímáte, měly sexuální motiv?” V očích mu blýsklo nelíčenou zvídavostí.

„Určitě v tom sex byl.”

„Ale jak to víte, když se nepodařilo identifikovat jedinou oběť? Co když někdo vraždil prostě ze sportu? Například jako ten váš Čiperný Sam?”

„Sexuální prvek nelze upřít ani jemu,” řekla jsem a rozhlédla se, jako bych tím mohla přivolat přítelkyni patoložku. „Nevíte, co Margaret zdrželo? Pomalu se dostávám do časové tísně.”

Shaw opět pohlédl na hodinky. „Můžete se za ní podívat. Možná šla taky do márnice. Přivezli nový případ. Mladého muže, pravděpodobně sebevraha.”

„Pokusím se ji najít.” Vstala jsem.

Poblíž vchodu se z chodby vstupovalo do vyšetřovny, kde koroner provádí před porotou ohledání těch, kteří zemřeli nepřirozenou smrtí. Tedy obětí pracovních úrazů a dopravních nehod, vražd a sebevražd, což se děje jinak s vyloučením veřejnosti, v tomto stadiu média v Irsku nesmějí publikovat žádné podrobnosti. Vklouzla jsem do chladné místnosti s lakovanými lavicemi a holými stěnami, kde několik lidí právě ukládalo do kufříků písemnosti.

„Hledám koronerku,” řekla jsem.

„Zmizela asi před dvaceti minutami. Šla se podívat na přírůstek,” odpověděl jeden z přítomných.

Opustila jsem budovu zadními dveřmi. Přešla jsem malé parkoviště a zamířila k márnici, právě se z ní vynořil starší muž. Působil dojmem dezorientovaného člověka, zavrávoral, rozhlížel se jako omámený. Na okamžik na mne upřel zrak, snad se domníval, že znám odpověď na jeho otázky. Píchlo mě u srdce. Patrně ho sem nepřivedlo nic příjemného. Sledovala jsem, jak pospíchá k vratům, a vzápětí se objevila doktorka Margaret Foleyová, ve tváři výraz štvance, vlasy rozcuchané.

„Panebože!” Málem do mne vrazila. ,Jen se k němu otočím zády, tak frnkne.”

Muž vyběhl dveřmi do uličky, nechal je za sebou otevřené. Foleyová přecupitala parkoviště, zavřela dveře a zajistila je zástrčkou. Když došla ke mně, sotva popadala dech, a škobrtla o vyčnívající dlažební kostku.

„Pěkně sis přivstala, Kay,” uvítala mě.

„To byl příbuzný oběti?” zeptala jsem se.

„Otec. Utekl před identifikací, nestačila jsem odkrýt prostěradlo. Zkomplikoval mi tím celý den.”

Uvedla mě do márničního domku, kde bílé porcelánové pitevní stoly patřily spíš do muzea lékařství, stejně tak stará a nepoužívaná železná sterilizační pícka. Chladicí zařízení udržovalo nízkou teplotu, kromě elektrických pitevních pil, aby moderní vybavení pohledal. Mléčným střešním oknem se prodíralo slabé světlo, které spoře dopadalo na bílé papírové prostěradlo zakrývající tělo, na něž se otec nedokázal podívat.

„Tohle bývá vždycky nejhorší,” řekla. „Kéž by nikdy nikdo nemusel nikoho identifikovat.”

Přešla jsem s ní do příručního skladu a pomohla jí přenést krabice s injekčními stříkačkami, rouškami a rukavicemi.

„Oběsil se na trámu ve stodole,” pokračovala, zatímco jsme se věnovaly drobné práci. „Léčil se z depresí a alkoholismu. Pořád stejná písnička. Nezaměstnanost, ženy, drogy. Věší se nebo skáčou z mostů.” Podívala se na mne, upořádávaly jsme nástroje na pojízdném stolku. „Nemáme tu bohudík volný přístup ke zbraním. To mě těší, i proto, že nedisponuju rentgenem.”

Doktorka Foleyová je drobná žena, nosí staromódní brýle se širokou obroučkou a oblíbila si tvíd. Seznámily jsme se před lety na mezinárodní kriminologické konferenci ve Vídni, tehdy byly soudní patoložky ještě bílými vranami, zvlášť za oceánem. Rychle jsme se spřátelily.

„Musím se vrátit do Států dřív, než jsem předpokládala, Margaret,” vymáčkla jsem ze sebe, zhluboka se nadechla a ztrápeně se rozhlédla. „Na dnešek jsem spala víc než mizerně.”

Zapálila si cigaretu a zkoumavě si mě prohlížela. „Poskytnu ti kopie všeho, co si přeješ. Jak na to spěcháš? Pořízení fotodokumentace pár dní potrvá, ale pošlu ti, co chceš.”

„Vždycky je to naléhavé, když se někdo takový pohybuje mezi lidmi,” řekla jsem.

„Nezávidím ti, jestli se teď s tímhle problémem budeš potýkat ty. Zatraceně, po tolika letech jsem doufala, že toho nechal.” Rozčileně oklepala popel a vyfoukla kouř z těžké britské cigarety. „Pojďme si na chvilku vydechnout. Tlačí mě boty, protože mi otekly nohy. Na téhle pitomé tvrdé podlaze stárnou rychleji než já.”

Zákoutí pro odpočinek tvořily dvě židle v rohu. Margaret položila popelník na vozík. Nohy si opřela o trnož a oddávala se svému zlozvyku.

„Nikdy na ty chudáky nezapomenu,” rozpovídala se opět o sérii případů nelidské řezničiny. „Když mi přivezli první oběť, myslela jsem si, že to je dílo IRA. Kromě bombových atentátů jsem neviděla tak rozcupované lidi.”

Připomnělo mi to Marka tak, jak jsem si nepřála, spontánně jsem se v duchu upínala k období, kdy žil a milovali jsme se. Náhle se mi vybavil s nezbednou jiskrou v očích, která se rozsršela, když se smál a škádlil mě. Za studií na právnické fakultě v Georgetownu jsme prožívali nádherné časy plné zábavy, partnerských soubojů a probdělých nocí, kdy jsme se navzájem nemohli nasytit. Potom jsme uzavřeli manželství každý s někým jiným, rozvedli jsme se a zkusili to znovu. Stal se mým leitmotivem, ať přítomným či vzdáleným, radovala jsem se, když jsem ho slyšela v telefonu i jakmile stanul v mých dveřích, aby mi zlomil srdce a málem zničil postel.

Nedokázala jsem se zbavit myšlenek na něj. Pořád mi připadalo nemožné, že náš vztah nezvratně přeťal bombový atentát na londýnském nádraží. Neuměla jsem si ho představit mrtvého. Takový obraz mi unikal, protože neobsahoval možnost smíření se skutečností. Neviděla jsem jeho ostatky, vyhnula jsem se tomu podobně jako starý Dubliňan, který nesnesl pohled na svého mrtvého syna. Uvědomila jsem si, že mi doktorka Foleyová něco říká.

„Promiň,” zopakovala, v očích smutek, protože můj příběh dobře znala. „Nechtěla jsem tě ranit. I tak vypadáš dneska dost zbědovaně.”

„Kápla jsi na zajímavou souvislost.” Snažila jsem se vzchopit. „Řekla bych, že vrah, kterého hledáme, má něco . společného s pachatelem podobného bombového atentátu. Nezáleží mu na tom, koho konkrétně zabije. Jeho oběťmi jsou bezejmenní lidé bez tváře. Symbolizují jen jeho individuální ďábelskou víru.”

„Moc by tě bolelo, kdybych se zeptala na něco ohledně Marka?”

„Ptej se, nač chceš.” Usmála jsem se. „Stejně bys neodolala.”

„Byla jsi tam, co se to stalo, navštívila jsi místo, kde zahynul?”

„Nevím, kde se to stalo,” vyhrkla jsem.

Popotáhla z cigarety a upřeně se na mne dívala.

„Tím myslím, že nevím, kde přesně se to na nádraží událo,” dodala jsem vyhýbavě, div jsem se nezakoktala.

Dál mlčela, zamáčkla v popelníku špačka cigarety.

„Na nádraží Victoria jsem nebyla nejen od doby, co tam zahynul, ale pokud si vzpomínám, tak vůbec nikdy,” pokračovala jsem. „Neodjížděla jsem odtud ani tam nepřijela. Jestli se nemýlím, naposled jsem byla na nádraží Waterloo.”

„Slavná doktorka Kay Scarpettová nenavštívila právě tohle místo činu.” Vytáhla z krabičky další cigaretu. „Nechceš taky?”

„Bůh ví, že bych chtěla. Ale nemůžu.”

Povzdechla si. „Vzpomínám na Vídeň. Co tam bylo mužů a my dvě jsme vypalovaly víc než největší kuřáci.”

„Kouřily jsme pravděpodobně právě kvůli té tehdejší zdrcující převaze mužů,” poznamenala jsem.

„Možná, ale pro mě zřejmě není léku. Na mně se ukazuje, že náš životní styl neovlivňuje to, co víme, mozek nekontroluje naše potřeby.” Sfoukla zápalku. „Viděla jsem plíce kuřáka. A viděla jsem snímek svých tukovitých jater.”

„Od té doby, co jsem přestala kouřit, se mi plíce zlepšily. U jater to nepozoruju,” řekla jsem. „Pořád jsem se ještě nevzdala whisky.”

„Proboha, to ať tě ani nenapadne! Měla bys po radostech.” Odmlčela se a zamyšleně dodala: „City se samozřejmě dají ovládnout a usměrnit, aby se proti nám nespikly.”

„Pravděpodobně odjedu zítra,” vrátila jsem se k tématu.

„Musíš letět přes Londýn a tam přestoupit.” Naše oči se setkaly. „Zdrž se tam. Stačí den.”

„Proč?”

„Pro tebe ta záležitost neskončila, Kay. Celá léta to na tobě pozoruju. Musíš pohřbít Marka Jamese.”

„Jak to, že na mě všechno najednou zase tak silně dolehlo, Margaret?” Opět jsem se málem zakoktala.

„Poznám, když někdo před něčím utíká. A ty utíkáš, stejně jako ten vrah.”

„Přece jen jsi mě něčím uklidnila,” řekla jsem poněkud kousavě, nechtěla jsem, aby rozhovor pokračoval tímto směrem.

Ale nedovolila mi uniknout. „Důvody máte pochopitelně různé, a zároveň velmi podobné. On páchá zlo, ty ne. Ale oba se bráníte dopadení.”

Viděla do mne jako do vitrínky.

„Odkud nebo od koho mi podle tebe hrozí dopadení?” přeptala jsem se lehkým tónem, ale s obavou, že mi vyhrknou slzy.

„Za současné situace bych to tipovala na Bentona Wesleyho.”

Uhnula jsem očima směrem k vozíku, zpod prostěradla čouhala bledá noha s identifikačním štítkem. Světlo dopadající shora zesláblo, mraky zřejmě zastínily slunce, z dlaždic a kamene dýchl staletý pach smrti.

„Co s tím uděláš, Kay?” zeptala se Margaret laskavě. Osušila jsem si oči.

„On si mě chce vzít,” přiznala jsem.

Odletěla jsem domů do Richmondu, dny a týdny ubíhaly, ochlazovalo se. Mráz způsoboval ranní náledí, večery jsem trávila u krbu, přemýšlela jsem a užírala se. Nastalo ticho po pěšině, spousta otázek zůstávala nezodpovězena, vyrovnávala jsem se s tím jako obvykle, zavrtávala jsem se stále hlouběji do labyrintu své profese, až jsem ztratila ponětí, kde je východ. Sekretářka si ze mne zoufala.

„Je tu doktorka Scarpettová?” rozlehl se její hlas provázený rychlými energickými kroky na dlaždicích pitevního komplexu.

„Tady,” překřikla jsem šumění tekoucí vody.

Bylo 30. října. Myla jsem si v šatně u márnice ruce antibakteriálním mýdlem.

„Kam jste se mi zase poděla?” zeptala se Rose, když vstoupila.

„Zabývala jsem se jedním mozkem. U toho případu náhlého úmrtí před několika dny.”

Držela můj diář a listovala jím. Šedivé vlasy měla úhledně sčesané a vzadu sepnuté, na sobě rudé šaty, které celkem odpovídaly její náladě. Rose se na mne hluboce hněvala, a to od chvíle, kdy jsem bez rozloučení odcestovala do Dublinu. A když jsem se vrátila, zapomněla jsem na její narozeniny. Zastavila jsem vodu a utřela si ruce.

„Celkový otok, rozšířené gyri, zúžené rýhy, zjevný důsledek ischemické encefalopatie způsobené chronickým velmi nízkým tlakem,” shrnula jsem výsledek vyšetření.

„Hledala jsem vás,” pravila s nucenou trpělivostí.

„Co jsem provedla tentokrát?” Gestem rukou jsem dala najevo, že se vzdávám.

„Měla jste v restauraci Skull and Bones poobědvat s Jenem.”

„Propána,” vydechla jsem a pomyslela na něho a na další studenty medicíny, jimž dělám školitelku a tak málo se jim věnuji.

„Ráno jsem vám to připomněla. Minulý týden jste na něj taky zapomněla. Potřebuje se s vámi poradit ohledně stáže na klinice v Clevelandu.”

„Ano, ovšem.” Mrkla jsem na hodinky a zmocnil se mě provinilý pocit. „Teď je půl druhé. Mohl by se zastavit u mě v kanceláři na kávu?”

„Ve dvě hodiny svědčíte u soudu, ve tři hodiny se koná telekonference o případu v jižním Norfolku. Ve čtyři hodiny přednášíte na Akademii forenzních disciplín, v pět hodin vás čeká schůzka s detektivem Ringem ze státní policie.” Rose přečetla celou stránku diáře.

Ringa jsem neměla ráda, nelíbil se mi jeho agresivní přístup k případům. Když se našel druhý trup, vložil se do vyšetřování a tvářil se, jako by věděl víc než celá FBI.

„Bez Ringa se obejdu,” pronesla jsem úsečně.

Sekretářka mě dlouho pozorovala, z pitevny se ozývalo pleskání, jak se tam vytíralo.

„Zruším schůzku s ním a místo něj můžete přijmout Jona.” Dívala se na mne přes brýle jako přísná ředitelka školy. „Potom si trochu odpočiňte, berte to jako rozkaz.

Zůstaňte doma i zítra, paní doktorko. Nejezděte sem. Neopovažujte se překročit tenhle práh.”

Pokusila jsem se zaprotestovat, ale umlčela mě.

„Nehádejte se se mnou,” pravila nesmlouvavě. „Potřebujete vypřáhnout, prodloužit si víkend. Netlačila bych na vás, kdybych o tom nebyla přesvědčena.”

Měla pravdu, a když jsem pomyslela, že bych mohla mít den čistě pro sebe, pookřála jsem.

„Váš program snadno přeorganizuju.” Usmála se. „Kromě toho se prý nakrátko vrátí babí léto, má být krásné teplé počasí, vysoké modré nebe. Listí hraje spoustou barev, topoly dokonale zežloutly. Javory vyloženě hoří. A to nemluvím o tom, že bude Halloween. Můžete si vyřezat svoji vlastní tykev.”

Vytáhla jsem ze skříňky sako a střevíce. „Měla jste se dát na advokacii, Rose.”

KAPITOLA 2

Nazítří se počasí vydařilo, přesně jak předpověděla Rose. Probudila jsem se a všechno ve mně jen hrálo. Obchody byly otevřené, tak jsem nakoupila potraviny a sladké výkupné pro rozverné děti a vůbec vyznavače Halloweenu, a zajela jsem do Hull Street, do svého oblíbeného obchodu pro zahrádkáře. Letní květiny kolem domu dávno povadly, nesnesla jsem ani uschlé stonky v květináčích. Po obědě jsem vynesla pytle s černozemí, krabice se sazenicemi a rostlinstvem a konev na zalévání před verandu.

Nechala jsem otevřené dveře, abych slyšela z domu Mozartovu hudbu, a pečlivě jsem vysazovala macešky do nových úrodných záhonů. Těsto na chléb kynulo, maso se peklo v troubě a při práci jsem cítila vůni česneku, vína a zkypřené půdy. Marino přijde na večeři, budeme rozdávat čokoládové tyčinky mým malým rozdováděným sousedům. Svět mi připadal jako báječné místo k životu až do patnácti hodin třiceti minut, kdy se mi u pasu rozvibroval pager.

„Zatraceně,” zaklela jsem, když na displeji naskočilo číslo mé přímé linky do kanceláře.

Pospíšila jsem do domu, umyla si ruce a chopila se telefonu. Záznamník mi sdělil číslo detektiva Grigga z úřadu šerifa okresu Sussex. Okamžitě jsem je vyťukala.

„Grigg,” zabasoval mužský hlas.

„Tady doktorka Scarpettová,” ohlásila jsem se a sklíčeně civěla oknem na velké terakotové květináče s uschlým ibiškem.

„Á, výborně. Děkuju, že jste se tak rychle ozvala. Jsem v terénu a mluvím z mobilu, tak bych se nerad moc šířil.” Volnější tempo řeči a protáhlá výslovnost svědčily o tom, že Grigg je rodilý Jižan.

„Upřesněte mi ten terén,” dožadovala jsem se.

„Jsem na skládce firmy Atlantic Waste u Reeves Road.

Objevili tu něco, co byste rozhodně měla vidět.”

„Totéž, co se našlo na jiných podobných místech?” otázala jsem se zašifrovaně a den jako by rázem potemněl. „Bohužel to tak vypadá,” odvětil.

„Nasměrujte mě a já hned vyrazím.”

Měla jsem na sobě zašpiněné pracovní kalhoty barvy khaki a tričko FBI, které mi věnovala neteř Lucy, na převléknutí nebyl čas. Jestli nevyzvednu tělo do setmění, muselo by zůstat na místě do rána, a to je nepřijatelné. Popadla jsem lékařskou brašnu a vyběhla ze dveří. Na verandě se vysypala z pytle zemina, povalovaly se tam sazenice zelí a pelargonií. Nádrž mého černého mercedesu byla pochopitelně skoro prázdná. Zastavila jsem proto nejdřív u čerpací stanice Amoco, doplnila palivo a vydala se na cestu.

Trasu bych normálně urazila asi za hodinu, ale pospíchala jsem. Slábnoucí sluneční paprsky prosvěcovaly listoví stromů, u farem se kupily srolované nahnědlé balíky slámy. Pole osetá sójou se vinila jako zelené moře, kozy se volně pásly v ohradách u chalup. Na střechách a v rozích staveb se ježily hromosvody s barevným kulovitým zakončením, napadlo mě, že vychytralý obchodní cestující se nejspíš přehnal venkovem jako bouře a nahnal lidem strach, aby jim jako spásu doporučil své zboží.

Brzy jsem spatřila obilní sýpky, které mi Grigg označil jako orientační bod. Odbočila jsem na Reeves Road, míjela zděné domky, shluky karavanů a obytných automobilů, mezi nimiž volně pobíhali psi. Reklama na billboardech vychvalovala Mountain Dew a Virginia Dinner, překodrcala jsem přes železniční přejezd, pneumatiky zvířily oblaka červeného prachu. Přede mnou útočila káňata na příliš pomalé drobné živočichy, což mi připadalo jako morbidní předzvěst.

U vjezdu na skládku Atlantic Waste jsem zpomalila, posléze zastavila a rozhlížela se po měsíční krajině mnohahektarové pustiny, nad níž se klonilo k západu slunce jako ohnivá planeta. Bílé baculaté skříňové sklápěčky s naleštěnými pochromovanými nárazníky a ochrannými rámy šplhaly k vrcholu stále rostoucí hory odpadu. Jeřáby na pásech s drapáky připomínaly škorpiony. Seděla jsem a sledovala, jak se od skládky vysokou rychlostí vyježděnými kolejemi žene mrak prachu. Když se přiblížil, vynořil se z něho špinavý červený Ford Explorer řízený mladým mužem, který sem očividně patřil.

„Co si přejete, madam?” oslovil mě, zjevně nervózní a rozrušený.

„Jsem doktorka Scarpettová,” představila jsem se a předložila plechový odznak v malém černém pouzdře, jímž jsem se prokazovala na místě činu vždycky, když jsem nikoho z přítomných neznala.

Studoval mé pověření, pak se jeho oči zavrtaly do mých. Propotil si džínovou košili, vlhké vlasy se mu přilepily na krk a na spánky.

„Řekli mi, že sem přijede soudní lékař, abych ho pohlídal,” soukal ze sebe.

„A to jsem já,” prohlásila jsem shovívavě.

„No ovšem, madam. Nic jsem tím nemyslel…” Ztichl a bloudil očima po mém mercedesu, který pokryl tak jemný a přilnavý prach, že nebude snadné se ho zbavit. „Radím vám, abyste nechala auto tady a jela se mnou,” dodal.

Vzhlédla jsem ke skládce, k jeřábům s rozevřenými spáry drapáků a lopatami, nyní na jedné z plošin znehybnělými. Tam, kde vyvstal problém, na mne čekaly dva policejní vozy bez označení a sanitka, postavičky strážníků se shlukly za nákladním autem menším než ostatní. Kdosi zapichoval do navážky tyč, což posílilo mou netrpělivost, abych už se dostala k tělu.

„Dobře, jedeme,” souhlasila jsem.

Zaparkovala jsem auto, chopila se lékařské brašny a z kufru vytáhla oděv a obuv pro vyšetřování na místě činu. Mladý muž mě beze slova zvědavě pozoroval. Posadila jsem se bokem na místo řidiče, dveře otevřené, a obula jsem si gumovky, poškrábané a matné za léta, kdy jsem se v nich prodírala lesy a brodila v řekách cestou za zavražděnými a utonulými. Oblékla jsem si vybledlou džínovou košili, kterou jsem zdědila a přizpůsobila si po svém bývalém manželovi Tonym. Ani se mi nechtělo věřit, že jsem někdy byla vdaná. Usedla jsem do exploreru a navlékla si dvoje rukavice. Přetáhla jsem si přes hlavu chirurgickou roušku a nechala ji volně spočívat na krku.

„Vůbec se vám nedivím,” promluvil můj řidič. „Příšerně to tam páchne. Věřte zkušenýmu.”

„Pachu se nebojím. Starost mi dělají mikroorganismy.” „No tohle,” ulevil si vyjukaně. „Asi bych taky měl nosit něco takovýho.”

„Neměl byste se sklánět moc k zemi.”

Neodpověděl a já jsem nepochybovala, že si nález prohlédl dost zblízka. Málokdo odolá pokušení se na něco takového podívat. Čím hrůznější případ, tím spíš.

„Omlouvám se za ten prach,” řekl, když jsme ujížděli po hrázi malé protipožární nádrže porostlé celíkem zlatobýlem, kde se usadily kachny. „Všechno tu kryjeme vrstvami drtě z pneumatik a kropicí vůz ji pořád postřikuje, aby to svinstvo nevířilo, jenže efekt je minimální.” Nervózně se odmlčel a dodal: „Denně přijímáme tři tisíce tun odpadu.”

„Odkud?” zeptala jsem se.

„Od Littletonu v Severní Karolíně po Chicago.”

„Z Bostonu ne?” zajímalo mě, neboť jsme předpokládali, že některé z předchozích čtyř případů se staly na východě.

„Ne, madam.” Zavrtěl hlavou. „No, možná tu a tam. Za tunu sajrajtu se u nás totiž platí mnohem míň než jinde. Pětadvacet dolarů, kdežto v New Jersey devětašedesát a v New Yorku osmdesát. Navíc tu děláme testy na nebezpečný odpad, třídíme, co se dá recyklovat, a z toho, co se rozkládá, získáváme metan.”

„Jakou máte pracovní dobu?”

„Čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu,” pochlubil se.

„Zjistíte, odkud k vám nákladní auta jezdí?”

„Využíváme satelitní registrační systém. Můžeme vám vyhledat, který auťáky v určitý době složily náklad tam, co se našla mrtvola.”

Rozstříkli jsme hlubokou kaluž před frontou mobilních toalet a kodrcali kolem rozlehlé umývárny, kde trysky omývaly nákladní auta předtím, než se opět vrátí do provozu na silnicích a dálnicích.

„Něco takovýho se tu nikdy neobjevilo,” řekl. „Prý se taky našly nějaký části těla na skládce u Shoosmithu. Aspoň se šíří fáma.”

Mrkl po mně, patrně v domnění, že pokud se fáma zakládá na pravdě, věděla bych o tom. Ale nepotvrdila jsem mu nic, neboť explorer právě začvachtal v hlubokém bahně zahuštěném drtí z pneumatik a do vozu pronikl kyselý pach zahnívajících odpadků. Mou pozornost upoutalo menší nákladní auto na svoz odpadků, jehož jsem si všimla už na dálku, a v duchu jsem bleskově probírala tisíce různých tras.

„Mimochodem, jmenuju se Keith Pleasants.” Otřel si ruku o kalhoty a napřáhl ji ke mně. „Moc mě těší.”

Vytočila jsem poněkud nepřirozeně svou ruku v rukavici a stiskla tu jeho. Muži s kapesníky a hadry u nosu sledovali, jak se blížíme. Byli čtyři a shromáždili se za malým nákladním autem s hydraulickým zařízením, které vyprazdňuje kontejnery a pěchuje odpad. Na dveřích se skvěl nápis Cole’s Trucking Co.

„Ten chlap, co píchá do toho svinstva, je detektiv ze Sussexu,” zasvěcoval mě Pleasants.

Muž byl postarší a vysvlékl se do košile, revolver mu spočíval na boku. Připadal mi povědomý.

„Nejmenuje se Grigg?” Tipla jsem si na detektiva, s nímž jsem mluvila telefonicky.

„Jo.” Po Pleasantsově obličeji stékaly krůpěje potu, očividně ještě víc znervózněl. „Víte, nikdy jsem neměl sebemenší oplétačky s policií, nedostal jsem ani pokutu za rychlou jízdu.”

Přibrzdil a zastavili jsme, ve zvířeném prachu jsem skoro nic neviděla. Pleasants sáhl po klice dveří.

„Chvíli klidně seďte,” požádala jsem.

Počkala jsem, až se usadí prach, čelním sklem jsem mapovala okolí jako vždycky, když jsem dorazila na místo činu. Znehybnělý kolečkový nakladač trčel do vzduchu, násypka drtiče pod ním byla téměř plná. Všude kolem se pracovalo, klepaly dieselové motory, činorodý ruch ustal jen tady. Pozorovala jsem obrovité bílé sklápěčky, jak burácivě šplhají vzhůru, jeřáby na pásech s chtivými drapáky a pojízdné válce, které zpevňovaly tuto umělou stolovou horu.

Mrtvolu měla odvézt sanitka, záchranáři seděli uvnitř v klimatizované kabině a sledovali zaprášenými okny, k čemu se chystám. Když viděli, že jsem si nasadila roušku na nos a ústa a otevřela dveře, vystoupili taky. S prásknutím dveře sanitky zavřeli. Detektiv mi okamžitě vykročil v ústrety.

„Jsem detektiv Grigg z úřadu šerifa okresu Sussex,” představil se. „To já jsem vám telefonoval.”

„Byl jste na místě po celou dobu?” zeptala jsem se ho.

„Přijel jsem hned potom, co nám zhruba ve třináct hodin případ oznámili. Ano, madam. Od té doby tu hlídám, aby se nic nezničilo.”

„Promiňte, budete nás potřebovat teď hned?” otázal se jeden ze záchranářů.

„Nejdřív tak za hodinu. Pošlu pro vás,” odpověděla jsem a záchranáři neprodleně zalezli zpátky do sanitky. „Udělejte mi prosím místo,” oslovila jsem ostatní.

Lidé ustupovali, pod nohama jim praskala sut, odhalovali to, co střežili a nač zírali. Povrch těla, respektive zohaveného trupu, který čouhal v poloze na zádech z odpadků, byl v ochabujícím světle podzimního odpoledne nepřirozeně bledý. Snad patřil člověku bílé pleti, ale v danou chvíli jsem to nemohla potvrdit ani určit pohlaví, v oblasti genitálií se hemžili červi. Nepoznala jsem ani, zda se obětí stalo větší dítě nebo dospělý člověk. Trup byl až normálně pohublý, na plochých prsou, možná ženských, a třeba taky ne, se ostře rýsovala žebra.

Přidřepla jsem a otevřela lékařskou brašnu. Pinzetou jsem sesbírala červy do skleněné nádobky, budou se jimi zabývat entomologové. Bližším zkoumáním jsem zjistila, že obětí byla žena. Hlavu kdosi oddělil v dolní části krční páteře, z paží a nohou zbyly krátké pahýly, krev zaschla a zčernala. Okamžitě jsem si uvědomila rozdíl mezi tímto případem a ostatními.

Tuto ženu pachatel rozkouskoval tak, že přeřízl silné kosti pažní a stehenní, nerozřízl klouby. Vytáhla jsem skalpel a přímo cítila, jak na mne muži civí, když jsem provedla kratičký řez na pravé straně trupu a vložila jím dovnitř dlouhý chemický teploměr. Druhý jsem položila na lékařskou brašnu.

„Co to provádíte?” otázal se muž v kostkované košili a baseballové čepici, vypadalo to, že se mu zvedá žaludek.

„Zjišťuju tělesnou teplotu, abych mohla určit čas smrti. V tomto směru jsou nejprůkaznější játra,” vysvětlovala jsem trpělivě. „K tomu zároveň potřebuju znát vnější teplotu.”

„Je tu pěkně horko,” pravil jiný muž. „Nejspíš to byla ženská, co?”

„I na takový soud je brzy,” odvětila jsem. „S tím náklaďákem jezdíte vy?”

„Jo.”

Byl mladý, hnědooký, měl bělostné zuby a potetované i prsty, což jsem většinou vídala u lidí, kteří pobývali ve vězení. Hlavu mu zdobil propocený šátek uvázaný vzadu na dvojitý uzel, spontánně od trupu odvracel zrak.

„Tomu se říká dorazit v nesprávnou dobu na nesprávný místo,” dodal nevraživě a zavrtěl hlavou.

„Jak to myslíte?” Grigg si ho pátravě prohlížel.

„Ode mě to není, to vím bezpečně,” pronesl řidič tónem, jakým se činí životně důležitá prohlášení. „Nakladač to nabral, sotva jsem začal vysypávat.”

„Takže se neví, kdo sem ten náklad přivezl?” Zkoumala jsem tváře kolem sebe.

Slova se chopil Pleasants. „Od deseti hodin dopoledne tady vykládalo třiadvacet aut, tohohle bobra nepočítám.”

„Proč je počítáte od deseti hodin?” Nechápala jsem, proč považoval za rozhodný okamžik pro počítání aut právě tento čas.

„Protože v deset jsme prováděli poslední překrytí drtí z pneumatik. Takže předtím to tu nikdo nevysypal,” vysvětloval Pleasants a zíral na trup. „Podle mýho by tu něco takovýho stejně nevydrželo v tomhle stavu dlouho. Přesunují se tudy padesátitunový jeřáby na pásech, přijíždějí sklápěčky a tyhle bobry. “

Odvrátil hlavu směrem k jinému pracovišti, kde z valníků a přívěsů za mohutnými traktory vykládali balíky již slisovaného odpadu. Řidič bobru byl stále nervóznější a vztekal se.

„Máme tu samý velký mašiny,” doplnil Pleasants. „Nezastaví se před ničím.”

Zadívala jsem se na bobra, pak na světležlutý nakladač, v jehož kabině nikdo neseděl. Z korečku povlával černý plastový cár z pytle na odpadky.

,,Kde je obsluha toho nakladače?” zeptala jsem se. Než Pleasants odpověděl, zaváhal. „Stojí před vámi, to jsem já. Onemocněl nám maník. Tak jsem tady nahoře na požádání zaskočil.”

Grigg přistoupil k nakladači a vzhlédl k cáru pytle na odpadky, který se třepotal v horkém vyprahlém povětří. „Povězte mi, co jste viděl,” vyzvala jsem Pleasantse. „Dost málo. Tenhle začal vysypávat.” Pohodil hlavou k řidiči. „Nabral jsem korečkem pytel na odpadky, zrovna tenhle. Roztrhnul se a vypadlo z něj tělo tam, kde teď leží.”

Domluvil, otřel si rukávem obličej a ohnal se prudce po mouchách.

„Nevíte ovšem přesně, odkud se vzal,” naléhala jsem na něho. Grigg poslouchal, patrně už svědky předběžně vyslechl.

„Mohl jsem ho vyhrábnout zespod,” připustil Pleasants. „Nedá se to vyloučit. Ale nemyslím si to.”

„Protože si to nechceš myslet.” Řidič ho probodával pohledem.

„Myslím si svoje.” Pleasants nehnul brvou. „Nabral jsem pytel z toho, co jsi vysypal.”

„Člověče, dyť nevíš, že je to z mýho auťáku,” vyštěkl na něho řidič.

„Ne, určitě to nevím. Jen logicky uvažuju.”

„Podle svýho.” Řidič se tvářil výhrůžně.

„Dá se to ovšem předpokládat, mládenci.” Grigg se přiblížil, jeho vysoká postava a bouchačka na boku působily varovně.

„Věřte si, čemu chcete,” odsekl řidič. „Mám těch keců po krk. Kdy se vocaď dostanu? Už tak jsem se tady hrozně zdržel.”

„Taková událost znamená velké nesnáze pro spoustu lidí,” adresoval mu Grigg a klidně čelil jeho pohledu.

Řidič obrátil oči v sloup, sprostě zanadával, poodešel a zapálil si cigaretu.

Vyňala jsem teploměr z trupu a přidržela ho před očima. Teplota v játrech činila 29 stupňů Celsia, tolik co okolní vzduch. Obrátila jsem trup, abych ho zevně vyšetřila z druhé strany, a našla jsem na dolní části hýždí podivné shluky puchýřků naplněných tekutinou. Při bližším zkoumání jsem našla další v podpaží, na stehnech a u konce pahýlů.

„Uložte tělo do dvou vaků,” nařídila jsem. „Potřebuju ten pytel, v kterém vězela, včetně cáru, co se zachytil na nakladači. A taky smetí zpod trupu a bezprostředního okolí, vezměte to s sebou.”

Grigg rozložil stolitrový pytel na odpadky a trhl jím ve vzduchu, aby se otevřel. Vytáhl z kapsy rukavice, vklouzl do nich, přidřepl a začal plnými hrstmi nabírat odpad, zatímco záchranáři otevřeli zadní dveře sanitky. Řidič bobru se opřel o kabinu, zuřivost z něho přímo sálala.

„Odkud je tohle auto?” zeptala jsem se.

„Koukněte se na registračku,” odpověděl neurvale. „Odkud z Virginie?” Nenechala jsem se odbýt.

Odpověděl mi Pleasants. „Z okresu Tidewater, madam. Bobr patří nám. Máme jich hodně a pronajímáme je.”

Správa skládky sídlila u protipožární nádrže a budova příjemně neladila s hlučným a prašným prostředím. Omítka nevtíravé broskvové barvy svítila čistotou, okna zdobily truhlíky s květinami, cestu lemoval zastřižený živý plot. Okenice byly béžové, na dveřích vzbuzovalo pozornost kovové klepátko. Přivítal mě čistý chladný vzduch, což jsem kvitovala s úlevou. Pochopila jsem, proč detektiv Percy Ring zvolil k výslechu svědků právě tyto prostory. Vsadila bych se, že se na místo nálezu neobtěžoval.

Seděl v provozní kanceláři se starším mužem vysvlečeným do košile, popíjel dietní kokakolu a studoval grafy vytištěné z počítače.

„To je doktorka Scarpettová,” představil mě Pleasants Ringovi a dodal: „Vaše křestní jméno bohužel neznám.”

Ring se na mne široce usmál a mrkl. „My jsme s paní doktorkou staří známí.”

Z blondýna v elegantním modrém obleku vyzařovala neposkvrněná nevinnost mládí, jíž by leckdo naletěl. Ale mě tím nenachytal. Mnohé okouzlila jeho velkohubá výřečnost, v podstatě byl ovšem dost líný. Navíc mi neuniklo, že od chvíle, kdy se zabýval těmito případy, do médií začaly prosakovat informace.

„Tohle je pan Kitchen,” pravil Pleasants ke mně. „Majitel skládky.”

Kitchen měl na sobě běžné džiny a trekkingové boty. Když mi podal velkou drsnou ruku, v jeho šedých očích se zračil smutek.

„Posaďte se prosím,” vyzval mě a nabídl mi židli. „Tohle je nešťastný den. Zvlášť pro tu osobu tam venku.”

„Tu osobu potkalo neštěstí dřív,” ozval se Ring. „Teď už ji nic nebolí.”

„Byl jste tam nahoře?” zeptala jsem se ho.

„Přijel jsem teprve před hodinou. A tohle není místo činu, tady se tělo jen našlo,” vysvětloval. „Číslo pět.” Roztrhl obal na tyčince müsli. „Tentokrát pachatel moc dlouho nečekal, od předchozího případu uběhly jen dva měsíce.”

Obvyklým způsobem mě podráždil. Ring si potrpěl na ukvapené závěry a šířil je s jistotou člověka, který nechápe, že neví dost a může se mýlit. Zčásti to vyplývalo z jeho touhy po bezpracných výsledcích.

„Nevyšetřila jsem důkladně tělo a zatím nemůžu potvrdit ani pohlaví,” pronesla jsem v naději, že si uvědomí přítomnost dalších lidí. „Zatím se nedá ani spekulovat.”

„Tak já vás opustím,” řekl znervóznělý Pleasants a zamířil ke dveřím.

„Vraťte se za hodinu, abych vás oficiálně vyslechl,” připomněl mu důrazně Ring.

Kitchen mlčel a zkoumal grafy. Vešel Grigg, pokývl nám a posadil se.

„Považovat tento případ za vraždu snad není pouhá spekulace,” prohodil Ring ke mně.

„Nepochybně není.” Neuhnula jsem před jeho pronikavým pohledem.

„Ani to, že se podobá těm ostatním.”

„O tom už lze pochybovat. Ještě jsem neprovedla pitvu,” namítla jsem.

Kitchen se neklidně zavrtěl na židli. „Nedáte si sodu? Nebo kávu?” zeptal se. „Máme tu bufet.”

„Všechno se shoduje,” prohlásil Ring. „Další trup na skládce.”

Grigg nás pozoroval a tvářil se neutrálně, nervně si pohrával se zápisníkem. Dvakrát cvakl propiskou a řekl: „Souhlasím s doktorkou Scarpettovou. Neměli bychom tenhle případ zatím s ničím spojovat. Zvlášť ne před veřejností “

„Pámbu chraň! Bez těchhle informací se rád obejdu“ vychrlil ze sebe Kitchen a zhluboka vydechl. „V mém podnikání člověk chápe, že se tohle může stát, zvlášť tam, kam vozí odpad z takových končin jako New York, New Jersey, Chicago. Jenže by mě nenapadlo, že to skončí právě na našem dvorku.” Zadíval se na Grigga. „Ochotně vypíšu odměnu tornu, kdo přispěje k dopadení pachatele takové hrůzy. Deset tisíc dolarů za informace, které povedou k jeho zatčení.”

„Jste ohromně štědrý,” řekl Grigg, zjevně to na něho zapůsobilo.

„Vztahuje se to i na vyšetřovatele?” zazubil se Ring.

„Nezáleží mi na tom, kdo to vyřeší.” Když se ke mně obrátil, Kitchen se neusmíval. „Povězte, čím vám mohu prospět, madam.”

„Slyšela jsem, že využíváte satelitní registrační systém. Tyhle grafy s tím souvisejí?”

„Právě jsem jim to vykládal,” řekl Kitchen.

Přistrčil mi několik archů papíru. Naskytl se mi obraz připomínající geodu promítnutou do souřadnicového systému.

„Tohle je snímek celé skládky,” vysvětloval Kitchen. „Podle zobrazení pořizovaného týdně, denně, každou hodinu, můžeme v kterémkoli okamžiku zjistit, odkud odpad pochází a kam byl uložen. Souřadnice umožňují přesnou lokalizaci.” Poklepal na papír. „V principu je to geometrický či algebraický graf.” Vzhlédl ke mně a dodal: „Ve škole jsme se s tím asi všichni dost trápili.”

„S opravdovým trápením se setkáváme i v medicíně.” Usmála jsem se na něho. „Takže porovnáním těchto snímků vidíte, jak se skládka mění od nákladu k nákladu.”

Přikývl. „Ano, madam. V kostce řečeno.”

„A co jste vyčetli?”

Umístil vedle sebe osm map. Křivky na nich se lišily jako vrásky na obličeji téhož člověka v průběhu let.

„Každá čára v podstatě zaznamenává přírůstek,” řekl. ‚Můžeme celkem přesně určit, které auto kdy přispělo.”

Ring dopil kolu a vyhodil plechovku do koše. Listoval v zápisníku, jako by cosi hledal.

„Trup neležel nijak hluboko,” konstatovala jsem. „Vzhledem k okolnostem byl dost čistý. Nedošlo k posmrtnému poškození. Podle toho, co jsem viděla, odpad nabírají jeřáby z valníků drapáky, vyloží ho na zem, odtud putuje nakladačem do násypky drtiče a lis několikanásobně zmenší objem.”

„Tak nějak to chodí.” Kitchen mě se zájmem pozoroval. „Výsledek si asi umíte představit.”

V duchu mě pronásledovaly obrazy strojů převracejících zemi, vypadaly jako naprogramovaní dinosauři, pařáty se zatínaly do plastových pytlů na valnících. Důvěrně jsem znala předchozí případy, znetvořené a rozdrcené lidské ostatky. Kromě toho, co provedl vrah, jsem na této oběti nezjistila další vnější poškození.

„Těžko bychom z toho pak složili ženu,” dodal Kitchen. „Nežertujte, člověče,” obořil se na něho Ring. Grigg po něm znechuceně blýskl očima.

„Rozhodně to není od věci,” prohlásil Grigg. „Kdyby trup i jen krátce ležel na zemi, byl by hodně poškozený.”

„Ty první čtyři byly,” namítl Ring. „Rozmašírované jako na jatkách.” Pohlédl na mne. „Copak nález byl kompaktní?”

„Neshledala jsem hrubé posmrtné poškození,” odpověděla jsem.

„To je ovšem zajímavé,” dumal nahlas. „Jak to?”

„Protože nezačalo drcení a lisování,” odvětil Kitchen. „Bobr prostě jen vysypal, co přivezl.”

„Ten snad nepěchuje při nakládání odpadky?” otázal se dramaticky Ring. „K tomu přece má tu hydrauliku.” Trhl rameny a zazubil se na mne.

„Záleží na tom, kde tělo leželo vzhledem k ostatnímu odpadu,” usoudila jsem. „Záleží na spoustě věcí.”

„Taky na tom, jak plné bylo auto, třeba se odpad vůbec nepěchoval,” navázal Kitchen. „Já bych sázel na toho bobra. Nebo nejvýš jeden dva náklaďáky předtím, když uvážím souřadnice nálezu.”

„Budu potřebovat čísla těch aut a údaje o firmách, kterým patří,” dožadoval se Ring. „Musíme vyslechnout řidiče.”

„Hledáte podezřelého mezi řidiči?” otázal se mrazivě Grigg. „To je originální, namouduši. Jenže oni ten odpad jen sesbírali. Pochází přece od lidí, co ho vyhodili. Mezi nimi musíme hledat.”

Ring na něho civěl, nijak ho to nevyvedlo z míry. „Chci zkrátka slyšet, co z řidičů vypadne. Jeden nikdy neví. Můžeme na leccos kápnout. Třeba některý z nich podstrčil tělo do odpadků na vlastní trase, aby ho pak naložil do svého bobru. Kdo by ho podezříval?”

Grigg se i s židlí poodsunul od stolu. Rozepnul si límeček u košile a zatvářil se, jako by ho bolely zuby. Povytáhl krk, kotníky prstů mu zbělely. Nakonec pleskl zápisníkem na stůl. Všichni k němu obrátili hlavy. Spaloval Ringa pohledem.

„Dovolíte, abych se té záležitosti věnoval?” obořil se na mladého detektiva. „Nerad bych, aby mi na okrese vyčetli, že nepracuju na tom, k čemu mě najali. Jestli se nemýlím, tohle je můj případ, ne váš.”

„Chci vám jen pomoct,” pronesl Ring opět, jako by se nechumelilo, a pokrčil rameny.

„Nežádal jsem vás o pomoc,” prohlásil Grigg.

„Když se objevil v jiném okrese druhý trup, státní policie vytvořila speciální tým s mimořádnými pravomocemi, aby se s těmi vraždami pohnulo,” klidně pokračoval Ring. „Naskočil jste do hry trochu pozdě, ctěný příteli. Čekal bych, že oceníte zevrubné zasvěcení od toho, kdo v tom jede prakticky od začátku.”

Ale Grigg si ho nevšímal a obrátil se na Kitchena. „Chtěl bych taky ty informace ohledně pohybu zmíněných aut.”

„Vytáhnu všechny údaje o posledních pěti náklaďácích, co tam vyšplhaly,” nabídl Kitchen víceméně všem.

„To nám hodně pomůže,” povzbudila jsem ho a vstala od stolu. „Čím dřív, tím líp.”

„V kolik hodin se na to zítra vrhnete?” zeptal se mě Ring, aniž se pohnul na židli, jako by práce nespěchala a měl spoustu času.

„Máte na mysli pitvu?”

„To se rozumí.”

„Asi se k tomu v nejbližších dnech nedostanu,” řekla jsem.

,Jak to?”

„Nejdůležitější je zevní vyšetření. Vyžádá si hodně času.” Viděla jsem, že jeho zájem opadá. Musím se probrat odpadky, pátrat po stopách, odstranit tkáně z pahýlů a odmastit je, konzultovat s entomology stáří červů, aby se objasnilo, kdy se pachatel zbavil těla, atakdále.”

„Měla byste mě informovat o tom, co zjistíte,” pronesl odhodlaně.

Grigg mě vyprovodil ze dveří, zavrtěl hlavou a tiše, rozvážně řekl: „Když jsem kdysi odcházel od armády, chtěl jsem se dostat k státní policii. Žasnu, že přijali takového trubce.”

„Naštěstí nejsou všichni takoví,” těšila jsem ho.

Vyšli jsme ven do slunečního svitu, sanitka právě pomalu sjížděla v oblacích prachu ze skládky. Nákladní automobily bafaly ve frontě před umývárnou, a hora toho, co vylučuje moderní Amerika, opět povyrostla. Když jsme došli k našim autům, vrhaly dlouhé stíny. Grigg se zastavil u mého vozu a prohlížel si ho.

„Uvažoval jsem, komu patří,” pronesl obdivně. „Snad se dočkám, že taky zasednu za volant něčeho podobného. Myslím ve službě.”

Usmála jsem se na něho a odemkla dveře. „Chybí tomu důležité věci, siréna a světelná rampa.”

Rozesmál se. „Hrajeme s Marinem stejnou kuželkářskou ligu. On za Ohnivé koule, já za Šťastné trefy. Chudák starouš, neviděl jsem horšího hráče. Pije u toho pivo a láduje se. Všechny obviňuje, že podvádějí. Posledně si přivedl nějaké zralejší děvče.” Zavrtěl hlavou. „Koulela jako Flinstoneová, dokonce se i podobně obléká. Do takové té leopardí kožešiny. Chyběla jí jen kost ve vlasech. No nic, vyřiďte, že se těším, až zase pokecáme.”

Vykročil, zazvonily klíčky.

„Děkuju za pomoc, pane Griggu,” zavolala jsem za ním. Pokývl a nasedl do svého caprice.

Když jsem se pustila do stavby domu, záleželo mi na tom, aby se do prádelny chodilo přímo z garáže. Po práci na místě činu či nálezu jsem nechtěla, aby stopy smrti pronikly do nejsoukromějších prostor mého obydlí. Vystoupila jsem z auta a vzápětí naházela pracovní oblečení do pračky, boty a gumovky do užitkové výlevky, kde jsem je očistila v saponátu hrubým kartáčem.

Vklouzla jsem do koupacího pláště, který visel hned za dveřmi, zamířila do své ložnice a dlouho jsem se sprchovala hodně teplou vodou. Byla jsem unavená a sklíčená. Momentálně mi chyběla energie, abych se pokusila vybavit si oběť, zamyslela se nad ní a její totožností. Představy a pachy jsem důrazně zaplašila. Soustředila jsem se na skleničku s drinkem a salát, v mrzutém rozpoložení jsem civěla na velkou mísu cukrovinek na kuchyňském pultu připravenou pro koledníky na Halloween a přemítala o sazenicích, které se u verandy dožadují životadárné půdy. Potom jsem zatelefonovala Marinovi.

„Poslyš, myslím, že by se měl zítra Benton přijet k nám na něco podívat,” řekla jsem, jakmile se ohlásil.

Nastala dlouhá přestávka. „Dobře,” ozval se nakonec Pete. „Zkrátka chceš, abych mu namísto tebe brnknul, ať se ráčí obtěžovat do Richmondu.”

„Buď tak laskav. Jsem utahaná.”

„Proč ne. V kolik hodin se má dostavit?”

„Jak mu to vyjde. Budu v úřadu celý den.”

Přešla jsem do pracovny, abych před spaním prohlédla elektronickou poštu. Pokud Lucy mohla využít počítače, aby mi sdělila, kde je a jak se jí daří, telefonovala zřídka. Má neteř byla agentkou FBI, technickou specialistkou zvláštní zásahové jednotky, známé pod poněkud zavádějící zkratkou HRT (Hostage Rescue Team). Mohou ji podle rozkazu neprodleně vyslat kamkoli na světě.

Tak jako starostlivé matky jsem neustále čekala, zda mi neposlala nějakou zprávu, a hrozila se dne, kdy bude nedostupný její pager, protože ji odvezou na vojenskou leteckou základnu Andrews, aby se svými kolegy nastoupila na palubu nákladního letounu C141. Prokličkovala jsem mezi hromádkami nepřečtených odborných časopisů a tlustými lékařskými svazky, které jsem nedávno zakoupila a nestačila uložit do knihovny, a usedla jsem k psacímu stolu. Pracovna byla nejvyužívanější místností v domě, proto jsem si v ní nechala udělat krb a velká okna, jež nabízela pohled na skalnaté ohbí Jamesovy řeky.

Přihlásila jsem se k serveru America Online neboli AOL a poskytovatel internetových služeb mě pozdravil strojovým mužským hlasem a oznámil mi, že mám poštu. Schránka obsahovala korespondenci k různým případům, soudním procesům, zápisy z pracovních jednání, odborné studie a jednu zprávu od někoho neznámého. Jeho uživatelské jméno znělo Deadoc. Zneklidněla jsem. Odesilatel svůj email nijak necharakterizoval, a když jsem ho otevřela, obsahoval jediné slovo: deset.

Připojen byl grafický soubor, stáhla jsem ho a dekomprimovala. Na obrazovce se postupně z pixelů a barev utvářel obraz. Uvědomovala jsem si, že se dívám na fotografii, na pozadí zdi barvy zašlého sádrového štuku se rýsovala část stolu pokrytého jakousi bleděmodrou látkou plnou rudých skvrn a cákanců. Zakrátko se barevná paleta rozmnožila o různé odstíny červené, růžovou, béžovou a najednou zurčitěla ve snímek obnažených znetvořujících ran, zkrvavených pahýlů a bradavek.

Užasle, zděšeně jsem zírala na celou tu hrůzu, načež jsem popadla telefon.

„Nejlepší bude, když hned přijedeš, Pete,” vyhrkla jsem přiškrceně.

„Stalo se něco?” Vyplašil se.

„Mám tu něco, co musíš vidět.”

„Jsi v pořádku?”

„Přiměřeně.”

„Vydrž, Kay,” řekl povzbudivě. „Už jedu.”

Uložila jsem soubor na pevný disk a vytiskla, bála jsem se, že mi zničehonic zmizí před očima. Čekala jsem na Marina, ztlumila jsem světla v pracovně, aby se zvýraznily barvy a detaily. Zatočila se mi z té řezničiny hlava, ačkoli zkrvavená zohavení jsem na obrazovce vídala poměrně často. Lékaři, badatelé, právníci a pracovníci bezpečnostních složek mi podobné fotografie posílali po internetu. Běžně mě žádali prostřednictvím emailu o expertizu místa činu, orgánů, ran, vyhodnocení zjištěných hodnot, dokonce i o spolupráci na rekonstrukci případů, předkládaných soudu.

Takovou fotografii mi mohl poslat někdo z detektivů či kolegů, státní zástupce nebo agent FBI. Jenže tady něco zjevně nehrálo. U tohoto případu nikdo neznal místo činu, oběť vyklopilo auto na skládku mezi odpadky, z plastového pytle zbyly cáry. Tento snímek mi mohl zaslat jedině vrah nebo jeho komplic.

Za čtvrt hodiny, téměř o půlnoci, se rozezněl domovní zvonek, vyskočila jsem ze židle. Seběhla jsem do haly a vpustila dovnitř Manna.

„Krucinál, co tak najednou?” spustil bez obalu.

Přihnal se v šedém tričku s logem richmondské policie, příliš těsném pro jeho klenutý trup a oblé břicho, ve vytahaných bermudách a teniskách s froté ponožkami do půli lýtek. Čpěl z něho pot a cigarety.

„Pojď,” vyzvala jsem ho.

Kráčel za mnou do pracovny, a když spatřil, co nabízel monitor počítače, usedl na mou pracovní židli a zachmuřeně se opřel.

„Je to ta záležitost, co si myslím?” vybafl.

„Vypadá to, že snímek byl pořízen na místě, kde pachatel tělo rozporcoval.” Nepřivykla jsem tomu, aby se někdo uvelebil na mém domácím pracovišti, znervózňovalo mě to.

„A ty jsi to našla dneska.”

„To, co vidíš, pořídil fotograf krátce po smrti oběti. Ano, tohle je ten trup ze skládky.”

„Víš to určitě?” zapochyboval Marino.

Upíral oči na monitor a seřídil si pracovní židli. Jak se uveleboval, obrovitým chodidlem postrčil knihy na podlaze. Když se chopil složek s dokumenty a odsunul je na kraj stolu, nevydržela jsem.

„U mě mají věci svoje místo,” řekla jsem důrazně a vrátila složky tam, kde se původně povalovaly.

„Hele, nepěň, Kay,” odbyl mě jakoby nic. „Jak víš, že to není hloupý vtip?”

Opět odsunul složky stranou, a to mě už vážně naštvalo.

„Koukej vyskočit, Pete,” vyzvala jsem ho podrážděně. „Nikdo se nebude roztahovat u mého psacího stolu. Umíš člověka pěkně vytočit.”

Zlostně mě probodl očima a vstal. „Prokaž mi laskavost. Až budeš mít příště problémy, brnkni si někomu jinýmu.”

„Žádám jen trochu ohleduplnosti a…”

Přerušil mě, vybuchl. „Tůhle! Ty se chovej ohleduplně a ne jako uzlíček nervů. Nedivím se, že máte s Wesleym problémy.”

„Překračuješ všechny meze, zadrž, Pete,” varovala jsem ho.

Mlčky se rozhlížel, potil se.

„Vraťme se k tomuhle.” Usedla jsem smířlivě na židli a vrátila ji do původní polohy. „Nemyslím, že je to podvrh, jsem přesvědčená, že tenhle trup se objevil na skládce.”

„Proč?” nepodíval se na mne, ruce vražené v kapsách.

„Paže a nohy neoddělil pachatel přes klouby, ale přeřízl dlouhé kosti.” Ukazovala jsem na obrazovce. „Shoduje se to i v jiných věcech. Je to ona, ‘pokud snímek nezachytil další oběť obdobného tělesného typu, zavražděnou a rozkouskovanou stejným způsobem, kterou jsme ještě neobjevili. Taky nechápu, jak by tohle mohl někdo podvrhnout, kdyby nevěděl, jak byla oběť rozporcována. Nehledě na to, že případ se zatím nedostal na veřejnost.”

„Krucinál.” Zbrunátněl. „Takže tohle je něco jako zpáteční adresa?”

„Ano. Uživatel AOL se jmenuje DEADOC.”

„Nemá to znamenat Dead Doc, Doktor Smrt?” Zaujalo ho to natolik, že zapomněl na své rozladění.

„O tom můžu jen spekulovat. Zpráva obsahovala jediné slovo: deset.”

„To je tady?”

„Těmi malými písmeny.”

Zamyšleně na mne pohlédl. „Když se to sečte s případy v Irsku, je jich deset. Vytiskla jsi to?”

„Ano. O dublinských případech a jejich možné souvislosti s našimi prvními čtyřmi média referovala.” Podala jsem mu výtisk. „O tom ví leckdo.”

„To není v tuhle chvíli podstatný. Za předpokladu, že vraždil jeden a tentýž pachatel, prostě znovu udeřil, pak zatraceně dobře ví, kolik má na kontě obětí. Vrtá mi ovšem hlavou, jak zjistil, kam ti má poslat zprávu.”

„Moji adresu v AOL si snadno odvodí. Shoduje se se jménem.”

„Kristapána, já žasnu, co vyvádíš!” opět vybuchl. „To je jako zakódovat zabezpečovací zařízení datem svýho narození.”

„Používám email téměř výhradně ke komunikaci se soudními lékaři, ministerstvem zdravotnictví a policií. Proto musí být adresa snadno k zapamatování.” Marino mě nepřestal kriticky pozorovat a proto jsem dodala: „Nikdy s tím nebyly problémy.”

„Teď ses jich dočkala, sakra.” Studoval potištěný list. „Zase je dobrý, že možná díky tomuhle zjistíme něco užitečnýho. Třeba nechal nějakou stopu v počítači.”

„Na webu,” upřesnila jsem.

„Jak je libo. Asi bys měla brnknout Lucy.”

„To musí Benton,” připomněla jsem mu. „Nemůžu ji žádat o spolupráci na případu, když jsem její teta.”

„Dobrá, zavolám mu a vyřídím s ním i tohle.” Opatrně kličkoval mezi hromádkami knih ke dveřím. „Doufal jsem, že v tomhle baráku bude kapka piva.” Zastavil se a otočil se ke mně. „Nic mi do toho není, Kay, ale stejně budeš muset Bentonovi jednou brnknout.”

„Máš pravdu,” řekla jsem. „Nic ti do toho není.”

KAPITOLA 3

Ráno mě probudilo tlumené bubnování hustého deště na střechu a vytrvalé pípání alarmu. Na vstávání v den, kdy mi kynul pracovní klid, bylo brzy, uvědomila jsem si, že v noci se přehoupl říjen do listopadu. Zima byla za dveřmi a blížil se konec dalšího roku. Rozevřela jsem žaluzie a vyhlédla ven. Korunní plátky růží déšť sčesal na zem, hladina v řece stoupla a proud se valil kolem temných skal.

Cítila jsem se vůči Marinovi provinile. Naštval mě a vypoklonkovala jsem ho domů bez kýženého piva. Ale nechtěla jsem s ním debatovat o tom, čemu nerozumí. Jsem rozvedená. Bentona Wesleyho opustila manželka kvůli jinému muži. Před časem jsme byli milenci, mohli bychom se vzít. Po jistou dobu jsem tomu byla nakloněna. Loni na podzim a v zimě jsme s Wesleym lyžovali, potápěli se, nakupovali, vařili a dokonce pracovali u mne na zahradě. Jenže to mezi námi nějak skřípalo.

Ve skutečnosti jsem ho nechtěla mít ve svém domě o nic víc než Marina na své židli v pracovně. Když Wesley přemístil kus nábytku nebo i jen uložil nádobí a stříbrné příbory do nesprávné skříňky nebo zásuvky, dusila jsem v sobě vztek, což mě nemile překvapilo. Dokud byl ženatý, měla jsem kvůli tomu výčitky svědomí, ale tehdy jsme se těšili ze společných chvil víc, zvlášť v posteli. Obávala jsem se, že moje neschopnost cítit, co bych nyní cítit měla, mi odhalila něco, co si nerada přiznávám.

Ujížděla jsem do úřadu se stěrači pracujícími naplno, neúprosný liják zaplavoval čelní sklo. Provoz před sedmou hodinou ranní byl slabý, silueta centra Richmondu se pozvolna vynořovala z mlhy zahuštěné deštěm. Myslela jsem opět na fotografii. Když jsem si vybavila, jak se pomalu prokreslovala na obrazovce, zamrazilo mě a na pažích mi naskočila husí kůže. Poprvé mě napadlo, že osobu, která mi snímek odeslala, možná znám, a to mě nepopsatelně zneklidnilo.

Odbočila jsem na Sedmou ulici a po mokrém dláždění projížděla Shockoe Slip s módními restauracemi, v tuto hodinu potemnělými. Míjela jsem parkoviště, která se sotva začínala plnit, a zajela na vyhrazenou plochu za třípatrovou hladce omítnutou budovou svého působiště. Užasle jsem zaznamenala, že na mém parkovacím místě, zřetelně označeném tabulkou s nápisem HLAVNÍ SOUDNÍ LÉKAŘ, stojí mikrobus televizního zpravodajství. Štáb věděl, že když se obrní trpělivostí, dočká se za odměny mé maličkosti.

Přiblížila jsem se a pokynula jim, aby uhnuli, když vtom se otevřely dveře mikrobusu. Vyskočil z nich kameraman v pláštěnce a zamířil ke mně, v těsném závěsu za ním zpravodajka s mikrofonem. Stáhla jsem okno na několikacentimetrovou škvíru.

„Padejte!” přikázala jsem nepříliš vlídně. „Obsadili jste moje místo.”

Nereagovali, další člověk přispěchal se světelnou výbojkou. Na okamžik jsem strnula, zlost mě zatvrdila jako jantar. Zpravodajka mi blokovala dveře a škvírou v okně cpala dovnitř mikrofon.

„Doktorko Scarpettová, můžete potvrdit, že Řezník opět udeřil?” zeptala se hlasitě, zatímco se rozběhla kamera a vzplála výbojka.

„Hněte s tím mikrobusem,” pronesla jsem s ledovým klidem a upřeně se dívala přímo na ni a do kamery.

„Našel se další trup?” Déšť jí stékal z kapuce, snažila se prostrčit mikrofon ještě dál.

„Naposled vás žádám, abyste s vozidlem opustili moje parkovací místo,” prohlásila jsem tónem soudce, který konstatuje pohrdání svým majestátem. „Dopouštíte se přestupku.”

Kameraman zvolil jiný úhel záběru, manipuloval transfokátorem, prudké světlo mě bodalo do očí.

„Chyběla opět hlava a údy…?”

Reportérka ucukla s mikrofonem právě včas, aby ho nepřivřelo okno. Zařadila jsem zpátečku, zacouvala a otočila se na místě o tři sta šedesát stupňů. Štáb vyplašeně uskočil. Pneumatiky se protočily a smýkly. Zaparkovala jsem těsně za mikrobus a prakticky ho svým mercedesem přišpendlila k budově.

„Počkejte!”

„Haló! To nesmíte!”

Když jsem vystoupila, nevěřícně na mne zírali. Nezdržovala jsem se s deštníkem, rozběhla jsem se ke dveřím do budovy a odemkla.

„Hej!” Protesty pokračovaly. „Nemůžeme se odtud hnout!”

Uvnitř příjmové haly stékaly z rozměrného kaštanově hnědého kombíku krůpěje vody a odkapávaly na betonovou podlahu. Otevřela jsem další dveře, vstoupila do chodby a rozhlížela se, kdo tu ještě je. Bílé dlaždice svítily čistotou, vzduch ztěžkl silným deodorantem. Vešla jsem do márniční kanceláře, masivní dveře z nerezavějící oceli do velké lednice zely dokořán.

„Dobré ráno!” zahlaholil Wingo a překvapeně se zazubil. „Dneska jste si přivstala.”

„Děkuju, že jste nenechal stát kombíka venku na dešti,” řekla jsem.

„Co já vím, nečeká se žádnej příjem, tak mi svitlo, že by neškodilo ho šoupnout do haly.”

„Viděl jste venku někoho, když jste přijel?” zeptala jsem se.

Zatvářil se zmateně. „Ne. Ale to už je dobrá hodina.”

Wingo byl jediným z mých zaměstnanců, který pravidelně přijížděl do úřadu dřív než já. Byl to přitažlivý muž s pružným tělem, hezkým obličejem a tmavými střapatými vlasy. Obsedantně pořádkumilovný pracant si vlastnoručně žehlil svůj pracovní zdravotnický komplet, několikrát týdně myl našeho kombíka a speciálně upravené dodávky, cokoli z nerezavějící oceli cídil tak dlouho, dokud se to neblýskalo jako zrcadlo. Spravoval márnici a pitevní komplex a dělal to s přesností a pýchou vojevůdce. Nedbalost a necitelnost jsme nesnášeli oba, nikdo z nás se neodvážil vyhodit jen tak do obyčejného kontejneru zdravotně nebezpečný odpad nebo študácky vtipkovat nad mrtvými.

„Případ ze skládky je pořád v lednici,” připomněl mi Wingo. „Nemám ho přivézt?”

„Až po poradě. Čím déle se chladí, tím líp. Taky nechci, aby tu někdo brousil a okukoval, co je na vozíku.”

„To se nestane,” pronesl tónem, jako bych naznačila, že snad řádně neplní povinnosti.

„Nechci ani, aby se tu ze zvědavosti poflakoval někdo ze zaměstnanců,” dodala jsem.

„To by nám scházelo!” V očích se mu hněvivě zablýsklo. „Někdy lidi vážně nechápu.”

A nikdy nepochopí, protože není jako oni.

„Zburcujte bezpečnostní službu,” pokračovala jsem v pokynech. „Zástupci médií už jsou na parkovišti.”

„Nedělejte si legraci. Tak brzy?”

„Když jsem přijížděla, čekal už tam na mě štáb Channel Eight.” Podala jsem mu klíč od svého auta. „Chvíli je tam poduste, a pak ať si jedou.”

„Jak to myslíte, ať si jedou?” Mračil se a upřeně se díval na dálkové ovládání centrálního zamykání ve své dlani.

„Zabrali mi parkovací místo.” Vykročila jsem k výtahu.

„Cože?”

„Uvidíte sám,” Nastoupila jsem. „Jestli si dovolí i jen o centimetr pohnout mým autem, podám na ně žalobu pro zásah do soukromí a neoprávněný vstup na cizí pozemek. Obrátím se na státního zástupce, aby poučil jejich generálního ředitele. Rozhodně si budu stěžovat.” Než se dveře zavřely, stačila jsem se na Winga usmát.

Moje kancelář se nalézala v prvním patře budovy postavené v sedmdesátých letech, kde sídlily zároveň soudní laboratoře. Brzy ji opustíme my i vědci z vyšších pater. Konečně získáme odpovídající prostory v centru v novém biotechnickém komplexu hned u Broad Street, nedaleko hotelu Marriott a sportovní haly Coliseum.

Stavba rychle pokračovala, strávila jsem spoustu času ve sporech nad plány, detaily a rozpočtem. To, co bylo po léta mým domovem, se vymklo řádu, chodby lemovaly hory transportních krabic a úředníkům se nechtělo zařazovat spisy, protože všechno se bude muset brzy zabalit. Snažila jsem se krabice nevnímat a vešla jsem do své kanceláře. Psací stůl se ztrácel pod obvyklou lavinou papírů.

Zkontrolovala jsem elektronickou poštu a téměř jsem čekala, že v ní najdu anonymní soubor podobný tomu poslednímu, ale byly tam jen běžné zprávy. Probírala jsem se jimi a odesílala stručné odpovědi. Uživatelské jméno Deadoc poklidně vyčkávalo ve schránce. Neodolala jsem, otevřela soubor s fotografií a soustředila jsem se tak intenzivně, že jsem ani neslyšela vstoupit Rose.

„Noe by měl postavit novou archu,” ozvalo se.

Trhla jsem sebou a vzhlédla, Rose stála ve spojovacích dveřích mezi mou a její kanceláří. Svlékala si pršiplášť a mračila se.

„Nechtěla jsem vás vystrašit,” řekla.

Váhavě vstoupila dovnitř a ustaraně mě zkoumala.

„Tušila jsem, že vás tu najdu, přes sebelíp míněné rady,” řekla vyčítavě. „Tváříte se, jako byste viděla ducha.”

„Co tu děláte tak brzy?” zeptala jsem se.

„Napadlo mě, že budete mít plné ruce práce.” Odložila pršiplášť. „Nekoukla jste do dnešních novin?”

„Ještě ne.”

Otevřela kabelku a vyňala brýle. „Řezník zaujal přední místo. Umíte si představit ten rozruch. Cestou jsem slyšela z autorádia, že od doby, co začal řádit, se prodalo tolik bouchaček, že byste jimi přehradila řeku. Někdy si myslím, jestli za tím nestojí obchodníci se zbraněmi. Děsí nás k smrti, takže všichni šílí a honem si pořídí přinejmenším poloautomatickou osmatřicítku.”

Rose má, co si pamatuju, vlasy barvy oceli a ostře řezaný aristokratický obličej. Viděla už leccos a nikoho se nebála. Žila jsem v zneklidňujícím stínu jejího odchodu na odpočinek, znala jsem její věk. Nemusela u mne dál pracovat. Zůstávala jen proto, že o to stála a nikdo ji doma nečekal.

„Podívejte se,” vyzvala jsem ji a odsunula se i s židlí.

Obešla psací stůl a stoupla si tak blízko, že jsem cítila White Musk a směs vůní, jež prosycují ovzduší značkového obchodu kosmetické firmy, která zásadně neprovádí pokusy na zvířatech. Rose se nedávno ujala pátého vysloužilého chrta. Chovala siamské kočky, měla několik akvárií a představovala nebezpečí pro každého, kdo se odíval do kožešin. Soustředěně hleděla na obrazovku monitoru a zjevně nechápala, na co se dívá. Pak celá ztuhla.

„Panebože,” zašeptala a pohlédla na mne přes obroučky svých bifokálů. „To je to, co máme dole?”

„Patrně v podobě hned po činu,” přisvědčila jsem. „Dostala jsem to přes AOL.”

Mlčela.

„Nemusím vám připomínat, abyste to tu střežila ostřížím zrakem, až budu dole,” pokračovala jsem. „Kdyby vstoupil do objektu někdo, koho neznáme nebo neočekáváme, musí zasáhnout bezpečnostní služba. Ať vás nenapadne, abyste někoho sama prověřovala.” Významně jsem se na ni zatvářila, dobře jsem ji znala.

„Myslíte, že by si někdo takový troufl i sem?” otázala se věcně.

„Nevím, co si mám myslet, až na to, že kdosi cítí potřebu mě kontaktovat.” Uzavřela jsem soubor a vstala. „A pracuje na tom.”

Ještě před půl osmou Wingo převezl tělo k váze a zahájili jsme dlouhé a pečlivé vyšetřování. Trup vážil dvacet jeden kilogram a na délku měřil padesát tři centimetry. Krev se vlivem gravitace usazovala v zádové části jater, což nasvědčovalo tomu, že od doby, kdy ustal krevní oběh, oběť hodiny a či spíše dny po smrti ležela na zádech. Při pohledu na ni jsem nemohla zaplašit kruté vyobrazení na monitoru počítače a neochotně jsem připouštěla, že trup přede mnou a obraz patří k sobě.

„Jak myslíte, že byla vysoká?” Wingo zaparkoval vozík souběžně s prvním pitevním stolem a kradmo na mne pohlédl.

„Když nemáme stehenní ani kolenní kost, určíme výšku podle bederních obratlů.” Navlékla jsem si přes plášť plastovou zástěru. „Ale vypadá to, že byla malá. Drobná a křehká.”

O něco později připevnil Wingo rentgenové snímky na prosvětlovací panely. To, co jsem viděla, mě udivilo. Ani spona stydká, ani kosti nebyly nijak robustní a ostře ohraničené jako u mladé ženy. Namísto toho byly nepravidelně uzurované. Další snímky ukazovaly roztroušené výrůstky na žebrech a velmi tenké a ploché hrudní kosti, degenerativní změny byly patrné rovněž na bederních obratlích.

Wingo není žádný antropolog, ale neuniklo mu, co bylo zjevné.

„Kdybych si nebyl jist, tak si myslím, že se její snímky pomíchaly s cizími,” poznamenal.

„Ta žena byla stará,” řekla jsem.

„Kolik jí hádáte?”

„Nerada hádám.” Zkoumala jsem rentgenové snímky. „Ale myslím, že jí bylo nejmíň sedmdesát. Tedy s rezervou mezi pětašedesáti a osmdesáti. Pojďte. Dáme se na chvíli do smetí.”

Další dvě hodiny jsme třídili odpadky z velkého plastového pytle sesbírané na skládce, respektive přímo zpod těla a jeho bezprostředního okolí. Černý pytel o obsahu dobrých sto třiceti litrů byl převázaný žlutou syntetickou šňůrou. V maskách a rukavicích jsme se s Wingem probírali drtí z pneumatik a čalounického materiálu, která sloužila ke krytí skládky. Zkoumali jsme bezpočet cárů slizkých plastů a papíru, zbavovali jsme je červů a mrtvých much a ukládali do krabiček.

Mnoho pokladů jsme nevytěžili: modrý knoflík, který s případem zřejmě nesouvisel, stejně jako nejspíš podomácku vytržený mléčný zub a ohmataná mince. Našli jsme vylámaný hřeben, zploštělou baterii, několik porcelánových střepů, pokroucené drátěné ramínko a krytku propisky. Pryžovou a dřevitou drť, útržky černého plastu a zvlhlého papíru jsme vysypali do nádoby na odpadky. Zaměřili jsme osvětlovací těleso na střed čistého bílého prostěradla, na němž spočíval trup.

Pomocí lupy jsem probírala centimetr za centimetrem čtverečním povrch těla, na němž ulpěly smítky ze skládky. Pinzetou jsem vybírala z tmavého krvavého pahýlu, kdysi krku, světlá vlákna, objevila jsem v zaschlé krvi tři prošedivělé až bílé vlasy dlouhé třicet pět centimetrů.

„Potřebuju další obálku,” adresovala jsem Wingovi, když jsem narazila na něco, co jsem nečekala.

V pahýlech pod rameny, v pažních kostech a svalstvu, jsem našla další bleděmodrá vlákna, útržky tkaniny, kterou zřejmě prořízla pila.

„Pachatel oddělil údy přes oblečení nebo to, v čem bylo tělo zahaleno,” konstatovala jsem překvapeně.

Wingo ustal v práci a podíval se na mne. „To u těch ostatních nebylo.”

Ostatní oběti, když je pachatel rozřezával, byly pravděpodobně nahé. K tomu směřovaly další Wingovy poznámky, pokračovala jsem v práci s lupou.

„Vlákna a kousky látky jsou i v obou kostech stehenních.” Prohlížela jsem pečlivě pahýly.

„Takže byla zahalená i od pasu dolů?” logicky se otázal Wingo.

„Vypadá to tak.”

„Dotyčný tedy oběť odhalil, až když ji rozřezal?” Vyvalil na mne oči, v nichž se zračil fakt, že jeho představivost nezahálela.

„Nechtěl, abychom získali její šaty. Poskytlo by nám to příliš mnoho informací.”

„Tak proč ji nesvlékl nebo nevybalil hned na začátku?” „Možná se nechtěl dívat na obnažené tělo, když ho rozřezával,” odvětila jsem.

„Vida, co to bylo za citlivku.” Ve Wingově ironii zazněla nenávist.

„Poznamenejte měření,” vyzvala jsem ho. „Krční páteř přerušena v pátém obratli. Pravá stehenní kosti přerušena pět centimetrů pod trochanterem, levá šest centimetrů, viditelné stopy po řezu pilou. Zbytky pravé a levé polní kosti v délce dvou a půl centimetru, viditelné stopy po řezu pilou. V horní části pravého boku stará zhojená jizva po očkování.”

„A co je tohle?” Ukázal na četné vystouplé, tekutinou naplněné puchýřky rozeseté po hýždích, ramenou a horní části stehen.

„Nevím,” odpověděla jsem a sáhla po stříkačce. „Vypadá to na virus herpes zoster.”

„Brrr!” Wingo uskočil od stolu. „Že jste mě neupozornila dřív.”

„Pásový opar.” Označila jsem zkumavku štítkem. „Možná. Ale je to trochu divné.”

„Jak to myslíte?” Byl čím dál nervóznější.

„V případě pásového oparu virus napadá senzorické nervy,” vysvětlovala jsem. „Puchýřky praskají v pásu podél nich. Například pod žebry. A puchýřky bývají různého stáří. Jenže tahle bohatá úroda dozrála jakoby naráz.”

„Co jiného by to mohlo být?” vyptával se. „Plané neštovice?”

„Ty způsobuje týž virus. Děti onemocní planými neštovicemi. Dospělí pásovým oparem.”

„Co když ho chytím?” vyhrkl Wingo.

„Prodělal jste jako dítě plané neštovice?”

„Nemám tušení.”

„Podstoupil jste v dětství běžné základní očkování?” zeptala jsem se.

„Nejspíš ne.”

„Jestli nemáte patřičné protilátky, měl byste se nechat očkovat.” Vzhlédla jsem k němu. „Trpíte sníženou imunitou?”

Neodpověděl, přešel k pojízdnému stolku, strhl latexové rukavice a mrštil jimi do červené kovové nádoby na

biologicky nebezpečný odpad. Rozčileně si navlékal nové, odolnější modré nitrilové rukavice. Ustala jsem v práci a sledovala ho, dokud se nevrátil k pitevnímu stolu.

„Měla jste mě předem varovat,” pronesl skoro plačtivě. „Nevyznám se ve všech těch preventivních opatřeních jako vy, třeba v očkování, vím akorát, že musím mít vakcínu proti hepatitidě B. Takže jsem závislý na vás, jestli mě včas upozorníte.”

„Uklidněte se.”

Chovala jsem se k němu vždycky ohleduplně. Wingo byl přecitlivělý, tak trochu hypochondr, ale jiný problém jsem s ním neměla.

„Od té ženy prakticky nemůžete dostat plané neštovice nebo pásový opar, pokud se na vás nepřenesou její tělesné tekutiny,” pustila jsem se do výkladu. „Pokud tedy máte rukavice a počínáte si běžným způsobem, neříznete se nebo nepíchnete jehlou, virus je na vás krátký.”

Okamžitě mu zasvítily oči, ale rychle se odvrátil.

„Začneme s fotografováním,” vyzvala jsem ho.

KAPITOLA 4

Marino a Benton Wesley se dostavili odpoledne, když už jsem s pitvou hodně pokročila. Vnější vyšetření jsem pečlivě dokončila, Wingo si odskočil

na pozdní oběd, a tak jsem osaměla. Sotva Wesley vstoupil do dveří, vyhledal mě očima. Soudě podle jeho kabátu, venku stále pršelo.

„Pro tvoji informaci, vyhlásili povodňovou pohotovost,” zahalasil Marino.

V márnici nebyla okna, takže jsem nikdy nevěděla, jaké je venku počasí.

„Vypadá to vážně?” zeptala jsem se. Wesley se přiblížil k pitevnímu stolu a zadíval se na trup.

„Dost vážně, jestli to takhle půjde dál, bude nutné stavět hráze z pytlů s pískem,” reagoval Marino a odložil do kouta deštník.

Budova, v níž sídlí můj úřad, stojí jen pár bloků od Jamesovy řeky. Před lety povodeň zaplavila suterén, mrtvá těla věnovaná k vědeckým účelům se plavila ve vanách na hladině, voda zrůžověla formalinem, zaplavila zadní parkoviště a prosakovala i do márnice.

„Hrozí něco bezprostředně?” otázala jsem se proto znepokojeně.

„Déšť přestane,” prohlásil Wesley, jako by se vyznal nejen v psychologii zločinců, ale i v meteorologii.

Svlékl kabát, měl na sobě tmavomodrý, téměř černý oblek. Ze saka svítila klasická bílá košile doplněná konzervativní hedvábnou kravatou, stříbrné vlasy, trochu delší než jindy, měl pečlivě upravené. Výrazné rysy obličeje podtrhovaly až zveličovaly jeho autoritu a přísnost. I dnes se mračil, a nejen kvůli mně. Oba muži si vzali z pojízdného stolku rukavice a roušky.

„Omluv naše zpoždění,” obrátil se na mne Wesley, zatímco jsem pokračovala v práci. „Pokaždé, když se člověk potřebuje utrhnout z baráku, v jednom kuse zvoní telefon. Tak tohle vypadá na kardinální problém.”

„Pro ni určitě,” poznamenala jsem.

„Sakra práce,” utrousil Marino a civěl na to, co zbylo z člověka. „Kruci, jak může někdo něco takovýho udělat?”

„Povím ti jak,” řekla jsem, abych otřásla depresí. „Vytipuješ si starou ženu, ujistíš se, že nedbá na řádnou stravu a pitný režim a když onemocní, neposkytneš jí lékařskou péči. Pak ji střelíš nebo praštíš do hlavy.” Zadívala jsem se na ně. „Vsadím se, že měla proraženou nebo prostřelenou lebku.”

Marino se tvářil zmateně. „Vždyť nemá hlavu. Jak to můžeš tvrdit?”

„V dýchacích cestách je krev.”

Přistoupili blíž, aby viděli, o čem mluvím.

„Mohlo se to stát tak, že utrpěla frakturu kostí v mozkové části lebky, krev stékala do krku a aspirací se dostala do dýchacích cest.”

Wesley si pedantsky prohlížel trup, jako ten, kdo viděl zohavení a smrt milionkrát. Upřeně se díval tam, kde měla být hlava, a jako by ji tam viděl.

„Krvácela do svalové tkáně.” Odmlčela jsem se, aby pochopili. „Ještě žila, když ji pachatel začal čtvrtit.”

„Kristepane,” znechuceně zadrmolil Marino a zapálil si cigaretu. „To mi ani neříkej.”

„Netvrdím, že byla při vědomí,” dodala jsem. „Pravděpodobně se tak stalo, když umírala. Ale pořád fungoval krevní oběh, i když tlak podstatně klesl. Taky se to týká krku. Ne paží nebo nohou.”

„Takže jí nejdřív oddělil hlavu,” řekl Wesley směrem ke mně.

„Ano.”

Prohlížel si prosvětlené rentgenové snímky.

„Nález neodpovídá jeho výběru obětí,” konstatoval Wesley. „Vůbec ne.”

„V tomhle případě neodpovídá nic,” doplnila jsem. „Až na to, že zase použil pilu. Na kostech jsem našla i zářezy, které způsobil nůž.”

„Co nám o ní ještě můžeš říct?” zeptal se Wesley. Ukládala jsem do nádob s formalinem část orgánů a cítila na sobě pronikavý pohled jeho očí.

„Na těle jí vyrazily puchýřky, nejspíš pásový opar, na pravé ledvině měla dvě jizvy, což svědčí o někdejším současném zánětu ledvinné pánvičky a ledviny nebo infekci ledvin. Děložní hrdlo je protáhlé a hvězdicovité, zřejmě měla děti. Srdeční svalovina je měkká.”

„Co to znamená?”

„Způsobují to jedovaté látky. Toxiny produkované mikroorganismy.” Vzhlédla jsem k němu. „Byla nemocná.”

Marino pochodoval kolem, prohlížel si trup z různých úhlů. „Netušíš, jakou trpěla chorobou?”

„Podle hlenu v plicích měla bronchitidu. Momentálně nevím, co ještě, játra jsou ovšem v povážlivém stavu.”

„Pila,” ozval se Wesley.

„Jsou zažloutlá, uzlovitá, ano. A troufám si tvrdit, že i kouřila.”

„Je kost a kůže,” poznamenal Marino.

„Skoro nejedla,” potvrdila jsem. „Žaludek se stáhl, je prázdný a čistý.” Názorně jsem doložila svá slova.

Wesley přešel k nejbližšímu psacímu stolu a přitáhl si židli. Zamyšleně se díval stranou. Trhla jsem koncem elektrické šňůry navinuté na cívce zavěšené nad hlavou, stáhla ji a připojila k pile Stryker. Tuhle fázi obdukce Marino miloval ze všeho nejmíň, ustoupil od stolu. Nikdo nepromluvil, odřezávala jsem konce paží a nohou, kostní prach vířil ve vzduchu, elektrická pila kvílela pronikavěji než zubařská vrtačka. Uložila jsem části do krabiček označených štítkem a vyslovila svůj názor.

„Myslím, že tentokrát nevraždil náš pachatel.”

„Nevím, co si mám myslet,” řekl Marino. „Společné jsou dvě významné skutečnosti. Trup a to, že se ho pachatel zbavil ve střední Virginii.”

„Předchozí oběti tvoří pestrou sestavu,” připomněl Wesley a stáhl si chirurgickou roušku pod bradu. „Jedna žena černé pleti, dvě bělošky a černoch. Stejně rozmanitá byla dublinská pětice. Ale všichni byli mladí.”

„Považuješ za pravděpodobné, že si pachatel najednou vybral starou ženu?” zeptala jsem se.

„Upřímně řečeno ne. Ovšem tihle lidé nejednají exaktně, Kay. Někteří provedou kdykoli cokoli, co odpovídá jejich momentálním choutkám.”

„Oddělení částí těla se neshoduje, nejsou proříznuté klouby,” upozornila jsem. „A oběť byla oblečená nebo do něčeho zabalená.”

„To druhé považuju za významnější.” Wesley odložil roušku na psací stůl. „Pocítil znovu neodolatelné nutkání k vraždě a v té ženě se nabízela snadná oběť.” Pohlédl na trup. „Udeřil, ale pozměnil modus operandi, protože zvolil oběť z jiného okruhu, a to ho vykolejilo. Nechal ji tedy aspoň zčásti oblečenou nebo ji do něčeho zahalil, protože znásilnění a vražda staré ženy ho nevzrušily tak, jako ty předchozí.”

„Svědčí něco o znásilnění?” zeptal se Marino.

„Těžko soudit,” řekla jsem. „Už tu končím. Uložím ji do mrazicího boxu, doufejme, že se ji v dohledné době přece jen podaří identifikovat. Odebrala jsem svalovou tkáň a morek na testy DNA pro ‘porovnání s pohřešovanými osobami, to dává taky jistou naději.”

Zmocňovala se mě deprese a bylo to na mně jistě vidět. Wesley si vzal kabát, který odložil za dveřmi, na podlaze pod pršipláštěm se mezitím utvořila loužička.

„Rád bych se podíval na fotografii, co ti přišla přes AOL,” obrátil se na mne.

„Mimochodem, ani to neodpovídá dosavadnímu modu operandi,” řekla jsem a šila řez ve tvaru Y. „U předchozích případů mi nikdo nic neposlal.”

Marino měl naspěch, jako by se ho už dávno dožadovali jinde. „Jedu do Sussexu,” oznámil cestou ke dveřím. „Na schůzku s Rypákem Ringem, aby mě poučil, jak se vyšetřují vraždy.”

Rychle zmizel, ale znala jsem pravý důvod. Přestože mi Marino kázal o manželství, kvůli mému vztahu k Wesleymu se zároveň vnitřně užíral. Vždycky na mne bude částí svého já žárlit.

„Rose ti tu fotku ukáže,” řekla jsem Wesleymu a omývala tělo hadicí a houbou. „Ví, jak se dostane do mojí emailové schránky.”

V očích mu kmitlo zklamání, nestačil ho zakrýt. Nesla jsem krabičky se zbytky kostí k pracovnímu stolu u protější stěny, kde se budou vyvářet ve slabém roztoku činidla, až se úplně zbaví tkání a odmastí. Stál, pozoroval mě a čekal, až se vrátím. Nechtěla jsem, aby odešel, ale taky jsem nevěděla, co si s ním počnu.

„Můžeme si promluvit, Kay?” řekl konečně. „Málo se vídáme. Čas utíká. Vím, máme oba spoustu práce a tohle není nejvhodnější chvíle. Jenže…”

„Tady ne, Bentone,” jemně jsem ho přerušila.

„Ovšemže ne. Nemyslel jsem, že si promluvíme tady.” „Omíláme víceméně jedno a totéž.”

„Slibuju, že nebudeme.” Mrkl na nástěnné hodiny. „Už je dost pozdě. Zdržím se ve městě přes noc. Můžeme spolu povečeřet.”

Zaváhala jsem, mysl se zmítala v krajnostech. Bála jsem se být s ním, a bála jsem se s ním nebýt.

„Dobře,” přikývla jsem. „V sedm hodin u mě. Něco připravím. Ale moc nečekej.”

„Vyvedu tě někam. Nechci, aby ses obtěžovala.”

„Vyrazit teď někam mezi lidi je to poslední, co bych si přála.”

Ulpěl na mně očima, označovala jsem štítky zkumavky a různé nádobky. Pak se ozval hlasitý klapot podpatků na dlaždicích. Odcházel. Slyšela jsem, jak s kýmsi na chodbě vyměnil pár slov, když se otevřely dveře výtahu. Vzápětí vešel Wingo.

„Byl bych se vrátil dřív.” Přešel k pojízdnému stolku, vklouzl do nových přezůvek a rukavic, nasadil si roušku. „Jenže nahoře je zvěřinec.”

„Co to znamená?” zeptala jsem se a rozvazovala si vzadu plášť, zatímco Wingo si oblékal nový.

„Je tam smečka novinářů.” Připevnil si na hlavu štít a podíval se na mne za čirým plastem. „Vtrhli do haly. Obléhají budovu televizními mikrobusy.” Nervózně po mně mrkl. „Nerad to říkám, ale teď zablokoval Channel Eight vás. Přirazili s mikrobusem těsně za vaše auto, takže nevyjedete, a nikdo v něm nesedí.”

Hněv mě rozehřál. „Zavolám na policii a nechám je odtáhnout,” řekla jsem už ze šatny. „Vy to tu dokončete. Budu nahoře.”

Mrštila jsem sbaleným pláštěm do koše na prádlo, strhla jsem rukavice, přezůvky a čepičku. Energicky jsem si vydrhla ruce antibakteriálním mýdlem a otevřela svou skříňku, ruce mě najednou špatně poslouchaly. Byla jsem hodně rozrušená. Tenhle případ, novináři, Wesley všechno mě popuzovalo.

„Paní doktorko?”

Wingo náhle stanul ve dveřích, potýkala jsem se s knoflíčky na blůze. Na tom, že vešel dovnitř, když jsem se dooblékala, nebylo nic neobvyklého. Nečinilo nám to oboustranně žádné potíže, nepřipadala jsem si o nic hůř než v přítomnosti ženy.

„Napadlo mě, jestli byste neměla čas…” Zaváhal. Uložila jsem do skříňky tenisky Reebok a vklouzla do střevíců, které nosím do práce.

Oblékla jsem si laboratorní plášť.

„Vlastně bych s vámi taky ráda mluvila, Wingo.” Vynasnažila jsem se, abych si na něm nevylila svou podrážděnost. „Až tady skončíte, přijďte za mnou do kanceláře.”

Nemusel mi nic říkat. Tušila jsem, co chce. Jela jsem výtahem nahoru, má nálada temněla jako bouřkový mrak, jen uhodit. Wesley stále seděl v mé kanceláři a studoval snímek na obrazovce monitoru, pokračovala jsem chodbou, aniž bych zvolnila krok. Hledala jsem Rose. Když jsem vstoupila do velké přední kanceláře, úředníci o překot zvedali neustále vyzvánějící telefony, kdežto má sekretářka a administrátor stáli u okna a vyhlíželi na parkoviště.

Déšť nepolevoval, ale to neodradilo snad jediného novináře, kameramana či fotografa ve městě. Vzdorovali lijáku až s jakousi posedlostí, věřili patrně, že se všichni na jejich zprávu jen třesou.

„Kde jsou Fielding a Grant?” zeptala jsem se na svého zástupce a letošního postgraduálního stážistu.

Mým administrátorem byl šerif na odpočinku, který si potrpěl na kolínskou a elegantní obleky. Ustoupil od okna, kdežto Rose dál vyhlížela ven.

„Doktor Fielding je u soudu,” odpověděl. „A doktor Grant odešel, protože mu zatéká do suterénu.”

Rose se otočila a její postoj vyjadřoval připravenost k boji, pokud bude napadeno naše hnízdo. „Odvelela jsem Jess do kartotéky,” informovala o přesunu recepční.

„To znamená, že vepředu nikdo není.” Pohlédla jsem k hale.

„Tam je spousta lidí,” rozezleně odsekla má sekretářka, telefony vyzváněly a vyzváněly. „Nechtěla jsem, aby tam někdo seděl s těmi supy. Třebaže za neprůstřelným sklem.”

„Kolik je v hale novinářů?”

„Patnáct, možná dvacet, podle posledního odhadu,” odpověděl administrátor. „Zašel jsem mezi ně a požádal je, aby odešli. Odpověděli, že neodejdou, dokud nevystoupíte s prohlášením. Tak jsem si myslel, že bychom mohli něco sepsat a…”

„Když prohlášení, tak ode mě něco uslyší,” přerušila jsem ho podrážděně.

Rose mi stiskla paži. „To není nejlepší nápad, paní doktorko…”

I jí jsem skočila do řeči. „Nechte to na mně.”

Hala byla poměrně malá, tlustá skleněná přepážka bránila nepovolaným ve vstupu do nitra budovy. Když jsem vyšla zpoza rohu, nevěřila jsem vlastním očím, kolik lidí se tam shromáždilo. Podlahu hyzdily blátivé šlápoty a špinavé loužičky. Jen mě zahlédli, rozzářila se světla na kamerách. Novináři se rozkřičeli, vytáhli mikrofony a magnetofony, blesky fotoaparátů mi šlehaly do obličeje.

Odemkla jsem dveře, vstoupila do haly a zvýšila hlas, abych je přehlušila. „Ticho, prosím!”

„Doktorko Scarpettová…”

„Ticho!” Přidala jsem na hlase a oslepeně civěla na agresivní dav, většinu lidí jsem nepoznávala. „Zdvořile vás žádám, abyste odešli!”

„Je to zase Řezník?” překřikl všechny ženský hlas. „To musí objasnit vyšetřování,” řekla jsem.

„Paní doktorko…”

Stěží jsem poznala televizní zpravodajku Patty Denverovou, jejíž hezká tvář shlížela z billboardů po celém městě.

„Podle našich zdrojů jde o další oběť masového vraha,” pokračovala. „Můžete to potvrdit?”

Neodpověděla jsem.

„Je pravda, že oběť je asijského původu, předpubertálního věku a přivezlo ji nákladní auto registrované v našem státě?” chrlila ze sebe k mé nelibosti dál. „Lze z toho usuzovat, že vrah nyní působí ve Virginii?”

„Vraždí Řezník ve Virginii?”

„Zbavuje se mrtvol záměrně na zdejších skládkách?” Zvedla jsem ruku, abych je utišila. „Není čas na dohady,” řekla jsem. „Můžu vám sdělit jen to, že k případu přistupujeme jako k vraždě. Obětí se stala neidentifikovaná osoba ženského pohlaví a bílé pleti. Nikoli dítě, ale stará žena. Vyzvěte prosím občany, kteří mohou poskytnout k případu cenné informace, ať je předají nám nebo úřadu šerifa okresu Sussex.”

„A co FBI?”

„FBI s námi spolupracuje,” odpověděla jsem. „Takže to považujete za dílo Řezníka…”

Obrátila jsem se, navolila na klávesnici kód, zámek cvakl a uvolnil dveře. Nedbala jsem dožadujících se hlasů, zavřela jsem za sebou, napjaté nervy mi jen hrály, a rychle jsem kráčela chodbou. Když jsem vstoupila do své kanceláře, Wesley byl pryč. Usedla jsem k psacímu stolu. Vyťukala jsem číslo Marinova pageru a Pete se mi ihned telefonicky ohlásil.

„Panebože, zase unikly informace, to musí přestat!” spustila jsem na něho.

„Vůbec netušíme, kdo to pouští,” podrážděně zasupěl Marino.

„Ring.” Nepochybovala jsem o tom, ale nemohla jsem to dokázat.

„Ten blbec na mě měl čekat na skládce. Už před hodinou,” pokračoval Marino ve stejném tónu.

„Zdá se, že ho novináři nemuseli dlouho hledat.”

Pověděla jsem mu, co zdroje prozradily zpravodajskému televiznímu štábu.

„Zatracený idiot!” rozčílil se Marino.

„Najdi ho a řekni mu, ať drží zobák. Novináři nás zahánějí do kouta a celé město si myslí, že se tu pohybuje masový vrah.”

„No jo, na tom bohužel možná něco je,” poznamenal Marino.

„Tomu nevěřím.” Jen mě tím popíchl. „Musím vydat

prohlášení, abych čelila dezinformacím. Jsem v neúnosné situaci, Pete.”

„Žádný strachy, nech to na mně, postarám se, aby se pročistil vzduch,” přislíbil. „Mimochodem, leccos nevíš.” „Například?”

„Proslýchá se, že Ring to táhne s Patty Denverovou.” „Myslela jsem, že je vdaná,” řekla jsem a vybavila si ji z letmého setkání před chvílí.

„To taky je,” potvrdil Marino.

Začala jsem diktovat případ 193037, četla jsem z poznámek a soustředila se na to, co říkám.

„Tělo bylo nalezeno v zalepeném plastovém pytli,” sdělovala jsem diktafonu a urovnávala papíry potřísněné krví z Wingových rukavic. „Pokožka ochablá. Prsa malá, atrofická, svraštělá. Podle záhybů pokožky na břiše osoba podstatně zhubla…”

„Paní doktorko?” Wingo strčil hlavu do dveří. „Aha, promiňte,” omluvil se, když viděl, co dělám. „Koukám, že jdu nevhod.”

„Pojďte dál,” vyzvala jsem ho a unaveně se usmála. „Zavřete za sebou.”

Vyhověl a zavřel i spojovací dveře mezi mou a Roseinou kanceláří. Nervózně si přitáhl židli k psacímu stolu, podívat se mi zpříma do očí mu činilo potíže.

„Než se vyjádříte, vyslechněte vy mě,” řekla jsem odhodlaně, ale laskavě. „Znám vás léta a váš život pro mě není tajemstvím. Nesoudím vás. Neškatulkuju. Pro sebe si dělím lidi do dvou kategorií. Na dobré a ty ostatní. Ale děláte mi starosti, protože vaše orientace vás vystavuje riziku.”

„Já vím.” Přikývl a v očích se mu zaleskly slzy.

„Jestli máte sníženou imunitu, musíte mi to říct. Pak byste asi neměl pracovat v pitevně, aspoň ne na určitých případech.”

„Jsem HIV pozitivní.” Hlas se mu zachvěl a rozplakal se.

Chvíli jsem počkala, zakrýval si rukama obličej, jako by nesnesl, aby se na něj někdo díval. Ramena se mu otřásala, slzy smáčely jeho zelenou halenu, odkáplo mu i z nosu. Vstala jsem, natáhla se pro krabičku papírových kapesníků a přistoupila k němu.

„Tady máte.” Přisunula jsem k němu kapesníky. „A nezoufejte.” Objala jsem ho kolem ramen a nechala vyplakat. „Seberte se, Wingo, ať si o tom můžeme rozumně popovídat, ano?”

Přikývl, vysmrkal se a osušil si oči. Na chviličku ke mně přitiskl obličej, držela jsem ho jako dítě. Dopřála jsem mu čas, potom jsem s ním zatřásla a zpříma se na něho zadívala.

„To chce odvahu, Wingo. Vymyslíme, jak s tím bojovat.”

„V rodině se o tom nemůžu zmínit,” vypravil ze sebe. „Táta mě už tak dost nenávidí. Kdyby se mě máma zastala, bylo by ještě hůř. Pro ni. Chápete?”

Přisunula jsem si židli. „A co váš přítel?”

„Rozešli jsme se.”

„Ví o tom?”

„Zjistil jsem to teprve před několika týdny.”

„Musíte se mu svěřit, i každému, s kým se důvěrně stýkáte,” řekla jsem. „Zachovejte se fér. Kdyby si tak někdo počínal vůči vám, možná byste tu neseděl a neplakal.”

Utišil se a civěl na své ruce. Zhluboka se nadechl. „A je to tady, umřu.”

„Umřeme všichni,” pronesla jsem tiše.

„Jenže ne takhle.”

„Třeba i tak. Při každém ohledání provádím test na HIV. Víte, čemu jsem vystavena. Může mě potkat to, co vás.”

Vzhlédl ke mně, oči a tváře mu plály. „Jestli dostanu AIDS, zabiju se.”

„Ne, to neuděláte.”

Opět se rozplakal. „Já to nevydržím, paní doktorko! Nechci skončit ve špitále pro nevyléčitelně nemocný, v posteli vedle dalších umírajících, absolutně cizích lidí!” Z očí se mu řinuly slzy, ve tváři tragický a zároveň vzdorovitý výraz. „Budu úplně sám, tak jako cele] život.”

Počkala jsem, až se uklidní. „Nebudete na nic sám. Stojím při vás.”

Následoval další příval slz, plakal tak hlasitě, že to určitě bylo slyšet až na chodbu.

„Postarám se o vás,” přislíbila jsem a vstala. „Teď jeďte domů. Udělejte, co se sluší. a povězte to svým přátelům. Zítra to probereme podrobněji a vymyslíme, jak se s tím co nejlíp vyrovnat. Potřebuju znát jméno vašeho ošetřujícího lékaře a svolení, abych s ním mohla promluvit.”

„Doktor Alan Riley z Virginské kliniky.”

Přikývla jsem. „Znám ho, hned ráno mu zatelefonujte. Povězte mu, že se s ním spojím a vy souhlasíte, aby mi sdělil nezbytné informace.”

„Dobře.” Kradmo na mne pohlédl. „Ale nikomu… jinak nikomu ani slovo.”

„Samozřejmě,” ujistila jsem ho.

„Nechci, aby to někdo tady věděl. Ani Marino, ten taky ne.”

„Nikdo se to nedoví. Aspoň ode mě ne.”

Ztěžka vstal a nejistě, jako podroušený nebo omámený člověk, zamířil ke dveřím. „Nepropustíte mě, viďte?” Jeho ruka spočinula na klice, měřil si mě zarudlýma očima.

„Proboha, Wingo, myslela jsem, že o mně máte lepší mínění,” řekla jsem trochu rozechvěle.

Otevřel dveře. „Mám o vás to nejlepší mínění.” Opět mu vyhrkly slzy, otřel si je halenou, na okamžik obnažil ploché břicho. „Co vás znám.”

Kroky zapleskaly na chodbě, skoro běžel, cinkl výtah.

Za chvíli opustil budovu do světa, který mu nic nedaruje. Podepřela jsem si hlavu a zavřela oči.

„Dobrý bože, ještě tohle!” zamumlala jsem.

KAPITOLA 5

Když jsem jela domů, stále hustě pršelo, silný provoz zkomplikovala nehoda, kvůli níž na dálnici I64 uzavřeli v obou směrech po jízdním pruhu.

Sjela se tam hasičská auta a sanitky, záchranáři zotvírali dveře a pospíchali s nosítky a lehátky. Na krajnici se třpytilo roztříštěné sklo, řidiči zpomalovali a civěli na zraněné. Jedno auto se několikrát převrátilo, načež vzplálo. U jiného vozu jsem zahlédla na rámu čelního skla krev a uvnitř zprohýbaný volant. Věděla jsem, co to znamená, a v duchu pronesla modlitbu za postižené. Doufala jsem, že nikoho z nich neuvidím v márnici.

V Carytownu jsem odbočila k prodejně P. T. Hastings, ozdobené girlandami z rybářských sítí a plováků, kde se dostaly nejlepší dary moře široko daleko. Vstoupila jsem do ovzduší prosyceného pronikavým pachem ryb a mořského pobřeží. Filé na ledové tříšti v chladicích boxech vypadalo čerstvě a vábně. Humři s hrozivými klepety se plazili ve vodních nádržích, ale ode mne jim nehrozilo nebezpečí. Nedokázala bych uvařit nic zaživa a nedotkla bych se masa z hovězího kusu nebo vepře, kdyby mi dobytče předtím přivedli ke stolu. Rybu bych ulovila s tím, že ji zase hodím zpátky do vody.

Rozhodovala jsem se, co koupit, když vtom se za mnou vynořila Bev.

„Vida, to jsou k nám hosti,” zvolala potěšeně a utřela si ruce o zástěru. „Jste jedna z mála, kdo se odvážil kvůli nákupu u nás do deště. Výběr je tím pádem bohatý.”

„Nemám moc času, potřebovala bych něco lehkého, co se snadno připraví,” řekla jsem.

Přes obličej jí přeběhl stín, jako by přičichla k čerstvě nastrouhanému křenu. „Umím si představit, co se na vás hrne, poslouchala jsem zprávy.” Zavrtěla hlavou. „Musíte být děsně utahaná. Moc asi nenaspíte. Poradím vám, co dneska uvařit.”

Přešla k boxu s mraženými modrými kraby. Aniž se zeptala, vybrala půlkilogramovou krabičku krabího masa.

„Čerstvé zboží z ostrova Tangier. Vlastnoručně jsem je zpracovala, povíte mi, jestli najdete jedinou chrupavku nebo kůstku. Nebudete jíst sama, co?”

„Ne,” přiznala jsem.

„To ráda slyším.”

Mrkla na mne. Jednou jsem Wesleyho přivedla clo obchodu s sebou.

Vybrala šest největších garnátů a zabalila je. Postavila na pult vedle pokladny zavařovací sklenici s pikantní domácí omáčkou.

„Trochu jsem to asi přehnala s křenem, možná zaslzíte, ale pochutnáte si,” vysvětlovala.

Začala počítat můj nákup. „Osmahněte garnáty na pánvi, ale tak, aby to bylo hodně zprudka, ano? Vychlaďte je a máte předkrm. Mimochodem, garnáti a omáčka jsou pozornost podniku.”

„Ale to přece…”

Zamítavě mávla rukou. „Co se týče krabího masa, poslouchejte, drahoušku. Rozšlehejte jedno vejce, přidejte lžičku francouzské hořčice, pár kapek worcesterské omáčky, do toho rozdrobte čtyři neslané suchary. Pokrájejte cibuli, pokud možno tu čerstvou z vaší zahrádky. Přidejte proužky zelené papriky, ochuťte petrželkou, dosolte a dopepřete.”

„Zní to úchvatně,” vděčně jsem vydechla. „Co bych si bez vás počala, Bev.”

„To všechno rozmixujte a zformujte do bochánků.” Rukama naznačila velikost a tvar. „Opékejte na oleji při střední teplotě, až bochánky mírně zhnědnou. Obložte zeleninou nebo zelným salátem. A máte hotovo, víc bych se kvůli mužskýmu nesnažila.”

Snažila jsem se v jejích intencích. Začala jsem s přípravou večeře hned po návratu domů, pustila jsem si hudbu, a zatímco se garnáti chladili, naložila jsem se do vany. Přidala jsem do vody aromaterapeutické soli, které mají snížit stres, a pára vnášela konejšivé vůně do mých dutin a pórů. Zavřela jsem oči. Pomyslela jsem na Winga a píchlo mě u srdce, vzápětí vypadlo z rytmu, jako když se vyděsí ptáče. Na chvíli mě přemohl pláč. Začínal se mnou tady ve městě, pak se vrátil do školy. Teď je zase zpátky a umírá. Špatně jsem se s tím vyrovnávala.

V sedm hodin jsem byla opět v kuchyni, Wesley, vždycky přesný, zaparkoval své stříbrné BMW na příjezdové cestě. Měl na sobě týž oblek jako odpoledne, v jedné ruce nesl láhev chardonnay, v druhé pětiletou irskou whisky Black Bush. Konečně přestalo pršet, mraky se přesouvaly jinam.

„Ahoj,” zahalasil, když jsem otevřela dveře.

„I počasí předpovídáš dobře.” Políbila jsem ho. „Neplatí mě královsky pro nic za nic.”

„Bez rodinného jmění by sis moc nehvízdal.” Usmála jsem se a vedla ho dovnitř. „Vím, jak tě platí FBI.”

„Kdybych uměl hospodařit tak dobře jako ty, nepotřeboval bych brát z rodinné pokladny.”

Přešla jsem k baru v obývacím pokoji, věděla jsem, co má rád.

„Black Bush?” ujistila jsem se.

„Neodmítnu. Těžko odolávám, podařilo se ti ve mně vypěstovat jistou závislost.”

„Když tak úspěšně pašuješ whisky z Washingtonu, mileráda ti posloužím.”

Zalila jsem kostičky ledu whisky a přidala sodu. Přešli jsme do kuchyně a usedli k jídelnímu stolu u rozměrného okna s výhledem do zahrady s jehličnany a na řeku. Byla bych mu ráda pověděla o Wingovi a jak to na mne působí. Ale nemohla jsem porušit slib diskrétnosti.

„Můžu spustit nejdřív o něčem pracovním?” Wesley si svlékl sako a přehodil ho přes opěradlo židle.

„Taky něco mám.”

„Tak začni.” Upil ze skleničky a nespouštěl ze mne oči. Pověděla jsem mu, co uniklo do médií, a dodala jsem: „S Ringem jsou čím dál větší problémy.”

„Pokud je působí on, a těžko říct, jestli ano nebo ne. Obtížně se to dokazuje.”

„Já o tom nepochybuju.”

„To není správné, Kay. Nemůžeme někoho vyřadit z vyšetřování na základě intuice.”

„Marino se doslechl, že Ring udržuje důvěrný vztah se známou místní televizní novinářkou,” řekla jsem. „Působí ve stanici, která mylně informovala o případu, o tom, že oběť je asijského původu.”

Mlčel. Věděla jsem, že opět a oprávněně přemýšlí o důkazu. Znělo to ode mne nepřesvědčivě, což jsem si uvědomila, sotva jsem to vyslovila.

Po chvíli řekl: „Je to chytrý chlapík. Znáš jeho kvalifikaci?”

„Nevím o něm vůbec nic,” přiznala jsem.

„Absolvoval s vyznamenáním psychologii a veřejnou správu na Brownově univerzitě. Jeho strýc je tady ve státě ministrem bezpečnosti.” Vršil na zlé zprávy ještě horší. „Harlow Dershin se mimochodem těší velké úctě. Nemusím tedy zdůrazňovat, že by nebylo vhodné Ringa obvinit, kdybys nebyla dokonale pevná v kramflecích.”

Ministr veřejné bezpečnosti nitra státu Virginie byl přímým nadřízeným náčelníka státní policie. Větší mocí než Ringův strýc disponuje už jen guvernér.

„Jinými slovy, Ring je nedotknutelný,” konstatovala jsem.

„Tvrdím jen, že vzdělání naznačuje, jak velké má ambice. Takoví hoši usilují o místa špičkových manažerů, velkých šéfů, o politickou kariéru. Nehodlají zůstat policajty.”

„A zajímají se jen o sebe,” dodala jsem podrážděně. „Ringovi ani za mák nezáleží na obětech, na pozůstalých, kteří nevědí, co se stalo s jejich blízkými. Je mu jedno, jestli někde někoho zavraždili.”

„Důkazy, to chce důkazy,” připomněl mi. „Přiznejme poctivě, že médiím mohla poskytnout informace spousta lidí — včetně těch, co pracují na skládce.”

Argumenty mi chyběly, ale nic neotřáslo mým podezřením.

„Nejdůležitější je ty případy brzy vyřešit,” uzavřel diplomaticky. „A to se podaří, když se všichni plně věnujeme své práci a budeme ho ignorovat, tak jako Marino a Grigg. Když nepřehlédneme žádnou stopu.” Zadíval se na mne, oči mu zjihly a ve světle dopadajícím shora téměř zezlátly.

Odsunula jsem židli. „Prostřeme.”

Naaranžoval příbory a otevřel láhev vína. Naservírovala jsem na talíře vychlazené garnáty a misku naplnila pikantní omáčkou od Bev. Nakrájela jsem citrony a rozdělila je na krabí bochánky. Pustili jsme se s Wesleym do garnátů. Noc se blížila, na východě už rozhodila stíny.

„Po tomhle se mi stýskalo,” řekl. „Možná to nerada slyšíš, ale je to pravda.”

Pomlčela jsem, nechtěla jsem se pustit do další velké debaty, která by trvala hodiny a oba nás dokonale vyčerpala.

„A nejen po tom.” Odložil vidličku na talíř tak, jak činí způsobní lidé, když dojedli. „Děkuju. Stýskalo se mi po tobě, doktorko Kay.” Usmál se.

„Jsem ráda, že jsi tady, agente Bentone.”

Oplatila jsem mu úsměv a vstala. Zapnula jsem sporák a rozpálila olej na pánvi, Benton sklidil ze stolu špinavé nádobí.

„Chtěl jsem ti říct něco k tornu snímku, co jsi dostala. Především musíme zjistit, jestli je to opravdu snímek oběti, na které jsi dneska pracovala.”

„Definitivně to potvrdím v pondělí.”

„Pokud tornu tak je, pak vrah velmi podstatně změnil modus operandi.”

„A nejen to.” Dala jsem krabí bochánky na pánev, olej zaprskal.

„Ovšem,” potvrdil Benton a přenesl na stůl zelný salát. „Tentokrát nám očividně chtěl zamotat hlavu. To se pochopitelně týká už výběru oběti. Vypadá to lákavě,” dodal při pohledu do pánve.

Když jsme znovu usedli, prohlásila jsem přesvědčeně: „Tohle nespáchal týž pachatel, Bentone.”

Zaváhal s odpovědí. „Upřímně řečeno, taky si to myslím. Ale zatím bych tu možnost nevylučoval. Nevíme, jestli se mnohonásobný vrah nepustil do nějaké nové hry”

Dolehl na mne pocit marnosti. Nic se nedá dokázat, ale moje intuice, instinkt mluví jasně.

„Tahle zavražděná stará žena nemá nic společného s těmi staršími případy v Irsku nebo tady. Ale pachatel chce, abychom si to mysleli. A podstrkuje nám napodobeninu.”

„Nasadíme na to veškeré možné síly. Počínaje čtvrtkem. Rozjedeme to na plné obrátky.” Ochutnal krabí bochánek. „To je vážně fantastická dobrota. Ňam.” Oči se mu orosily. „Ta omáčka má sílu.”

„Pachatel to zinscenoval. Pokusil se tak krýt zločin spáchaný z jiného důvodu,” rozvíjela jsem původní téma. „Jinak se nebudu chlubit cizím peřím. Recept na večeři jsem dostala od Bev.”

„Znepokojuje mě ta fotografie,” řekl.

„Mě taky.”

„Mluvil jsem o tom s Lucy.” Tím vzbudil můj zvlášť živý zájem. „Pověz mi, kdy bys ji tu chtěla mít.” Natáhl se po sklenici s vínem.

„Čím dřív, tím líp.” Po pauze jsem se zeptala: „Jak si vede? Něco se od ní dovím, ale ráda bych to slyšela od tebe.”

Uvědomila jsem si, že v láhvi došla voda, a vstala jsem. Když jsem se vracela ke stolu, mlčky mě pozoroval. Někdy pro mne bylo těžké čelit jeho pohledu, city se ve mně svářily jako rozladěné hudební nástroje. Líbil se mi jeho ostře řezaný nos s výrazným hřbetem v horní části, oči, které mě dokázaly stáhnout do neznámých hlubin, ústa se smyslným dolním rtem. Pohlédla jsem z okna, řeka už nebyla vidět.

„Jak bys pochválil Lucy její staré tetičce?” připomněla jsem mu.

„Nikdo nelituje, že jsme ji přijali,” pravil věcně o někom, koho jsme považovali za génia. „To je ovšem nejskromnější charakteristika století. Počíná si prostě skvěle. Většina agentů ji uznává. Žádají si ji. Netvrdím, že nejsou žádné problémy. Každý nejásá, že ve zvláštní zásahové jednotce působí žena.”

„Pořád mi dělá starost, aby tu svoji snahu nepřehnala,” svěřila jsem se.

„Ona na to má. Určitě. Jinak bych ji k tomu nepustil.”

„Právě o to mi jde. Chce udržet se všemi krok, i když to prostě není možné.” Vyhledala jsem jeho oči. „Pořád si musí něco dokazovat. Když muži šplhají po laně nebo běhají po horách s třicetikilovou zátěží, ona si myslí, že jim musí stačit. Měla by se pyšnit spíš svými technickými schopnostmi, prací s roboty a tím ostatním.”

„Nebereš v úvahu její hlavní motivaci, démona démonů,” upozornil mě.

„Koho?”

„Tebe. Musí ti dokázat, co v ní je, Kay.”

„Ne, nic takového.” Jeho slova mě bolestně zasáhla. „Nechci si připadat jako ta, která vzala její život do svých rukou a vydala ji všanc nebezpečím, která podstupuje.”

„Nemáš si co vyčítat,” řekl a vstal od stolu. „Taková je lidská přirozenost. Lucy tě obdivuje. Stala ses pro ni jedinou opravdu mateřskou osobností, kterou kdy poznala. Chce se ti podobat, uvědomuje si, že ji lidi porovnávají s tebou, a to je pěkně náročné měřítko. Navíc chce, abys ji obdivovala, Kay.”

„Proboha, vždyť já ji obdivuju.” Taky jsem vstala a sklízeli jsme ze stolu. „Opravdu jsi mě vyplašil.” Oplachoval nádobí, ukládala jsem ho do myčky. „V jistém smyslu by sis měla dělat starosti.” Zadíval se

na mne. „Je totiž perfekcionistka, která nikomu nenaslouchá.

Kromě tebe je to největší paličák, co jsem kdy potkal.”

„Moc děkuju.”

Usmál se a objal mě pažemi, přestože měl mokré ruce. „Posedíme chvíli a promluvíme si?” Přiblížil obličej k mému. ,Musím pak vyrazit na cestu.”

„A potom?”

„Dopoledne promluvím s Marinem a odpoledne se musím věnovat dalšímu případu. Z Arizony. Vím, že je neděle, ale tohle nepočká.”

Nepřerušil řeč, přenesli jsme si víno do obývacího pokoje.

„Pachatel unesl dvanáctileté děvčátko, když šlo ze školy domů, tělo pohodil v Sonorské poušti. Předpokládáme, že zabil další tři děti.”

„Těžko pak člověk srší optimismem,” poznamenala jsem trpce, usedli jsme na pohovku. „Nemá to konce.”

„Ne,” přisvědčil. „Obávám se, že to nikdy neskončí. Dokud budou lidi obývat tuhle planetu. Co budeš dělat po zbytek víkendu?”

„Úřadovat.”

Za posuvnými skleněnými dveřmi se černala noc, prozářená zlatavým, lehce zamlženým měsícem v úplňku.

„Proč se na mě zlobíš?” Zaznělo to od něho jemně, ale neskrýval, že ho to bolí.

„Nevím.” Nepodívala jsem se na něho.

„Ale víš.” Uchopil mě za ruku a hladil ji palcem. „Miluju tvoje ruce. Podobají se rukám pianistky, jen jsou silnější. Jako by se věnovaly umění.”

„Taky že věnují,” řekla jsem, často hovořil o mých rukou. „Vytvořil sis fetiš. Jako kriminálního psychologa by tě to mělo znepokojovat.”

Rozesmál se, líbal mé prsty, tak jako často předtím. „Věř mi, že jsem si nezfetišizoval jen tvoje ruce.”

Podívala jsem se na něho. „Zlobím se na tebe, protože ničíš můj život, Bentone.”

Mlčel a znehybněl.

Vstala jsem z pohovky a začala přecházet. „Uspořádala jsem si život tak, jak mi vyhovuje,” řekla jsem a mé citové pohnutí získalo na síle. „Buduju nový úřad. Dobře jsem naložila i se svými penězi, chytře jsem investovala, takže si můžu dovolit tohle.” Rukou jsem opsala ve vzduchu půlkruh. „Pořídila jsem si dům podle svých představ. Všechno bylo na svém místě, dokud jsi ty…”

„Vážně?” Vpíjel se do mne očima, v hlase bolestný hněv. „Líbilo se ti víc, když jsem byl ženatý a vždycky jsme se cítili bídně? Když jsme byli milenci a všem lhali?”

„Samozřejmě se mi nelíbilo, co to provázelo!” zvolala jsem. „Ale líbí se mi život takový, jak jsem si ho zařídila.”

„Tvůj problém je, že se bojíš závazku. A to s tebou cvičí. Pokolikáté ti to opakuju? Měla bys vyhledat pomoc. Opravdu. Obrať se na doktorku Zennerovou. Jste kamarádky. Té přece věříš.”

„Žádného psychiatra nepotřebuju.” Zalitovala jsem svých slov, jen vyšla z mých úst.

Rozhořčeně vstal, zdálo se, že se chystá k odchodu. Nebylo ani devět hodin.

„Panebože. Na tohle jsem moc stará a unavená,” zadrmolila jsem. „Odpusť, Bentone. To ode mě nebylo fér. Posaď se, prosím.”

Neposlechl hned, stál u posuvných skleněných dveří, zády ke mně.

„Já ti přece nechci ublížit, Kay,” řekl. „A nechápu, čím bych ti tak hrozně zmršil život. Nesmírně obdivuju všechno, co děláš. Jen si přeju, abys mě pustila kousek dál.”

„Já vím. Promiň. Neodcházej, prosím tě.”

Zamžikala jsem, abych zaplašila slzy, posadila jsem se a civěla na obnažené stropní trámy a stopy po zednické lžíci na vnitřní omítce. Kdykoli jsem se tam podívala, spatřila jsem vlastnoručně vytvořené detaily. Na okamžik jsem zavřela oči a slzy se mi koulely po tvářích. Neosušila jsem si je a Wesley věděl, kdy se mě nemá dotýkat. Věděl, i kdy nemá mluvit. Tiše usedl vedle mne.

„Jsem jen konzervativní žena středního věku.” Hlas se mi třásl. „Nemůžu si pomoct. Všechno, co mám, jsem si sama vytvořila. Na děti jsem se nezmohla. Nemůžu vystát svoji jedinou sestru a ona nemůže vystát mě. Celé moje dětství proležel otec na smrtelné posteli, a když mi bylo dvanáct, umřel. Matka je nesoběstačná a umírá na rozedmu plic. Nemůžu být tím, čím chceš, dobrou manželkou. Ani hernajs nevím, co to znamená. Umím být jen Kay. A houbeles na tom změní sezení u psychiatra.”

„A já tě stejně miluju a chci se s tebou oženit,” řekl. „Taky si nemůžu pomoct.”

Neodpověděla jsem.

„Myslel jsem, že mě miluješ,” dodal.

Stále jsem se nezmohla na slovo.

„Aspoň to tak vypadalo,” pokračoval a hlas se mu bolestně zlomil. „Půjdu.”

Začal se zvedat, položila jsem mu ruku na paži.

„Takhle ne.” Zadívala jsem se na něho. „Tohle mi nedělej.”

„Já tobě?” otázal se užasle.

Ztlumila jsem světlo na úplné minimum, měsíc na jasném černém nebi posetém hvězdami vypadal jako vyleštěná mince. Napila jsem se vína, začalo mě hřát, Benton sledoval každé mé hnutí.

„Přisuň se blíž,” vyzvala jsem ho.

Poslechl, tentokrát jsem uchopila jeho ruce já.

„Buť trpělivý, Bentone, nespěchej na mě,” řekla jsem. „Prosím. Nejsem jako Connie. Jako jiní lidé.”

„Taky tě nežádám, abys byla. Nechci, abys byla. Ani já nejsem jako jiní lidé. Víme, co vídáme. Nezasvěcení by nám asi nerozuměli. O tom, co dělám celé dny, jsem si s Connie nemohl popovídat. S tebou o tom můžu mluvit.”

Sladce mě políbil a rychle jsme tomu propadli, dotýkali jsme se tvářemi, jazyky, obratně jsme se vysvlékli a dělali to, v čem jsme si ohromně rozuměli. Pohlcoval mě ústy a rukama, neopustili jsme pohovku až do hodin nad ránem, měsíční svit mezitím zpřízračněl a pobledl. Když odjel domů, procházela jsem se skleničkou vína domem a chvílemi podléhala rytmu hudby, která se linula z reproduktorů ve všech místnostech. Přistála jsem ve své pracovně, kde jsem se dokázala dokonale odpoutat ode všeho.

Probírala jsem se odbornými časopisy a zatrhávala si články, které musím prostudovat. Pustila jsem se do práce na vlastním článku, který musím brzy odevzdat. Ale nebyla jsem v žádoucím rozpoložení a rozhodla jsem se, že zkontroluji elektronickou poštu, jestli mi Lucy neposlala zprávu, kdy přijede do Richmondu. AOL mi oznámil, že na mne čeká email. Když jsem otevřela schránku, jako by mi někdo zasadil tvrdý úder. Adresa Deadoc ohlašovala ďábelského vetřelce.

Zprávu napsal malými písmeny, bez interpunkce, jen s mezerami mezi slovy. Stálo v ní: myslíš si kdovíjak nejseš chytrá. Otevřela jsem připojený soubor a opět jsem spatřila na obrazovce barevný snímek, tentokrát oddělených rukou a chodidel na stole, pokrytém patrně stejnou modravou tkaninou. Chvíli jsem zírala a přemítala, proč to ten dotyčný dělá. Doufala jsem, že se dopustil kolosální chyby, a popadla jsem telefon.

„Pete!” zvolala jsem, když se Marino ohlásil.

„Uf! Co se stalo?” vyhrkl, ještě než se vzpamatoval. Informovala jsem ho.

„Krucinál! Já se z tebe zjevím, jsou tři hodiny ráno. Copak ty nikdy nespíš?”

Přesto neutajil uspokojení, zřejmě si uvědomil, že bych mu netelefonovala, kdyby u mne Wesley ještě byl.

„Jsi v pořádku?” zeptal se poté.

„Poslouchej. Ruce jsou dlaněmi vzhůru,” zasvěcovala jsem ho. „Fotografie jsou pořízeny zblízka. Vidím dost detailů.”

„Jakých detailů? Tetování a podobně?”

„Papilární linie,” řekla jsem.

Neils Vander, šéf daktyloskopického oddělení, byl postarší muž chomáčkovitých vlasů a mnoha laboratorních plášťů posetých purpurovými a černými skvrnami od ninhydrinu a detekčních prášků. Vždycky ve spěchu a zároveň vstřícný, typický dvorný Virgiňan. Vander mě za léta, co ho znám, nikdy neoslovil křestním jménem a nedovolil si jedinou osobní poznámku. Sympatie a lidský zájem dával najevo jinak. Někdy jsem na svém psacím stole objevila

koblihu, v létě hannoverská rajská jablíčka z jeho zahrady.

Proslul ostřížím zrakem, dokázal porovnat kožní lišty pouhým okem a byl zdejším expertem na regeneraci obrazu a zvýraznění stop, absolvoval školicí program v Národním úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA). Za léta jsme spolu ze skvrn na fotografiích získali mnoho zřetelných obličejů. Vyčarovali jsme písmo tam, kde zdánlivě nebylo, rozlišili otisky a rekonstruovali to, co mělo být vymazáno, teoreticky to bylo velmi jednoduché, prakticky poměrně složité.

Vysoká rozlišovací schopnost systému regenerace obrazu umožňovala zviditelnit dvě stě padesát šest odstínů šedé, zatímco lidské oko jich zaznamenalo nanejvýš třicet dva. Stačilo naskenovat podklad do počítače a spatřili jsme, co bychom jinak neviděli. Deadoc mi možná poslal víc, než chtěl. Naším prvním dopoledním úkolem bylo porovnat fotografii trupu z pitevny s tou, kterou jsem dostala prostřednictvím AOL.

„Chce to trochu víc šedé a něco z toho dostanu,” pravil Vander a ťukal do klávesnice.

„To je lepší,” souhlasila jsem.

Seděli jsme vedle sebe a oba se nakláněli k devatenáctipalcovému monitoru. Obě fotografie jsme pomocí videokamery nasnímali vedle sebe.

„Ještě přidám.” Přes obrazovku se přelil další odstín šedé. „Taky s tím trochu pohnu.”

Chopil se skeneru a upravil polohu jedné fotografie. Přidal na objektiv kamery další filtr.

„Nevím,” řekla jsem a upřeně se dívala. „Mně se to zdálo předtím zřetelnější. Možná bychom s tím měli pohnout víc doprava,” dodala jsem, jako bychom rozvěšovali obrazy.

„Je to lepší. Ale pořád tu hodně ruší pozadí, rád bych se ho zbavil.”

„Škoda, že nemáme originál. Uspějeme na tomhle s radiometrickým rozkladem?” zeptala jsem se na rozlišovací schopnost systému v pásmu šedé.

„Mnohem líp než kdysi. Od dřevních časů ze zdvojnásobil počet pixelů, které můžeme digitalizovat.”

Pixely jako tečky z bodové tiskárny byly nejmenšími viditelnými obrazovými prvky, molekulami pointilistického obrazu, z nichž se utvářel celek díla.

„Máme teď větší možnosti. Uvidíte, co dokáže ultrafialová regenerace. Nemluvě o tom, jak mi pomáhají kyanoakryláty.” Zmínil se o přípravku zvaném Super Glue, který reagoval na komponenty lidského dechu a dovedl zregenerovat otisky prstů stěží postřehnutelné i zkušeným okem.

„Tak hodně štěstí,” popřála jsem nahlas nám oběma.

Opět změnil polohu fotografie, nasadil na objektiv kamery modrý filtr a rozšířil světlejší obrazové prvky, takže celek zjasněl. Zvýraznil vodorovné detaily, potlačil svislé. Dva trupy teď byly těsně vedle sebe. Naskočily stíny, hrůzné podrobnosti nabyly na ostrosti a kontrastu.

„Teď vidíte konce kostí.” Ukázala jsem. „Levá noha byla oddělena těsně u trochanteru.” Posunula jsem prst na obrazovce. „Pravá noha o zhruba dva centimetry níž, v diafýze.”

„Kdybych tak mohl korigovat perspektivní zkreslení úhlu záběru fotoaparátu,” zabručel Vander spíš pro sebe, což činil často. „Jenže neznám rozměry ničeho. Fotograf bohužel nepřiložil nic, co by posloužilo jako měřítko.”

„Čím dál víc mi dělá starosti ten, kdo to spáchal,” poznamenala jsem.

„Moje řeč. Vrah totiž ví, jak uvažujeme.” Zkoumal rány a znovu pozměnil polohu fotografie. „Co se stane, když to zvětším…”

Jen to udělal, naskytl se nám ohromující pohled konce kostí i rozervaná tkáň tam, kde pachatel oddělil hlavu, byly evidentně totožné.

„Pro mě je to jednoznačné,” prohlásila jsem.

„Ani já nemám další otázky,” souhlasil. „Tak si to radši vytiskneme.”

Klikl myší a laserová tiskárna zavrněla.

Odebral fotografie ze skeneru a nahradil je snímky rukou a chodidel, pohyboval jimi, dokud je dokonale nevycentroval. Jakmile je začal zvětšovat, nabýval obraz groteskní podoby, krev světlečerveně potřísnila látku, jako by se právě vyřinula z údů. Vrah úhledně vyrovnal chodidla jako pár bot, ruce vedle sebe jako rukavice.

„Měl je obrátit dlaněmi dolů,” poznamenal Vander. „Proč to neudělal?”

Použil prostorový filtr, aby zdůraznil důležité podrobnosti, eliminoval, co překáželo, především krev a modrou pokrývku stolu.

„Vytáhnete z toho papilární linie?” zeptala jsem se, naklonila se blíž a ucítila kořeněnou vůni vody po holení.

„Věřím, že ano.”

Náhle se mu zjevně zlepšila nálada, protože nic nemiloval víc než luštění hieroglyfů na prstech a chodidlech. Tento kultivovaný džentlmen poslal tisíce lidí do vězení a desítky na elektrické křeslo. Zvětšil fotografii a podle potřeby vytónoval barvy šedou, abychom lépe viděli. Palce byly malé a bledé jako starý pergamen. Objevily se zřetelně kožní lišty.

„Z ostatních prstů nic nedostanu,” řekl a jakoby propadlý transu se vpíjel očima do obrazovky. „Jsou moc zakroucené, nic kloudného na nich nevidím. Ale palce vypadají moc a moc dobře. Schovám si je.” Klikl na menu a uložil snímek na pevný disk. „Budu na tom muset chvíli pracovat.”

Tím mi naznačil, že bych měla odejít, odsunula jsem židli.

„Jestli něco zjistím, okamžitě tím nakrmím AFIS,” řekl s poukazem na Automatizovaný daktyloskopický identifikační systém, schopný porovnat neznámé latentní otisky s databází milionů.

„Výborně. A já se podívám na HALT.”

Zvědavě ke mně vzhlédl, protože Systémová analýza vražd, motivů a stop (Homicide Assessment and Lead Tracking System) byla virginskou databází, kterou vytvořila státní policie ve spolupráci s FBI. Pokud se případ považoval za vnitrostátní, začínali jsme vyšetřování odtud.

„Přestože lze důvodně předpokládat, že ostatní případy přesahují rámec státu, musíme zapátrat všude, kde můžeme,” vysvětlila jsem. „Včetně virginské databáze.”

Vander zaujatě pozoroval obrazovku, připravoval se k podrobnějšímu zkoumání.

„Hlavně že nemusím vyplnit formuláře já,” řekl.

Po obou stranách chodby se navršily až ke stropu kontejnery a bílé kartonové krabice označené nápisem DŮKAZY. Ve spěchu je míjeli vědcispecialisté, přetížení prací, v rukou dokumenty a vzorky, které mohou někoho pohnat k soudu pro vraždu. Zdravili jsme se, aniž bychom zpomalili, mířila jsem do velké a tiché místnosti laboratoře pro výzkum vláken a materiálových stop. Několik odborníků se sklánělo nad mikroskopy a pracovalo u stolů, na černých pultech se zdánlivě nahodile povalovaly záhadné balíčky v hnědém papíru.

Aaron Kos stál před ultrafialovou lampou vysílající purpurově rudé světlo a zkoumal mikroskopem, co mu prozradí o vzorku na podložním sklíčku záření o nepatrné vlnové délce.

„Přeju dobrý den,” upozornila jsem na sebe.

„Nápodobně.” Kos se zazubil.

Atraktivní muž černé pleti vypadal příliš mladý na odborníka na mikroskopická vlákna, barvy, výbušniny, popel a podobně. Měl na sobě vybledlé džíny a tenisky.

„Dneska, jak vidím, nemusíte k soudu,” řekla jsem s ohledem na jeho oblečení.

„Naštěstí ne. Předpokládám, že se zajímáte o tu vaši látku.”

„Byla jsem u sousedů. Tak mě napadlo, že se stavím.”

Byla jsem už proslulá tím, že se vydáváni na obchůzky za důkazy, badatelé většinou trpělivě snášeli mé naléhání a nakonec mi bývali vděčni. Tlačila jsem na ně, kdykoli počet případů překročil únosnou mez. Ale když kdosi vraždil lidi a čtvrtil je, prozkoumání důkazu nesneslo sebemenší odklad.

„Povolila jste mi, abych zatím odložil práci na našem autorovi trubkových bomb,” podotkl a opět se usmál.

„Nijak mě to netěší,” přiznala jsem.

„V noci došlo k dalšímu výbuchu. Na dálnici I195 severně od Laburna, přímo před nosem zvláštních sil nasazených na tuto operaci. Kousek od stanice třetího okrsku, věřila byste tomu?”

„Doufejme, že se pachatel spokojí s ničením dopravních značek.”

„Doufejme.” Ustoupil od ultrafialové lampy a zvážněl. „Teď k tomu, s čím jste se na mě obrátila. Na konci kostí ulpěla vlákna z tkaniny. A vlasy. Ve zkrvavených ranách se ještě našlo různé smetí.”

„Myslíte její vlasy?” zeptala jsem se užasle, dlouhé šedivé vlasy jsem Kossovi nesvěřila a nežádala o jejich analýzu. Nepatřilo to do jeho specializace.

„To, co jsem viděl pod mikroskopem, zřejmě nebudou lidské vlasy, ale chlupy,” odpověděl. „Možná chlupy dvou různých živočichů. Poslal jsem je do Roanoke.”

Stát měl jediného odborníka na vlasy, vousy, ochlupení, srst, chlupy, žíně, a ten nepůsobil ve zdejší soudní laboratoři.

„A co to smetí?” zeptala jsem se.

„Podle mě bude z odpadu na skládce. Ale chci se na ně podívat pod elektronovým mikroskopem. Teď mám pod ultrafialovou lampou čistá vlákna,” pokračoval. Jsou to opravdu zlomky, pročistil jsem je ultrazvukem v destilované vodě, odstranil jsem tak krev. Chcete se podívat?”

Ustoupil, abych mohla přiložit oči k okulárům, a ucítila jsem kolínskou Obsession. Neubránila jsem se úsměvu, vzpomněla jsem si, že i já v jeho věku jsem měla dost energie k podobným výstřelkům. Tři útržky vlákna světélkovaly jako neon. Byly bílé nebo téměř bílé, na jednom se třpytily zlatavé skvrnky.

„Co to u všech všudy je?” Vzhlédla jsem k němu.

„Pod stereoskopem to vypadá na umělé vlákno,” odpověděl. „Průměr je zcela pravidelný, odpovídá to vláknu vytlačovanému tryskou, na rozdíl od nepravidelného přírodního, například bavlny.”

„A co ty třpytivé skvrnky?” Neodtrhla jsem oči od okulárů.

„To je velmi zajímavé,” řekl. „Musím provést další testy, ale nejspíš to bude barva.”

Zarazilo mě to, zamyslela jsem se. „Jaká barva?” zeptala jsem se.

„Není jemná, hladká a snadno přilnavá, spíš zrnitá, granuluje. Označil bych ji za světležlutou. Myslím, že má organický základ.”

„Další vlákna a skvrnky jste nezkoumal?”

„Teprve jsem s tím začal.” Přešel k jinému pultu a odtáhl stoličku. „Na všechno jsem se podíval v ultrafialovém záření, zhruba do padesáti procent vzorků vsákla barevná substance stejného druhu. I když nemůžu definitivně určit, co je to za materiál, jsem si jist, že veškeré vzorky, které jste mi postoupila, jsou téhož druhu a pravděpodobně téhož původu.”

Umístil sklíčko na stolek polarizačního mikroskopu, který podobně jako antireflexní úprava brýlí omezuje třpyt, rozkládá světlo do různých vlnových délek s různým indexem lomu, což potom skýtá další možnosti k identifikaci materiálu.

Seřídil čočky a bez mrknutí hleděl do okulárů. „Tak, tohle je největší nalezený útržek tkaniny velikosti desetníku. Prohlédneme si ho z obou stran.”

Uvolnil mi místo a já jsem spatřila vlákna podobná blond vlasům s růžovými a zelenými tečkami na osnově.

„Ve všem podstatném to odpovídá polyesteru,” vysvětloval Koss. „Tečkování způsobily delusteranty, používají se při výrobě, aby se materiál neleskl. Taky si myslím, že do toho přidali rajon, zkrátka a dobře to, s čím se tu setkáváme, je velmi běžná tkanina, z které se vyrábí leccos. Od halenek po přehozy přes postele. Ale je tu jeden velký problém.”

Otevřel lahvičku s rozpouštědlem, sňal krycí sklíčko a pinzetou opatrně obrátil útržek látky. Kápl na něj xylen, přiložil sklíčko a pokynul mi, abych přistoupila.

„Co vidíte?” zeptal se pyšný sám na sebe.

„Něco šedého a soudržného. Není to týž materiál jako na druhé straně.” Překvapeně jsem na něho pohlédla. „Copak ta látka má výztuhu?”

„Je to nějaká termoplastická hmota. Pravděpodobně polyetylenový tereftalát.”

„K čemu se používá?” zajímala jsem se.

„Především k výrobě umělohmotných lahví. Taky se

z toho dělá bublinkovitá nárazuvzdorná balicí fólie.” Zmateně jsem na něho civěla, nechápala jsem souvislost.

„Co ještě?” dožadovala jsem se.

Zamyslel se. „Lepicí pásky. Hmota se dá recyklovat. Používá se taky ke zpevnění koberců, na plastové izolace ve stavebnictví, atakdále. Prostě k lecčemu.”

„Ale není součástí látek na oděvy.”

Zavrtěl hlavou a pravil s jistotou: „Vyloučeno. Samotná tkanina je dost běžná, nic než obyčejný polyester, ale pokud se kombinuje s tímhle plastem, rozhodně se z toho nešijí žádné oděvy. Navíc je zjevně nasycená barvou.”

„Děkuju, Aarone,” řekla jsem. „Tím se všechno mění.”

Když jsem se vrátila do své kanceláře, nepříjemně mě překvapilo, že na židli před psacím stolem sedí Percy Ring a probírá se notebookem.

„Přijel jsem do Richmondu, abych natočil rozhovor pro Channel Twelve,” spustil nevinně. „Tak mě napadlo, že se u vás zastavím. Chtěli by si promluvit taky s vámi.” Usmál se.

Neodpověděla jsem, ale mé mlčení bylo dost výmluvné. Usedla jsem na svou židli.

„Nemyslím, že byste jim poskytla interview, a taky jsem jim to řekl,” pokračoval lehkým, přívětivým tónem.

„Povíte mi, co jste prozradil televizi tentokrát?” Můj tón by asi nikdo neoznačil za přívětivý.

„Dovolte?” Z jeho obličeje se vytratil úsměv, oči zledověly. „Co tím sledujete?”

„Jste detektiv. Přemýšlejte.” Mrazivým pohledem jsem si s ním nezadala.

Pokrčil rameny. „Sdělil jsem jim obvyklé věci. Základní informace o případu a jeho podobnosti s jinými.”

„Aby bylo naprosto jasno, detektive Ringu, zopakuju to ještě jednou,” řekla jsem a nesnažila se skrýt své opovržení. „Zatím se neprokázala přesvědčivá souvislost tohoto případu s jinými, proto bychom o tom neměli vykládat v médiích.”

„Zjevně máme na věc odlišný názor, doktorko Scarpettová.”

V tmavém obleku se šlemi s esovitým vzorem a kravatou mu to slušelo, budil dojem důvěryhodnosti. Ale nezapomněla jsem na to, co mi řekl Wesley o Ringových ambicích a konexích. Představa, že tenhle do sebe zahleděný idiot stane jednou v čele státní policie nebo ho zvolí do Kongresu, se mi příčila.

„Podle mého názoru má veřejnost právo vědět, že se mezi lidmi pohybuje psychopat,” prohlásil.

„A tohle jste řekl v televizi.” Mé podráždění se prudce stupňovalo. „že se mezi námi pohybuje psychopat.”

„Nepamatuju si přesně svoje slova. A vás jsem navštívil hlavně proto, abych se zeptal, kdy můžu dostat kopii pitevní zprávy.”

Ještě jsem nedospěla k závěru.”

„Potřebuju ji co nejdřív.” Podíval se mi do očí. „Státní zástupce chce vědět, jak se věci mají.”

Nevěřila jsem vlastnímu sluchu. Neobracel by se na státního zástupce, pokud by neměl podezřelého.

„Cože?”

„Vážně podezřívám Keitha Pleasantse.”

Krve by se ve mně nedořezal.

„Je tu spousta indicií,” rozvykládal se. „V neposlední řadě ta, že právě on pracoval s korečkovým nakladačem, když se objevil trup. Dobře víte, že za normálních okolností se stroji na přemisťování odpadků nepracuje, neudivuje vás, že v kritickém okamžiku zrovna on seděl na místě řidiče?”

„Považuju ho spíš za oběť okolností než za podezřelého. Kdyby vraždil, dalo by se očekávat, že v době, kdy se na skládce objeví tělo, bude stovky kilometrů daleko.”

„Psychopati si potrpí na to, aby byli u toho,” řekl přemoudřele. „Představují si, jaké to bude, až se najde oběť. Láká je to, jako třeba toho řidiče záchranky, co vraždil ženy a pohazoval je ve svém obvodu. Před nástupem do služby pak zavolal tísňovou linku 911, takže na místo nálezu vyslali jeho.”

Kromě toho, že vystudoval psychologii, si nepochybně rozšířil vzdělání v oblasti kriminální psychologie a profilování osobnosti pachatele. Měl patrně solidní znalosti.

„Keith žije s matkou a myslím, že ho to dost štve,” rozvíjel dál svou verzi. „Měla ho pozdě a teď je jí hodně přes šedesát. Pečuje o ni.”

„Z toho ovšem vyplývá, že za ni cítí odpovědnost,” namítla jsem.

„Jistě. Ale to neznamená, že si nevybil agresivitu na nějaké jiné ubohé staré ženě. Kromě toho budete se divit když chodil na střední školu, přivydělával si za pultem v prodejně masa. Prakticky se vyučil řezníkem.”

Nezmínila jsem se mu, že vrah zřejmě nepoužil v tomto případě pilu na maso, nechala jsem ho vymluvit.

„Nikdy nebyl příliš společenský, což do profilu pachatele zapadá.” Dál snoval svou fantaskní síť. „A mezi spolupracovníky na skládce se šušká, že je homosexuál.”

„Z čeho tak soudí?”

„Protože nemá žádnou přítelkyni a nezajímá se o ženy, když se o nich chlapi baví a žertují, stáhne se. Víte, jak to v takové partě drsňáků chodí.”

„Popište mi dům, kde bydlí.” Pomyslela jsem na fotografie, které jsem dostala emailem.

„Jednopatrový z hrázděného zdiva, čtyři pokoje včetně obýváku, kuchyně. Stav odpovídá tomu, že v něm bydlí chudnoucí střední třída. Kdysi, když ještě žil jeho otec, to tam mohlo být docela pěkné.”

„Co se stalo s jeho otcem?”

„Vypařil se dřív, než se Keith narodil.”

„Má bratry, nebo sestry?” zeptala jsem se.

„Starší a dospělé, dávno se osamostatnili. Podle mě přišel na svět jako nechtěné překvapení. Domnívám se, že

Pleasants starší nebyl jeho otcem, což by vysvětlovalo, proč opustil rodinu před Keithovým narozením.”

„Na základě čeho Keitha Pleasatnse podezříváte?” „Mám na to čich.”

„A tak.”

„Bydlí v zapadlém venkovském koutě, patnáct kilometrů od skládky,” informoval mě přeochotně. „Mají rozlehlou zahradu, samostatnou garáž vedle domu.” Zkřížil nohy a odmlčel se, jako by hodlal vynést trumf. „V ní je spousta nářadí a velký ponk. Keith tvrdí, že je kutil a využívá garáž jako dílnu, když se něco v domě pokazí, opraví to tam. Visela tam rámová pila a mačeta, kterou údajně vysekává keře a kopřivy.”

Vyklouzl ze saka, opatrně si ho přeložil přes nohy a pokračoval v líčení životní dráhy Keitha Pleasantse.

„Bez příkazu k domovní prohlídce jste se dostal hezky daleko,” přerušila jsem ho.

„Spolupracoval,” odpovědět rozpačitě. „Promluvme si o tom, co ten šikula nosí v hlavě.” Poklepal si na čelo. „Především je chytrý, opravdu chytrý, noviny, časopisy a knihy najdete v celém domě. A teď pozor: o tomhle případu si pořizuje výstřižky z novin a nahrává si na video televizní zpravodajství.”

„To možná dělá víc lidí ze skládky,” namítla jsem. Ringa ovšem vůbec nezajímalo jediné mé slovo.

„Čte všechny druhy krimi. Thrillery. Mlčení jehňátek, Rudého draka. Toma Clancyho, Ann Ruleovou…”

Opět jsem ho přerušila, nevydržela jsem ho už déle poslouchat. „Recitujete z čtenářského deníku typického Američana. Nehodlám vám radit, jak vést vyšetřování, ale držte se důsledně důkazů…”

„Samozřejmě,” přerušil mě zase on. „Přesně to dělám.”

„Děláte přesný opak. O důkazech nemáte ani ponětí.

Neviděl jste jedinou zprávu mého úřadu nebo laboratoře. Neměl jste v ruce profil pachatele vytvořený FBI. Mluvil jste vůbec s Marinem nebo Griggem?”

„Zatím se marně navzájem honíme.” Vstal a vklouzl do saka. „Ty zprávy potřebuju.” Znělo to jako rozkaz. „Státní zástupce vám zavolá. Mimochodem, jak se daří Lucy?”

Nepřála jsem si, aby vůbec vzal jméno mé neteře do úst, muselo se to zračit v překvapeném, hněvivém pohledu mých očí.

„Nevěděla jsem, že se vy dva znáte,” odvětila jsem chladně.

„Před několika měsíci jsem absolvoval její kurs. Přednášela o systémové počítačové síti umělé inteligence pro objasňování zločinu, o CAIN.”

Sáhla jsem po stohu úmrtních listů v příjmovém spisovém koši a začala je podepisovat.

„Potom nás vzala k zásahové jednotce a demonstrovala nám možnosti robotů,” doplnil ode dveří. „Chodí s někým?”

Zarputile jsem mlčela.

„Tedy, vím, že bydlí v dvougarsonce s jednou agentkou. Ale snad jsou jen spolubydlící, ne?”

Narážka byla nedvojsmyslná, strnula jsem a sledovala, jak odchází, snad si na chodbě i pohvizdoval. Rozčileně jsem shrábla písemnosti a vstala od psacího stolu, když vstoupila Rose.

„Ten by si mohl srovnat boty pod moji postel, kdykoli by se mu zachtělo,” pronesla za odcházejícím Ringem.

„Prosím vás!” vybuchla jsem. „Považuju vás za inteligentní ženu, Rose.”

„Myslím, že by vám prospěl horký čaj,” řekla.

„Možná.” Povzdechla jsem si.

„Ale musíme předtím ještě něco vyřešit,” řekla věcně. „Znáte člověka jménem Keith Pleasants?”

„Co je s ním?” Má mysl se na okamžik zadřela.

„Čeká v hale,” odpověděla. „Je hrozně rozrušený, odmítá odejít, dokud ho nepřijmete. Byla bych zavolala ostrahu, ale chtěla jsem si ověřit…” Výraz mé tváře ji připravil o řeč.

„Proboha,” zvolala jsem zděšeně. „Viděli se s Ringem?” „To opravdu nevím,” odvětila a zrozpačitěla. „Něco se zašmodrchalo?”

„Všechno.” Povzdechla jsem si a odložila písemnosti na psací stůl.

„Tak mám, nebo nemám zavolat ostrahu?”

„Ne.” Rychle jsem vykročila za ní.

Klapot mých podpatků se ostře rozléhal chodbou, energicky jsem kráčela do přední části budovy a zpoza rohu se vynořila u haly, která přes veškerou mou snahu nepůsobila přívětivě. Sebevkusnější nábytek a citlivě vybrané obrazy na stěnách neskryly strašlivou pravdu, která přiváděla lidi k těmto dveřím. Tak jako Keith Pleasants sedávali prkenně na modře čalouněné pohovce, která měla nabídnout úlevu a zkonejšit je. Otřeseni civěli do prázdna nebo plakali.

Sotva jsem otevřela dveře, vyskočil, oči krhavé. Nebylo zřejmé, jestli se ke mně vrhl v rozlícení nebo celý zděšený. Na okamžik to vypadalo tak, že mě popadne a bude mnou cloumat. Ale vzápětí mu nemotorně klesly paže podél těla, civěl na mne a zbrunátněl, zuřivost kulminovala.

„Nemáte právo o mně vykládat takový věci!” rozkřikl se a sevřel pěsti. „Neznáte mě! Vůbec nic o mně nevíte!”

„Uklidněte se, Keithe,” řekla jsem tiše, ale důrazně.

Pokynula jsem mu, aby se posadil, přitáhla jsem si židli, abych ho měla před sebou. Těžce oddychoval, třásl se, v očích bolestný výraz, zuřivost do nich vehnala slzy.

„Viděla jste mě jen jednou.” Vymrštil proti mně ruku s nataženým ukazováčkem. „Na prašivou chvilku a hned vykládáte rozumy.” Hlas mu přeskakoval. „Přijdu o práci.” Zakryl si ústa pěstí a odvrátil se, snažil se ovládnout.

„Zaprvé, neřekla jsem o vás nikomu ani slovo,” ohradila jsem se.

Mlčky na mne zíral.

„Nemám ponětí, o čem mluvíte.” Upírala jsem na něho oči a hovořila co nejpřesvědčivěji, zjevně zaváhal. „Ráda bych, kdybyste mi to vysvětlil.”

Znejistěle mě zkoumal, lži o mně, kterým uvěřil, mu doutnaly v očích.

„Vy jste o mně nemluvila s detektivem Ringem?” zeptal se.

Potlačila jsem vztek. „Ne.”

„Přihnal se po ránu do našeho domu, máma ještě spala.” Hlas se mu třásl. „Začal mě vyslýchat, jako bych byl vrah nebo co. A že podle vašich zjištění všechno ukazuje na mě, ať se radši přiznám.”

„Cože? Podle jakých zjištění?” Vzmáhal se ve mně vztek.

„Útržky látky prý podle vás odpovídají tornu, co jsem měl ten den na sobě. Taky jste prohlásila, že jen člověk mojí postavy mohl rozporcovat tělo. Že musel mít sílu jako já, aby vyvinul pořádný tlak na pilu. Tvrdil, že jste si ode mě vyžádala kdeco na všemožný testy. I na test DNA. A že když jsem vás vezl k tomu místu na skládce, připadalo vám, že se chovám nějak divně…”

Zarazila jsem ho. „Proboha, Keithe! V životě jsem neslyšela takovou snůšku nesmyslů. Kdybych vyslovila jen jediný z nich, vyhodí mě pro neschopnost.”

„Pak je tu ještě něco.” Pleasants znovu vyskočil, v očích blesky. „Mluvil o mně se všema lidma v práci! Teď jim šrotuje v hlavě, jestli nejsem sekerník, co vraždí. Víte, jak se teď na mě dívají?”

Utřel si rychle slzy, protože hlavním vchodem vstoupilo několik strážníků. Nevšímali si nás, stiskli bzučák a pokračovali do pitevny, kde Fielding pracoval na mrtvé chodkyni. Pleasants mi připadal příliš rozrušený, abychom mohli v debatě věcně pokračovat, a mě myšlenky na Ringa popuzovaly natolik, že jsem nevěděla, co k tomu dodat.

„Máte svého advokáta?” zeptala jsem se.

Zavrtěl hlavou.

„Radši si nějakého opatřete.”

„Žádnýho neznám.”

„Dám vám několik tipů,” řekla jsem, když se vynořil Wingo a zarazil se nad Pleasantsem plačícím na pohovce.

„Paní doktorko?” spustil nesměle. „Doktor Fielding se ptá, jestli může případ uzavřít a předat pohřebnímu ústavu i osobní věci.”

Přešla jsem k Wingovi, nechtěla jsem, aby Pleasantse ještě víc rozrušily běžné záležitosti chodu tohoto zařízení.

„Strážníci jdou dolů,” skoro jsem zašeptala. „Pokud si osobní věci nevyžádají, tak ano. Sepište je pro pohřební ústav.”

Wingo upřeně pozoroval Pleasantse, jako by ho odněkud znal.

„Dejte mu telefon na advokáty Jamesona a Higginse,” požádala jsem Winga.

Byli to dva nejzodpovědnější advokáti ve městě, považovala jsem je za své přátele.

„A pak pana Pleasantse vyprovoďte,” dodala jsem. Wingo od něho nemohl odtrhnout oči, jako by ho něčím fascinoval.

„Wingo?” Tázavě jsem se na něho zadívala, zdálo se, že mě vůbec neslyšel.

„Prosím, madam.” Vyhledal mě očima.

Prošla jsem kolem něho a zamířila do nitra budovy. Potřebovala jsem promluvit s Wesleym, ale možná bych se měla dřív poradit s Marinem. Ve výtahu jsem zvažovala, jestli mám zatelefonovat státnímu zástupci v Sussexu a varovat ho před Ringem. Zároveň s tím, jak jsem se obírala těmito myšlenkami, jsem upřímně litovala Pleasantse. Bála jsem se o něho. Ať to bylo sebevíc přitažené za vlasy, uvědomovala jsem si, že ho mohou obvinit z vraždy.

V pitevně Fielding a strážníci shlíželi na mrtvou chodkyni na prvním stole, nikdo si nedovolil znevažující cynickou poznámku, neboť obětí byla devítiletá dcera člena městské rady. Časně ráno zamířila na zastávku autobusu a kdosi ve vysoké rychlosti vyjel až na krajnici a zezadu ji srazil. Absence brzdné dráhy svědčila o tom, že řidič ani nezpomalil.

„Jak to vypadá?” zeptala jsem se, když jsem stanula za nimi.

„Tohle je vážně děs,” zasmušile pronesl jeden ze strážníků.

„Otec je z toho na dně,” řekl Fielding směrem ke mně a pátral lupou na oblečeném tělíčku po stopách a důkazech.

„Nikde žádný lak?” otázala jsem se. I z drobného odštěpku lze určit značku a typ auta.

„Zatím nic.” Můj zástupce byl nerudný. Jen s největším sebezapřením ohledával dětská tělíčka.

Prohlížela jsem roztrhané, zakrvácené džíny, na levé hýždi jsem objevila na látce částečný otisk masky chladiče. Přední nárazník zasáhl kolena, čelní sklo hlavu. Nesla červený batůžek. Když jsem spatřila obsah sáček se svačinou, knihy, sešity a penál píchlo mě u srdce. Sebralo mě to.

„Otisk masky je dost vysoko,” poznamenala jsem.

„Taky si myslím,” připojil se další strážník. „Vypadá to na dodávku nebo nějaký ten offroad. V době, kdy se to stalo, vidělo pár lidí, jak se tudy řítí černý Jeep Cherokee.”

„Její otec telefonuje každou půlhodinu.” Fielding ke mně vzhlédl. „Podle něj to nebyla pouhá nehoda.”

„Co předpokládá, že za tím je?” zeptala jsem se.

„Politický motiv.” Dokončil vnější ohledání, sbíral útržky látky a smetí. „Považuje to za vraždu.”

„Proboha, to snad ne,” vydechla jsem a ustoupila. „I tak je to dost zlé.”

V koutě na protější straně pitevny stála na ocelovém pultu elektrická varná nádoba, v níž jsme zbavovali kosti tkáně a odmašťovali je. Byl to krajně nepříjemný úkon, části těla se vyvářely v desetiprocentním roztoku louhu. Velikánská ocelová nádoba drnčela, šířil se od ní příšerný pach. Omezili jsme tuto činnost na noční hodiny a víkendy, kdy jsme neočekávali návštěvníky.

Včera jsem uložila konce kostí z trupu do nádoby, aby se přes noc vyvařily. Nebylo k tomu třeba ani tolik času, vypnula jsem varnou nádobu. Smrdutá voda, z níž stoupala pára, odtekla do výlevky, počkala jsem, až kosti vychladnou natolik, abych je mohla uchopit. Byly čisté a bílé, asi pět centimetrů dlouhé, zřetelně jsem viděla řezy a stopy po pile. Pečlivě jsem zkoumala každou část kosti a zmocnil se mě hrůzný úžas. Nerozeznala jsem, které řezy způsobila vrahova pila a které moje.

„Jacku, můžete sem na chvilku?” zavolala jsem na Fieldinga.

Ustal v práci a přešel ke mně.

„Copak?” zeptal se.

Podala jsem mu jednu kost. „Poznáte, který konec byl odříznut pilou Stryker?”

Otáčel kost v rukou, převracel ji, prohlížel hned z toho, hned z onoho konce a mračil se. „Označila jste to nějak?”

„Jen levou a pravou,” řekla jsem. „Jinak ne. Měla jsem. Ale obvykle se snadno pozná, který konec je který, nebývá to nutné.”

„Nejsem odborník, ale kdybych o případu nevěděl víc, řekl bych, že ty řezy způsobila jediná pila.” Vrátil mi kost a já jsem ji uložila a zapečetila do sáčku na důkazy. „Obrátíte se s tím na Cantera, viďte?”

„Moc ho nepotěším,” povzdechla jsem si.

KAPITOLA 6

Můj kamenný dům stál na okraji Windsor Farms, starodávné richmondské městské části s ulicemi, které nesou anglická jména, a impozantními georgiánskými a tudorovskými domy, které by leckdo nazval vznešenými sídly. Když jsem je míjela, v oknech se svítilo, viděla jsem za nimi stylový nábytek, lustry, lidé přecházeli nebo se dívali na televizi. Jako bych v celém hlavním městě zatahovala závěsy jen já. Stromy shazovaly listí. Bylo chladno a zataženo, když jsem odbočila na příjezdovou cestu, z komínu mého domu stoupal kouř a u garáže parkoval stařičký zelený suburban mé neteře.

„Lucy?” zvolala jsem, jen jsem za sebou zavřela dveře a vypnula alarm.

„Tady jsem,” ozvala se z druhého konce domu, kde během svých návštěv bydlela.

Když jsem zamířila do pracovny, abych odložila kufřík se spoustou papírů, jimiž jsem se hodlala večer zabývat, vynořila se Lucy ze svého pokoje, právě si přetahovala přes hlavu mikinu s emblémem Virginské univerzity.

„Ahoj.” Usmála se a objala mě, na jejím těle nebylo mnoho měkkého.

Prohlížela jsem si ji na vzdálenost natažené paže, tak jak to dělávám vždycky.

„Ouha, probíhá inspekce,” zažertovala. Rozpažila a zatočila se jako manekýnka.

„Jsi dokonalost sama,” konstatovala jsem.

Ve skutečnosti bych byla radši, kdyby trochu přibrala na váze, ale vyzařovala z ní krása a zdraví, z nakrátko ostříhaných zlatohnědých vlasů stvořila elegantní účes. Navzdory běhu času jsem si ji stále vybavovala jako předčasně vyspělé a nezvládnutelné desetileté dítě, které nemělo doopravdy nikoho, jen mě.

„Tak jsi přece přijela,” řekla jsem.

„Promiň, že jsem se zpozdila.”

„Povíš mi, co tě zdrželo?” zeptala jsem se, protože mi během dne stačila do telefonu jen stručně oznámit, že nepřijede dřív než k večeři.

„Stavil se u nás poradce ministra spravedlnosti s menší svitou. A jako obvykle chtěli vidět ukázku z výcviku zvláštní zásahové jednotky.”

Přešly jsme do kuchyně.

„Tak jsem jim představila Tota a Plecháče,” dodala. To byli roboti.

„Vykládala jsem jim o optických vláknech, virtuální realitě. O našich běžně používaných skvělých vynálezech. Vysadili jsme roboty z vrtulníku, manévrovala jsem jimi

a předvedla, jak se umí lasery probourat kovovými dveřmi.”

„Ty jsi doufám z vrtulníku neskákala,” řekla jsem.

„Skákali jen chlapi. Moje maličkost přispěla jen ze země.” Zaznělo to nespokojeně.

Potíž byla v tom, že Lucy si zamilovala riskantní kousky prováděné v součinnosti s vrtulníky. Ve zvláštní zásahové jednotce působilo padesát agentů. Byla tam jedinou ženou a reagovala pobouřeně, když nesvolili, aby podnikala nebezpečné činnosti, do kterých se podle mého názoru vůbec neměla pouštět. Nebyla jsem pochopitelně tím nejobjektivnějším soudcem.

„S roboty to umíš, v tom je tvoje plus,” řekla jsem. Stály jsme v kuchyni. „Lákavě to voní. Co jsi připravila unavené staré tetě k jídlu?”

„Grilované plátky na česneku a olivovém oleji s čerstvým špenátem. Dneska je jediný den v týdnu, kdy smím hovězí maso, takže máš štěstí. Přivezla jsem i opravdu vynikající víno, objevily jsme ho s Janet.”

„Odkdy si agentky FBI můžou dovolit vynikající víno?”

„Proč ne, nevydělávám zase tak málo. Ostatně mám tolik práce, že mi většinou nezbývá čas na utráceni.”

Rozhodně neutrácela za oblečení. Vídala jsem ji buď v khaki maskáčích nebo v teplácích. Tu a tam i v džínách a kvalitní bundě nebo blejzru, nad nabídkou mých obnošených věcí se uculovala. Nevzala by na sebe mé formální kostýmy nebo blůzy s límečkem vysoko ke krku a upřímně řečeno, moje postava vedle té její, pevné a sportovní, byla pinější. Nic z mého šatníku by jí pravděpodobně nepadlo.

Měsíc byl obrovský a visel nízko na nebi, občas ho zastínila temná mračna. Oblékly jsme si bundy, posadily se na terase a popíjely víno, Lucy pokračovala v přípravě jídla. Pustila se do opékání brambor na grilu, což nějaký čas trvá, a zatím jsme si povídaly. V posledních letech se náš vztah, dřív odpovídající vztahu matky a dcery, proměnil v přátelský a kolegiální. Proměna nebyla snadná, neboť Lucy mě často pomáhala a někdy dokonce spolupracovala na mých případech. Připadala jsem si tak trochu ztracená, nebyla jsem si jista svou úlohou v jejím životě a mírou autority.

„Wesley chce, abych zapátrala v té záležitosti s AOL,” oznámila mi. „Sussex požádal FBI, respektive Útvar zvláštního kriminálního vyšetřování, o pomoc.”

„Znáš Percyho Ringa?” zeptala jsem se, neboť jsem si vzpomněla na to, o čem se zmínil v mé kanceláři, a hned ve mně všechno vřelo.

„Navštěvoval můj kurs a choval se nesnesitelně, nezavřel pusu.” Natáhla se po láhvi s vínem. „Pořád si jen čechral peří.”

Dolila víno. Zvedla kryt grilu a píchla vidličkou do brambor.

„Myslím, že jsou hotové,” konstatovala spokojeně.

Za okamžik se vynořila z domu s hovězími plátky. Když je položila na rošt, zasyčely. „Nějak zjistil, že jsi moje teta,” vrátila se k Ringovi. „Ne že by to bylo tajemství, ale po jedné přednášce se mě na to začal vyptávat. Jestli jsi mě vyškolila, pomáhala mi s mými případy, jako bych si s nimi neuměla poradit sama, a podobně. Myslím, že se na mě zaměřil, protože jsem jediná agentka mezi agenty muži.”

„V životě se možná víc nepřepočítal, jestli s tebou chce změřit síly.”

„Taky se zajímal, jestli jsem vdaná.” Oči jí zakryl stín, světlo u verandy dopadalo na její obličej v tupém úhlu.

„Dělá mi starosti, co má doopravdy za lubem,” řekla jsem.

Pohlédla na mne od grilu. „To nejbanálnější.” S tím si uměla poradit, obklopovali ji samí muži, jejich pohledům a poznámkám nevěnovala pozornost.

„Dneska se u mě v kanceláři o tobě zmínil, Lucy. S jistou narážkou.”

„Na co?”

„Na to, jak žiješ. Na tvoji spolubydlící.”

Jakkoli často a citlivě jsme o tom mluvily, vždycky ji to podráždilo a znechutilo.

„Bez ohledu na pravdu by se o mně stejně drbalo, protože jsem agentka,” pravila tónem, který ladil se syčením plátků na grilu. „Je to absurdní. Znám vdané ženy s dětmi, a přesto je považují za lesbičky jen proto, že jsou policistky, agentky, pracují v tajných službách nebo nosí uniformu. Někteří lidé k nim řadí i tebe. Z téhož důvodu. Pro tvoje postavení a moc.”

„Není tak důležité, jestli člověku něco předhazují,” připomněla jsem jí opatrně. „Podstatné je, jestli ti někdo chce ublížit. Ring je velmi uhlazený. Umí si získat důvěru. Podle mě ho štve, že působíš ve zvláštní zásahové jednotce FBI a on ne.”

„To už víceméně předvedl.” Z jejího hlasu čišel chlad.

„Doufám, že se ten kretén o tebe nepokoušel.”

„To se rozumí, že ano. Aspoň pětkrát mě lákal na rande.” Usedla. „Dokonce se pokoušel i o Janet, věř nevěř.” Rozesmála se. „Nemusím snad zdůrazňovat, že neuspěl.”

„Obávám se, že v určitém smyslu uspěl,” řekla jsem ponuře. „Vypadá to, jako bys byla jeho kauzou a on shromažďoval důkazy.”

„Rozpráším je,” rázně uzavřela debatu. „Pověz mi, co se ještě dneska dělo.”

Vyprávěla jsem jí, co jsem se dověděla v laboratoři, mluvily jsme o vláknech uvízlých v kostech a Kossově analýze, mezitím jsme přenesly stejky a víno dovnitř. Usadily jsme se v kuchyni při svíčkách a sdělovaly si informace, které by jen málo lidí považovalo při jídle za vhodné.

„Závěsy v levných motelech mívají takovou výztuhu,” řekla Lucy.

„Ano, taky třeba ochranná látka, která se používá při malování na přikrytí nábytku, to by vysvětlovalo tu barvu,” dodala jsem. „Ten špenát je vynikající. Kdes ho koupila?”

„Ve zdejší samoobsluze. Kéž bych měla blízko takový obchod. Takže pachatel zabalil oběť do té tkaniny a pak ji přes ni čtvrtil?” otázala se a zařízla do masa.

„Přesně tak to vypadá.”

„Co o tom soudí Wesley?” Zadívala se mi přímo do očí.

„Neměla jsem příležitost s ním promluvit.” Nebyla to tak docela pravda. Prostě jsem mu nezatelefonovala.

Lucy chvíli mlčela. Pak vstala a přinesla na stůl láhev balené vody Evian. „Jak dlouho před ním chceš utíkat?”

Tvářila jsem se, že jsem neslyšela, a doufala, že o tom znovu nezačne.

„Nic jiného totiž neděláš. Bojíš se.”

„O tom se snad nemusíme bavit,” odbyla jsem ji. „Zvlášť když je tak pěkný večer.”

Natáhla se pro víno.

„Mimochodem, dobře se to pije,” řekla jsem. ,,Mám ráda pivot noir, protože je lehký. Mnohem lehčí než merlot. Těžká vína mi teď nějak nesedí. Vybrala jsi to dobře.”

Ukrojila ze stejku, pochopila.

„Pověz mi, jak si vede Janet?” zabrousila jsem na jiné těma. „Zabývá se dál počítačovými podvody a zpronevěrami ve Washingtonu? Nebo tráví víc času v Útvaru technického výzkumu?”

Lucy civěla z okna na měsíc a pak si pomalu nalila víno. „Měla bych se mrknout na tvůj počítač.”

Sklízela jsem ze stolu a Lucy zmizela v mé pracovně. Dlouho jsem ji nerušila, i když hlavně proto, aby mě nevyváděla z míry. Dožadovala se naprosté otevřenosti a v tom směru se mi nikdy s nikým moc nedařilo. Cítila jsem se bídně, jako bych zklamala někoho, koho miluji. Chvíli jsem seděla u kuchyňského stolu, promluvila jsem telefonicky s Marinem a pokusila se dovolat své matce. Uvařila jsem dva hrnky kávy bez kofeinu a vykročila s nimi chodbou.

Lucy ťukala do klávesnice, brýle na očích, trochu se mračila, jindy hladké mladé čelo se soustředěním zvinilo. Položila jsem vedle ní hrnek s kávou a dívala se jí přes hlavu, co píše. Nechápala jsem smysl. Jako ostatně nikdy.

„Jak to jde?” zeptala jsem se.

Můj obličej se odrážel v obrazovce, Lucy opět zaentrovala a zadala příkaz pro UNIX.

„Jde a nejde,” odpověděla a netrpělivě vydechla. „Potíž s aplikacemi jako AOL spočívá v tom, že nemůžeš vysledovat cesty souborů, pokud se nedostaneš k původnímu programovacímu jazyku. To se mi právě podařilo. Je to jako hledat drobty chleba ve vesmíru pod vrstevnatější slupkou, než má cibule.”

Přitáhla jsem si židli a usedla vedle ní. „Jak mi poslal ty fotografie, Lucy? Můžeš mi to srozumitelně vysvětlit’?” Přerušila svou činnost, sňala brýle a odložila je na psací stůl. Třela si čelo a spánky rukama, jako by ji bolela hlava. „Nemáš Tylenol?” zeptala se.

„Acetanilid se nesnáší s alkoholem.” Otevřela jsem zásuvku a vytáhla lahvičku Motrinu.

Polkla dvě tablety. „Pro začátečníka by to nebylo snadné, kdyby se tvoje adresa neshodovala s tvým skutečným jménem: KAY.SCARPETTOVA.”

„Zvolila jsem ji záměrně tak, aby mi mohli kolegové snadno mailovat,” vysvětlila jsem jí ne poprvé.

„Jenže jsi tím usnadnila mailování každému.” Z jejího pohledu jsem vyčetla obvinění. „Už jsi někdy dostala praštěný mail?”

„Tohle je víc než praštěný

„Odpověz prosím.”

„Jen párkrát. Nikdy ovšem nic znepokojivého.” Po pauzičce jsem dodala: „Většinou po velkých případech, dramatických soudních procesech a podobně, které se těšily velké publicitě.”

„Měla by sis změnit uživatelské jméno.”

„Ne,” odmítla jsem kategoricky. „Deadoc mi možná ještě něco pošle. Teď ho nesmím změnit.”

„Výborně.” Opět si nasadila brýle. „Není nad to mít přítele, s kterým si mailujeme.”

„Prosím tě, Lucy, obě máme svoji práci,” pronesla jsem tiše, taky mě začínala bolet hlava.

Chvíli mlčela. Pak se omluvila. „Zdá se, že mám sklon tě přehnaně chránit, tak jako jsi vždycky chránila ty mě.”

„S tím nepřestanu.” Objala jsem ji kolem ramen. „Dobrá, takže moje uživatelské jméno našel v adresáři účastníků AOL.”

Přikývla. „Co jsi uvedla do své charakteristiky?”

„Jen svoje tituly, funkci, adresu a telefonní číslo úřadu. Nic osobního jako rodinný stav, datum narození, koníčky a podobně. Tolik rozumu zas mám.”

„Podívala ses na jeho charakteristiku?” zeptala se. „Toho Deadoka?”

„Nenapadlo mě, že se nějak popsal.”

Dolehla na mne deprese, pomyslela jsem na to, že jsem se neorientovala ve stopách po pile, a uvědomovala jsem si, že jsem se zřejmě dopustila další chyby.

„Jistě na ní zapracoval.” Lucy opět ťukala do kláves. „Chce, abys věděla, co je zač. Proto ti mailoval.”

Klikla na členský adresář, a když otevřela Deadokovu charakteristiku, nevěřila jsem svým očím. Přelétla jsem klíčová slova, která měla být vodítkem pro každého, kdo se zajímal o uživatele uvedeného zaměření.

Akvalung, Cornellova univerzita, čtvrcení, FBI, forenzní, Georgetown, hlavní soudní lékařka, Italka, lékařka, mrtvoly, patoložka, pitva, právnička, smrt, Univerzita Johna Hopkinse, Virginie.

Charakteristika pokračovala profesionálními a osobními informacemi včetně koníčků, popisovala mě.

„Deadoc se představuje, jako by byl tebou,” shrnula Lucy.

Ochromilo mě to, ale vzápětí jsem se zatvrdila. „To je šíleně.”

Lucy couvla i s židlí a zadívala se na mne. „Vytvořil tvoji charakteristiku. Ve virtuálním prostoru, na www jste jedinou osobou se dvěma uživatelskými jmény.”

„Nejsme jedinou osobou. Žasnu, jak něco takového můžeš vyslovit.” Pohoršeně jsem si ji měřila očima.

„Ty fotografie jsou tvoje a poslala jsi je sama sobě. Nic prostšího, naskenovala sis je do počítače. Není to problém. Přenosný barevný skener koupíš za čtyři, pět set dolarů. K souboru jsi připojila zprávu deset a poslala ji na adresu KAY.SCARPETTOVA, jinými slovy sama sobě…”

„Lucy, proboha, přestaň!” přerušila jsem ji.

Zmlkla a z její tváře se nedalo nic vyčíst.

„To přesahuje všechny meze. Nemůžu uvěřit, že jsem od tebe vyslechla něco takového.” Znechuceně jsem vstala. „Nechceš, abych tě informovala, jestli se najdou na vražedné zbrani tvoje otisky prstů?” otázala se věcně Lucy. „Moje otisky prstů se nenajdou na ničem.”

„Teto Kay, snažím se ti jen vysvětlit, že se ti někdo přilepil na paty a vydává se za tebe na internetu. Ty jsi samozřejmě nic neprovedla. Ale chci tě upozornit, že kdykoli někdo potřebuje konzultovat něco z oboru s odborníkem, jako jsi ty, narazí zároveň na Deadokovo jméno.”

„Kde o mně sehnal tolik informací?” Nešlo mi to do hlavy. „V mojí charakteristice je nenašel. Neuvedla jsem v ní, kde jsem studovala práva, medicínu, ani že předkové přišli z Itálie.”

„Možná čerpal z toho, co se o tobě za léta napsalo.”

„Dejme tomu.” Zdálo se mi, že se blížím jistému objevu. „Nedáš si skleničku před spaním? Jsem už hrozně utahaná.”

Ale Lucy už zase zcela propadla tajemnému prostředí UNIX s jeho podivnými symboly a příkazy jako cat, :! a vi.

„Jaký máš přístupový kód k AOL, teto Kay?” zeptala se.

„Stejný jako ke všemu jinému,” přiznala jsem s vědomím, že ji opět pobouřím.

„Hovnajz. Neříkej mi, že Sinbad.” Zadívala se na mne.

„O mámině kocourovi se v souvislosti se mnou snad média nikdy nezmínila,” bránila jsem se.

Sledovala jsem, jak vyťukala Sinbad a zaentrovala. „Využíváš aspoň systém ,Škatule, hejbejte se’?”

„Netuším, o čem mluvíš.”

„Jestli aspoň jednou měsíčně obměňuješ heslo.” „Ne,” přiznala jsem.

„Kdo ještě zná tvoje heslo?”

„Rose. A teď pochopitelně i ty. Deadoc ho v žádném případě znát nemůže.”

„Vždycky se najde cesta. Mohl aplikovat dešifrovaní program UNIX a rozlousknout celý slovník. Pak porovnat dešifrovaná slova s tvým heslem…”

„Do něčeho tak složitého by se nepouštěl,” namítla jsem přesvědčeně. „Ať to byl kdokoli, vsadím se, že o UNIX nic neví.”

Lucy ustala v činnosti, otočila se ke mně i s židlí a zvědavě se na mne zadívala. „Proč myslíš?”

„Protože by taky umyl tělo, aby ho zbavil důkazů, které zaschly v krvi. A neposkytl by nám fotografie rukou. Teď můžeme získat otisky.” Opřela jsem si hlavu o rám dveří, bolela. „Není tak chytrý.”

„Třeba si myslí, že její otisky jsou k ničemu,” řekla a vstala. „Mimochodem, v každém počítačovém manuálu se píše, že je hloupost zvolit si jako heslo jméno někoho blízkého nebo svého domácího mazlíčka.”

„Sinbad není můj kocour. Nechovala bych siamskou potvoru, která, kdykoli vkročím do matčina domu, mě probodává očima a přilepí se mi na paty.”

„Určitě ho tajně miluješ, jinak bys to nezařídila tak, abys na něj musela pomyslet pokaždé, když zapneš počítač,” zavolala už z chodby.

„Vždyť já ho nesnáším!” zasténala jsem.

Ráno byl vzduch svěží a průzračný jako počátkem podzimu na horách, hvězdy pobledly, provozu v tuto hodinu dominovaly převážně kamiony. Za výstavištěm jsem najela na dálnici 64 a za pár minut jsem hledala místo mezi řadami automobilů na parkovišti richmondského mezinárodního letiště. Zaparkovala jsem v sekci S, což si snadno zapamatuji, stejným písmenem začíná moje heslo. Pracovní shon mě nutí předcházet zmatkům v nepodstatných záležitostech.

Když jsem vytahovala ze zavazadlového prostoru kufr, zaslechla jsem za sebou kroky a bleskově jsem se otočila.

„Nestřílej!” Marino zvedl ruce. Bylo chladno, kouřilo se mu od úst.

„Příště hvízdni nebo se nějak ohlaš, když se ke mně kradeš,” zpražila jsem ho a přibouchla víko zavazadlového prostoru.

„Zločinci nehvízdají a kradou se tiše, to je fakt. Jen dobráci jako já šourají nohama.” Chopil se mého kufru. „Mám ti vzít i tohle?”

Natáhl se pro černý skořepinový kufřík Pelican, který se mnou putoval do Memphisu jako už nesčetněkrát. Uvnitř byl lidský krční obratel a kosti, důkazy, které nesmím dát z ruky.

„Nejradši bych si ho přicvakla k zápěstí želízky,” řekla jsem a popadla kufřík a kabelku. „Vážně tě nerada obtěžuju, Pete. Je nutné, abys mě doprovázel?”

Několikrát jsme to už prodiskutovali, myslela jsem si,

že se mnou nepojede. Nechápala jsem smysl jeho počínání.

„Nějaký čipera si s tebou zahrává,” řekl. „Já, Wesley, Lucy, celá slavná FBI soudíme, že bych tě měl doprovodit. Vzhledem k charakteru případu se dá předpokládat, že podnikneš tuhle cestu. Ostatně se ví, že využíváš služeb toho chlapíka z Tennesseeské univerzity poměrně často.”

Parkoviště bylo plné aut, zaznamenala jsem, jak lidé

pojíždějí a hledají místo, odkud by nemuseli kráčet kilometry pěšky k terminálu. Přemýšlela jsem, co o mně ještě asi ví Deadoe, a litovala jsem, že jsem si vzala jen sako. Bylo chladno a navíc jsem si zapomněla rukavice.

„Kromě toho jsem nikdy nebyl v Gracelandu,” dodal.

Nejdřív jsem si myslela, že žertuje.

„Mám to na seznamu.”

„Na jakém seznamu?”

„Co jsem si sepsal jako kluk. Je na něm Aljaška, Las Vegas, starodávná budova opery v Nashvillu,” vysvětloval a celý ožil. „Copak ty nemáš místo, který bys ráda navštívila, kdybys mohla?”

Vstoupili jsme do terminálu.

„Ovšem,” přisvědčila jsem. „Vlastní postel ve vlastním domě.”

Zamířila jsem k přepážce společnosti Delta, vyzvedla naše letenky a pokračovali jsme halou. V tuto časnou hodinu bylo jinak všude zavřeno, rojila se jen ostraha. Už když jsem položila skořepinový kufřík na pás, který ho unášel k rentgenu, věděla jsem, co bude následovat.

„Tak tohle budeme muset otevřít, madam,” pravila žena ve stejnokroji bezpečnostní služby.

Odemkla jsem zámky a cvakla záskočkami. Uvnitř spočívaly v pěnové gumě plastové sáčky s kostmi. Bdělá žena vytřeštila oči.

„Procházím s tím kontrolou běžně,” řekla jsem trpělivě. Natáhla se pro jeden z plastových sáčků.

„Nedotýkejte se toho, prosím,” varovala jsem ji. „Jsou to důkazy vraždy.”

Za mnou stálo několik dalších cestujících, naslouchali pozorně každému slovu.

„Musím se na to podívat.”

„To nesmíte.” Vytáhla jsem plechový odznak soudního lékaře. „Jestli se něčeho dotknete, musím vás uvést jako svědkyni, pokud se případ dostane k soudu. Předvolají vás k výpovědi.”

Takové vysvětlení pochopila a propustila mě.

„Vlezlá jako zdivočelá blecha,” zabručel Marino, když jsem opět vykročili.

„Dělá jen svoji práci,” namítla jsem.

„Poslyš, poletíme zpátky až zítra, takže jestli nebudete celou dobu okukovat ty kosti, vyšetříme trochu volna.”

„Jeď si do Gracelandu sám. Budu mít pořád co dělat. A teď se posadím mezi nekuřáky.” Našla jsem si volné místo u východu k našemu letadlu. „Jestli chceš hulit, běž si tamhle.” Mávla jsem rukou na opačnou stranu. Prohlížel si cestující, kteří stejně jako my čekali, až nás vyzvou k nástupu do letadla. Pak se zadíval na mne.

„Víš co, Kay? Tvůj problém je v tom, že se neumíš bavit.”

Vytáhla jsem z kabelky noviny a rozevřela je.

Usedl vedle mne. „Vsadím se, že sis nikdy neposlechla Elvise.”

„Jak bych si mohla neposlechnout Elvise? Je ho plno v rádiu, v televizi i ve výtahu.”

„Je to král.”

Pozorovala jsem Marina přes horní okraj novin.

„Král hlasem a vůbec vším všudy. Druhý takový se nenarodil,” chrlil ze sebe Marino jako poblouzněná fanynka. „Fakticky, je to jako klasická muzika nebo malíři, co tak zbožňuješ. Takoví lidi se rodí jen jednou za několik staletí.”

„Takže ty ho řadíš vedle Mozarta a Moneta.” Obrátila jsem list, rozladěná komunální politikou a obchodem i dalšími tématy v tisku.

„Někdy jsi snob, až to bučí.” Celý rozmrzelý vstal. „Aspoň jednou v životě kdyby tě napadlo jít třeba tam, co chodím já. Vidělas mě někdy hrát kuželky?” Shlížel na mne a vytáhl cigarety. „Pochválila jsi někdy můj terénní bourák? Vyrazila jsi se mnou někdy na ryby? Jedla jsi někdy u mě moji specialitu? Ne, vždycky musím já k tobě, protože žiješ na dobrý adrese.”

„Uvař a já přijedu,” řekla jsem, aniž bych přerušila čtení.

Uraženě odkráčel, cítila jsem na sobě oči cizích lidí. Nejspíš Marina a mě považovali za typickou manželskou dvojici, která si už léta nerozumí. V duchu jsem se usmála a obrátila list. Nejenže s ním pojedu do Gracelandu, ale pozvu ho i večer na barbecue.

Protože to v tu dobu vypadalo, že se z Richmondu dá letět přímo jen do Charlotte, poslali nás nejprve linkou do Cincinnati, kde jsme přestoupili. Do Memphisu jsme dorazili v poledne a ubytovali se v hotelu Peabody. Disponovala jsem pro nás dietami ve výši sedmdesáti tří dolarů na osobu a noc. Marino se rozhlížel, div si nevykroutil krk, fascinoval ho barevně prosklený vestibul s fontánou a divokými kachnami.

„Svatá prostoto, neviděl jsem zapadák, kde by měli živý kachny!” vydechl. „Co jich tu je!”

Vstoupili jsme do restaurace příznačně pojmenované Mallards, za sklem se skvěly artefakty věnované kachnám. Na zdech visely obrazy kachen, zelené vesty a kravaty obsluhujícího personálu zdobily rovněž kachny.

„Na střeše mají kachní palác,” informovala jsem ho. „A dvakrát denně pro kachny rozvinou červený koberec, aby defilovaly za zvuků pochodu Johna Philipa Soust’.”

„To mě podrž.”

Požádala jsem provozní manažerku o stůl pro dva. „V nekuřácké části,” dodala jsem.

Restaurace byla plná mužů a žen s velkými jmenovkami, účastníků konference o obchodu realitami, která se konala přímo v hotelu. Seděli jsme tak blízko nich, že jsem slyšela, jak si někteří polohlasně pročítají a studují zprávy, a slyšela jsem jejich odborné debaty. Objednala jsem si ovocný talíř a kávu, kdežto Marino jako obvykle grilované hovězí karbanátky.

„Mírně propečený,” instruoval číšníka.

„Středně.” Blýskla jsem po Marinovi očima.

„Jo, jo, dobře.” Pokrčil rameny.

„Uchráníš se střevního krvácení, přinejmenším koliky,” řekla jsem, když číšník odešel. „Dej na mě, nestojí to za to.” „Ty nikdy neděláš nic, co ti škodí?”

Seděl naproti mně v tomto exkluzivním prostředí obklopen dobře oblečenými a lépe placenými lidmi, než policejní kapitán z Richmondu, vypadal sklíčeně a najednou i staře. Marinovi prořídly vlasy a utvořily nepravidelný třásňovitý kruh nad jeho ušima podobný matné stříbrné aureole, která poklesla. Od doby, co ho znám, neshodil ani gram, břicho mu přetékalo přes opasek a dotýkalo se desky stolu. Neminul den, abych se o něho nebála. Nedokázala jsem si představit, že by se mnou nepracoval.

V půl druhé jsme odjížděli od hotelu autem z půjčovny. Řídil Marino jako vždycky, zamířili jsme po Madison Avenue na jih, směrem od Mississippi. Univerzita z červených cihel se tyčila hned u chodníku, regionální forenzní centrum sídlilo přes ulici mezi obchodem s pneumatikami a transfuzní stanicí. Marino zaparkoval za budovou poblíž vchodu do úřadu soudního lékaře.

Zařízení spravovalo město a velikostí se rovnalo mému úřadu v Richmondu. Působili zde tři soudní patologové a taky dva soudní antropologové, což bylo velmi neobvyklé. Dost jsem jim záviděla, odborníka formátu dr. Davida Cantera bych ráda zaměstnala. Memphis se zviditelnil i něčím, z čeho se sotvakdo soudný radoval. Zdejší hlavní soudní lékař se zabýval dvěma neblaze proslulými případy, které se tu udály. Pitval Martina Luthera Kinga a podílel se na vypracování zprávy o příčině smrti Elvise.

„Jestli ti to nevadí, vyřídím si nějaký telefonáty, zatímco se budeš zabývat svými záležitostmi,” řekl Marino, když jsme vystoupili z auta.

„Klidně. Určitě ti půjčí nějakou kancelář.”

V chůzi se zamhouřenýma očima vzhlédl k modré podzimní obloze, poté se rozhlížel kolem dokola. „Nemůžu uvěřit, že jsem tady,” vydechl. „Tady ho pitvali.”

„Ne,” řekla jsem, protože jsem věděla, o kom je řeč. „Elvise Presleyho pitvali v baptistické nemocnici. Sem se nikdy nedostal, i když měl.”

„Jak to?”

„Jeho smrt považovali za přirozenou,” odpověděla jsem. „To taky byla. Zemřel na infarkt.”

„Měl opravdu špatné srdce,” připustila jsem. „Ale to ho nezabilo. Smrt způsobilo předávkování směsí drog.”

„Jeho smrt má na svědomí plukovník Parker,” procedil Marino, jako by jmenovaného chtěl zavraždit.

Pohlédla jsem na něho, vcházeli jsme do budovy. „Elvis se přecpal deseti druhy drog. Mělo se to kvalifikovat jako přinejmenším nešťastná událost. Je to smutné.”

„Přitom se bezpečně neví, jestli to byl on,” poznamenal. „Proboha, Marino!”

„Co? Vidělas fotky? Ty to snad víš?” naléhal.

„Viděla jsem je. Ano, vím to.” Zastavila jsem se u recepce.

„A co na nich bylo?” Nedal se odbýt.

Mladá žena jménem Shirley, která se mi věnovala už dřív, vyčkávala, až se s Marinem přestaneme dohadovat.

„Do toho ti nic není,” pronesla jsem sladce. „Shirley, srdečně zdravím.”

„Vítejte, zase něco nového?”

„Bohužel nic dobrého,” odpověděla jsem.

Marino si zarovnával nehty pilníčkem, jímž byl vybaven jeho kapesní nůž, a rozhlížel se, jako by měl každou chvíli vstoupit sám Elvis.

„Doktor Carter vás očekává,” řekla Shirley. „Prosím. Uvedu vás.”

Marino se vydal chodbou, aby si odněkud vyřídil telefonáty, a já jsem se ocitla ve skromné pracovně muže, jehož jsem znala od doby, co se stal stážistou Tennesseeské univerzity. Když jsem se s ním seznámila, byl stejně starý jako dnes Lucy.

Carterovi, stoupenci soudního antropologa dr. Basse, zakladatele pracoviště pro zkoumání rozkladu organických tkání v Knoxvillu známého jako Umrlčí farma, se dostalo odborné průpravy od těch nejlepších. Získal si pověst předního světového experta na stopy po řezu pilou a mezi zasvěcenými si nezadal proslulostí s legendárním zálesákem Danielem Boonem. Tennessee zjevně ovládlo trh soudních znalců na určení doby smrti a kostní ostatky.

„Kay!” Carter vstal a podal mi ruku.

„Jste moc laskav, že jste pro mě jako vždycky vyšetřil tak narychlo čas.” Usedla jsem na židli před jeho psacím stolem.

„Moc mě mrzí, s čím se potýkáte.”

Tmavé vlasy si česal od čela rovně dozadu, takže kdykoli sklonil hlavu, spadly mu do očí. Neustále si je odhrnoval, ale zjevně si to neuvědomoval. Měl mladistvý, zajímavý hranatý obličej, oči posazené blízko sebe a výraznou čelist a nos.

„Jak se daří Jill a dětem?” zajímala jsem se.

„Výborně. Čekáme další.”

„Blahopřeju. Takže do třetice?”

„Do čtveřice.” Doširoka se usmál.

„Nechápu, jak to děláte,” upřímně jsem přiznala. „To je na tom to nejsnazší. Copak mi nesete?”

Položila jsem skořepinový kufřík na kraj psacího stůl, otevřela ho a vyňala plastové sáčky s částmi kostí. Naskládala jsem je před něho, nejprve se chopil levé kosti stehenní. Zkoumal ji lupou pod stolní lampou, pomalu ji obracel v ruce.

„Hm, hm.” Pokýval hlavou. „Neoznačila jste tedy konec, který jste odřízla.” Pohlédl na mne.

Neholedbal se, jen to připomněl a já jsem na sebe opět dostala zlost. Bývám tak pečlivá. Když nic jiného, proslavila jsem se až posedlou obezřetností.

„Zmýlila jsem se ve svém předpokladu,” přiznala jsem. „Nečekala jsem, že vrah použil pilu velmi podobných parametrů té mojí.”

„Pachatelé obvykle nepoužívají pitevní pily.” Odsunul židli a vstal. „S podobným případem jsem se vlastně nikdy nesetkal, řez takové pily jsem zkoumal jen teoreticky v laboratoři.”

„Tak teď ho tu máme.” Mé podezření hraničilo s jistotou.

„S určitostí se můžu vyjádřit, až se na to podívám pod mikroskopem. Ale vypadá to, že oba konce odřízla pila Stryker.”

Sebral sáčky s kostmi, následovala jsem ho do chodby a mrazilo mě zlou předtuchou. Netušila jsem, co podnikneme, jestli nerozliší řezy pilou. Taková chyba by u soudu dokázala celý případ rozmetat.

„Chápu, že z obratle asi moc nepoznáte,” řekla jsem. Obratel je trámčitý, řidší než jiné kosti, a tudíž se do něj hůř otiskne nástroj.

„Neuškodí, když se podíváme i na něj. Třeba budeme mít štěstí,” řekl. Vešli jsme do jeho laboratoře.

Nebyl tam kousíček volného místa. Stopadesátilitrové barely s odmašťovacím roztokem a polyuretanovou politurou stály tam, kam se vešly. Police od podlahy ke stropu zaplňovaly balíčky kostí, v bednách a na vozících spočívaly všechny druhy pil, které zná lidstvo. Rozkouskování mrtvého těla bylo vzácné, znala jsem jen tři hlavní důvody, které vedou pachatele k rozčtvrcení oběti. Usnadni to převoz ostatků. Ztíží to, neli znemožní identifikaci. Anebo je vrah prostě zlovolný.

Canter si přitáhl stoličku k mikroskopu vybavenému kamerou. Odsunul stranou podložku se zlomenými žebry a štítnou chrupavkou, na nichž patrně pracoval před mým příjezdem.

„Toho chlapíka někdo mimo jiné kopl do krku,” pronesl nepřítomně a natáhl si chirurgické rukavice.

„Žijeme v báječném světě,” utrousila jsem.

Canter otevřel sáček s částí pravé stehenní kosti. Protože by se mu ji nepodařilo umístit na stolek mikroskopu, ledaže by z ní odřízl tenký dílek, požádal mě, abych mu pěticentimetrovou kost přidržela. Nato zamířil svazek paprsků z optického vlákna na plochu řezu.

„Určitě to byla pila Stryker,” řekl, aniž odtrhl oči od okulárů. „Takový hladký povrch vytvoří pila s rychlým přímočarým pohybem nástroje. Vypadá to skoro jako leštěný kámen. Vidíte?”

Ustoupil stranou, podívala jsem se. Kost byla mírně zkosená a zářila jako čistá ledová plocha ve slunci. Na rozdíl od ostatních elektrických pil měl Stryker výkyvný list s menší vůlí. Neřízl do kůže, jen pokud se přitlačil na tvrdý povrch, například na kost nebo sádrový obvaz.

„Ty příčné řezy uprostřed jsou zřejmě mým dílem. Brala jsem vzorky dřeně na testy DNA.”

„Ty stopy po noži nejsou vaše.”

„Ne. Rozhodně ne.”

„S těmi asi moc štěstí nenaděláme.”

Nože v podstatě zanechávají čistý, nevýmluvný řez, pokud pachatel oběť nebodne nebo nesekne do kosti či do chrupavky.

„Vynahrazuje to dobrá zpráva, pachatel několikrát špatně začal, řezná spára je široká a dá se určit počet pilových zubů na palec,” informoval mě Canter a seřizoval mikroskop, zatímco já jsem dál přidržovala kost.

O pilách jsem nevěděla nic, dokud jsem nestrávila s Canterem poměrně dost času. Kost je vynikající materiál, ve kterém zanechá nástroj stopy. Když se do ní zaříznou pilové zuby, vznikne zářez nebo řezná spára. Mikroskopickým zkoumáním jejích stěn a dna se dá zjistit, kudy odletovaly třísky a kde pila opustila kost. Určením podoby jednotlivých zubů, jejich počtu na palec, způsobu řazení a zřetězení lze identifikovat list.

Canter nasvítil stolek zešikma, aby vyniklo rýhování a defekty.

„Tady vidíte zakřivení listu.” Ukázal na několik mělkých stop po tom, jak někdo přiložil pilový list ke kosti a pak to zkusil znovu na jiném místě.

„To není ode mě,” řekla jsem. „Nebo aspoň doufám, že to umím líp.”

„Protože na tomto konci je i nejvíc řezů nožem, souhlasím, že to není vaše práce. Dotyčný musel nejdřív použít jiný řezný nástroj, výkyvný pilový list by se nezařízl do měkké tkáně.”

„Víme něco určitějšího o pilovém listu?” zeptala jsem se, protože jsem si byla jistá, jaký jsem použila v pitevně.

„Zuby jsou velké, sedmnáct na palec. Byl to zjevně kotoučový pitevní list. Obrátíme to.”

Otočili jsme kost a Canter nasměroval světlo na druhý konec, kde nebyly nepovedené zkusmé zářezy. Povrch byl hladký a mírně zkosený jako na opačné straně, ale pro jeho pronikavé oko nikoli identický.

„Elektrická pitevní pila s průřezovým listem,” řekl. „Řez byl veden z více směrů, neboť rádius listu neumožňoval rozříznout celou kost najednou. Ten, kdo měnil směry a úhly, prokázal velkou zručnost. Řez se vychyluje jen velmi málo. Odštěpků bylo rovněž minimálně. I to svědčí o velké zručnosti při manipulaci s pilou. Přidám světlo, snad se nám podaří zvýraznit kmity.”

Z nich se dala odvodit vzdálenost mezi pilovými zuby. „Šestnáct zubů na palec,” hlásil. „Dvojčinný břit zubu. Přikláním se k tomu, že to byl váš nástroj.”

„Dopadl jste mě,” přiznala jsem s úlevou. „Vinna ve smyslu obžaloby.”

„To si pište.” Dál pozoroval kost. „Kotoučové listy asi nepoužíváte moc často.”

Velké pitevní kotoučové listy jsou těžké, mají určitou setrvačnost a víc poničí kost. Slouží jako praktický nástroj v laboratořích nebo, v ordinacích k odstranění sádrového obvazu.

„Používám kotoučové listy velmi zřídka a jedině u zvířat,” vysvětlila jsem.

„Dvounohých nebo čtyřnohých?”

„Vyjímám střely psům, ptákům, kočkám, ošetřovala jsem jednou i krajtu postřelenou při zátahu na drogové dealery,” odpověděla jsem.

Canter projevil zájem o další kost. „Naivně jsem si myslel, že si v práci užiju zábavy jen já.”

„Považujete za pravděpodobné, že někdo, kdo rozkouskoval čtyři oběti řeznickou pilou, by ji náhle vyměnil za elektrickou pitevní pilu?” otázala jsem se.

„Jestli je správná vaše teorie o těch případech v Irsku, pak řeznická pila účinkovala v hlavní roli devětkrát,” řekl. „Podržte mi prosím i tuhle kost, ať se můžu podívat.”

Sevřela jsem díl levé stehenní kosti špičkami prstů a Canter zapnul kameru.

„Abych odpověděl na vaši otázku, zdá se mi to krajně nepravděpodobné. Odpovídá to dvěma různým individuím. Řeznická pila odpovídá manuálně pracujícímu člověku, vyžaduje fyzickou sílu, list má obvykle deset zubů na palec. Zařízne se do tkáně a ubírá dost kosti, zanechává až humpolácké stopy. Ovládne ji jen zdatný řemeslník. Nezapomínejte na důležitou věc, pachatel ve všech předchozích případech prořízl klouby, ne střední část kosti, což je také poměrně vzácné.”

„Nebyla to tatáž osoba.” Přestávala jsem pochybovat. Canter mi vzal kost z ruky a zadíval se na mne.

„Kloním se k tomu.”

Když jsem se vrátila do vstupní haly, Marino pořád ještě telefonoval v jedné z kanceláří. Chvíli jsem čekala, pak jsem vykročila ven, protože jsem potřebovala na vzduch. Přála jsem si slunce a nedívat se na nic drastického. Uběhlo dvacet minut, než Marino konečně vyšel z budovy a zamířil ke mně. Postávala jsem u auta.

„Nevěděl jsem, že už jsi tady,” halasil. „Kdybys mi vzkázala, hned bych s telefonováním přestal.”

„Nic se nestalo. Máme nádherný den.”

Odemkl auto.

„Jak jsi uspěla?” zeptal se a naskládal se za volant. Stručně jsem shrnula nové poznatky. Seděli jsme ve voze na parkovišti.

„Chceš se vrátit do hotelu?” zeptal se po chvíli a palcem přejížděl po obvodu volantu.

Věděla jsem přesně, po čem touží.

„Ne,” odpověděla jsem. „Graceland je to, co tu předepisují i doktoři.”

Nastartoval a vyrazil, nedokázal potlačit široký úsměv. „Musíme se dostat na Fowlerovu spojku,” instruovala jsem ho, stačila jsem prostudovat mapu.

„Kdybys mi tak mohla sehnat kopii pitevní zprávy,” vrátil se k Elvisovi. „Rád bych věděl, co se mu stalo a jak se to stalo. Pak by mě to konečně přestalo žrát.”

„Co tě na tom tolik zajímá?”

„Jestli se to událo tak, jak se povídá. Umřel na hajzlíku? To mě vždycky dovede rozpálit doběla. Víš, kolik takových případů jsem viděl?” Pohlédl na mne. „Nezáleží na tom, jestli je člověk pouliční otrapa nebo prezident Spojených států. Nakonec zaklepe bačkorama s hovnem u zadku. Nerad bych tak skončil!”

„Elvise našli v koupelně na podlaze. Byl nahý, pravda, a prý se opravdu svezl ze své černé porcelánové záchodové mísy.”

„Kdo ho našel?” Marino propadl podivnému transu.

„Přítelkyně, která bydlela v sousedním pokoji. Aspoň se to tvrdí.,” odpověděla jsem.

„Podle tebe tam vešel, cítil se bezvadně, kecnul si a pic ho? Bez varování, zničehonic?”

„Pokud vím, hrál dopoledne raketbal a zdálo se, že je v pořádku,” řekla jsem.

„Nedělej si srandu.” Marinova zvědavost byla neukojitelná. „Tohle jsem fakt nikdy neslyšel. Nevěděl jsem, že hrál raketbal.”

Projížděli jsme průmyslovou částí s nákladovým železničním nádražím, garážemi autodopravců, kolem prodejny karavanů. Dům Graceland se tyčil uprostřed levných motelů a obchodů a okolí mu ubíralo na velkoleposti. Bílé sídlo se sloupovím se sem naprosto nehodilo, působilo jako nepovedený žert nebo výprava kýčovitého filmu.

„Do hajzlu!” vydechl Marino, když odbočil na parkoviště. „Jeden žasne. U andělskýho pšouku!”

Choval se, jako bychom dorazili k Buckinghamskému paláci. Zaparkoval vedle autobusu.

„Škoda že jsem neměl tu čest ho poznat,” pronesl nostalgicky.

„Možná by se ti jí dostalo, kdyby víc dbal na svoje zdraví.” Otevřela jsem dveře, protože si Marino zapálil cigaretu.

Následující dvě hodiny jsme procházeli po vysokých kobercích mezi zlacenými stěnami, zrcadly a pávy z barevného skla, zatímco Elvisův hlas nás provázel světem rocku. Stovky fanoušků a fanynek přijely autobusy, střídavě naslouchaly z kazety průvodcovskému slovu a z jejich obličejů během prohlídky sálala vášeň k jejich idolu. Mnozí kladli na jeho hrob květiny, fotografie a dopisy. Někteří plakali, jako by ho dobře znali.

Prošli jsme kolem jeho purpurového a růžového cadillaku, Stutze Blackhawka a prohlédli si celé muzeum automobilů. Viděli jsme jeho letadla a střelnici, Zlatou dvoranu se zlatými a platinovými gramofonovými deskami Grammy ve vitrínách, trofeje a různé ceny, nad nimiž jsem užasla i já. Dvorana byla dlouhá téměř třicet metrů. Nemohla jsem odtrhnout oči od nádherných zlatých kostýmů zdobených flitry, od fotografií opravdu mimořádně krásného a eroticky přitažlivého muže. Sunuli jsme se místnostmi a Marino na všechno bezostyšně civěl s takřka bolestným výrazem ve tváři, vyjadřujícím až dětsky bezbřehou lásku.

„Když si tohle místo koupil, tak ho tady nechtěli,” sdělil mi Marino. Opět jsme stanuli venku v chladném a jasném podzimním odpoledni. „Snobové ve městě ho prostě nepřijali. Myslím, že ho to bolelo a svým způsobem i zavinilo jeho konec. Nejspíš proto bral utišující prostředky.”

„Bral víc než to,” upozornila jsem ho znovu, už v chůzi.

„Kdybys tu byla soudní lékařkou, pitvala bys ho?”

„Rozhodně.”

„A nezahalila bys mu tvář?” Škrtl zapalovačem, zjevně ho má odpověď pobouřila.

„Ovšemže ne.”

„To bych nemohl.” Zavrtěl hlavou a zašlukoval. „Ani za nic bych nechtěl být v pitevně.”

„Kdyby to byl můj případ, neoznačila bych jeho smrt za přirozenou,” řekla jsem. „Svět má vědět pravdu, třeba by si někdo rozmyslel, jestli se napumpuje Perdocanem.”

Zastavili jsme se před obchodem se suvenýry, lidé uvnitř se shlukli před televizory a sledovali video s Elvisem. Z reproduktorů vyvedených ven se linul Kentucky Rain, mocný a vášnivý hlas předčil všechno, co jsem v populární hudbě slyšela. Vykročila jsem a přiznala pravdu.

„Jsem jeho fanynka a mám početnou sbírku jeho cédéček, když to musíš vědět,” svěřila jsem se Marinovi.

Nevěřil. Dojala jsem ho.

„Uvítala bych ovšem, kdyby ses o tom nešířil.”

„Jak to, že ses mi o tom za celý ty léta, co tě znám, ani nezmínila?” zvolal. „Vodíš mě za nos, viď? To mě podrž! Vážně bych to do tebe neřek. Hele, tak přece jen máme v něčem stejný vkus!”

Pokračovali jsme v živé debatě, zatímco jsme čekali na kyvadlový autobus, který nás odvezl na parkoviště, a pak i v autě.

„Vzpomínám si, jak jsem na něj jako kluk z New Jersey koukal v televizi,” vyprávěl Marino. „Táta se jako obvykle vrátil domů ožralej a ječel na mě, ať vypnu televizor. Nikdy na to nezapomenu.”

Zvolnil a zajel k hotelu Peabody.

„Elvis zrovna zpíval Hound Dog, bylo to v červenci 1956. Zrovna na mý narozeniny, proto si pamatuju i datum. Fotr vtrhnul do pokoje, zaklel, vypnul televizi, ale já jsem vstal a zase ji zapnul. Vlepil mi facku a televizi znova vypnul. Tak jsem ji zapnul a postavil se mu. Prvně v životě jsem na něj vztáhnul ruku. Vrazil jsem mu takovou, že se zastavil až o zeď, a zblízka jsem tomu hajzlovi řekl, že jestli se mě nebo mámy ještě dotkne, tak ho zabiju.”

„Troufl si na vás ještě?” zeptala jsem se, hotelový sluha právě otevřel dveře na mé straně.

„Ne, sráč jeden.”

„Za co všechno nevděčíme Elvisovi,” povzdychla jsem si rezignovaně.

KAPITOLA 7

Za dva dny, ve čtvrtek 6. listopadu, jsem ráno vyrazila z Richmondu do Quantika, rovněž ve státě Virginie, kde sídlí Národní akademie FBI. Marino a já jsme jeli každý svým vozem, nikdy jsme nevěděli, jestli se něco nesemele a nebudeme muset pospíchat někam jinam. Já třeba k letecké katastrofě nebo železničnímu neštěstí, kdežto jemu hrozilo setkání s magistrátem a místními hlavouny. Ani mě nepřekvapilo, když nedaleko Fredericksburgu zazvonil můj radiofon. Slunce vykukovalo z mraků a zase se schovávalo, bylo chladno, sníh na spadnutí.

„Scarpettová,” ohlásila jsem se.

V mém autě zaburácel Marinův hlas. „Městská rada se pominula,” chrlil ze sebe. „Jednak řádí McKuen, to je ten, co jeho dcerku usmrtilo auto, a pak se šíří neuvěřitelný žvásty o našem případu v televizi, v novinách, v rádiu si to můžeš poslechnout teď hned.”

Za poslední dva dny proniklo na veřejnost leccos. Policie prý je na stopě pachatele podezřelého ze série vražd, včetně pěti případů v Dublinu. Jeho zatčení se očekává v nejbližších hodinách.

„Co je to za neuvěřitelný kecy?” rozčiloval se Marino. „Víš, kým se údajně obíráme? Nějakým chlapíkem, ještě ne třicátníkem, který žil řadu let v Dublinu, to je, co? A navíc, městská rada se najednou rozhodla, že zřídí speciální komisi pro dohled nad situací, snad si myslí, že to vyřeší. Jde jim jenom o vlastní reputaci, občani mají nabýt dojmu, že pro ně něco udělali.” Na to, jak pěnil, mluvil ještě vcelku obezřetně. „Takže se musím otočit na podpatku a v deset hodin se dostavit na radnici. Kromě toho mě chce vidět náčelník.”

Sledovala jsem koncová světla Marinova vozu, blížil se k výjezdu z dálnice. Hustému provozu na 195 v ranních hodinách dominovaly kamiony a lidé, kteří denně dojížděli do Washingtonu. Ať jsem vyrazila na sever sebečasněji, nerváku na hlavním tahu jsem se nevyhnula.

„Zdá se mi docela dobré, že se tam objevíš. Budeš krýt záda i mně,” řekla jsem. „Spojím se s tebou a řeknu ti, jak jsem pořídila.”

„Jo, jo, dobře. A jestli uvidíš Ringa, zakruť mu krkem.”

Dorazila jsem k akademii a strážný v kukani mi jen mávnutím pokynul, abych pokračovala v jízdě, protože už znal mé auto i registrační značku. Parkoviště bylo tak plné, že jsem odstavila vůz málem v lese. Na střelnicích podél silnice probíhaly střelby, agenti protidrogového oddělení cvičili v maskáčích zátah, v rukou pušky, a tvářili se zlověstně. Tráva ztěžkla rosou. K hlavnímu vchodu do okrové zděné Jeffersonovy budovy jsem se vydala zkratkou a střevíce mi navlhly.

Ve vestibulu u pohovek a zdí se kupila zavazadla, do akademie neustále někdo služebně přijížděl nebo z ni odjížděl. Nekonečná smyčka videonahrávky přála každému z velké obrazovky nad recepcí úspěšný den a připomínala, aby všichni řádně nosili služební odznaky. Vytáhla jsem svůj na dlouhém řetízku z kabelky a přetáhla si ho přes hlavu. Vložila jsem magnetickou kartu do štěrbiny zámku, odemkla skleněné dveře s emblémem ministerstva spravedlnosti a vykročila prosklenou chodbou.

V hlubokém zamyšlení jsem sotva vnímala nové agenty v tmavomodrých a khaki stejnokrojích a nové studenty akademie v zeleném. Když mě míjeli, pokývli hlavou a usmáli se, snažila jsem se o totéž, ale soustředila jsem se na něco jiného. Myslela jsem na trup, na vetchost a věk oběti, na žalostný vak v mrazicím boxu, který tam bude spočívat možná řadu let, než té ženě vrátíme jméno. Myslela jsem na Keitha Pleasantse, Deadoka, pily a ostré listy.

Když jsem procházela místností na čištění zbraní s řadami černých pultů a kompresory, z nichž tryskal vzduch do útrob střelných zbraní, všude bylo cítit rozpouštědlo. Jakmile jsem ucítila známý pach a uslyšela charakteristický zvuk, nemohla jsem nemyslet na Wesleyho a Marka. Srdce se mi sevřelo návalem citu, když povědomý hlas vyslovil mé jméno.

„Zdá se, že máme stejnou cestu,” řekl detektiv Ring.

V dokonale padnoucím tmavomodrém obleku čekal u výtahu, který nás sveze dvacet metrů pod zem do prostor, kde dal kdysi Edgar Hoover vybudovat protiatomový kryt. Přendala jsem si těžký kufřík do druhé ruky a sevřela pod paží zásobník s diapozitivy.

„Dobrý den,” pronesla jsem zdvořile.

„Ukažte, pomůžu vám s něčím.”

Natáhl ruku, právě když se otevřely dveře výtahu. Všimla jsem si, že má pečlivě pěstěné nehty.

„Já to zvládnu,” ujistila jsem ho, o Ringovu pomoc jsem nestála.

Nastoupili jsme a hleděli přímo před sebe. Začali jsme klesat do podzemí budovy přímo pod krytou střelnici. Ring se účastnil už předchozích konzultací, měl k dispozici bohatou dokumentaci, nic z toho se však zatím nedostalo do rukou médií. Na to byl příliš chytrý. Kdyby informace unikly v návaznosti na porady na půdě FBI, snadno by se zjistilo, kdo se o to zasloužil. Zdrojem mohl být jen někdo z nás, z nejužšího okruhu.

„Dost mě vyděsilo, k jakým informacím se dostali novináři,” řekla jsem, když jsme vystoupili.

„Naprosto vás chápu.” Znělo to docela upřímně.

Přidržel mi dveře, které vedly do labyrintu chodeb, kde se usídlilo to, co začalo jako Oddělení výzkumu kriminálního chování a po několika peripetiích se proměnilo v Útvar zvláštního kriminálního vyšetřování. Názvy se měnily, zločin nikoli. Muži a ženy často přicházeli do práce za tmy a za tmy zase odcházeli, trávili dny a roky detailním zkoumáním lidských zrůd, otisků jejich chrupů a stop v hlíně, jejich pachů, myšlení a nenávistí.

„Čím víc informací se dostane ven, tím hůř,” pokračoval Ring, když jsme se blížili ke dveřím konferenční místnosti, v níž jsem trávila vždycky alespoň několik dní měsíčně. „Jedna věc je podělit se s veřejností o údaje, na jejichž základě nám lidé můžou pomoct, jiná…”

Mluvil, ale neposlouchala jsem ho. Wesley už seděl uvnitř v čele leštěného stolu, na očích brýle na čtení. Prohlížel si velké fotografie označené na rubu razítkem Úřadu šerifa okresu Sussex. Detektiv Grigg o pár židlí dál měl před sebou spoustu dokumentů a studoval nějaký nákres. Naproti němu zaujal místo Frankel z Vyhledávacího programu soustředěného potírání násilných trestných činů (Violent Criminal Apprehension Program, zkráceně VICAP) a na druhém konci stolu má neteř. Její prsty přejížděly po klávesnici notebooku, vzhlédla ke mně, ale nepozdravila.

Usedla jsem na své obvyklé místo po Wesleyho pravici, otevřela kufřík a připravovala si na stůl písemnosti. Ring se rozvalil naproti mně a snažil se pokračovat v konverzaci.

„Musíme vzít na vědomí, že ten chlapík pase po všech zveřejněných informacích,” řekl. „Hrozně se tím baví.”

Všichni zpozorněli a upírali na něho oči, ticho v místnosti čeřil jen jeho hlas. Mluvil uvážlivě a tiše, jako by jeho posláním bylo vyjevit pravdu, aniž na sebe upoutá nežádoucí pozornost. Ring byl dokonalý křivák, a co řekl dál před mými kolegy, mě rozžhavilo do běla.

„Například promiňte mi tu upřímnost nepovažuju za vhodné, že se zveřejnila rasa, věk a další údaje o oběti.” Rozhlédl se po místnosti. „Možná se mýlím, ale v tomto případě čím míň, tím líp.”

„Neměla jsem na vybranou,” ohradila jsem se a nepotlačila osten v hlase. „Vzhledem k tomu, že na veřejnost mezitím pronikly dezinformace.”

„To se stává vždycky, ale nemělo by nás to nutit k prozrazování fakt, dokud se s případem nevyrovnáme,” řekl tím nejserióznějším tónem.

„Nijak nám nepomůže, jestliže veřejnost zaměří pozornost na to, že se pohřešuje předpubertální děvčátko asijského původu.” Upřeně jsem ho pozorovala, z očí do očí, ostatní přihlíželi.

„Souhlasím,” ozval se Frankel z VICAR „Musíme prověřit údaje o všech pohřešovaných osobách z celé země. Vyvarujme se takových chyb.”

„K takové chybě vůbec nemělo dojít,” prohlásil Wesley a díval se přes okraj svých brýlí po místnosti tak jako vždycky, když mu není do smíchu. „Dnešní porady se účastní detektiv Grigg ze Sussexu a zvláštní agentka Farinelliová.” Pokývl směrem k Lucy. „Přizval jsem technickou analytičku zvláštní zásahové jednotky a hlavní programátorku Sítě umělé inteligence pro objasňování zločinu známé pod zkratkou CAIN (Criminal Artificial Intelligence Network), aby nám pomohla s problémy kolem výpočetní techniky.”

Má neteř ani nezvedla hlavu, Pukala do klávesnice, ve tváři soustředění. Ring ji přímo stravoval pohledem.

„Kolem počítačů jsou nějaké problémy?” zeptal se Ring a dál ji hltal očima.

„K tomu se dostaneme,” řekl Wesley úsečně. „Shrnu situaci a pak se věnujeme novým poznatkům. Nejnovější případ, nález na skládce, se natolik liší od předchozích čtyř nebo devíti, když započítáme i oběti v Irsku že podle mého názoru máme co činit s jiným pachatelem. Doktorka Scarpettová nás nyní seznámí s medicínskými závěry, z nichž myslím naprosto jasně vyplývá, že pachatelův modus operandi se v tomto případě zásadně liší.”

Po Wesleyho úvodu jsme se až do oběda věnovali mým zprávám, diagramům a fotografiím. Musela jsem zodpovědět mnoho otázek, nejvíc se vyptával Grigg, který chtěl do nejmenších detailů porozumět tornu, s jakými způsoby oddělení údů jsme se setkali, aby se snáz orientoval, kdyby se v okruhu jeho působnosti objevil odlišný případ.

„Jaký je rozdíl mezi tím, když někdo prořízne kloub anebo kost?” zeptal se.

„Proříznout kloub je těžší,” odpověděla jsem. „Vyžaduje to částečnou znalost anatomie a jistou předchozí zkušenost.”

„Takovou, jakou má například řezník nebo ten, kdo pracuje v balírně masa?”

„Třeba,” připustila jsem.

„Naivně bych řekl, že se k tornu řeznická pila i víc hodí,” dodal logicky.

„Ano. Ano ta se hodně liší od pitevní pily.”

„V čem konkrétně?” ozval se Ring.

„Řeznická pila je určena k řezání masa, chrupavky a kostí,” vysvětlovala jsem nejen jemu. „Obvykle je třicet pět centimetrů dlouhá, má velmi tenký list a deset pilových zubů na palec. Při práci musí uživatel vyvinout určitou sílu, pořádně se do ní opřít. Pitevní pila naproti tomu neprořízne měkkou tkáň, ta se musí nejdřív odstranit například nožem.”

„Což se stalo v tomto případě,” doplnil mě Wesley.

„Na kostech jsou vrypy, které odpovídají zářezům nože. Pitevní pila se zařízne jen do tvrdého povrchu a pracuje na přítlačném principu. Vím, že jste s tím všichni rámcově obeznámeni, ale mám tu další fotografie.”

Otevřela jsem obálku a vytáhla zvětšeniny o rozměru osmnáct krát dvacet čtyři centimetry zachycující stopy, které vrah způsobil pilou na koncích kostí, jež jsem nechala prozkoumat v Memphisu. Ke každému z přítomných jsem přisunula jeden snímek.

„Jak vidíte, řez je velmi hladký a byl veden z více směrů,” poznamenala jsem.

„Pak se mi to zdá dost jasné,” řekl Grigg. „Přesně takovou pilu přece používáte v pitevně.”

„Ano a ne,” opravila jsem ho. „Obvykle používám větší průřezový pilový list.”

„Ale tohle způsobila nějaká lékařská pila.” Zvedl fotografii do výše.

„Správně.”

„Jak si něco takového může opatřit obyčejný člověk?”

„V ordinaci specialisty, v nemocnici, v pitevně, u výrobce nebo dodavatele,” vypočetla jsem namátkou. „Na mnoha místech. Ostatně prodej těchto nástrojů není nijak omezen.”

„Takže si pachatel mohl objednat takovou pilu, aniž je lékař.”

„Bez potíží,” potvrdila jsem.

„Nebo ji mohl ukrást,” ozval se Ring. „A možná záměrně postupoval jinak, aby nás setřásl.”

Lucy ho pozorovala a výraz v jejích očích jsem znala. Pomyslela si, že Ring je cvok.

„Kdyby to byl jeden a týž vrah, proč by najednou posílal přes internet zprávy a soubory, když to dosud nikdy nedělal?” vložila se do debaty Lucy.

„Správná připomínka.” Frankel přikývl.

„Jaké soubory?” obrátil se Ring přímo na ni.

„Hned se k tomu dostaneme,” dožadoval se pořádku Wesley. „Modus operandi se tentokrát liší. A liší se i nástroj.”

„Předpokládám, že oběť utrpěla poranění hlavy, neboť jsem našla v dýchacích cestách krev,” pokračovala jsem a dala kolovat pitevní dokumentaci a fotografie, které jsem obdržela elektronickou poštou. „Nevím, jestli se tím případ liší od ostatních, příčinu smrti dalších obětí neznáme. Nicméně z radiologických a atropologických vyšetření vyplývá, že tato oběť byla podstatně starší než ty předchozí. Také jsme objevili textilní vlákna, která nasvědčují tomu, že v době, kdy ji pachatel rozřezával, byla zahalena látkou, z jaké se například zhotovují závěsy. To rovněž neodpovídá jiným případům.”

Rozpovídala jsem se podrobně o vláknech a barvě a palčivě si uvědomovala, že Ring pozoruje mou neteř a zároveň si dělá poznámky.

„Pachatel nejspíš rozřezal oběť v nějaké dílně nebo garáži,” konstatoval Grigg.

„To nevím,” řekla jsem. ,Na fotografiích, které jsem dostala emailem, jsou vidět jen zdi barvy pergamenu a stůl.”

„Dovoluju si znovu upozornit, že Keith Pleasants má za domem jakousi dílnu,” připomněl Ring. „V ní stojí velký ponk, zdi jsou dřevěné a nenatřené.” Pohlédl na mne. „To by odpovídalo té barvě.”

„Odtud by se asi těžko podařilo beze zbytku odstranit krev,” zapochyboval Grigg.

„Látka s plastovou výztuhou vysvětluje, proč se tam nenašla krev,” neumdléval Ring. „V tom je celý vtip. Takový materiál nic nepropustí.”

Všichni se na mne zvědavě zadívali.

„Bylo by dost neobvyklé, kdyby se v takovém případě nikde nenašla krev,” řekla jsem. „Zvlášť když v době, kdy pachatel oddělil oběti hlavu, fungoval ještě krevní oběh. Když nic jiného, čekala bych krev v létech dřeva, v prasklinách stolu.”

„Můžeme tam provést chemické testy.” Ring se rázem proměnil v soudního znalce. „Doporučuju luminol. Reaguje na sebemenší stopu krve a ve tmě se rozzáří.”

„Potíž spočívá v tom, že luminol je destruktivní,” namítla jsem. „Pokud chceme provést test DNA, potřebujeme vzorek. Rozhodně by se nemělo zničit to málo krve, které bychom případně našli.”

„Nemáme v rukou nic, co by nás opravňovalo, abychom vtrhli do Pleasantsovy dílny a testovali tam kdeco.” Grigg si Ringa nesouhlasně měřil očima.

„Podle mě ano.” Ring mu pohled opětoval.

„Nemáme, pokud se nezměnily zákony.” Grigg se nenechal vyvést z klidu.

Wesley to všechno sledoval a jako vždycky hodnotil stanoviska všech, každé slovo. Utvářel si názor, velmi pravděpodobně správný. Ale zatím nezasahoval do sporu.

„Myslela jsem…,” pokusila se promluvit Lucy.

„Taky je pravděpodobná možnost, že pachatel se pokusil o nápodobu,” prosazoval se dál Ring.

„To si myslím, ovšem,” řekl Grigg. „Ale vaši verzi o Pleasantsovi neberu.”

„Prosím o slovo!” Lucy pronikavě studovala tváře mužů. „Ráda bych vám vysvětlila, jak se dva soubory dostaly prostřednictvím America Online na emailovou adresu doktorky Scarpettové.”

Kdykoli se o mně zmínila oficiálně, připadala jsem si divně.

„Hořím zvědavostí.” Ring si podepřel bradu a přímo Lucy hypnotizoval.

„Především je k tomu třeba skener,” pustila se do výkladu. „Není ovšem těžké si ho opatřit. Takový, aby snímal barvu a měl slušnou rozlišovací schopnost, aspoň dvaasedmdesát bodů na palec. I když tohle vypadá na vyšší rozlišení, možná na tři sta bodů na palec. Mluvíme tedy o něčem tak obyčejném, jako je ruční skener za tři sta devadesát devět dolarů, ale třeba i o pětatřicetimilimetrovém klouzavém skeneru, který stojí tisíce…”

„Jaký počítač byste k tomu použila?” zeptal se Ring.

„Právě k tomu mířím.” Lucy rozladilo, že ji přerušil. „Počítač musí mít paměti nejmíň osm mega, software jako FotoTouch nebo ScanMab, k tomu barevný monitor, modem. Například Macintosh, Performa 6116, možná i něco staršího. Naskenovat soubory a poslat je po síti dokáže dnes snadno kdekdo, proto nás v poslední době tolik zaměstnávají telekomunikační zločiny.”

,,Ovšem, zrovna teď jste rozlouskli ten případ rozsáhlé dětské pornografie a pedofilie,” ozval se Grigg.

„Ano, World Wide Web zprostřeďkovávala rozesílání fotografií jako souborů, zájemci z celého světa tak navazovali kontakt s dětmi,” potvrdila Lucy. „Přitom černobílé skenování není žádná věda. Ale s barvou se to komplikuje. Prokreslení na fotografiích zaslaných doktorce Scarpettové je ovšem relativně výrazné a ostré, rušivé jevy pouze minimální.”

„Vypadá to, že někdo věděl, jak na to,” poznamenal Grigg.

„Přesně tak,” souhlasila. „Ale nemusel to být počítačový analytik nebo grafik. Vůbec ne.”

„Dneska to dokáže každý, kdo má příslušné vybavení a pár manuálů,” připojil se Frankel, který se rovněž zabýval počítači.

„Dobrá, někdo naskenuje fotografie, ale co pak?” obrátila jsem se na Lucy. „jakým způsobem se dostanou ke mně?”

„Soubor se musí přesunout do střediskového počítače, kde se zformátuje pro grafickou výměnu,” vysvětlovala. „Aby se dal úspěšně odeslat, musí se vymezit počet bitů, závěrečné bity, nastavit parita, zkrátka vytvořit patřičná konfigurace. To už by pro uživatele byl oříšek. Ale AOL udělá všechno za něho. Odeslání souborů v tomto případě bylo jednoduché. Stačilo je přesunout a hotovo.” Zadívala se na mne.

„A k přenosu v podstatě stačí telefonní linky,” doplnil Wesley.

„Ano.” „Co to vysledovat přes ně?”

„Skupina 19 už na tom pracuje.” Lucy zmínila složku oddělení FBI, která se zabývá zločiny páchanými prostřednictvím internetu.

„Nejsem si jist, jak zrovna tohle právně kvalifikovat,” podotkl Wesley. „Pokud jsou snímky zfalšované, pak se dají označit leda za nemravné, ale to bohužel není nezákonné.”

„Snímky nejsou zfalšované,” prohlásila jsem.

„Těžko to prokážeme.” Čelil mému pohledu.

„A jestli nejsou zfalšované?” zeptal se Ring.

„Pak jsou to důkazy,” odpověděl Wesley. Po odmlce dodal: „A porušení zákona ve smyslu hlavy osmnáct, paragrafu osm sedm šest. Zaslání výhrůžky.”

„Výhrůžky komu?” otázal se Ring.

Wesley ze mne nespouštěl oči. „Zjevně příjemci.”

„Není to tak zjevná výhrůžka,” připomněla jsem. „Nepotřebujeme víc, než aby to stačilo na vystavení zatykače.”

Jenže nejdřív tu osobu musíme najít,” připomněl Ring, zívl a protáhl se na židli jako kočka.

„Sledujeme, jestli naváže spojení,” pokračovala ve vysvětlování Lucy. „Nepřetržitě monitorujeme situaci.” Prsty jí běhaly po klávesnici, probírala se neustálým tokem zpráv. „Jenže představte si globální telefonní systém s nějakými čtyřiceti miliony uživateli bez seznamu respektive adresáře, bez operátorů a asistenční služby, tak nějak to vypadá s internetem. Členství se automaticky nezakládá, seznam nemá ani AOL, leda že se dotyčný záměrně zapíše do systému. V našem případě máme jen přezdívku Deadoc.”

„Jak dotyčný věděl, kam má doktorce Scarpettové poštu poslat?” Grigg se na mne zadíval.

Ukojila jsem jeho zvědavost a zeptala se Lucy: „Za služby zaplatil kreditní kartou?”

Přikývla. „Tu jsme už zjistili. Kartou American Express na jméno Ken L. Perley. Je to středoškolský učitel na odpočinku. Z Norfolku. Sedmdesátiletý, žije sám.”

„Víme, jak se Deadoc dostal k jeho kartě?” otázal se Wesley.

„Perley zjevně nepoužívá kreditku často. Naposled platil kartou v norfolkské restauraci Red Lobster. Druhého října tam večeřel se synem. Útrata činila dvacet sedm dolarů třicet centů včetně spropitného, uhradil ji svojí AmEx. On ani syn si nevzpomínají, že by se toho večera přihodilo něco neobvyklého. Ale když měli zaplatit účet, kreditka ležela poměrně dlouho na stole všem na očích, protože v restauraci byl čilý provoz. Karta dokonce zůstala nějakou dobu bez dozoru, Perley si odskočil na toaletu a syn si šel ven zakouřit.”

„Proboha. Chytráci. Všiml si obsluhující personál, jestli někdo přistoupil ke stolu?” Wesley tázavě pohlédl na Lucy.

„Jak jsem uvedla, byl tam čilý provoz. Pořizujeme seznam hostů restaurace onoho večera podle plateb. Potíž je s lidmi, kteří platili hotově.”

„Předpokládám, že na AOL je příliš brzy, aby dopadli toho, kdo platil Perleyho kartou,” řekl.

„Ano. Podle AOL někdo otevřel účet teprve nedávno. Přesně týden po té večeři v restauraci Red Lobster. Perley s námi velmi ochotně spolupracuje. A AOL účet vynulovala, aby získala ihned informaci v případě, že by pachatel kartu znovu použil.”

Wesley přikývl. „Z toho lze usoudit, že vrah, tedy vrah oběti, která se našla na skládce Atlantic Waste, nedávno, zhruba před měsícem, patrně pobýval v Norfolku.”

„Tenhle případ rozhodně ukazuje na místního pachatele,” připomněla jsem znovu.

„Nepřechovával pachatel těla obětí v lednici?” zeptal se Ring.

„Tohle ne,” rychle odpověděl Wesley. „Určitě ne. Vrah nevydržel pohled na svoji oběť. Proto ji přikryl, rozřezal přes látku a podle mého mínění odložil rychle a blízko.”

„Třeba nás tím chtěl jenom zmást,” napadlo Ringa.

Lucy něco četla na obrazovce notebooku, tu a tam ťukla do kláves, ve tváři napětí. „Právě jsem něco dostala od skupiny 19,” informovala nás a dál upřeně pozorovala obrazovku. „Deadoc se před padesáti šesti minutami přihlásil do sítě.” Vzhlédla k nám. „Poslal email prezidentovi.”

Elektronickou poštu odeslal Deadoc přímo do Bílého domu, což nepředstavovalo velký výkon, neboť adresa byla veřejně dostupná každému uživateli internetu. Opět zprávu napsal malými písmeny a bez interpunkce. Zněla: nechte mě jinak začnu ve francii.

„To může mít dalekosáhlé důsledky,” řekl mi Wesley, když ze střelnice nad námi zaduněla střelba, jako by se válčilo. „Dost mě to znervózňuje i kvůli tobě.”

Zastavil se u vodotrysku.

„Nemyslím, že tohle se jakkoli týká mě,” řekla jsem. „Tentokrát se to týká jen prezidenta Spojených států.”

„Podle mého názoru ne bezprostředně a konkrétně, ale symbolicky.” Vykročili jsme. „Vrah je rozladěný, rozhněvaný a přenáší odpovědnost za svoje životní problémy na určitou mocnou osobu nebo osoby.”

„Počíná si podobně jako dopisový a balíkový bombový atentátník,” poznamenala jsem, když se s námi rozjel výtah nahoru.

„Velmi podobně, jen nepoužívá trhavinu.” Mrkl na hodinky. „Můžu tě pozvat na pivo, než odjedeš?”

„Ne, pokud mě nevystřídá za volantem někdo jiný.” Usmála jsem se. „Ale na kafe se dám zlákat.”

Procházeli jsme místností na čištění zbraní, kde desítky agentů FBI a protidrogového oddělení rozebíraly pistole,

vytíraly karbon a profukovaly součástky tryskajícím vzduchem. Zvědavě po nás pošilhávali. Zajímalo by mě, jestli se k nim doneslo něco o nás dvou. Můj vztah s Wesleym se už nějaký čas přetřásal na akademii a trápilo mě to víc, než jsem na sobě dávala znát. Většina lidí se totiž zřejmě domnívala, že ho manželka opustila kvůli mně, zatímco ona to udělala kvůli jinému muži.

Nahoře se u obchodu utvořila dlouhá fronta. Ve výloze se skvěl skřítek v nejnovějším modelu trička a sportovních kalhotách, krocani a všechno, co patří ke Dni díkůvzdání. V klubovně hlasitě vyhrávala televize, někteří z diváků chroupali praženou kukuřici a popíjeli pivo. Posadili jsme se co nejdál ode všech a usrkávali kávu.

„Co vyvozuješ z té zmínky o Francii?” zeptala jsem se.

„Pachatel je zjevně inteligentní a sleduje mezinárodní situaci. Naše vztahy s Francií byly během jejich zkoušek atomových zbraní velmi napjaté. Možná si vzpomeneš na násilí, vandalismus, bojkot francouzského vína a jiného zboží. Hodně se taky protestovalo před francouzskými velvyslanectvími, často se v tom angažovali Američané.”

„Ale to bylo před několika lety.”

„Na tom nezáleží. Rány se hojí pomalu.” Zadíval se z okna do houstnoucí tmy. „Ve Francii by tudíž vzbudilo nelibost, kdybychom tam exportovali mnohonásobného vraha. Můžu ovšem jen předpokládat, že na to Deadoc hraje. Policie ve Francii a jiných zemích se po léta obává, aby se náš problém případně nestal i jejich. Jako by násilí byla nemoc, která se nakažlivě šíří.”

„Něco na tom je.”

Přikývl a opět se natáhl po šálku s kávou.

„Jenže to do jisté míry oprašuje verzi, že deset lidí tady a v Irsku zavraždila jedna a tatáž osoba,” řekla jsem.

„Zatím nemůžeme nic vyloučit, Kay,” připomněl mi znovu a už poněkud unaveně.

Zavrtěla jsem hlavou. „Schovává se za vraždy někoho jiného a teď nám vyhrožuje. Zjevně netuší, nakolik se jeho modus operandi liší od toho, s čím jsme se setkali v minulosti. Samozřejmě nemůžeme nic vyloučit, Bentone. Ale já musím vycházet ze svých zjištění a jsem přesvědčena, že právě identifikace poslední oběti je klíčem k objasnění případu.”

„Vždycky vycházíš ze svých zjištění.” Usmál se a pohrával si se lžičkou.

„Vím, pro koho pracuju. Teď právě pracuju ve prospěch té ubohé ženy, jejíž trup leží v mrazicím boxu.”

Venku se mezitím setmělo, klubovna se rychle zaplnila zdravím kypícími a spořádaně žijícími muži a ženami v barevně odlišených výcvikových stejnokrojích. Hluk ztěžoval náš rozhovor, taky jsem se chtěla před odjezdem ještě setkat s Lucy.

„Nemáš ráda Ringa.” Wesley sáhl za sebe a sebral z opěradla židle své sako. „Ale on je chytrý a vede ho upřímný zájem o věc.”

„V tom druhém se rozhodně mýlíš,” řekla jsem a vstala. „Ale v tom prvním máš pravdu. Nemám ho ráda.”

„Dávala jsi to dost najevo.”

Procházeli jsme mezi lidmi, kteří se sklenicemi piva hledali volné židle.

„Myslím, že je nebezpečný.”

„Je ješitný a chce se hlavně zviditelnit,” polemizoval Wesley.

„A to ti nepřipadá nebezpečné?” Zadívala jsem se na něho.

„Skoro všichni, s nimiž jsem kdy spolupracoval, v sobě měli něco nebezpečného.”

„Vyjma mě, doufám.”

„Ty jsi ve všem výjimečná, Kay.”

Kráčeli jsme dlouhou chodbou k vestibulu, zrovna teď jsem se s ním nechtěla rozloučit. Připadala jsem si opuštěná a nevěděla jsem proč.

„Ráda bych, kdybychom spolu povečeřeli, ale Lucy mi chce něco ukázat,” řekla jsem.

„Proč si myslíš, že nemám na dnešek jiné plány?” Přidržel mi dveře.

Dotklo se mě to, i když jsem věděla, že mě popichuje.

„Počkejme, až se odtud uvolním,” navrhl cestou k parkovišti. „Snad o víkendu, mohli bychom si trochu odpočinout. Tentokrát budu vařit já. Kde parkuješ?”

„Tamhle.” Ukázala jsem dálkovým ovládáním centrálního zamykání.

Dveře se odemkly a v interiéru auta se rozsvítilo. Jako obvykle jsme se sebe ani nedotkli. Pokud nás někdo mohl vidět, vyhýbali jsme se jakýmkoli intimnostem.

„Tohle mě někdy dost štve,” řekla jsem, když jsem nastoupila do auta. „Celý den se bavíme o lidském těle, znásilnění, vraždě, a pak se ani neobejmeme a nestiskneme si ruku. Bůh chraň, kdyby nás někdo zahlédl!” Nastartovala jsem. „Připadá ti to normální? Nejsme přece nikomu nevěrní a nepácháme zločin.” Škubla jsem bezpečnostním pásem a zapnula si ho. „Existuje snad v FBI nějaké nepsané pravidlo, do kterého mě nikdo nezasvětil?”

„Ano.”

Políbil mě na rty, přestože nás míjela skupina agentů. „A taky výjimka, ale pomlč o ní.”

O chvíli později jsem zaparkovala před obrovskou, rozlehlou postarší budovou Útvaru technického výzkumu a vývoje, známého pod zkratkou ERF (Engineering Research Facility), který zajišťoval pro FBI speciální špičkovou techniku. Lucy věděla skoro o všem, na čem se ve zdejších laboratořích pracuje, ale nic mi neprozradila, i v jejím doprovodu jsem měla přístup jen do několika málo částí budovy. Čekala na mne u vchodu, namířila jsem dálkové ovládání centrálního zamykání na auto, ale nic se nedělo.

„Tady to nefunguje,” řekla.

Pohlédla jsem na tajemnou spleť antén a satelitních talířů, povzdechla jsem si a zamkla dveře klíčkem.

„Kdo by si to po takové době pamatoval,” zamumlala jsem omluvně.

„Tvůj kámoš detektiv Ring se mě tady po poradě pokoušel vyhmátnout,” informovala mě a přiložila palec na biometrický zámek.

„Není to můj kámoš,” ohradila jsem se.

Ve vstupní hale s vysokým stropem se blýskaly skleněné vitríny. Obsahovaly stálou výstavu zastaralých, nespolehlivých a málo efektivních rádiových a elektronických přístrojů, jež používaly bezpečnostní orgány před založením ERF.

„Zase mě lákal na rande,” doplnila Lucy.

Jednobarevné chodby mi připadaly nekonečné, ticho ve mně vyvolávalo dojem, že tu nikdo není. Výzkumníci a vývojoví pracovníci pracovali za zavřenými dveřmi v prostorách tak velkých, že se do nich vešly automobily, vrtulníky i menší letadla. ERF zaměstnával stovky odborníků, nicméně s nikým z nás ani z jiných složek FBI neudržovali kontakty. Navzájem jsme se neznali.

„Tebe už lákalo na rande určitě milion chlapů,” řekla jsem, když jsme nastoupily do výtahu a Lucy opět nabídla palec snímači.

„Pokud se déle pohybují v mojí blízkosti, obvykle odpadnou.”

„O tom nic nevím, ale já jsem tě jako neteř nezapudila.”

Myslela to ovšem naprosto vážně. „Jakmile se dáme do odborné debaty, pánové se odvracejí. Kdežto tohohle to spíš podněcuje, jestli znáš ten typ.”

„Takové znám moc dobře.”

„Něco ode mě chce, teto Kay.”

„To je taková záhada? Mimochodem, kam mě vedeš?”

„Pro mě ano. I když něco tuším.” Otevřela dveře do virtuální laboratoře a dodala: „Napadlo mě něco docela zajímavého.”

Lucyiny nápady byly vždycky víc než zajímavé. Obvykle z nich šel i strach. Vstoupila jsem za ní do místnosti, kde se na sobě vršily počítače, tvořící systémovou sestavu virtuálních a grafických procesorů. Na pracovních stolech ležely nástroje, desky s integrovanými obvody, periferní zařízení jako DataGloves a přilby se zabudovanými displeji. Elektrické kabely v tlustých svazcích spočívaly na linoleu a lemovaly stěny prostoru zasvěceného virtuální realitě, do něhož se Lucy den co den rutinně zapojovala.

Uchopila dálkové ovládání, na dvou monitorech naskočil obraz, poznala jsem fotografie, které mi zaslal Deadoc. Byly na obrazovkách zvětšené a barevně dokonalejší.

Znervózněla jsem.

„Co s tím provádíš?” zeptala jsem se.

„Základní otázkou vždycky bylo, jak hlouběji proniknout do daného prostředí a značně si tak zlepšit vyhlídky na postižení toho podstatného,” zasvěcovala mě a vyťukávala na klávesnici příkazy. „Ještě nikdy jsi neměla možnost pohroužit se do kritického prostředí. Do místa činu.”

Obě jsme se soustředěně dívaly na monitor, na zkrvavené pahýly a vyrovnané části těla. Zamrazilo mě a otřásla jsem se.

„Ale co kdybys teď tu možnost měla?” pokračovala Lucy. „Co kdyby ses dostala do Deadokovy místnosti?”

Otevřela jsem ústa, ale nenechala mě promluvit.

„Co jiného bys mohla vidět? Co ještě bys z toho vyrozuměla?” Neteř kladla otázky naléhavě, až s jakousi posedlostí. „Co všechno by ses dověděla o oběti a pachateli?”

„Nevím, jestli bych něco takového mohla využít,” vzepřela jsem se.

„Ovšemže ano. Zatím jsem to nestačila doplnit syntetizovaným zvukem. Jen výběrem ze zvukových konzerv, jak se s nimi setkává rozhlasový posluchač. Vrznutím pantů, když se něco otevírá, cvaknutím vypínače, tupým úderem, jako když člověk do něčeho narazí.”

„O čem to proboha mluvíš, Lucy?” vyhrkla jsem, když mě náhle uchopila za levou paži.

Opatrně mi navlékla na levou ruku DataGlove, opravdu připomínala rukavici, a ujistila se, že mi pevně sedí.

„Při komunikaci s lidmi používáme gesta. A gesty, neboli pozicemi, jak je nazýváme, můžeme komunikovat taky s počítačem,” vysvětlila.

Rukavice byla zhotovena z černé lycry, vnitřek vyplňovaly senzory z optických vláken, kabelem propojené s vysoce výkonným hlavním počítačem, který ovládala Lucy. Teď se chopila přilby se zabudovanou zobrazovací jednotkou, k níž vedl jiný kabel, a strach se mi roztřepotal v hrudi, když s ní zamířila ke mně.

„To je audiovideokomunikátor HRX,” říkala překotně. „Přesně takový používají ve výzkumném středisku NASA, kde jsem se s ním seznámila.” Zajistila pásy a kabely. »Postihne třistapadesát tisíc barevných odstínů. Má vysokou rozlišovací schopnost a široké zorné pole.”

Nasadila mi přilbu na hlavu, tížila mě a zakryla mi oči.

„Díváš se na displeje na bázi tekutých krystalů, moc se neliší od tvojí videoelektroniky. Sklo, elektrody a molekuly dokáží podivuhodné věci. Jak se cítíš?”

„Jako bych padala a dusila se.”

Začala jsem panikařit, podobné to bylo, když jsem se poprvé potápěla.

„Nic takového se s tebou neděje.” Byla velmi trpělivá, dotykem rukou mi dodávala pocitu stability. „Uklidni se.

Počáteční úzkost je úplně normální. Budu tě instruovat. Zatím stůj a zhluboka dýchej. Povedu tě.”

Zajistila přilbu, nastavila displeje a vrátila se k hlavnímu počítači. Jako bych oslepla a ztratila rovnováhu, před každým okem miniaturní televizor.

„Dobře, jedeme,” řekla. „Nevím, jestli z toho vzejde něco kloudného, ale za pokus to stojí.”

Klávesy zaševelily a vrhly mě do prostoru. Lucy mě instruovala, co mám dělat s rukou, abych se vznášela kupředu, rychleji, zpátky, otáčela se a zastavila. Pohybovala jsem ukazováčkem, jako bych klikala myší, složila jsem palec do dlaně, pozvedla paži před prsa a při tom všem jsem se pořádně zpotila. Dobrých pět minut jsem strávila na stropě a narážela do zdí. Na chvíli jsem se zastavila nad stolem, na němž spočíval na zkrvavené modré látce trup. Téměř jsem se dotýkala důkazů a mrtvé.

„Je mi na zvracení,” řekla jsem.

„Vydrž ještě minutku a nehýbej se,” pobízela mě Lucy. „Klidně dýchej.”

Gestem jsem naznačila, že chci něco říct, a vmžiku jsem se ocitla na virtuální podlaze, jako bych spadla z nebe.

„Proto jsem chtěla, aby ses nehýbala,” pokárala mě Lucy, která pozorovala na monitorech, co dělám. „Teď ruku uvolni a ukaž dvěma prsty, odkud slyšíš můj hlas. Je to lepší?”

„Ano.”

Stála jsem v té místnosti na podlaze. Fotografie jako by ožila, získala třetí rozměr a zvětšila se. Rozhlížela jsem se a neviděla vlastně nic jiného než to, co u Vandera v laboratoři, když zvýraznil obraz. Jen mé pocity byly jiné, a co jsem cítila, měnilo to, co jsem viděla.

Zdi měly barvu pergamenu s nevýraznými skvrnami, které jsem původně připisovala vlhkosti nebo zatékání, usuzovala jsem z nich na místnost v suterénu nebo garáž.

Teď mi připadaly jiné, skvrny byly rovnoměrněji rozložené a některé odlišené tak jemným odstínem, že jsem je sotva viděla. Zdi kdysi zjevně pokrývaly tapety. Někdo je strhl, ale ničím nenahradil, stejně tak ozdobné lišty či garnýže. Nad oknem se sklopenými žaluziemi byly díry po skobách.

„Tady se to nestalo,” řekla jsem a srdce mi tlouklo jako zvon.

Lucy mlčela.

„Sem ji pachatel dopravil, aby ji vyfotografoval. Nezabil ji tu a nečtvrtil.”

„Co vidíš?” zeptala se.

Pohnula jsem rukou a přiblížila se k virtuálnímu stolu. Ukazovala jsem na zdi, aby Lucy věděla, co vidím. „Kam zapnul pitevní pilu?” zeptala jsem se sama sebe.

Našla jsem na zdi těsně nad podlahou jen elektrickou krabici.

„Co když byla ta látka, ten závěs přímo odtud?” uvažovala jsem nahlas. „To by pak měnilo situaci. Taky nevidím žádné nářadí.” Dál jsem se rozhlížela. „A podívej se na podlahu. Dřevo je na části světlejší, jako by tu dřív byl koberec. Kdo by si dával do dílny koberec? A vytapetoval ji? Kde jsou elektrické zásuvky?”

„Jak to na tebe působí?” ptala se Lucy.

„Připadám si jako v pokoji nějakého domu, odkud vystěhovali nábytek. Až na ten něčím pokrytý stůl. Možná závěsem ze sprchy. Nevím. Vypadá to rozhodně na obytnou místnost.”

Natáhla jsem ruku a zkusila se dotknout okraje toho, čím byl pokryt stůl, jako bych mohla látku nadzvednout a podívat se pod ni, rozhlížela jsem se a pomalu rozpoznávala detaily, divila jsem se, jak jsem si jich mohla předtím nevšimnout. Od stropu nad stolem visely dráty, jako by právě tam býval lustr nebo jiné osvětlovací těleso.

„Jak to vypadá s barevností, kterou vnímám?” zeptala jsem se Lucy.

„Měla by se shodovat.”

„Něco tu vidím. Na téhle zdi.” Dotkla jsem se jí. „Nějaké světlé pruhy. Vytvářejí obdélník. Možná to jsou dveře a kolem nich proudí světlo.”

„Na fotce dveře nejsou,” připomněla mi Lucy. „Můžeš vidět jen to, co je na snímku.”

Bylo to zvláštní, na okamžik jako bych ucítila pach krve, čpavý puch tkáně odumřelé před řadou dní. Vybavil se mi trup, ochablá těstovitá pokožka a puchýřkovitá vyrážka, která mě přivedla na myšlenku, že žena zřejmě trpěla pásovým oparem.

„Nebyla to nahodilá oběť,” poznamenala jsem. „Ty ostatní ano.”

„Tuhle s nimi nic nespojuje. Vidím všechno dvakrát. Můžeš to seřídit?”

„To je vertikálním zvlněním sítnice.”

Stiskla mi rukou paži.

„Obvykle se to upraví po patnácti dvaceti minutách,” řekla. „Dopřej si pauzu.”

„Necítím se dobře.”

„Porušila se optická polarizace. Oči se rychle unaví, je to příznačná simulační nebo virtuální nemoc, říkej si tomu, jak chceš. Obraz se rozostří, oči slzí, někdy se dostaví i žaludeční nevolnost.”

Nemohla jsem se dočkat, až sundám přilbu, dotýkala jsem se stolu, tvář málem zabořenou do krve, honem pryč s tím, co tekuté krystaly nabízely mým očím.

Když mi Lucy stáhla rukavici, třásly se mi ruce. Sedla jsem si na podlahu.

„Jsi v pořádku?” zeptala se laskavě Lucy.

„Bylo to hrozné,” ulevila jsem si.

„Pak jsme měly úspěch.” Odložila přilbu a rukavici

na pracovní stůl. „Pohroužila ses do prostředí. A o to šlo.”

Podala mi několik papírových kapesníků, otřela jsem si obličej.

„A co další fotografie? Chceš si ji prohlédnout?” navrhla. „Tu s rukama a chodidly?”

„Už jsem v té místnosti strávila víc než dost času,” odvětila jsem.

KAPITOLA 8

Ujížděla jsem domů pronásledována obavami. Téměř po celou svou profesionální dráhu jsem navštěvovala místa, kde byly spáchány násilné trestné činy, ale nikdy jsem si žádný nepřivolala. To, že jsem vstoupila do fotografie, vnímala pach lidských ostatků a ohmatávala je, mnou dost otřáslo. Když jsem vjela do garáže, byla skoro půlnoc, nedařilo se mi rychle odemknout. V domě jsem vypnula alarm a okamžitě zavřela dveře a zamkla. Rozhlédla jsem se a ujistila, že je všechno na svém místě.

Zapálila jsem v krbu, nalila si skleničku a najednou mi zase chyběla cigareta. Pustila jsem si hudbu, mou oblíbenou společnici, a přešla do pracovny, abych zjistila, s čím se na mne kdo obrací. Očekávalo mě několik faxů, telefonických vzkazů a další email. Tentokrát mi Deadoc jen zopakoval: myslíš si kdovíjak nejseš chytrá. Vytiskla jsem si staronové poselství a zamyslela se, jestli ho skupina 19 taky zachytila. Vtom mě nadzvedlo zazvonění telefonu.

„Ahoj,” ozval se Wesleyho hlas. „Chtěl jsem se jen přesvědčit, jestli jsi dorazila v pořádku.”

„Dostala jsem další mail,” řekla jsem a popsala mu ho. „Ulož ho a běž spát.”

„Nedokážu přestat přemýšlet.”

„Pachatel chce, abys celou noc přemýšlela a nezamhouřila oko. Uplatňuje svoji moc. Hraje si.”

„Proč si vybral mě?” Byla jsem celá nesvá, žaludeční nevolnost přetrvávala.

„Protože svým způsobem provokuješ, Kay. Dokonce i tak laskavé lidi jako mě. Běž spát. Zítra to probereme, lásko moje.”

Nespala jsem dlouho. Několik minut po čtvrté hodině ráno zazvonil telefon znovu. Volal doktor Hoyt, rodinný lékař z Norfolku, kde také už dvacet let působí jako státem jmenovaný soudní patolog. Blíží se mu sedmdesátka, ale udivuje mě mladistvou čilostí a duševní svěžestí. Poznala jsem ho jako člověka, kterého nikdy nic nevyděsilo, ale jeho tón mě tentokrát polekal.

„Promiňte, paní doktorko, volám z ostrova Tangier,” chrlil ze sebe.

V souvislosti s tím místem se mi nevybavilo nic jiného než krabí bochánky. „Co tam proboha pohledáváte?”

Upravila jsem si za sebou polštáře a sáhla po poznámkovém bločku a propisce.

„Zavolali mi včera odpoledne a od večera tady tvrdnu. Musela mě sem dopravit Pobřežní stráž v tom jejich ozbrojeném člunu. Nemám tyhle splašené necky rád, káže to s člověkem sem tam jako na toboganu.”

Nechápala jsem, o čem mluví.

„Naposled jsem něco takového viděl v Texasu v roce 1949,” pokračoval v překotném tempu. „Otevíral jsem tam praxi a chystal se oženit…”

Přerušila jsem ho. „Přibrzděte, Frede. Povězte mi, co se stalo.”

„Na Tangieru našli mrtvou dvaapadesátiletou ženu. Zemřela pravděpodobně nejmíň před čtyřiadvaceti hodinami ve své ložnici. Pokožku měla hustě posetou vyrážkou, a to prakticky všude, včetně dlaní a chodidel. Vím, že to zní šíleně, ale vypadá to na variolu.”

„Na pravé neštovice? To zní vážně šíleně.” Náhle mi vyschlo v ústech. „A co plané neštovice? Netrpěla ta žena sníženou imunitou?”

„Nic o ní nevím, ale takovéhle plané neštovice jsem ještě neviděl. Vyrážka odpovídá pravým neštovicím. Výsev je bohatý a došlo k němu zjevně naráz, čím dál od středu těla, tím víc houstne. Obličej vyrážka postihla nejvíc, úplně se slévá.”

Vybavila jsem si trup, malou oblast posetou vyrážkou, kterou jsem považovala za pásový opar, a v srdci mi zatrnulo děsem. Nevěděla jsem, kde oběť zemřela, ale nejspíš někde ve Virginii. Tangier taky patří k Virginii, je to malý ostrov v Chesapeakeském zálivu, jehož ekonomika stojí a padá s lovem a zpracováním krabů.

„V poslední době se setkáváme se spoustou podivných virů,” ozval se Hoyt.

„Ano, jistě,” souhlasila jsem. „Jenže Hanta, Ebola, dengue a další se neprojevují způsobem, který popisujete. To samozřejmě neznamená, že se neobjevilo něco, co ještě neznáme.”

„Pravé neštovice znám. Jsem na to dost starý, abych je viděl na vlastní oči. Ale nejsem specialista na infekční onemocnění, Kay. Taky nemám tak široké znalosti jako vy. Nicméně faktem zůstává, že ta žena zemřela a zabil ji nějaký zhoubný virus.”

„Patrně žila sama.”

„Ano.”

„Kdy ji naposled viděli naživu?”

„Šerif to zjišťuje.”

„Jaký šerif?” zeptala jsem se.

„Tangierskou policii tvoří jeden strážník. Je zároveň šerifem. Telefonuju z jeho karavanu.”

„Neposlouchává nás?”

„Ne, ne. Vyslýchá sousedy. Snažil jsem se získat co nejvíc informací, ale štěstí mi nepřeje. Byla jste tu někdy?” „Ne, nikdy.”

„Zdá se, že tady, abych tak řekl, sejí a sklízejí na jednom poli. Na celém ostrově se vyskytují snad jen tři příjmení. Většina zdejších rodáků ostrov nikdy neopustí. Mluví jako písmáci. Mateřštinu v takové podobě jinde neuslyšíte.”

„Nikdo ať se jí nedotýká, dokud si neudělám lepší obrázek o tom, na co jsme narazili,” řekla jsem a ve spěchu si rozepínala pyžamo.

„Co bych měl podniknout?” zeptal se.

„Zařiďte, aby strážník hlídal dům. Nikdo nesmí dovnitř ani se potloukat poblíž, dokud to nepovolím. Jeďte domů. Během dne vám zavolám.”

Laboratoř ještě nedokončila mikrobiologlcká vyšetření vzorků z trupu, ale nemohla jsem čekat. Rychle jsem se oblékala, všechno mi padalo z rukou, jako by mě opustila motorická obratnost. Jela jsem do centra opuštěnými ulicemi a před pátou hodinou jsem zaparkovala na vyhrazeném místě za márnicí. Vstoupila jsem do příjmové haly a polekala nočního strážného, jehož jsem se sama lekla.

„Božínku, paní doktorka!” vyjekl Evans, který hlídá budovu po celou dobu, co v ní pracuju.

„Promiňte,” vydechla jsem, srdce mi bouřilo. „Nechtěla jsem vás vystrašit.”

„Zrovna jsem na obchůzce. Stalo se něco?”

„Pevně doufám, že ne.” Šla jsem dál.

„Čekáme nějaký příjem?”

Provázel mě na rampu. Otevřela jsem dveře do chodby a zadívala se na něho.

„Ne, pokud vím,” odpověděla jsem.

Tím jsem ho dočista zmátla, nechápal, proč jsem přijela v tuto hodinu, když nepřivezou žádný případ. Zavrtěl nechápavě hlavou a zamířil zpět ke vchodu ze zadního parkoviště. Odtud se vydá k laboratořím a pak usedne ve vyhrazeném kamrlíku a bude se dívat na malou poblikávající televizi, dokud nenastane čas k další obchůzce. Do márnice by Evans nevkročil. Nechápal, jak se toho někdo může odvážit, věděla jsem, že se mě i trochu bojí.

„Nezdržím se dole dlouho,” řekla jsem. „Pak se vydám do budovy.”

„Ano, madam,” řekl a stále ještě vrtěl hlavou. „Víte, kde budu.”

Uprostřed chodby k pitevnímu komplexu byly dveře do místnosti, kam se nechodilo často. Zastavila jsem se u nich a odemkla. Uvnitř se nalézaly tři mrazicí boxy, které se vídají málokde. Jsou z nerezavějící oceli a velmi prostorné, na dveřích svítí digitální teploměr. Na každé visí seznam čísel případů, označující v nich uložené, neidentifikované mrtvé.

Otevřela jsem dveře. Vyvalila se hustá mlha a mrazivý vzduch mi ožehl obličej. Ženský trup ve vaku spočíval na dně mělké vaničky, rychle jsem si oblékla plášť, rukavice, nasadila roušku a plastový štít. Uvědomovala jsem si, že jsem si možná způsobila problémy už předtím, a přemístila jsem vak na stůl z nerezavějící oceli uprostřed místnosti. Pomyslela jsem na Winga, jeho zranitelnost, a otřásla se strachy. Rozepnula jsem zip na černém vinylovém vaku a vystavila trup působení okolního vzduchu. Vyšla jsem na chodbu a odemkla dveře k pitevnímu komplexu.

Nasadila jsem si roušku přes nos a ústa, vzala skalpel a čistá podložní sklíčka, vrátila jsem se do místnosti s mrazicími boxy a zavřela za sebou dveře. Pokožka na trupu zvlhla, začínala tát. Přiložila jsem na ni ručníky namočené v teplé vodě, abych proces urychlila, než puchýřky samovolně popraskají nebo vyrážka na hýždích a u hrůzných pahýlů rozbředne.

Pomocí skalpelu jsem vyňala puchýře i s lůžkem a přenesla je na sklíčka. Uzavřela jsem vak, připevnila na něj ostře oranžový štítek upozorňující na mikrobiologické nebezpečí, málem jsem břímě neuzvedla a jen s největší námahou jsem přemístila trup do mrazicí přihrádky. Ruce se mi chvěly vypětím. Kromě Evanse nebyl nablízku nikdo, koho bych mohla požádat o pomoc, a tak jsem si poradila sama. Na dveře jsem přilepila další varování.

Vystoupala jsem do druhého patra a odemkla malou laboratoř, které dodávaly jedinečnosti různé přístroje používané výhradně k mikroskopickému zkoumání tkání. Na pracovním stole stál tkáňový procesor, který vzorky jater, ledvin, sleziny nejprve dehydroval a napustil parafinem. Poté je zformoval a mikrotom pořídil tenké řezy tkáně. Kvůli tomuto konečnému produktu jsem se posléze skláněla u sebe v kanceláři k okulárům mikroskopu.

Zatímco sklíčka vysoušel vzduch, pátrala jsem v regálech po oranžovém, modrém a růžovém barvivu na mikroskopické preparáty. Vytáhla jsem nádobu s Gramovým jodem na moření bakterií, červenou silici na tuky v játrech, dusičnan stříbrný, Biebrachovu tinkturu, a přemýšlela jsem o ostrově Tangier, kde se dosud nevyskytl jediný případ vyžadující součinnost mého úřadu. Podle informací tam zločinnost byla velmi nízká, více se tam dařilo jen alkoholismu, což lze očekávat všude tam, kde žijí lidé obklopeni mořem. Vybavila jsem si modré kraby a nelogicky mě napadlo, proč mi Bev radši neprodala ropušnici nebo tuňáka.

Vyhledala jsem lahvičku Nicolaierova barviva, nasála je kapátkem a opatrně malé množství červené tekutiny přenesla na každý vzorek a zakryla je vrchním sklíčkem. Uložila jsem je do speciálního lepenkového pořadače a vydala se ke své kanceláři. To už lidé přicházeli do práce a udiveně civěli, jak v plášti, s rouškou a rukama v rukavicích kráčím chodbou a jedu výtahem. Rose sklízela z mého psacího stolu včerejší hrnky od kávy a při pohledu na mne znehybněla.

„Pro všechno na světě, co se děje, paní doktorko?”

„To zatím nevím, ale doufám, že nic,” odpověděla jsem, usedla ke stolu a sňala krytku z okulárů mikroskopu.

Rose stála ve spojovacích dveřích a sledovala, jak zasouvám sklíčko na stolek. Z mého rozpoložení pochopila, že situace je vážná.

Zachmuřila se. „Jak bych vám mohla pomoct?” zeptala se nesměle.

Zaostřila jsem čtyřistapadesátkrát zvětšený vzorek na sklíčku a přikápla barvivo. Soustředěně jsem pozorovala červené vinění, fluoreskující eozin v infikovaných epitelových buňkách a cytoplazmatická Guarnieriho tělíska prozrazující přítomnost neštovicového viru. Připojila jsem k mikroskopu polaroidový mikrofotoaparát s vysokou rozlišovací schopností a pořídila barevné pozitivy toho, co by podle mého předpokladu starou ženu krutě zabilo. Smrt nemohlo už nic odvrátit, ale kdybych byla na jejím místě, zvolila bych raději střelnou zbraň nebo skalpel.

„Brnkněte na fakultu, jestli je tam Phyllis,” požádala jsem Rose. „Vyřiďte, že vzorek, který jsem jí poslala v sobotu, spěchá.” Za hodinu mě Rose vyložila na rohu Jedenácté a Marshallovy ulice u Lékařské fakulty Virginské univerzity, kde jsem svého času postgraduálně studovala soudní patologii. Nebyla jsem o mnoho starší než současní studenti, jimž nesoustavně přednáším a konzultuji jejich práce. Sanger Hall postavili v architektonickém stylu šedesátých let, fasáda z křiklavě modrých obkladaček září na kilometry. Nastoupila jsem do výtahu s lékaři, které jsem znala, a se studenty, kteří se jich obávali.

„Dobrý den.”

„Vám taky. Přednášíte?”

Zavrtěla jsem hlavou, jediná jsem na sobě neměla laboratorní plášť. „Potřebuju si na chvíli půjčit váš ultramikroskop.”

„Víte, na co jsme tuhle při pitvě kápli?” vzpomněl si specialista plicař, když se začaly otevírat dveře výtahu. „Na pneumokoniózu. Přesně řečeno na beryliózu. Viděla jste někdy něco takového?”

Ve čtvrtém poschodí jsem rychle zamířila do laboratoře elektronové mikroskopické patologie, kde byl jediný elektronový ultramikroskop v Richmondu. Na vozících a stolech se nenašel kousíček volného místa, tyčily se na nich fotomikroskopy a prozařovací mikroskopy a další přístroje pro analýzu ultrastruktury buněk a mikrorentgenovou analýzu karbonizovaných vzorků, s nimiž umí zacházet jen zasvěcení.

Ctilo se pravidlo, že ultramikroskop slouží živým, často se používá k ledvinové biopsii a vyšetření nádorů, zřídka se jím zkoumají viry, vzorky odebrané při pitvě jen zcela výjimečně. Vzhledem k tom, že mí pacienti byli již mrtví, těžko jsem získávala ke spolupráci vědce a lékaře pro své zdánlivě pochybné potřeby, když nemocniční lůžka zaplňovali lidé, kteří čekali na jejich vyjádření, které je mohlo zbavit obav z tragického konce. Nikdy jsem tudíž v minulosti nenutila mikrobioložku doktorku Phyllis Crowderovou k okamžité součinnosti. Pochopila, že tentokrát je to opravdu naléhavé.

Už na chodbě jsem poznala její hlas a britský akcent. Právě s někým telefonovala.

„Já vím. Chápu,” říkala, když jsem klepala na dveře. „Ale buď to odložíte, nebo se musíte obejít beze mě. Něco mi do toho přišlo.” Usmála se a pokynula mi, abych vstoupila.

Znala jsem Phyllis z dob svého postgraduálního studia a myslím, že příznivé stanovisko fakulty, které vypracovala, výrazně napomohlo tomu, že jsem získala uvolněné místo hlavní soudní lékařky státu Virginie. Nebyla o mnoho starší než já, nevdala se, krátké prošedivělé černé vlasy ladily s barvou jejích očí. Odjakživa jsem ji pamatovala se starožitným zlatým křížem na krku. Její rodiče byli Američané, ale narodila se v Anglii, kde vystudovala a zahájila vědeckou dráhu.

„Pitomé schůzování,” postěžovala si, když odkládala telefon. „Máloco tak nenávidím. Lidi vysedávají, místo aby něco dělali.”

Vzala ze skříně rukavice a podala mi je. Přidala roušku.

„Za dveřmi najdeš laboratorní plášť,” instruovala mě.

Vstoupily jsme do malé neosvětlené místnosti, kde pracovala, než ji vyrušilo zvonění telefonu. Vklouzla jsem do laboratorního pláště a našla si židli, Phyllis už sledovala zeleně světélkující obrazovku v temné komoře. Elektronový ultramikroskop se podobal víc oceánografickému nebo astronomickému přístroji než běžnému mikroskopu. To, co v komoře nabízela obrazovka, mi zase připomínalo tajemné, strašidelné výjevy, které jsem vídala přes potápěčskou masku v duhově měňavém moři.

V silnostěnném kovovém válci, vysokém od podlahy ke stropu, bičoval stotisícivoltový svazek elektronů můj vzorek, v tomto případě proužek jater úzký šest až sedm setin mikronů. Tlustším vzorkem by elektrony nepronikly.

Uvědomila jsem si to při pitvě, proto jsem stabilizovala odňaté části jater a sleziny glutaraldehydem, který rychle proniká do tkáně. Poslala jsem je doktorce Crowderové, která je v plastovém lůžku rozřezala ultramikrotomem, pak diamantovým nožem a prostřela na miniaturní měděný rošt, kde je potřísnila ionty uranu a olova.

Nečekaly jsme, že uvidíme to, co našim upřeným očím v zeleném přítmí nabídlo téměř stotisícinásobné zvětšení vzorku. Cvakala tlačítka, jak Phyllis seřizovala jas, kontrast a zvětšení. Dívala jsem se na členitou DNA a částice viru ve tvaru cihliček o rozměru dvě stě krát dvě stě padesát nanometrů. Bez mrknutí jsem civěla na virus pravých neštovic.

„Co o tom soudíš?” zeptala jsem se v naději, že mě vyvede z omylu.

„Nepochybně je to nějaký poxvirus,” vyjádřila se opatrně. „Otázka zní jaký. Fakt je, že vyrážka nesleduje nervové dráhy. Fakt je, že plané neštovice se u člověka takového stáří vyskytují jen zcela výjimečně. To, že se možná setkáš s dalším případem s týmiž projevy, mi dělá velké starosti. Musí se provést další testy, ale tohle považuju z medicínského hlediska za krizový stav.” Pohlédla na mne. „Za kritické nebezpečí mezinárodního dosahu. Vyrozuměla bych CDC.”

„Přesně to udělám,” řekla jsem a ztěžka polkla.

„Jak tohle podle tebe souvisí s rozčtvrcením těla?” přeptala se, dál seřizovala mikroskop a nepřerušila pozorování. „Nechápu, jak to spolu souvisí,” řekla jsem a vstala.

Málem se mi podlomily nohy.

„Mnohonásobní vrazi řádí tady, předtím v Irsku, zohavují a čtvrtí lidi.”

Zadívala jsem se na ni.

Povzdechla si. „Nestýská se ti někdy po špitální patologii?”

„Vrazi, se kterými se potýkáš ty, jsou skrytější.” odpověděla jsem.

Na ostrov Tangier jsem se mohla dostat po vodě nebo vzduchem. Vzhledem k nevelkému turistickému ruchu trajekt nevyplouval často a od poloviny října vůbec ne. V sezoně musel člověk dojet do Crisfieldu ve státě Maryland, já jsem zamířila do sto čtyřicet kilometrů vzdálené ho Reedvillu, kde nastoupím do člunu Pobřežní stráže. Opustila jsem kancelář v době, kdy se většina lidí chystala na oběd. Počasí bylo ošklivé, nebe zamračené a vál studený vítr.

Přikázala jsem Rose, aby se spojila s CDC (Centers for Disease Control and Prevention), tedy Hygienickoepidemiologickou centrálou v Atlantě, a informovala o situaci, protože jsem se tam sama nedovolala. Měla také sdělit, kam jsem se vypravila, Marinovi a Wesleymu, s tím, že se ohlásím, jakmile to bude možné. Vyrazila jsem na východ po dálnici 64, pokračovala po silnici 360 a brzy ujížděla úrodnou obdělávanou krajinou.

Rozoraná pole, na nichž se pěstovalo obilí, byla hnědá, jestřábi se k nim snášeli a zase vzlétali, baptistické kostely nesly jména Víra, Vítězství, Sión. Po stromech se řetízkovitě popínalo kuzu, za řekou Rappahannock v Nothern Necku se rozkládala starobylá sídla, která byla nad poměry současné generace majitelů. Projížděla jsem mezi poli a divoce rostoucím brčálem. Zahlédla jsem budovu northumberlandského soudu, postavenou před občanskou válkou.

V Heathvillu jsem minula dobře udržovaný hřbitov s hroby zdobenými umělými květinami, jemuž vévodila velká kotva opatřená ochranným nátěrem. Odbočila jsem a pokračovala hustým borovicovým lesem a dál mezi poli po silničce tak úzké, že kdybych natáhla ruku z okna, dotkla bych se nesklizených, usychajících nahnědlých kukuřičných stonků. V přístavu Buzzard’s Point kotvily plachetnice a červené, bílé a modré motorové čluny. Trajekt Chesapeake Breeze znovu vypluje až na jaře. Zaparkovala jsem snadno, v pokladní budce nebyl nikdo, kdo by po mně žádal peníze za plavební lístek.

V doku na mne čekal bílý člun Pobřežní stráže. Strážci byli připraveni v ostře oranžových záchranných vestách a modrých nepromokavých kombinézách, a jeden z mužů vystoupil na přístavní hráz. Byl starší než ostatní, měl hnědé oči a tmavé vlasy, na boku se mu houpala devítka beretta.

„Jste doktorka Scarpettová?” oslovil mě s neokázalou, přirozenou autoritou.

„Ano,” přisvědčila jsem. Měla jsem s sebou několik zavazadel včetně těžké skříňky s mikroskopem a mikrofotoaparátem.

„Ukažte, pomůžu vám.” Napřáhl ruku. „Jsem Ron Martinez, velitel stanice v Crisfieldu.”

„Děkuju. Pomoc neodmítnu,” řekla jsem.

„My určitě taky ne:’

Mezera mezi hrází a patnáctimetrovým hlídkovým člunem se rozšiřovala a zužovala podle příboje. Přidržela jsem se zábradlí a nastoupila. Martinez sestupoval po žebříku, následovala jsem ho do podpalubí zaplněného záchranářským vybavením, hasičskými hadicemi, obrovskými cívkami s lanem. Silně to tam páchlo výfukovým plynem z dieselového motoru. Uložil mé věci na bezpečné místo a zajistil je. Podal mi nepromokavou kombinézu, záchrannou vestu a rukavice.

„Musíte si to vzít na sebe pro případ, že by došlo k nejhoršímu. Není to pěkné pomyšlení, ale stát se může leccos. Moře je dost neklidné.” Prohlížel si mě. „Asi byste měla zůstat tady,” dodal, vlna právě přirazila člun k hrázi.

„Netrpím mořskou nemocí, ale klaustrofobií,” řekla jsem, usedla na úzký trám a zula si kozačky.

„Jak račte, ale bude to drsné.”

Vylezl opět nahoru a já jsem se potýkala s kombinézou z novoplastu, cvičila se zipy a suchými zipy. Pokud by se člun převrhl, díky chemickému zateplení by mi zajistila delší přežití. Opět jsem si obula kozačky, oblékla záchrannou vestu vybavenou nožem, píšťalkou, signálním zrcadlem a pochodní. Vystoupala jsem po žebříku do kabiny, dole bych nevydržela. Posádka přikryla motor vodotěsnou kapotou a Martinez se připoutal do pilotního křesla.

„Severozápadní vítr o rychlosti pětačtyřiceti kilometrů,” hlásil jeden ze strážců. „Vlny o výšce jednoho a půl metru.”

Martinez opatrně odrážel od hráze. „V zálivu jsou vždycky problémy,” vysvětlil mi. „Vlny jsou těsně u sebe, loď nechytí dobrý rytmus jako na širém moři. Jistě chápete, že se plavba může pěkně prodloužit. Jinak nevyplul žádný jiný člun, kdyby se něco zvrtlo, jsme odkázáni jen na sebe.”

Pomalu jsme míjeli starobylá sídla s osiřelými chodníčky a travnatými hřišti na bowling.

„Když je potřeba, vyrážíme jako záchranáři,” pokračoval, zatímco členově posádky kontrolovali vybavení.

Pozorovala jsem rybářskou loďku, starý muž v gumovkách po pás stál u závěsného motoru a kormidloval jím. Měřil si nás očima jako nepřátele.

„S námi nikdy nevíte, jak dopadnete,” vesele poznamenal Martinez.

„Nezažila bych překvapení poprvé,” řekla jsem a zaznamenala odporný zápach, z něhož se zvedal žaludek.

„Ale každopádně vás dopravíme na místo jako toho druhého doktora. Nikdy si nevzpomenu, jak se jmenuje. Jak dlouho s ním spolupracujete?”

„Jmenuje se Hoyt a znám ho věčnost.”

Před námi se rýsovaly továrny na zpracování ryb, z udíren stoupal kouř, když jsme se přiblížili, spatřila jsem strmě k nebi vztyčené zrezivělé konstrukce dopravních pásů, které unášely miliony ryb Brevoortia tyrannus z čeledi sleďovitých, určené k výrobě hnojiva a oleje. Nad vším kroužili rackové a chtivě vyhlíželi drobnější zapáchající ryby. Pluli jsme podél dalších cihlových, rozpadajících se továrniček, některé podemílala voda. Puch byl nesnesitelný, zachovat stoický klid mě stálo více sil než jindy.

„Kočičí potrava,” poznamenal strážce a zašklíbil se. „Teď vím, proč kočky smrdí,” ozval se kolega.

„Tady bych nežil za žádnou cenu,” prohlásil třetí strážce. „Rybí olej je opravdu drahý. Už lndiáni, hlavně Algonkinové, hnojili pole plavajzem,” řekl ten, který první prolomil mlčení.

„Zatraceně, co je to plavajz?” zeptal se Martinez.

„Tak se tu říká tomu smrdutýmu sajrajtu. Chybí ti škola života.”

„Nepostrádám ji. Aspoň jsem nikdy nezasmrádnul. Jestli ovšem nezasmrádnu od mumáka jako ty.”

„Sakra, mumák je zase co?”

Popichování pokračovalo, Martinez přidal plyn, motor se rozburácel, příď se zařezávala do hladiny. Pluli jsme mezi bójkami vymezujícími plavební dráhu a plováky označujícími vrše na lov krabů, nad kýlovou brázdou se zvedala duhová vodní sprška. Rychlost se zvýšila na padesát kilometrů v hodině, uháněli jsme hlubokými modrými vodami zálivu. Dnešního dne nevyplul žádný výletní člun, viděli jsme jen zaoceánskou nákladní loď a na obzoru temnou horu.

„Jak je to daleko?” zeptala jsem se Martineze. Přidržovala jsem se opěradla jeho křesla, vděčná za kombinézu.

Zvýšil hlas. „Všehovšudy třicet kilometrů.” Vedl člun jako surfař podélně s vinou nahoru a dolů, oči na stopkách. „Obvykle nám to netrvá dlouho. Tentokrát je to horší než obvykle. Popravdě řečeno, o dost horší.”

Jeho posádka neustále sledovala hloubkoměr a směrový detektor propojený se satelitním navigačním globálním systémem. Nyní jsem neviděla nic než hladinu, vodní stěnu před námi i za námi. Vlny nám zasazovaly tvrdé políčky, záliv útočil ze všech stran.

„Co mi povíte o místě, kam míříme?” Musela jsem skoro křičet.

„Na ostrově žije na sedm set obyvatel. Ještě před dvaceti lety si sami vyráběli elektřinu a měli tam letiště s nezpevněnou startovací a přistávací dráhou. Oho!” Člun se prudce propadl mezi viny. „Málem nás to sestřelilo. Mohli jsme být pod vodou.”

Kormidloval člun s napjatým výrazem ve tváři, jako by krotil mustanga. Členy posádky plavba nevyváděla z míry, ale byli ve střehu a drželi se, čeho mohli.

„Zdrojem obživy obyvatel jsou modří a perleťoví krabi, dodávají je do všech koutů země,” navázal Martinez. „Někteří boháči tam dokonce osobně létají svými letadly nakupovat čerstvé kraby.”

„Aspoň tvrdí, že lítají nakupovat kraby,” doplnil kdosi.

„Máme tu problémy s opilstvím, pašováním alkoholu a drog,” pokračoval Martinez. „Provádíme na palubě lodí kontroly záchranných vest, rozhlížíme se pochopitelně po drogách, a oni to označují za šikanování.” Usmál se na mne.

„Jo, podle nich je totiž mánie chránit, od čeho prý jsme stráž,” ušklíbl se člen posádky.

„Všechno překrucují a stavějí na hlavu,” dodal Martinez a vedl nás po další vlně. „Kromě toho se vyjadřují dost toporně.”

„Kdy končí krabí sezona?” Zajímalo mě víc to, co Tangieřané exportují, než jak mluví.

„V tuhle roční dobu je v plném proudu, loví, pročesávají dno. To dělají celou zimu, makají čtrnáct, patnáct hodin denně, táhnou to tak celé týdny.”

V dálce na pravoboku se rýsovalo na hladině temné těleso, připomínalo obří velrybu. Člen posádky zachytil můj pohled.

„Tam napořád kotví odstrojená loď Liberty z druhé světové války. Vojenské námořnictvo ji používá jako cvičný cíl.”

Konečně člun zvolnil, blížili jsme se k západnímu pobřeží, kde se zvedala jakási hráz z kamení, vyřazených lodí, zrezivělých ledniček, vraků aut a dalšího harampádí, která měla bránit erozi půdy ostrova. Země se nořila z vody víc než pozvolně, pobřežní pás vystupoval necelého půl metru nad hladinu moře. Domky, kostelní zvonice a modrá vodárenská věž se pyšně tyčily na obzoru malého jalového ostrova, kde lidé vzdorovali jak krutému podnebí, tak neplodnosti půdy.

Pomalu jsme na nízké obrátky pluli podél bažin a příbojových mělčin. Na starém, tu a tam poškozeném molu se tyčila halda košů na lov krabů z drátěného pletiva a s barevnými plováky, kotvily tu otlučené a zjizvené dřevěné malé lodě se zakulacenými nebo hranatými záděmi, zjevně stále provozuschopné. Martinez stiskl klakson a ostrý zvuk prořízl vzduch. Tangieřané v rybářských zástěrách se po nás otáčeli, ošlehané obličeje neprozrazovaly žádné vstřícné pocity, jak tomu bývá, když lidé mají své zkušenosti a nejsou zrovna přátelsky naladěni. Pohybovali se po palubě kolem košů a sítí. Přistáli jsme u čerpací stanice.

„Policejní náčelník se jako valná část obyvatel jmenuje Crockett,” zasvěcoval mě Martinez, zatímco posádka nás uvazovala. „David Crockett. Nesmějte se, legenda je legenda.” Zapátral očima po hrázi, ale tamní bufet byl v tuto roční dobu zřejmě zavřený. „Pojďme,” vyzval mě.

Vystoupila jsem za ním z člunu, vítr, který čeřil hladinu, byl studený jako v lednu. Nedošli jsme daleko, po hrázi se přihnala malá dodávka, pneumatiky skřípěly na štěrkovitém povrchu. Vůz zastavil a vystoupil z něj znervóznělý mladý muž. Jeho uniformu tvořily džíny, tmavá zimní bunda a čepice s nápisem Tangierská policie. Těkal očima mezi mnou a Martinezem. Zjevně užasl nad tím, co všechno jsem si přivezla.

„Tak jsme tady,” řekl Martinez směrem ke mně. „Předám vás do Davyho péče.” Obrátil se ke Crockettovi. „To je doktorka Scarpettová.”

Crockett přikývl. „Račte se mnou.”

„Ráčí jen dáma.”

„Přepravím vás k příbytku.”

Jeho mluva mi připomínala vyjadřování obyvatel odlehlých venkovských enkláv, kde lidé opravdu žijí jakoby v jiném století.

„Počkáme tu na vás,” přislíbil Martinez a zamířil ke člunu.

Přešla jsem s Crockettem k jeho dodávce. Podle všeho myl vůz a uklízel interiér možná denně, a oblíbil si osvěžovače vzduchu víc než Marino.

„Předpokládám, že jste v tom domě byl,” řekla jsem, když nastartoval.

„Já nikoli. Příbytek navštívila sousedka. Když mě ve věci vyrozuměla, kabeloval jsem do Norfolku.”

Zacouval, přívěsek s cínovým křížkem na klíčku v zapalování se rozhoupal. Dívala jsem se oknem na malé, bíle natřené dřevěné restaurace s ručně malovanými štíty a plastovými mořskými racky v oknech. Proti nám se blížilo nákladní auto s koši na lov krabů a muselo hodně uhnout stranou, abychom projeli. Potkávali jsme lidi na jízdních kolech bez ručních brzd, světel a přehazovaček, ale nejoblíbenějším dopravním prostředkem tu byly očividně spíš skútry.

„Jak se jmenuje zesnulá?” Připravila jsem si zápisník.

„Lila Pruittová,” odpověděl a nijak ho nevzrušovalo, že dveře na mé straně se málem třely o čísi řetězový plot. „Byla to vdova věku neurčitého. Prodávala turistům receptůry. Na kraby a tak.”

Dělala jsem si poznámky, nevěděla jsem ovšem, jestli mu dobře rozumím. Za oknem mě zaujala budova základní školy a hřbitov. Náhrobní kameny se nakláněly do všech stran, jako by se do nich opřela vichřice.

„Kde a kdy ji viděli naposled naživu?”

„U Dabyho a Dabyho.” Potřásl hlavou. „Asi v měsíci červnu.”

Beznadějně jsem ztrácela nit. „Takže ji viděli naposled někdy v červnu, jak říkáte, u Dabyho a Dabyho?”

„Ano, milostivá.” Přikývl, jako by mi podal srozumitelné vysvětlení.

„Co je to Daby a Daby a kdo ji viděl?”

„Koloniál. Daby a syn. Uvedu vás tam.” Mrkl po mně, zavrtěla jsem hlavou. „Nakupoval jsem tam a spatřil ji. Soudím, že v červnu.”

Těžko jsem přivykala jeho antikvárnímu slovníku, pečlivé výslovnosti a navíc jsem se špatně orientovala v místních reáliích.

„Co její sousedé? Neviděli ji někdy později?” zkusila jsem to znovu.

„Ne.”

„Kdo objevil její tělo?”

„Nikdo.”

Zoufale jsem na něho upřela. oči.

„Paní Bradshawová se dostavila pro receptůru, vešla do síňky a na místě ucítila odér.”

„Vstoupila paní Bradshawová do ložnice zesnulé?”

„Uvádí, že nikoli.” Zavrtěl hlavou. „Ihned mě ve věci vyrozuměla.”

„Jaká je adresa zesnulé?”

„Již jsme na místě.” Zpomalil. „School Street.”

Šikmo naproti venkovskému metodistickému kostelu stál jednopatrový dřevěný dům, na šňůře za ním stále viselo prádlo a na reznoucím kovovém kůlu se vyjímala rudě natřená ptačí budka. Na dvorku poházeném lasturami ústřic spočívala stará dřevěná veslice a povalovaly se vrše na lov krabů. Přední plot lemovaly podzimně nahnědlé hortenzie, u branky nad ním směrem do prašné ulice byla řada podivných bílých přihrádek.

„Co je tohle?” zeptala jsem se Crocketta.

„Takto prodávala receptůry. Čtvrtdolar za kus. Stačilo vhodit peníz do pokladničky a byl váš.” Mávl rukou k přihrádkám. „Paní Pruittová se příliš s nikým nestýkala.”

Konečně jsem pochopila, že mluví o kuchařských receptech, a položila jsem ruku na kliku bočních dveří.

„Budu zde čekat,” prohlásil.

Výraz v jeho tváři mě němě prosil, abych se nedožadovala jeho doprovodu do domu.

„Zajistěte, ať se lidi drží stranou.” Vystoupila jsem z dodávky.

„V tom směru naprosto netřeba se obávat.”

Rozhlédla jsem se po ostatních domcích a obytných přívěsech usazených v písčité půdě. K některým patřily malé pozemky, své mrtvé tu pohřbívali na vyvýšeninách. Náhrobky byly uhlazené a vybělené jako křída, různě nachýlené nebo i povalené. Vyšla jsem po několika schodech ke vchodovým dveřím, a všimla jsem si náhrobních kamenů ve stínu jalovce v koutě zahrádky.

Drátěná síť proti hmyzu na letních dveřích místy korodovala a pružinový závěs hlučně zaprotestoval, když jsem vstoupila na malou verandu s výhledem do ulice. Byla tu houpací pohovka s květovaným umělohmotným čalouněním a vedle plastový stolek. Představovala jsem si, jak se domácí paní houpá, popíjí ledový čaj a pozoruje turisty, kupující si za čtvrťák její recepty. Možná je i špehovala, jestli platí.

Hlavní vchodové dveře byly odemčeny a Hoyt na ně prozíravě přilepil narychlo vyhotovenou cedulku s varováním: NEBEZPEČÍ SMRTELNÉ NÁKAZY, NEVSTUPUJTE! Patrně si uvědomil, že Tangieřané nevědí mnoho o hrůzách infekcí a epidemií, zvolil proto důraznou formulaci. Vešla jsem do šeré předsíně, v níž visel na stěně obraz Ježíše Krista modlícího se k Bohu Otci, a ucítila pronikavý pach rozkládajícího se lidského těla.

V obývacím pokoji jsem našla stopy po tom, že obyvatelka domu delší dobu churavěla. Na pohovce se povalovaly pomačkané a zašpiněné přikrývky a polštáře, na konferenčním stolku ležely papírové kapesníky, teploměr, lahvičky s aspirinem, kelímky s mastmi, neumyté šálky a talíře. Měla horečku. Trpěla bolestmi, přišla sem, aby se jí ulevilo. Dívala se na televizi.

Až nakonec nedokázala vstát z postele, v níž jsem ji taky našla, v ložnici nahoře zkrášlené papírovými tapetami s růžovými poupaty a s houpacím křeslem u okna, odkud bylo vidět na ulici. Vysoké zrcadlo u toaletního stolku zakrývalo prostěradlo, jako by nesnesla pohled na sebe sama. Starosvětský lékař Hoyt v úctě vůči zesnulé zahalil tělo přikrývkou, aniž se dotkl čehokoli jiného. Dobře věděl, že nemá s ničím hýbat, když se na místo bezprostředně po jeho návštěvě dostavím já. Stála jsem uprostřed ložnice a dávala si na čas. Intenzivní zápach jako by zmenšoval prostor a vzduch černal.

Mé oči se krátce zastavily na laciném hřebenu a kartáči na toaletním stolku, na růžových trepkách s nadýchanou labutěnkou pod židlí, na níž se vršilo nejrůznější oblečení. Zřejmě už neměla sílu ho uložit nebo dát do prádla. Na nočním stolku ležela bible vázaná v černé, rozpraskané a odřené kůži a reklamní vzorek aromaterapeutické pleťové masky Vita ve spreji, jímž se patrně marně pokoušela zchladit horečkou rozpálený obličej. Na podlaze se povalovaly desítky katalogů zasilatelských obchodních firem s ohnutými růžky stránek, které označovaly, co si přála.

Zrcadlo nad umyvadlem v koupelně zakrýval ručník, další špinavé a zakrvácené ručníky se válely na podlaze pokryté linoleem. Zesnulé došel toaletní papír a nádobka s jedlou sodou vedle vany mi napověděla, že se snažila ulevit svému trápení vlastní medicínou. V lékárničce jsem nenašla žádné léky vydávané na lékařský předpis, jen staré nitě na čištění mezizubních prostor, depilační krém, léky proti hemeroidům a dezinfekční prostředek. Umělý chrup ležel v plastovém pouzdře na umyvadle.

Paní Pruittová byla stará a osamělá, nedostávalo se jí peněz a pravděpodobně opouštěla ostrov jen výjimečně. Podle všeho se ani nepokusila vyhledat pomoc u nikoho v sousedství, neměla telefon a bála se, že kdyby ji někdo spatřil, dal by se v hrůze na útěk. I mě dost zaskočilo to, co jsem spatřila, když jsem odhrnula přikrývku.

Pokožku pokrývaly puchýře, našedlé a tvrdé jako perly, bezzubá ústa se propadla, odbarvené tizianové vlasy odrostly. Stáhla jsem prostěradlo níž, rozepnula noční košili a všimla si, že výsev vyrážky byl intenzivnější na končetinách a v obličeji než na trupu, jak mě už upozornil Hoyt. Svědění ji dohnalo k tomu, že si do krve rozškrábala paže a nohy, způsobila si druhotnou infekci, takže jí končetiny otekly a zestrupovatěly.

„Milosrdný bože,” ulevila jsem si.

Představila jsem si, jak se škrábe, trpí bolestmi, spaluje ji horečka a děsí se vlastního přízračného obrazu v zrcadle.

„Taková hrůza,” hlesla jsem a na okamžik se mi vybavila má matka.

Rozřízla jsem puchýř, odebrala vzorek na podložní sklíčko, sestoupila jsem do kuchyně a postavila na stůl mikroskop. Téměř jistě jsem věděla, co objevím. To nejsou plané neštovice. To není pásový opar. Veškeré ukazatele vedou k pustošivé, znetvořující nemoci variola major, obecně známé jako pravé neštovice. Zasunula jsem sklíčko na stolek mikroskopu, nastavila čtyřsetnásobné zvětšení, zaostřila na střed a spatřila cytoplazmatická Guarnieriho tělíska. Pořídila jsem polaroidem další snímky něčeho, co nemohla být pravda.

Odstrčila jsem židli a přecházela místností, na zdi zřetelně tikaly hodiny.

„Kde jste se takhle nakazila? Kde?” oslovila jsem nahlas mrtvou.

Vyšla jsem ven a zamířila k místu, kde parkoval Crockett. Nedošla jsem až k autu.

„Máme tu vážný problém,” řekla jsem mu. „A nevím přesně, jak si s ním poradit.”

Bezprostřední potíž představovalo nalezení bezpečného telefonu, brzy jsem však pochopila, že se mi to nepodaří. Nemohla jsem telefonovat z místních obchodů a firem a už vůbec ne z domů v sousedství nebo z náčelníkova přívěsu. Zbýval jen můj mobil, který jsem obvykle k takovým závažným telefonátům nepoužívala. Ale neměla jsem na vybranou. V patnáct hodin padesát minut jsem se dovolala do Vojenského lékařského výzkumného ústavu infekčních chorob, zkráceně USAMRIID (U. S. Army Medical Research Institute of Infectious Desease) ve Fort Detricku u Fredericku ve státě Maryland. Ohlásil se mi ženský hlas.

„Potřebuju mluvit s plukovníkem Fujitsubem,” řekla jsem.

„Lituji, má poradu.”

„Je to velmi naléhavé.”

„Zavolejte si zítra, madam.”

„Spojte mě aspoň s jeho asistentem, sekretářkou…”

„Pokud to nevíte, všichni federální zaměstnanci, kteří bezprostředně nezajišťuji naléhavé výzkumné úkoly, čerpají nucenou dovolenou…”

„Kristepane!” zvolala jsem v zoufalství. „Trčím na ostrově s tělem zasaženým infekcí. Může vypuknout epidemie. Nevykládejte mi, že musím čekat, dokud neskončí ta vaše podělaná dovolená!”

„No dovolte…”

Slyšela jsem ve sluchátku, jak tam nepřetržitě vyzvánějí telefony.

„Volám z mobilu. Každou chvíli se mi vybije baterie. Proboha, přerušte tu poradu! Spojte mě s ním! A hned!”

Fujitsubo byl na Kapitolu v budově Kongresu, přepojili mě tam. Jednal v kanceláři nějakého senátora, ale na nic jsem se neohlížela, snažila jsem se zachovat si chladnou hlavu a rychle jsem mu vysvětlila situaci.

„To je vyloučeno,” prohlásil. „Víte určitě, že to nejsou plané neštovice, spalničky…”

„Ano, vím. Ale ať je to cokoli, hrozí tu krajní nebezpečí, musí se to izolovat a potlačit, Johne. Nemůžu tělo převzít do naší márnice. Musíte se toho ujmout.”

USAMRIID je nejvýznamnější vojenský lékařský ústav zaměřený na výzkum z hlediska obrany obyvatelstva před hrozbami biologické války. Navíc má největší dokonale uzavřenou biologickou laboratorní jednotku pro uchovávání nejrizikovějšího a nejzhoubnějšího materiálu a práci s ním, známou jako BioLab 4.

„To nemůžu, pokud případ nesouvisí s terorismem,” bránil se Fujitsubo. „Jinak infekce a epidemie spadají do kompetence Hygienickoepidemiologické centrály. Měla byste se obrátit tam.”

„Můžu se o to pokoušet,” řekla jsem. „Ale nejspíš tam taky většinu zaměstnanců poslali na nucenou dovolenou, zatím jsem se nedovolala. Navíc oni sídlí v Atlantě, kdežto vy v Marylandu, není to sem daleko a já potřebuju tělo co nejdřív odtud odvézt.”

Mlčel.

„Sama si nejvíc přeju, abych se mýlila,” pokračovala jsem a zkrápěl mě studený pot. „Ale jestli se nemýlím, a o tom jsem přesvědčená, a nepřijmeme příslušná bezpečnostní opatření…”

„Rozumím, rozumím,” přerušil mě. „Zatraceně. Zrovna mám v ústavu minimum lidí. Dobře, dejte mi pár hodin. Vyrozumím Hygienickoepidemiologickou centrálu.

Vytvoříme tým. Kdy jste byla naposled očkovaná proti neštovicím?”

„Někdy v dětství, takže si to nepamatuju.”

„Přijeďte s tou mrtvou.”

„Je to můj případ.”

Ale věděla jsem, co tím myslí. Budou mě chtít izolovat. „Hlavně ji odvezme z ostrova, ostatní vyřešíme potom,” dodala jsem.

„Kde budete čekat?”

Její dům je ve středu městečka poblíž školy.”

„Panebože, to je smůla. Nevíte, kolik lidí se mohlo nakazit?”

„Nemám tušení. Poslyšte, nedaleko ústí přílivová říčka. Hledejte metodistický kostel. Se zvonicí. Má tu být ještě jeden kostel, ale bez zvonice. Je tu i letiště, ovšem čím blíž se dostanete k domu, tím líp, ať ji přepravujeme lidem co nejmíň na očích.”

„Samozřejmě. Panika je to poslední, co potřebujeme.”

Odmlčel se. „Vy jste v pořádku?” zeptal se skoro vlídně. „Doufám.” Do očí mi vhrkly slzy, roztřásly se mi ruce. „Zachovejte klid, na nic zlého nemyslete a nedělejte si starosti. Postaráme se o vás.” Sotva domluvil, můj telefon oněměl.

Teoreticky se nedalo vyloučit, že po všech vraždách a šílenostech, s nimiž jsem se profesionálně setkala, mě nakonec v tichosti zahubí infekce. Když jsem otevřela mrtvé tělo, probírala se zkrvavenými orgány a vdechovala v pitevně vzduch, nikdy jsem nevěděla, čemu se vystavuji. Dávala jsem si pozor, abych se neřízla skalpelem nebo nepíchla injekční jehlou, ale hepatitida a HIV nebyly tím jediným, co vzbuzovalo obavy. Neustále se objevovaly nové viry a často jsem přemýšlela, jestli jednoho dne nevyhrají bitvu ve válce proti lidem, která už začala.

Chvíli jsem seděla v kuchyni a naslouchala tikotu hodin, světlo za oknem se měnilo, den pohasínal. Dolehla na mne plnou vahou mučivá úzkost. Náhle se zvenčí ozval nezaměnitelný Crockettův hlas.

„Milostivá? Madam?”

Přešla jsem na verandu, a když jsem vyhlédla ven, spatřila jsem na nejvyšším schodu hnědý papírový sáček a kelímek s víčkem a slámkou. Odnesla jsem si obojí dovnitř a Crockett zase usedl do dodávky. Vzdálil se na dost dlouho, aby mi obstaral večeři, což nebylo sice moc moudré, ale zato laskavé. Zamávala jsem svému strážnému andělovi a hned se cítila líp. Uvelebila jsem se na houpací pohovce, mírně ji rozhýbala a popíjela sladký ledový čaj z rybářské hospůdky na rohu. V sendviči z bílého chleba jsem objevila čerstvě smaženého platýse a hřebenatku. Dlouho jsem nejedla něco tak chutného.

Houpala jsem se, popíjela čaj a reznoucí sítí letních dveří vyhlížela na ulici, pozorovala, jak plápolající rudý sluneční kotouč zapadá za kostelní zvonici a vysoko na nebi táhnou husy sešikované do V. Crockett rozsvítil světlomety zároveň s tím, jak zaplálo světlo v oknech domů. Kolem se přehnala dvě děvčata na kolech, usilovně se opírala do pedálů a ještě se stačila po mně podívat. Byla jsem přesvědčena, že vědí své. Stejně jako celý ostrov. Roznesla se zpráva, že kvůli tornu, co se našlo v posteli u Pruittové, přijeli doktoři a Pobřežní stráž.

Přešla jsem dovnitř, vzala jsem si nové rukavice, přetáhla přes ústa a nos roušku a vrátila se do kuchyně, abych se probrala odpadky. Plastový koš vyložený papírovým pytlem jsem objevila pod dřezem. Sedla jsem si na podlahu a přebírala jednotlivě jeho obsah s tím, že z toho snad pochopím, jak dlouho Pruittová stonala. Očividně odpadky delší čas nevynesla. Prázdné konzervy a obaly od mražených potravin vyschly, zbytky syrové vodnice a kolečka mrkve ztvrdla na kámen.

Prošla jsem všechny místnosti v domě a prohledala veškeré koše na papír. Obsah toho v obývacím pokoji mě sklíčil. Našla jsem lístečky a na nich rukou napsané kuchařské recepty Platýs stokrát jinak, Krabí bochánky a Pečeme mlže. Vyskytovaly se na nich chyby, škrty, přepsaná slova, proto nejspíš papírky vyhodila. Vedle koše stála lepenková krabice na reklamní letáky, které dostávala poštou.

Vytáhla jsem z brašny baterku, vyšla ven a zastavila se na schodech, čekala jsem, až Crockett vystoupí z dodávky.

„Brzy se tu dají věci do pohybu,” informovala jsem ho.

Zíral na mne, jako bych zešílela, v osvětlených oknech jsem zahlédla obličeje zvědavců. Sestoupila jsem ze schodů, došla až k přednímu plotu a svítila baterkou do přihrádek, do nichž Pruittová vkládala recepty na prodej. Crockett ustoupil.

„Snažím se zjistit, jak dlouho stonala,” řekla jsem.

Ve schránkách byla spousta receptů a v dřevěné pokladničce jen tři čtvrťáky.

„Kdy připlula poslední loď s turisty?” Posvítila jsem do další přihrádky a našla v ní asi pět receptů Jak upravíme kraby pro labužníky.

„Naposled před týdnem. Ale sem nikdo nezavítal mnohem déle.”

„Kupovali její recepty sousedé?” zeptala jsem se.

Zamračil se, jako bych položila nesmyslnou otázku. „Recepty se zde dědí v rodinách.”

To už lidé vyšli na svá krytá zápraží, tiše se skryli v prodloužených stínech na svých zahrádkách a pozorovali divnou ženu v chirurgickém plášti, čepel a rukavicích, jak svítí baterkou do přihrádek jejich sousedky a rozmlouvá se šerifem.

„Brzy se tu dají věci do pohybu,” zopakovala jsem. „Armáda sem vysílá zvláštní tým lékařů, dorazí každou chvíli, je třeba, aby lidé zachovali klid a zůstali ve svých domech. Chci, abyste ihned zajel za Pobřežní stráží a požádal ji o pomoc, ano?”

Davy Crockett vyrazil tak prudce, že se kola auta protočila.

KAPITOLA 9

Klesali za řevu motorů ve svitu měsíce, bylo skoro devět hodin. Armádní vrtulník Blackhawk zabouřil nad metodistickým kostelem, strašlivé turbulence způsobené listy rotorů pročesávaly stromy, silný reflektor hledal místo k přistání. Pozorovala jsem stroj, dosedl na dvůr v sousedství jako pták, stovky vyděšených Tangieřanů se mezitím vyhrnuly do ulic.

Vyhlížela jsem z verandy, sledovala, jak z vrtulníku vystupuje lékařský evakuační tým, děti se schovávaly za rodiče a tiše civěly. Pět pracovníků USAMRIID a CDC nevypadalo v pompézních oranžových plastových oděvech s kapucemi a bateriovými vzduchovými filtry jako obyvatelé této planety. Vykročili ulicí s nosítky chráněnými plastovým krytem.

„Díkybohu, že jste tady,” uvítala jsem je, když se ke mně přiblížili.

Plastové podrážky na dřevěné podlaze verandy skřípěly, příchozí se neobtěžovali formálním představováním, jediná žena v týmu mi podala složený oranžový ochranný oděv.

„Na to je pravděpodobně trochu pozdě,” řekla jsem.

„Rozhodně vám neublíží.” Naše oči se setkaly, nevypadala o mnoho starší než Lucy. „Neváhejte a oblečte si to.”

Použitý materiál byl pružný asi jako závěs ve sprchovém koutu, seděla jsem na houpací pohovce a natahovala si oděv přes šaty a boty. Kapuci s hledím a náprsenkou jsem zajistila tkanicí na prsou. Zapnula jsem filtr, oděv se nafoukl.

„Je nahoře,” překřikla jsem šum v uších, způsobený lehkou přetlakovou cirkulací vzduchu.

Vedla jsem je, následovali mě s nosítky. Když spatřili to, co leželo v posteli, na okamžik se zarazili.

„Ježíšikriste,” uklouzlo jednomu z výzkumníků. „Něco takového jsem ještě neviděl.”

Nato se rozhovořili o překot.

„Zabalte ji do prostěradel.”

„Zapečetíme ji do vaku.”

„Veškeré ložní prádlo musí do autoklávu.”

„Pěkný malér. Co teď? Zapálíme dům?”

Přešla jsem do koupelny a sbírala z podlahy ručníky, členové týmu se chopili zahaleného těla. Bylo kluzké a nepoddajné, stálo je velké úsilí, aby zesnulou zvedli z postele a uložili na izolační nosítka určená živým. Uzavřeli ho plastovými chlopněmi, vypadalo to, jako by tělu uvnitř dopřáli kúru v kyslíkovém stanu. Muži se chopili nosítek, sestoupili jsme ze schodů a vyšli na ulici.

„Co bude, až odjedeme?” zeptala jsem se.

„Tři z nás tu zůstanou,” zněla odpověď. „Zítra přiletí další vrtulník.”

Zastavil nás další člen týmu v ochranném oděvu, s kovovým kanystrem na zádech a zařízením, ne nepodobným tomu, které se používá v sadařství k postřiku proti škůdcům. Dekontaminoval nás i nosítka, dav místních obyvatel se rozrůstal, lidé přihlíželi. Členové Pobřežní stráže se shlukli u Crockettovy dodávky, Crockett a Martinez spolu debatovali. Vykročila jsem, abych s nimi promluvila, ale můj ochranný oděv je očividně vyplašil a téměř ode mne uskočili.

„Dům se musí zapečetit,” oznámila jsem Crockettovi. „Dokud nebudeme přesně vědět, s čím jsme se tu setkali, nikdo nesmí dovnitř ani se potloukat nablízku.”

Crockett, ruce vražené v kapsách bundy, nervně pomrkával.

„Musíte mě okamžitě vyrozumět, kdyby tu někdo onemocněl,” řekla jsem mu.

„Tato roční doba nemocem nahrává,” pravil Crockett. „Viry se množí. Lidé se taky snadno nachladí.”

„Kdyby někdo trpěl horečkou, bolestmi v zádech, objevila se tu vyrážka, okamžitě mi zatelefonujte,” instruovala jsem ho. „Tihle lidé jsou tu od toho, aby vám pomohli.” Ukázala jsem na tým.

Z toho, jak se tvářil, bylo nad slunce jasnější, že si nepřeje, aby se na ostrově zdržoval někdo cizí.

„Snažte se mě pochopit,” naléhala jsem. „Je to velmi, velmi důležité.”

Crockett přikývl, když vtom se za ním vynořil ze tmy chlapec a uchopil ho za ruku. Mohlo mu být tak sedm let, měl rozcuchanou blond čupřinu a upíral na mne velké modré oči, jako by neviděl strašnější zjevení.

„Mimozemšťani, tati!” vydechl hoch a ukázal na mne. „Nelelkuj tady, Darryle,” řekl Crockett synovi. „Běž domů.”

Šla jsem za duněním vrtulníku. Vířící vzduch mi chladil obnažený obličej, ale jinak jsem se cítila mizerně, protože oděv byl neprodyšný. Vzala jsem to zahradou vedle kostela, listy rotorů třaskaly, prudký vítr pročesával zakrslé borovice a usychající trávu.

Dveře blackhawku byly otevřeny a uvnitř se svítilo, tým připoutával nosítka stejně pečlivě, jako by na nich spočíval živý pacient. Nastoupila jsem, sklopila sedátko pro posádku na boku kabiny, připoutala se a jeden z lékařů zavřel dveře. Vrtulník se otřásal a s ohlušujícím řevem stoupal k nebi. Bez soupravy sluchátek pro vnitřní komunikaci nebylo slyšet jediné slovo, jejich účinnost však snižovala kapuce.

Zpočátku jsem byla zmatená. Naše ochranné oděvy dekontaminovali, ale nikdo z týmu z něj dosud neodložil jedinou součást, posléze jsem pochopila proč. Ohledávala jsem Lilu Pruittovou a předtím zkoumala trup. Nikdo se mnou nechtěl dýchat týž vzduch, leda zpracovaný vysoce výkonným vzduchovým filtrem. A tak jsme se němě rozhlíželi, pokukovali po sobě a po mrtvé ženě. Zavřela jsem oči a nechala se unášet do Marylandu.

Myslela jsem na Wesleyho, Lucy a Marina. Netuší, co se děje, a dost je to zneklidní. Dělalo mi starosti, kdy je uvidím a v jakém budu zdravotním stavu. Podlamovaly se mi nohy, pálila mě chodidla a bylo mi nanic. Nemohla jsem si pomoci, ale bála jsem se prvních zlověstných příznaků, zimnice, tupé bolesti, zakaleného zraku, horečky a nadměrné žízně. V dětském věku mě naočkovali proti pravým neštovicím. Ovšem Lilu Pruittovou taky. I ženu, jejíž trup ležel v mém mrazicím boxu. Viděla jsem jejich jizvy, rozškrábaná a napjatá vybledlá místa velikosti čtvrtdolaru, vyhloubená infekcí.

Ještě nebylo ani jedenáct hodin, když jsme přistáli, netušila jsem kde. Poměrně nadlouho jsem usnula a ztratila orientaci, návrat do skutečnosti byl prudký a hlučný, pomrkávala jsem. Dveře už někdo otevřel, na přistávací ploše pro vrtulníky se mihotala bílá a modrá světla, od velké hranaté budovy nás dělila silnice. V mnoha oknech se i v tuto pozdní hodinu svítilo, jako by lidé bděli, protože čekali, až přijedeme. Členové výzkumného týmu uvolnili nosítka a spěšně je naložili zadními dveřmi do skříňového nákladního auta. Mě provázela lékařka, ruku v rukavici na mé paži.

Nevěděla jsem, kam vezou nosítka, mne žena dovedla přes silnici k rampě na severní straně budovy. Pokračovali jsme chodbou a zakrátko jsem se ocitla ve sprše, kde mě vydezinfikovali Envirochemem. Svlékla jsem se a tentokrát mě sprchovali horkou mýdlovou vodou. Na poličce spočívaly mycí houby a kartáče, vlasy jsem si vysušila ručníkem. Podle pokynu jsem nechala veškeré svršky a jejich obsah ležet na podlaze.

V předsíni na mne čekala zdravotní sestra a rázně se mnou kráčela kolem operačního sálu a halou autoklávů, které připomínaly potápěčské zvony, vzduch páchl laboratorními zvířaty. Měla jsem setrvat na uzavřeném lůžkovém oddělení, kde i v mém zvenčí uzamčeném pokoji za dvojími dveřmi červená čára vyznačovala hranici, kterou pacient v izolaci nesmí překročit. K vybavení patřilo nemocniční lůžko s elektrickou přikrývkou, poskytující v případě potřeby vlhké teplo, ventilátor, lednička a v koutě zavěšený malý televizor. Všimla jsem si svinutých žlutých vzduchových hadic připojených k ventilům na zdi a ocelové skříňky na dveřích, jíž se předávaly tácy se stravou a v níž se všechno po použití ozařovalo ultrafialovými paprsky.

Seděla jsem na posteli, opuštěná a deprimovaná, ani se mi nechtělo myslet na to, jak se zkomplikoval můj život. Čas se vlekl. Náhle kdosi hlučně zavřel vnější dveře a vnitřní se otevřely.

„Vítejte v našem Lapáku,” zahlaholil plukovník Fujitsubo, jen vstoupil.

Měl na sobě těžký modrý vinylový oděv s kapucí a maskou, kterou ihned napojil koncovkou na jednu ze vzduchových hadic.

„Na tohle nejsem stavěná, Johne,” řekla jsem. „Rozum do hrsti, Kay.”

Jeho výrazný obličej nabyl přísného výrazu, s plastovým hledím z něj skoro šel strach, připadala jsem si osamělá a zranitelná.

„Musím oznámit lidem, kde jsem,” řekla jsem.

Přešel k posteli, roztrhl papírový obal na balíčku a ruka v rukavici uchopila malou lahvičku a kapátko.

„Ukažte mi rameno. Je čas na přeočkování. A taky vám

píchneme pro všechny případy k posílení imunity gamaglobulin.”

„Jsem štěstím bez sebe.”

Potřel mi pravé rameno tamponem namočeným v alkoholu. Tiše, klidně jsem stála, dvakrát seškrábl skarifikátorem pokožku a vkápl sérum.

„Doufejme, že je to zbytečné,” podotkl.

„Nikdo nedoufá víc než já.”

„Měla byste mít výraznou anamnestickou reakci, vysokou míru protilátek. Očkování do čtyřiadvaceti až osmačtyřiceti hodin od ohrožení obvykle zabere.”

Neodpověděla jsem. Věděl stejně dobře jako já, že už je možná pozdě.

„Ráno v devět provedeme pitvu a vás si ponecháme pár dní tady, čistě pro jistotu,” řekl a odhodil obal do nádoby na odpadky. „Pozorujete na sobě nějaké příznaky?”

„Bolí mě hlava a zmáhá mě slabost,” přiznala jsem.

Usmál se, díval se mi zpříma do očí. Fujitsubo, vynikající lékař, pracoval a postupoval na funkčním žebříčku ve Vojenském patologickém ústavu, zkráceně AFIP (Armed Forces Institute of Pathology), než stanul v čele USAMRIID. Byl rozvedený a o pár let starší než já. Uchopil přikrývku složenou v nohách postele, třepl s ní a přehodil mi ji přes ramena. Přitáhl si židli, usedl na ni obkročmo a složil paže na opěradlo.

„Byla jsem vystavena nebezpečí nákazy skoro před čtrnácti dny, Johne.”

„V souvislosti s vraždou.”

„Nemoc ve mně už možná hlodá.”

„Ale jaká nemoc? Poslední případ pravých neštovic zaznamenali roku 1977 v Somálsku, Kay. Vyhladili jsme je z povrchu zemského.”

„Vím, co jsem viděla v elektronovém mikroskopu. Nemusela jsem se nakazit přirozenou cestou.” „Jinými slovy, domníváte se, že v tom mohl být úmysl.”

„Nevím.” Udržet otevřené oči mi Činilo potíže. „Nicméně není divné, že patrně první infikovaná osoba byla zavražděna?”

„Všechno mi připadá divné.” Vstal. „V tuto chvíli nemůžeme podniknout o moc víc než bezpečně izolovat vás i tělo zesnulé.”

„Samozřejmě, nic jiného se nedá dělat.” Nechtěla jsem poslouchat jeho právnické argumenty.

„V tomto případě nejde o ryze vojenskou záležitost, ale o problém veřejného zdravotnictví. Jistě tedy chápete, že to nemůžeme vytrhnout z kompetence CDC. V horším případě hrozí vypuknutí epidemie. A s tím si umí poradit nejlíp oni.”

„Na ostrov Tangier by se měla uvalit karanténa.”

„Zvážíme to po pitvě.”

„Ráda bych ji provedla.”

„Uvidíme, jak se budete cítit,” řekl, právě když se ve dveřích objevila sestra.

Na odchodu s ní prohodil pár slov, načež sestra v témže modrém ochranném oděvu vstoupila. Mladá a únavně veselá mi sdělila, že pracuje v Nemocnici Waltera Reeda, ale tady vypomáhá, když přijmou pacienta do zvláštní izolace, což se naštěstí nestává často.

„Naposled jsem tu sloužila, když si dva laboranti neopatrně zahrávali s částečně rozmraženou krví polních myší infikovanou virem Hanta,” vykládala. „Tyhle choroby krve jsou úděsný. Drželi je tady čtrnáct dní. Doktor Fujitsubo mi řekl, že si tu přejete mít telefon.” Položila na postel tenkou noční košili. „Co nejdřív to zařídím. Tady máte Advil a vodu.” Postavila obé na noční stolek. „Nemáte hlad?”

„Sýr, sušenky, něco takového bych snesla.” Žaludek svíravě bolel, dělalo se mi špatně.

„Jak se cítíte, kromě bolestí hlavy?”

„Ujde to, děkuju.”

„Věřím, že se to nezhorší. Nejlepší bude, když se vymočíte, umyjete a lehnete si. Tamhle je televizor.” Ukázala k přístroji, mluvila se mnou jako s žákyní základní školy.

„Co bude s mými věcmi?”

„Sterilizují je, nebojte se o ně.” Usmála se.

Nemohla jsem se zahřát, a tak jsem se znovu osprchovala. Ale nic nemohlo smýt ten nešťastný den, dál jsem viděla ona propadlá ústa, otevřené a nevidoucí oči, ztuhlou paži visící ze špinavé smrtelné postele. Když jsem vyšla z koupelny, našla jsem v pokoji talíř se sýrem a sušenkami, hrála televize. Telefon chyběl.

„Hernajs,” ulevila jsem si a zavrtala se pod přikrývku.

Ráno mi ocelová skříňka vydala snídani, s tácem na klíně jsem sledovala pravidelný pořad určený ženám hospodyňkám, což nikdy nedělám. Martha Stewartová šlehala jakousi hmotu snad na sněhový dortík, zatímco jsem se rýpala lžičkou ve vlažném vejci na měkko. Nemohla jsem jíst a nevěděla jsem, jestli mě záda bolí únavou nebo z jiného důvodu, o němž se mi nechtělo uvažovat.

„Jak se daří?” Vstoupila sestra, dýchala pod kapucí vzduch upravovaný vlastním filtrem.

„Není vám v tom horko?” Ukázala jsem lžičkou.

„Asi by bylo, kdybych v tom musela zůstat delší dobu.” Přinesla digitální teploměr. „Tak. Bude to chvilička.”

Zatímco jsem sledovala televizi, vložila mi teploměr do úst. Lékař zodpovídal dotazy ohledně letošního očkování proti chřipce, zavřela jsem oči a otevřela je, až když se ozvalo pípnutí oznamující konec měření.

„Třicet šest čtyři, to je trochu míň, normální teplota je sedmatřicet.”

Ovinula mi nadloktí paže manžetou na měření krevního tlaku.

„A teď vám změřím tlak.” Usilovně mačkala balonek, pumpovala vzduch. „Sto deset na sedmdesát. To je málem na umření.”

„Děkuju,” utrousila jsem. „Potřebuju telefon. Nikdo neví, kde jsem.”

„Především si potřebujete řádně odpočinout.” Vytáhla stetoskop a zastrčila mi ho pod halenu na hrudník. „Dýchejte zhluboka!” Kamkoli přiložila membránu, tam to studilo, naslouchala a tvářila se vážně. „Ještě!” Pak se mi přesunula za, záda a pokračovaly jsme v rutinním vyšetření.

„Požádala byste plukovníka Fujitsuba, aby se tu zastavil?”

„Samozřejmě mu to vyřídím. Teď se přikryjte.” Přitáhla mi přikrývku až k bradě. „Přinesu vám ještě vodu. Co vaše bolesti hlavy?”

„Ustaly,” zalhala jsem. „Určitě ho požádejte, ať se staví.”

„Jistě přijde, jakmile se uvolní. Má spoustu práce.”

Její protektorské způsoby mi začínaly lézt na nervy. „Promiňte, opakovaně jsem žádala o telefon, takhle si tu připadám jako ve vězení,” ohradila jsem se důrazně.

„Víte, jak se tomu tady říká,” zašvitořila. „Pacienti tu obvykle nedostávají…”

„Nezajímá mě, co obvykle pacienti nedostávají.” Probodávala jsem ji očima.

„Hlavně se uklidněte.” V očích za hledím zajiskřilo, zvýšila hlas.

„Není to hrozná pacientka? Jako všichni doktoři,” zahalasil plukovník Fujltsubo a nakráčel do pokoje.

Sestra na něho pohlédla a strnula. Podrážděně si mě měřila očima, jako by nemohla uvěřit svým uším.

„Telefon bude,” pokračoval. Přinesl s sebou ostře oranžový oblek, který položil do nohou postele. „Myslel jsem, Beth, že se s doktorkou Scarpettovou, hlavní soudní lékařkou státu Virginie a poradkyní FBI pro soudní patologii, znáte?” Obrátil se ke mně. „Oblečte si to. Za chvíli se pro vás vrátím.”

Sestra se zamračila a zvedla tác. Rozpačitě si odkašlala. „Těm vajíčkům jste moc nedala,” prohodila..

Uložila tác do skříňky na dveřích. Oblékla jsem si oděv. „Tady platí, že kdo se sem dostane, toho odtud většinou hned tak nepustí.” Zavřela skříňku.

„U mě to neplatí.” Nasadila jsem si kapuci, zajistila ji a uvedla do činnosti vzduchový filtr. „Dneska ráno pracujeme na mém případu.”

Patřila k těm zdravotním sestrám, které špatně snášejí ženylékařky, raději přijímají příkazy od mužů. Nebo možná chtěla být lékařkou a namluvili jí, že děvčata se stávají zdravotními sestrami a za lékaře se provdávají. Těžko říct. Ale vzpomínám si, když jsem studovala medicínu na univerzitě Johna Hopkinse a praktikovala v nemocnici, že mě vrchní sestra jednou popadla za paži. Nezapomenu, jak nenávistně na mne vyštěkla, že její syn se na medicínu nedostal proto, že místo něho přijali mě.

Fujitsubo se vrátil do pokoje, usmál se na mne, podal mi telefon a zapnul šňůru do zásuvky.

„Máte čas tak na jeden hovor.” Zvedl ukazováček. „Pak se na to musíme vrhnout.”

Zatelefonovala jsem Marinovi.

Uzavřená biologická laboratorní jednotka se nacházela za komplexem normálních laboratoří, ale rozdíl mezi nimi byl podstatný. V BioLab 4 vedou vědci válku s Ebolou, virem Hanta a neznámými chorobami, které lidstvo zatím neumí léčit. Celý prostor měl vlastní atmosféru s negativním tlakem, aby se vysoce infekční mikroorganismy nepřenesly do jiných částí budovy. Vzduchové filtry zajišťovaly, aby s pohybem osob nedocházelo k žádným únikům, všechno, co bylo potřeba, sterilizovala pára v autoklávech.

Pitvy se tam prováděly zřídka, ale pokud, tak ve vzduchotěsném prostoru zvaném Ponorka za dvěma masivními dveřmi z nerezavějící oceli. Dovnitř se dalo vstoupit jen bludištěm šaten a sprch, barevná světla označovala, kde pobývá příslušník kterého pohlaví. Mužům patřila zelená, rozsvítila jsem tedy červenou a svlékla veškeré oblečení. Oblékla jsem si chirurgický komplet a obula plátěnky.

Ocelové dveře se automaticky otevřely a zavřely, když jsem vstoupila do dalšího vzduchotěsného prostoru, vnitřní neboli „horké” šatny, kde na hácích visely těžké modré vinylové oděvy různých velikostí, chránící i chodidla a s kapucí. Seděla jsem na lavici, soukala se do oděvu, uzavírala zipy a chlopně, připadala jsem si jako astronaut. Obula jsem si polovysoké gumové boty, navlékla několikery rukavice, ty vnější se připojovaly k manžetě. Už teď mi bylo vedro. Ocelové dveře ještě silnější než ty předchozí mě propustily do nejklaustrofobnější pitevny, jakou jsem kdy viděla.

Sáhla jsem po žluté hadici a připojila ji ke koncovce na boku, šumění chladivého vzduchu mě v duchu přeneslo k horské bystřině. Fujitsubo a další lékař označovali zkumavky štítky a omývali tělo. Nahota ukázala děsivost choroby. Po většinu času jsme pracovali mlčky, nerozptylovali jsme se ovládáním komunikačního zařízení, nejnutnější slova jsme mezi sebou prohodili tak, že jsme na okamžik zaškrtili vzduchovou hadici.

Prováděli jsme rutinní řezy, vážili orgány, sdělovala jsem získané informace diktafonu zabudovanému v oděvu. Žena trpěla typickými degenerativními změnami aorty, průtok krve snižovalo ztučnění tkáně a cholesterolové pláty. Srdce bylo rozšířené, překrvení plic odpovídalo počínající pneumonii. V ústech měla vředy, trávicí trakt postihly četné léze. Ale nejsmutnější svědectví o jejím umírání podal mozek. Shledali jsme korovou atrofii, rozšíření centrální brázdy a úbytek parenchymu, výmluvné známky Alzheimerovy choroby.

Dovedla jsem si představit zmatek, který se jí zmocnil, když onemocněla. Byla asi naprosto dezorientovaná, nevěděla, kde je a kdo je, ve stavu demence se možná domnívala, že ji zrcadlem navštěvuje přízračný netvor. Mízní uzliny byly zduřelé, slezina a játra zkalené a oteklé ohniskovou nekrózou, všechno odpovídalo pravým neštovicím.

Vypadalo to, že zemřela přirozenou smrtí, příčinu jsme zatím nedokázali. Za dvě hodiny jsme byli hotovi. Odešla jsem toutéž cestou, kterou jsem přišla, nejdřív jsem pobyla v „horké” šatně a podstoupila v ochranném oděvu pětiminutové chemické sprchování. Stála jsem na gumové podložce a drhla tvrdým kartáčem povrch oděvu, do něhož z trysek bušily proudy vody. Když voda odkapala, přešla jsem do vnější šatny, oděv jsem pověsila do sušáku, osprchovala se a umyla si vlasy. Oblékla jsem si sterilní oranžový oděv a vrátila se do Lapáku.

V pokoji jsem zastihla sestru.

„Je tu Janet, něco vám píše,” oznámila mi.

„Janet?” Užasla jsem. „Přijela s ní Lucy?”

„Psaní vám hned předám. Vím jen, že ta mladá žena se jmenuje Janet. A je sama.”

„Kde je? Musím ji vidět.”

„Dobře víte, že to teď není možné.” Opět mi změřila krevní tlak.

„I trestanci mají kde přijímat návštěvy,” málem jsem na ni vyštěkla. „Copak tu není místnost, kde bych s ní mohla promluvit přes skleněnou stěnu? Nebo nemůže si vzít ochranný oděv a přijít sem jako vy?”

Všechno samozřejmě vyžadovalo opět povolení od plukovníka, který rozhodl, že nejsnazší bude, když si nasadím masku s filtrem a odvedou mě do návštěvnické kabiny. Ta se nalézala v oddělení klinického výzkumu, kde se provádějí pokusy s novými vakcínami. Sestra mě vedla kolem kluboven BioLab 3, kde dobrovolníci hráli stolní tenis a kulečník nebo si četli časopisy a sledovali televizi.

Sestra otevřela dřevěné dveře kabiny B, a za skleněnou stěnou v nekontaminované části budovy seděla Janet. Telefonní sluchátka jsme zvedly naráz.

„Jde mi z toho hlava kolem,” byla její první slova. „Jak jste na tom?”

Sestra stála za mnou v prostoru, který si velikostí nezadal s telefonní budkou, otočila jsem se k ní a požádala ji, aby odešla. Ani se nepohnula.

„Promiňte, tohle je soukromý rozhovor,” připomněla jsem jí důrazně.

V očích se jí zablýsklo zlostí, vykročila a přibouchla dveře.

„Nevím, jak jsem na tom,” řekla jsem do telefonu. „Ale není mi nijak zvlášť špatně.”

„Jak dlouho to trvá?” Z očí jsem jí vyčetla strach. „Obvykle tak deset dní, nanejvýš čtrnáct.”

„Pak jste na tom celkem dobře, ne?”

„Co já vím,” řekla jsem sklíčeně. „Záleží na tom, s čím máme tu čest. Ale pokud mi v příštích několika dnech bude pořád dobře, předpokládám, že mě propustí.”

Janet působila velmi dospělým dojmem, v tmavomodrém kostýmu jí to slušelo, nezasvěcený by pod sakem netušil pistoli. Uvědomovala jsem si, že by nepřijela sama, kdyby se nestalo něco vážného.

„Kde je Lucy?” zeptala jsem se.

„Jsme vlastně obě tady v Marylandu, kousek za Baltimorem, se skupinou 19.”

„Je v pořádku?”

„Ano,” odpověděla. „Pracujeme na vašich souborech, stopujeme odesilatele přes AOL a UNIX.”

„A výsledek?”

Zaváhala. „Podle mě ho nejrychleji dopadneme v režimu online.”

Zamračila jsem se nad vlastní nedovtipností. „Asi ti nerozumím…”

„Není to nepohodlné?” Upřeně se dívala na mou masku. „Je.”

Štvalo mě, jak jsem. vystrojená. Maska mi zakrývala polovinu obličeje jako náhubek, když jsem mluvila do telefonu, narážela jsem do mikrofonu.

„Jak ho chcete dopadnout v režimu online, když mi posílá zprávy jen sporadicky?”

Položila na umakartový stolek desky a otevřela je. „Mám vám přerecitovat ty nové?”

Přikývla jsem a sevřel se mi žaludek.

„Mikroskopičtí červi, množící se enzymy a nákaza,” četla.

„Prosím?”

„Cituju přesně. Tenhle mail přišel dneska ráno. Další odpoledne. Žijí, ale jiní nebudou. A asi před hodinou, Lidé, co ovládají jiné a vykořisťují je, jsou makroparazité. Vraždí své hostitele. Napsáno je to malými písmeny, bez interpunkce, slova jsou oddělena mezerami.” Zadívala se na mne skrze sklo.

„To je odvozeno z klasické medicínské filozofie,” řekla jsem. „Hippokratés a starověcí lékaři tak vysvětlovali původ nemocí. Zdůrazňovali význam ovzduší. V něm se reprodukují škodlivé částice vznikající rozkladem organických látek. Mikroskopičtí červi a podobně. Historik McNeill z toho odvodil teorii o interakci mikro a makroparazitů a vysvětluje jí vývoj společnosti.”

„Pak Deadoc nejspíš studoval medicínu,” řekla Janet. „A naráží na původ té nemoci.”

„Nemůže vědět, co všechno jsme zjistili.” Klíčil ve mně

jiný a zdrcující strach. „Nechápu, jak by se to mohl dovědět.”

„Něco se objevilo v novinách,” řekla.

Zmocnil se mě vztek. „Kdo žvanil tentokrát? Neříkej mi, že o všem ví taky Ring.”

„V dnešních novinách stojí, že váš úřad vyšetřuje neobvyklé úmrtí na ostrově Tangier, tělo zesnulé údajně napadla podivná nemoc, a proto ho odtud transportovala armáda.”

„Hernajs!”

„Vtip je v tom, že pokud má přístup do virginských novinářských kruhů, mohl o tom vědět dřív, než odmailoval tyhle zprávy.”

„Kéž by se to tím vysvětlilo,” řekla jsem.

„Proč by to tak nemohlo být?”

„Nevím, nevím.” Padla na mne únava a bouřil se můj žaludek.

Naklonila se ke sklu. „Deadoc chce s vámi komunikovat, paní doktorko. Proto vám pořád posílá ty zprávy.” Zamrazilo mě.

„Mám nápad.” Janet zasunula vytištěné zprávy do desek. „Můžu vám vytvořit místnost pro soukromý chat. Jestli ho udržíme dost dlouho online, můžeme ho stopovat od telefonní ústředny k ústředně, až zjistíme město i samotné místo, odkud chatuje.”

„Silně pochybuje, že na to Deadoc skočí,” řekla jsem. „Na to je moc chytrý.”

„Benton Wesley to považuje za možné.”

Mlčela jsem.

„Myslí si, že Deadoc se na vás prostě upnul a stojí o chat. Chce vědět, co si myslíte. A chce, abyste vy věděla, co si myslí on, aspoň taková je Wesleyho teorie. Přivezla jsem notebook, všechno, co potřebujete.”

„Ne.” Zavrtěla jsem hlavou. „Do toho se nechci zaplést, Janet.”

„Několik dalších dnů tu nebudete mít do čeho píchnout.”

Nemůžu tu samozřejmě normálně pracovat, ale rozzlobilo mě, že mi to někdo předhazuje. „Nechci komunikovat s netvorem. Je to moc riskantní. Kdybych se vyjádřila nevhodně, zemřou další lidé.”

Janet mi hleděla zpříma do očí. „Stejně umírají. Možná už jsou další oběti, třeba umírají zrovna teď, když spolu mluvíme, jen o tom nevíme.”

Představila jsem si dementní, nemocnou Lilu Pruittovou, jak bloudí po domě. V duchu jsem slyšela, jak vykřikla před zrcadlem.

„Stačí, když ho budete mírně popichovat, aby se vyjádřil,” dodala Janet. „Samozřejmě, jakoby bezděčně, s odporem a váhavě, aby ne pojal podezření. Přihrávejte mu několik dní a my se pokusíme zjistit, kde je. Připojte se na AOL. Stačí vytvořit místnost pro chat, zařadit se jako soudní patoložka. Zkuste to odtud, ano?”

„Co předpokládáš, že se bude dít?” Pomalu jsem ustupovala..

„Doufáme, že vás vyhledá, pomyslí si, že tou cestou konzultujete s lékaři, vědci. Tomu neodolá. Taková je Wesleyho teorie a já s ní souhlasím.”

„Ví, že jsem tady?”

Zeptala jsem se nekonkrétně, ale věděla, koho mám na mysll.

„Ano,” odpověděla. „Marino mě požádal, abych mu brnkla.”

„Co říkal?”

„Zajímal se, jak se vám daří.” Pokračovala vyhýbavě. „Zabývá se jedním starším případem v Georgii. Před časem tam ubodali dva lidi ve skladu alkoholu, nejspíš je za tím organizovaný zločin. Stalo se to u města Saint Simons Island na tom stejnojmenném ostrově.”

„Takže je na cestách.”

„Zřejmě.”

„Kde budeš ty?”

„U skupiny. Přesně řečeno v Baltimoru, v přístavu.”

„A Lucy?” zeptala jsem se tentokrát tak, aby nemohla odpovědět vyhýbavě. „Nepovíš mi, co se doopravdy děje, Janet?”

Nadechla jsem se filtrovaného vzduchu a dívala se přes sklo na někoho, o kom jsem věděla, že mi nezalže.

„Je všechno v pořádku?” přitlačila jsem.

„Přijela jsem sama ze dvou důvodů, paní doktorko,” řekla po chvíli. „Zaprvé jsme se s Lucy hrozně pohádaly ohledně toho, jestli máte komunikovat s Deadokem. Všichni zainteresovaní považovali za správné, abych s vámi o tom promluvila já.”

„To chápu a souhlasím.”

„Druhý důvod je rozhodně dost nepříjemný.” Zarazila se. „Jde o Carrie Grethenovou.”

Pouhá zmínka toho jména mnou zalomcovala a rozlítila mě. Lucy před lety vyvíjela počítačový systém CAIN a spolupracovala s Carrie. Pak někdo neoprávněně pronikl do prostor Útvaru technického výzkumu a vývoje a Carrie to zařídila tak, aby podezření padlo na mou neteř. Carrie se totiž předtím spolčila s psychopatem, který páchal strašlivé sadistické vraždy.

„Ta je přece ve vězení,” řekla jsem.

„Ano. Ale na jaře ji čeká soudní proces.”

„Vím o tom.” Nechápala jsem, kam míří.

„Jste korunní svědkyní. Bez vás se státní zástupce může jít klouzat. Aspoň co se týče procesu s porotou.”

„Ta představa mě vyvádí z míry, Janet,” řekla jsem. Prudká bolest hlavy se vrátila.

Zhluboka se nadechla. „Asi víte, že v jisté době Lucy a Carrie k sobě měly blízko.” Zaváhala. „Hodně blízko.”

„Pochopitelně,” přiznala jsem nevraživě. „Lucy ještě nebylo dvacet a Carrie ji svedla. Ano, ano, vím o tom všechno.”

„Percy Ring taky.”

Zděsila jsem se a vyvalila na ni oči.

„Ring prý včera navštívil státního zástupce Roba Schurmera, který se tím případem zabývá. A v přátelském rozhovoru ho upozornil, že ho čekají vážné potíže, protože neteř korunní svědkyně měla důvěrné pletky s obžalovanou.”

„Pane na nebi!” Nevěřila jsem vlastním uším. „Ten křivák!”

Vystudovala jsem taky práva. Věděla jsem, co to znamená. Soud předvolá Lucy a bude ji vyslýchat ohledně jejího důvěrného vztahu s jinou ženou. Dalo by se tomu zabránit jedině tím, že nebudu svědčit já, ale tím by Carrie unikla trestu za vraždu.

„To, co Lucy prožívala, nijak nesouviselo s Carrieinými zločiny,” řekla jsem, rozhněvaná na Ringa tak, že bych mu dokázala fyzicky ublížit.

Janet si přesunula sluchátko k druhému uchu, snažila se zachovat klid. Ale viděla jsem, že má strach.

„Nemusím vám vykládat, jak se to posuzuje,” soukala ze sebe. „Řeči se vedou a voda teče. Netoleruje se to, přes veškeré proklamace. Jsme s Lucy opatrné. Lidi nás možná podezřívají, ale ve skutečnosti o nás nic nevědí a my nemáme potřebu cokoli demonstrovat.”

„Taky by to byla hloupost.”

„Bojím se, že ji to zničí,” konstatovala věcně. „Ta publicita kolem toho, a hlavně si neumím představit, co se bude dít ve zvláštní zásahové jednotce, až se tam potom objeví. Mezi muži, pány tvorstva. Ring s ní chce zamést a s vámi asi taky. Možná i se mnou. Mojí kariéře by to zrovna neprospělo.”

Nemusela pokračovat. Pochopila jsem.

„Ví se, jak Schurmer na Ringova slova reagoval?”

„Zazmatkoval, zavolal Marinovi, prý že neví, co si počne, jestli se toho domákne obhajoba, bude nahraný. Nato Marino brnknul mně.”

„Marino se mi neozval.”

„Nechce vás teď rozčilovat,” řekla. „Navíc se obává, aby nešlápl vedle.”

„Chápu. Ví to Lucy?”

„Ano, ode mě.”

„Jak to přijala?”

„Prokopla přepážku v koupelně,” odvětila Janet. „Pak prohlásila, že když bude muset, bude u soudu vypovídat.”

Janet přitiskla na sklo rozevřenou dlaň a čekala, až udělám totéž. Nebýt překážky, naše ruce by se dotýkaly, do očí mi vhrkly slzy.

„Připadám si, jako bych spáchala zločin,” pronesla jsem a odkašlala si.

KAPITOLA 10

Sestra mi přinesla do pokoje notebook s příslušenstvím, beze slova mi ho předala a ihned odešla. Chvíli jsem se na něj dívala, jako by to bylo něco, co mi může ublížit. Seděla jsem na posteli a silně se potila, přitom mi byla zima.

Nevěděla jsem, jestli za to, že se cítím tak mizerně, mohou mikroby nebo šok z toho, co mi sdělila Janet. Lucy se chtěla stát agentkou FBI od dětství a už se na jednu z nejlepších vypracovala. Tohle není spravedlivé. Nic neprovedla, ve svých devatenácti letech prostě chybovala, protože narazila na zlého člověka. Zoufale jsem si přála dostat se odtud a vyhledat ji. Chtěla jsem domů. Chystala jsem se zazvonit na sestru, když vtom vstoupila nová sestra.

„Mohla bych dostat chirurgický komplet, hlavně kalhoty a halenu?” požádala jsem.

„Nechcete radši župan?”

„Kalhoty a halenu, prosím.”

„Je to trochu neobvyklé.” Zamračila se.

„Já vím.”

Zasunula jsem přípojku na internet do telefonní zásuvky a zapnula počítač.

„Jestli se rychle nevyřeší deficit veřejných financí, nebudeme tu mít nikoho na obsluhu autoklávů, sterilizaci oděvů a všeho ostatního.” Sestra brebentila a upravovala mi přikrývku na nohou. „Ráno prohlásil prezident ve zprávách, že je ohrožen rozvoz jídla starým lidem a invalidům, likvidace toxických odpadů, federální soudy přestanou soudit a ať prý zapomeneme na prohlídky Bílého domu s průvodcem. Můžu přinést oběd?”

„Děkuju,” řekla jsem, aniž sestra přerušila litanii nad špatnými novinkami.

„A to nemluvím o prostředcích na záchrannou službu, boj proti emisím, prevenci proti chřipkově epidemii a monitorování zdrojů pitné vody. Buďte ráda, že jste tady. Příští týden možná zavřeme krám.”

Nechtělo se mi myslet na problémy s rozpočtem, těm jsem věnovala spoustu času, handrkovala se s představiteli ministerstva a útočila na zákonodárce během zasedání Kongresu. Trápilo mě, že pokud federální krize dolehne na úroveň států, nikdy se nedokončí výstavba nové budovy pro můj úřad a současné skromné financování se drasticky přiškrtí. Za mrtvé nikdo nelobuje. Mí pacienti se politicky neorganizují a nevolí.

„Máte dvě možnosti.”

„Promiňte,” přeladila jsem na její vinu.

„Kuře nebo šunku.”

„Kuře.” Neměla jsem vůbec hlad. „A horký čaj.”

Odpojila svou vzduchovou hadici a dopřála mi klid. Položila jsem notebook na tác a přihlásila se k America Online. Ihned jsem otevřela schránku elektronické pošty. Byla plná, ale od Deadoka nic, co by skupina 19 už neznala. Z menu jsem zvolila ikonu chatu, vyjela si kontaktní seznam místností a zjišťovala, kolik lidí se nabízelo jako soudní patologové.

Nikdo, byla jsem jediná. Opřela jsem se o polštáře a civěla na prázdnou obrazovku s řadou ikon v horní části. Nenašel se žádný zájemce o chat, pomyslela jsem si, že se asi Deadoc dobře baví, pokud mě sleduje. Není snad zřejmé, že jsem to já, když jsem jediný zájemce? Že čekám právě já? Než jsem stačila domyslet důsledky, naskočily na mé obrazovce první věty a já jsem zareagovala.

QUINCY: Zdravím vás. Čemu se dneska věnujeme?

SCARPETTOVÁ: Deficitu veřejných financí. Jaký to má na vás dopad?

QUINCY: Příšerný. A to pracuju přímo ve Washingtonu.

SCARPETTOVÁ: Jste soudní lékař?

QUINCY: Ano. Setkali jsme se na konferencích. Známe stejné lidi. Dneska tu nemáme nával, ostatně čím míň pacientů, tím líp.

Pochopila jsem, že Quincy je jedním z detektivů skupiny 19. Náš dýchánek trval, dokud mi nepřinesli oběd, pokračovali jsme pak ve stejném duchu ještě skoro hodinu. Probírali jsme s Quincym odborné problémy, radili se, jak je nejlépe vyřešit, snažili jsme se, aby to vypadalo jako běžná komunikace mezi soudními lékaři, konzultace mezi kolegy. Deadoc návnadu nespolkl.

Zdřímla jsem si a probudila se krátce po čtvrté hodině. Chvíli jsem nehybně ležela v pochybnostech, kde jsem, nicméně skličující skutečnost se rychle přihlásila. Otevřený notebook stále spočíval na tácu, pod nímž jsem se schoulila, posadila jsem se. Znovu jsem se přihlásila k AOL a zvolila chat. Tentokrát se ozval účastník pod zkratkou SOUDPAT a zajímal se o naši virginskou databázi, do níž ukládáme údaje o případech, snadno se z ní pak vypracovávají statistické přehledy.

Přesně v 17.05 se ozval přihlašovací signál a obrazovce náhle dominovalo upozornění na naléhavou zprávu. Nevěřícně jsem zírala, jak naskakuje text od Deadoka, slova, která nemůže vidět nikdo jiný.

DEADOC: myslíš si kdovíjak nejsi chytrá

SCARPETTOVÁ: Kdo jste?

DEADOC: víš kdo jsem jsem to co ty

SCARPETTOVÁ: Co jsem já?

DEADOC: smrt doktorka smrt jsi to co já

SCARPETTOVÁ: Nejsem to, co vy.

DEADOC: myslíš si kdovíjak nejsi chytrá

Náhle komunikace ustala, a když jsem se pokusila o zpětný přístup, ukázalo se, že se Deadoc odhlásil. Srdce mi tlouklo jako o závod, poslala jsem účastníkovi SOUDPAT zprávu, že mě zaneprázdnil naléhavý chat. Nedostala jsem žádnou odpověď, opět jsem osaměla.

„Hernajs,” ulevila jsem si polohlasně.

Zkoušela jsem navázat kontakt až do deseti hodin večer, ale neozval se nikdo vyjma Quincyho, který navrhl, abychom pokračovali v konzultaci nazítří dopoledne. Sdělil mi, že musel ostatní lékaře dočasně vysadit z práce. Přišla se na mne podívat nová sestra a chovala se mile. Politovala jsem ji, že tak dlouho slouží a trpělivě snáší nepohodlí modrého ochranného oděvu, který si musí obléci vždycky, když jde do mého pokoje.

„Kdy vás vystřídá kolegyně?” zeptala jsem se, když mi měřila teplotu.

„Jako by se stalo. Je nás málo, jedeme na doraz.”

Přikývla jsem, o důsledcích nucených dovolených v důsledku deficitu veřejných financí se dnes nevyslovila poprvé.

„V laboratoři je taky pár lidí,” pokračovala. „Až se zítra probudíte, můžete být v budově úplně sama.”

„Z toho mě určitě bude tlačit noční můra,” řekla jsem, zatímco mi nasazovala manžetu, aby mi změřila krevní tlak.

„Důležité je, že se cítíte dobře. Když jsem tady začala sloužit, představovala jsem si, čím vším se můžu nakazit. Jen mě trochu rozbolela hlava, píchlo tuhle támhle, panebože, tetelila jsem se strachy. Co jste vlastně za doktorku?”

Pověděla jsem jí to.

„Chtěla jsem se stát dětskou lékařkou. Jenže jsem se vdala.”

„Nebýt takových dobrých sester jako vy, těžko bychom si poradili.” Usmála jsem se na ni.

„Většina doktorů naši práci neumí ocenit. Jsou nevšímaví.”

„Najdou se takoví,” připustila jsem.

Snažila jsem se usnout, ale noc jsem probděla. Světlo výbojek na parkovišti za oknem se dralo žaluziemi do pokoje, ať jsem v posteli zaujala jakoukoli polohu, tělo se neuvolnilo. Špatně se mi dýchalo a srdce nezpomalilo svůj tlukot. V pět hodin ráno jsem se konečně posadila a rozsvítila. Za chvíli do pokoje vešla sestra.

„Je vám dobře?” Vypadala unaveně.

„Nemůžu spát.”

„Přejete si něco?”

Zapnula jsem počítač a zavrtěla hlavou. Přihlásila jsem se k AOL a vrátila se k chatu, nikdo však o mne nejevil zájem. Klikla jsem na dosažitelnou nabídku, abych zjistila, jestli Deadoc je online a pokud ano, odkud se spřáhl. Nebylo po něm vidu ani slechu, tak jsem začala namátkou probírat místnostmi účastníků.

Každý si tu opravdu mohl přijít na své, flirt nabízeli svobodní, manželé, gayové, lesbičky, Indiáni, Afroameričané, zvrhlíci. Hledali se lidé, kteří si potrpěli na ponižování, sadomasochismus, skupinový sex, incest, sodomii, zájemcům o výměnu pornografického „umění” se otevíraly nepřeberné možnosti. FBI s tím nemůže nic dělat. Všechno je legální.

Padla na mne deprese, seděla jsem opřena o polštáře a zničehonic mě zmohla dřímota. Když jsem o hodinu později otevřela oči, vnucovala se mi místnost UMĚNÍ MILOVAT. Na obrazovce mě očekávalo tiché poselství. Deadoc mě našel.

DEADOC: obraz vydá za tisíc slov

Spěšně jsem zkontrolovala, jestli je stále přihlášený, a zjistila jsem, že na mne klidně čeká v počítačovém vesmíru. Vyťukala jsem odpověď.

SCARPETTOVÁ: S čím obchodujete?

Neodpověděl hned. Upírala jsem oči na obrazovku tři nebo čtyři minuty. Pak o sobě dal vědět.

DEADOC: se zrádci neobchoduji dávám zdarma co myslíš že se stane s takovými lidmi

SCARPETTOVÁ: Nepovíte mi to?

Nereagoval, sledovala jsem, jak opustil místnost, ale za chvilku se vrátil. Zahladil stopu. Přesně věděl, co právě provádíme.

DEADOC: myslím že to víš

SCARPETTOVÁ: Nevím.

DEADOC: víš

SCARPETTOVÁ: Poslal jste mi fotografie, prohlédla jsem si je. Nejsou moc zřetelné. Co tím sledujete?

Neodpověděl. Neprojevila jsem moc pohotovosti a vynalézavosti. Komunikovala jsem s ním, ale nedokázala ho zaujmout. Udržet ho. Deprimovalo mě to a odzbrojovalo, když vtom se na obrazovce objevila naléhavá zpráva, tentokrát od skupiny 19.

QUINCY: A. S. T. K., Scarpettová. Potřebuji s vámi probrat ten případ. Odmítám sebezničení.

Tentokrát se za Quincyho schovala Lucy. A. S. T. K. byla zkratka Anděl Strážný Teta Kay, její kód určený mně. Bděla nade mnou a já jsem od jejího dětství bděla nad ní, nechtěla, abych si spálila křídla. Vyťukala jsem zprávu.

SCARPETTOVÁ: Souhlasím. Ten případ je zapeklitý. Jak chcete postupovat?

QUINCY: Nebojím se předstoupit před soud.Více později.

Usmála jsem se, ukončila spojení a opřela se o polštáře. Už jsem si nepřipadala tak osamělá a vyšinutá.

„Dobré ráno.” Původní sestra vstoupila.

„Nápodobně.” Klesla jsem na duchu.

„Změřím si vás. Jak se dneska cítíme?”

„Cítíme se dobře.”

„K snídani máte na vybranou vejce nebo vločky.”

„Prosím ovoce,” řekla jsem.

„Není v nabídce. Ale snad se mi podaří sehnat banán.” Strčila mi do úst teploměr, paži převázala manžetou. A nezavřela pusu.

„Venku je zima, asi bude sněžit. Údajně jsou dva stupně nad nulou. A přitom mi zamrzlo čelní sklo, věřila byste tomu? Letos jsou větší žaludy. To vždycky znamená krutou zimu. Pořád vám něco málo chybí do normální teploty. Co vám může být?”

„Proč mi tu nenechali telefon?” zajímala jsem se.

„Přeptám se.” Sňala manžetu. „Tlak máte taky nízký.”

„Požádejte laskavě plukovníka Fujitsuba, aby mě dopoledne navštívil.”

Ustoupila a zkoumavě se na mne zadívala. „Budete si na mě stěžovat?”

„Proboha ne,” ujistila jsem ji. „Potřebuju, aby mě odtud propustil.”

„Teda, nerada vás zarmucuju a nic mi do toho není. Ale dost lidí tu vegetuje i čtrnáct dní.”

To bych se zbláznila, pomyslela jsem si.

Plukovník se dopoledne neukázal, poobědvala jsem pečená kuřecí prsíčka s mrkví a rýží. Má nervozita stoupala, moc jsem toho nesnědla. V pozadí světélkoval televizor, stáhla jsem zvuk. Sestra se objevila ke druhé hodině a oznámila mi, že mám další návštěvu. Nasadila jsem si tedy masku s filtrem a vykročila s ní chodbami na klinlku.

Tentokrát mě uvedla do kabiny A, za sklem čekal Wesley. Když se naše oči setkaly, usmál se, oba jsme zvedli telefony. Úlevou a překvapením jsem se zpočátku zakoktala.

„Doufám, žes mě přijel zachránit,” řekla jsem.

„Na lékaře netlačím. To jsi mě naučila ty.”

„Myslela jsem, že jsi v Georgii.”

„Byl jsem. Rozhlížel jsem se tam po skladu alkoholu, kde ubodali dva lidi, a taky po okolí. Teď jsem tady.”

„Jak to vypadá?”

„Jak?” Povytáhl obočí. „Stojí za tím organizovaný zločin.” „Nemyslím ten případ v Georgii.”

„Vždycky mi pověz, co máš na mysli. Čím dál hůř čtu myšlenky. Když dovolíš, dneska ti to obzvlášť sluší.” Pokývl k mě masce.

„Zblázním se, jestli se odtud rychle nedostanu. Musím se domluvit s CDC.”

„Lucy mě informovala, že komunikuješ s Deadokem.” V očích mu pohasla hravá jiskra.

„Nijak moc a štěstí mi nepřeje,” odpověděla jsem rozčileně.

Komunikovat s tímto vrahem bylo přesně to, co Wesley chtěl, situace mě doháněla k zuřivosti. Zvolila jsem si za životní poslání takovým jako Deadoc nepřiznávat práva slušných lidí.

„Nevzdávej to,” vybídl mě Wesley.

„Dělá narážky na medicínské záležitosti, choroboplodné zárodky a infekční nemoci. Nezdá se ti to alarmující vzhledem k tomu, co se děje?”

„Zjevně sleduje publicitu kolem případu.” Poukázal na totéž co Janet.

„Ale co když je to složitější? Rozčtvrcená oběť podle všeho trpěla stejnou chorobou jako ta naše žena na ostrově Tangier.”

„Zatím se ti to nepodařilo dokázat.”

„Poslyš, nezavřeli mě tady na základě domněnek a unáhlených závěrů.” Všechno ve mně vřelo. „Prokážu co nejdřív, co je to za chorobu, ale do té doby bychom se měli řídit zdravým rozumem.”

„Asi mám delší vedení.” Nespustil ze mne oči.

„Podle mého názoru jsme patrně narazili na biologickou zbraň. Na teroristu, který místo trhaviny používá virus.”

„Proboha, to snad ne.”

„Neříkej mi, že tě to taky nenapadlo. Sotva považuješ za náhodu, že rozčtvrcená oběť trpěla zhoubnou chorobou, to mi nevykládej.”

Pátrala jsem v jeho obličeji a uvědomila jsem si, že ho bolí hlava. Jako vždy v podobných případech mu na čele naběhla tatáž žilka podobná namodralému provázku.

„Opravdu se cítíš dobře?” zeptal se.

„Ano. Víc starostí mi děláš ty.”

„Co ta choroba? Nakolik přetrvává riziko, že onemocníš?”

Byl nervózní jako vždycky, když si myslel, že mi hrozí nebezpečí.

„Přeočkovali mě.”

„Očkovali tě proti pravým neštovicím,” řekl.

„Co když je to něco jiného?”

„Pak se s problémy roztrhl pytel. Navštívila mě Janet.”

„Já vím. To mě mrzí. Nejmíň ze všeho teď potřebuješ takové…”

„Ne, Bentone,” přerušila jsem ho. „Musím o všem vědět. Taková zpráva nepřijde nikdy ve vhodnou dobu. Co myslíš, že se bude dít?”

Zdráhal se odpovědět.

„Taky si myslíš, že ji to zničí.” Zlomil se mi hlas.

„Pochybuju, že jí dají výpověď. Tohle se obvykle řeší zastavením postupu, nasazením na všivé úkoly, převelením do úřadovny v terénu bůhvíkde. Lucy a Janet skončí každá na druhém konci země. Jedna nebo obě s tím praští.”

„Považuješ to snad za lepší, než kdyby ji vyhodili?” vyhrkla jsem v bolestném rozhořčení.

„Musíme brát věci, tak jak jsou, Kay.” Zadíval se na mne. „Omezím spolupráci s Ringem.”

„Vzhledem ke mně buď opatrný.”

„To se rozumí.”

Fujitsubo mě navštívil na pokoji až druhý den ráno, usmíval se, roztáhl žaluzie, prudké slunce vtrhlo dovnitř a bodalo mě do očí.

„Dobré ráno, zatím se zdá být opravdu dobré,” řekl. „Nic nenasvědčuje tornu, že jste nemocná, Kay, to jsem moc rád.”

„Takže můžu odejít,” řekla jsem, připravena okamžitě vyskočit z postele.

„Nespěchejte.” Prohlížel si mou kartu. „Chápu, jak je to pro vás těžké, ale nemůžu vás s klidným svědomím propustit tak brzy. Vydržte ještě, a jestli si povedete stejně dobře, pozítří budete volná.”

Když odešel, málem jsem se rozplakala, v karanténě nevydržím už ani hodinu, táhlo mi hlavou. V mizerném rozpoložení jsem se pod přikrývkou posadila a mžourala do nového dne. Nebe bylo blankytné, chomáčky mráčků se táhly pod měsícem blednoucím ve slunečném ránu. Stromy za oknem byly holé a mírný vítr pohupoval větvemi. Pomyslela jsem na svůj dům v Richmondu, na rostliny, které je třeba zasadit, a na práci hromadící se na psacím stole. Zatoužila jsem po procházce na čerstvém vzduchu, uvařila bych si brokolici a krupicovou polévku. Dostala jsem chuť na špagety ricotta nebo frittata, na víno, chtěla jsem poslouchat svou oblíbenou hudbu.

Půl dne jsem se nezmohla na nic jiného, než že jsem se litovala, civěla na televizi a podřimovala. Potom přišla sestra číslo dvě, nastoupila právě do služby, přinesla mi telefon a oznámila, že mám hovor. Počkala jsem, až přístroj zapojí, a popadla jsem sluchátko, jako bych čekala nejúžasnější zprávu v životě.

„To jsem já,” ohlásila se Lucy.

„Díkybohu.” Dojalo mě, že ji zase slyším.

„Zdraví tě babička. Šíří se fáma, že jsi získala cenu pro nejhorší pacientku roku.”

„Fáma nelže. V úřadu se mi vrší práce. Kéž bych ji měla tady.”

„Potřebuješ si odpočinout,” řekla. „Posílit si imunitu.” Ihned jsem si vzpomněla na Winga a jeho trápení.

„Jak to, že nemáš zapnutý notebook?” Dostala se k jádru věci.

Mlčela jsem.

„On nechce komunikovat s námi, teto Kay. Bude komunikovat jen s tebou.”

„Tak ať se někdo z vás vydává za mě,” řekla jsem.

„Vyloučeno. Kdyby se mu něco nezdálo, navždycky ho ztratíme. Ten člověk je opatrný a chytrý.”

Považovala jsem své mlčení za výmluvné, Lucy zareagovala rychle.

„Co tě to napadlo?” pravila dotčeně. „Mám předstírat, že jsem soudní patoložka s právnickým vzděláním, která už pracovala nejmíň na jednom jeho případu? To snad ne.”

„Nechci se s ním kontaktovat, Lucy,” trvala jsem na svém. „Lidi jako on usilují právě o to, touží po pozornosti. Když budu ochotně hrát jeho hru, jen ho povzbudím. Na to jsi nepomyslela?”

„Ano. Ale uvaž tohle. Ať rozčtvrtil jednoho nebo dvacet lidí, bude ve zločinech pokračovat. Takoví se nezastaví. A my nevíme, vůbec netušíme, kde ho hledat.”

„Já to neodmítám proto, že bych se bála o sebe,” vysvětlovala jsem.

„Tomu bych se nedivila.”

„Jen zkrátka nechci udělat nic, co by zhoršilo situaci,” zopakovala jsem jinými slovy.

Takové riziko pochopitelně existovalo vždycky, když vyšetřování probíhalo agresivně a záludně. Jednání pachatele nelze nikdy beze zbytku odhadnout. Možná to byl jen pocit, záchvěv intuice, niterné hnutí. Tušila jsem zároveň, že tento vrah je jiný a motivuje ho něco, co přesahuje meze našeho chápání. Obávala jsem se, že ví přesně, co děláme, a působí mu to potěšení.

„Teď povídej o sobě,” vyzvala jsem ji. „Byla tu Janet.”

„Nemíním zabřednout do starých kolejí.” Mluvil z ní chladný hněv. „Představuju si život jinak.”

„Budu stát při tobě, Lucy, jistě se rozhodneš správně.”

„Jedno vím určitě. A všichni si na to můžou vsadit. Ať to stojí, co stojí, udělám všechno pro to, aby Carrie hnila ve vězení.”

Do mého pokoje se vrátila sestra, aby mi zase sebrala telefon.

„Tomu nerozumím,” postěžovala jsem si, když jsem zavěsila. „Mám telefonní kartu, jestli vám působí starost tohle.”

Usmála se. „Plním plukovníkův příkaz. Přeje si, abyste odpočívala, a ví, že byste jeho přání nerespektovala, kdybyste mohla celý den telefonovat.”

„Vždyť odpočívám,” řekla jsem, ale to už byla pryč.

Uvažovala jsem, proč mi tedy ponechal notebook, a pojala jsem podezření, že s ním Lucy nebo někdo jiný promluvil. Když jsem se přihlásila k AOL, připadala jsem si jako strůjce spiknutí. Sotva jsem zaentrovala na místnost Soudní patoložka, ohlásil se Deadoc, tentokrát ne naléhavou zprávou, ale jako partner, který se vydává všanc každému, kdo o to stojí.

DEADOC: kde jsi byla

SCARPETTOVÁ: Kdo jste?

DEADOC už jsem ti to řekl

SCARPETTOVÁ: Nejste to, co já.

DEADOC: dal jim moc nad nečistými duchy aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc každý patofyziologický projev virů jako hiv vedeme darwinovský boj proti nim zlem jsou bud’ oni nebo my

SCARPETTOVÁ: Vysvětlete mi, co tím myslíte.

DEADOC: je jich dvanáct

Ale neměl v úmyslu mi nic vysvětlovat, aspoň ne teď.

Systém mě upozornil, že se odpojil. Ještě chvíli jsem čekala, jestli se nevrátí, a přemýšlela, čeho je dvanáct. Stiskla jsem tlačítko na čele pelesti, abych přivolala sestru, pomalu jsem se kvůli tornu cítila provinile. Nevěděla jsem, kde pobývá nebo jestli se kvůli každému vstupu do mého pokoje obléká do modrého ochranného oděvu a po odchodu ho zase odkládá. Sloužit tady a pacientovi v mém rozpoložení rozhodně nebylo příjemné.

„Poslyšte, někde by tu měla být k dispozici bible,” řekla jsem, když vstoupila.

Zarazila se, jako by nikdy nic takového neslyšela. „Mno, to teda fakt nevím!”

„Podívala byste se?”

„Vážně je vám dobře?” Podezřívavě si mě prohlížela.

„Výborně.”

„Mají tu knihovnu. Možná tam se nějaká najde. Promiňte. Nejsem totiž věřící.” S posledním slovem vyšla z pokoje.

Vrátila se asi za půl hodiny s biblí vázanou v černé kůži, vydanou Cambridgeskou univerzitou v edici Red Letter, kterou si prý vypůjčila v čísi kanceláři. Otevřela jsem ji a na jedné z prvních stran se skvělo kaligraficky vyvedené jméno a datum, podle něhož ji současný vlastník dostal darem před skoro deseti lety. Pomalu jsem v bibli listovala a uvědomila si, že jsem nebyla měsíce na mši. Záviděla jsem lidem, kteří věří tak pevně, že se obracejí k bibli i v práci.

„Vážně je vám dobře?” zapochybovala sestra a přešlapovala u dveří.

„Ani nevím, jak se jmenujete.”

„Sally.”

„Moc dobře se o mě staráte, vážím si toho. Pracovat na Den díkůvzdání není nic záviděníhodného.”

Zjevně jsem jí polichotila a povzbudila ji k řeči. „Nemám ve zvyku strkat nos do cizích věcí, ale nemůžu si pomoct, slyším, o čem se lidi baví. Třeba o tom ostrově ve Virginii, odkud přivezli váš případ. Opravdu se tam všichni živí lovem krabů?”

„V podstatě ano.”

„Modrých krabů?”

„A perleťových.”

„A s tím si nikdo nedělá starosti?”

Věděla jsem, kam míří, ano, dělalo mi to starosti. A z velmi osobních důvodů jsem si dělala starosti také o Wesleyho.

„Prodávají úlovky do celé země, ne?” pokračovala. Přikývla jsem.

„Co když to, čím trpěla ta žena, se přenáší vodou a potravinami?” V očích za hledím se jí jiskřilo. „Neviděla jsem její tělo, ale leccos jsem zaslechla. Zní to dost hrůzně.”

„Ano, doufejme, že na všechny otázky brzy najdeme odpověď.”

„Mimochodem, k obědu je krocan. Ale moc si od toho neslibujte.”

Odpojila si vzduchovou hadici a už nepromluvila. Otevřela dveře, zamávala mi a vyšla ven. Chvíli jsem hledala v rejstříku a listovala, až jsem našla pasáž, kterou citoval Deadoc. Celý první verš z kapitoly 10 Evangelia podle Matouše zněl takto: Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.

Následující verše obsahují jména apoštolů a Ježíš žádá, aby vyhledali ztracené ovce a kázali jim, že se přiblížilo království nebeské. Přikazuje apoštolům, aby uzdravovali nemocné, mrtvé probouzeli k životu, očišťovali malomocné, vymítali démony. Četla jsem a uvažovala, jestli se vrah, který se nazývá Deadoc, zprávou přiznává ke své víře, jestli číslovkou dvanáct míní učedníky Kristovy nebo prostě rozehrává svou hru.

Vstala jsem, přecházela pokojem, vyhlížela oknem, světla venku ubývalo. Teď se stmívalo brzy, pozorovala jsem lidi, jak míří ke svým autům. Stalo se to tu mým zvykem. Od úst se jim kouřilo, parkoviště bylo vzhledem k nucené dovolené téměř prázdné. Dvě ženy debatovaly, jedna přidržovala otevřené dveře hondy, krčily rameny a živě gestikulovaly, možná řešily velké životní problémy. Sledovala jsem je za žaluziemi, dokud neodjely.

Pokusila jsem se brzy usnout, abych unikla starostem. Jenže na to jsem byla moc čilá, převracela jsem se a málem každou hodinu jsem si upravovala postel. Před očima, pod zavřenými víčky, mi plynuly obrazy jako starý film, nesestříhaný a s nelogicky řazenými záběry. Viděla jsem, jak dvě ženy rozmlouvají u poštovní schránky. Jedna měla na tváři mateřské znaménko, a když si zastínila rukou oči, rozšířila se z něj po celém obličeji vyrážka. Palmy se zmítaly v hurikánu, burácivě se hnal od moře, rval z nich listy, které vířily vzduchem. Obnažený trup spočíval na zkrvaveném stole, obložený uřezanými údy.

Celá zpocená jsem se posadila a vyčkávala, až sebou přestane škubat svalstvo v celém těle. Jako bych dostávala elektrické šoky a hrozil mi infarkt nebo mrtvice. Zhluboka, pomalu jsem dýchala, vytěsnila jsem z hlavy jakoukoli myšlenku. Nehýbala jsem se. Jakmile vidění ustoupilo, zazvonila jsem na sestru.

Výraz mé tváře ji odradil od dohadování ohledně telefonu. Ihned přístroj přinesla a jen odešla, zavolala jsem Marinovi.

„Pořád tě vězní?” ozvalo se ve sluchátku, když jsem se ohlásila.

„Myslím, že zabil svého pokusného králíka,” řekla jsem. „Uf. Co kdybys to vzala od podlahy?”

„Přece Deadoc. Ta žena, kterou zastřelil a rozčtvrtil, mohla být jeho pokusným králíkem. Třeba i proto, že ji dobře znal a stýkal se s ní.”

„Přiznávám, Kay, že nemám páru, o čem mluvíš.” Z jeho tónu jsem vyrozumněla, že pochybuje o mém duševním zdraví.

„Pak je i logické, že nesnesl pohled na ni. A jeho modus operandi z toho logicky vyplývá.”

„Tak teď jsem fakt mimo mísu.”

„Když si někdo usmyslí, že zavraždí lidi virem, musí nejdřív zvolit správný způsob,” vysvětlovala jsem. „Jak přenést nákazu. Jestli potravou, pitím, prachem a podobně. Pravé neštovice se šíří kapénkově vzduchem, vdechnutím nebo zanesením do drobné ranky. Stačí třeba infikovat oblečení.”

„Vysvětli mi tohle. Kde pachatel sehnal smrtící virus pro začátek?” zeptal se. „Něco takového se přece nedá objednat v zásilkovém obchodě.”

„Těžko říct. Pokud vím, virus pravých neštovic uchovávají na dvou místech na světě. U nás v CDC a v laboratoři v Moskvě.”

„Takže za vším stojí jako obvykle Rusáci,” rýpl si Marino.

„Uvaž následující scénář,” řekla jsem. „Vrah možná chová zášť k lidstvu nebo propadl sebeklamu, že ho Bůh povolal, aby navrátil naší planetě jednu z nejhorších známých nemocí. Proto si potřebuje ověřit, jak by se lidstvo dalo nenápadně nakazit, a ujistit se, že to spolehlivě funguje.”

„Tudíž potřebuje pokusného králíka,” doplnil Marino.

„Ano. A dejme tomu, že má sousedku, příbuznou, někoho postaršího, kdo na tom není zdravotně moc valně. Třeba o ni dokonce pečuje. Otestovat virus na takové osobě se přímo nabízí. A když se dostaví úspěch, zařídí, aby to vypadalo, že zemřela na něco jiného. Nesmí vyjít najevo, že zemřela na pravé neštovice. Zvlášť když ho s tou osobou pojilo úzké pouto. Mohli bychom na něj kápnout. Takže ji střelí do hlavy a rozčtvrtí, abychom si mysleli, že je to dílo mnohonásobného vraha.”

„Jak to potom souvisí s tou paní na Tangieru?”

„Deadoc ji nakazil,” řekla jsem.

„Jak? Něco jí poslal? Poštou? Zamořil vzduch? Škrábl ji ve spaní?”

„To zatím nevím.”

„Myslíš, že Deadoc žije na Tangieru?” zeptal se Marino.

„Ne. Podle mě si ostrov vybral proto, že je to optimální místo pro odstartování epidemie. Malé, místně omezené. Pro ostrov se dá snadno vyhlásit karanténa, pokud vrah nemá v úmyslu vyhladit celou společnost jediným úderem. Umožní mu rozebírat nás po částech, rozřezávat kousek po kousku.”

„Ano. Jako tu starou dámu, jestli máš pravdu.”

„Něčeho se dožaduje,” řekla jsem. „Tangierem chce na sebe upozornit.”

„Nenaštvi se, Kay, ale doufám, že jsi totálně vedle jak ta jedle.”

„Ráno letím do Atlanty. Co kdyby ses zeptal Vandera, jestli nepokročil s tím otiskem palce?”

„Zatím ani ťuk. Zdá se, že v registru nemáme žádné otisky prstů oběti. Kdyby se něco objevilo, ohlásím se ti na pager.”

„Hernajs,” ulevila jsem si, ten mi sestra taky odebrala.

Zbytek dne ubíhal nekonečně pomalu a Fujitsubo se přišel se mnou rozloučit až po večeři. Ačkoli mé propuštění mělo znamenat, že nejsem nakažená ani nemůžu nikoho nakazit, měl na sobě modrý oděv a připojil se na vzduchovou hadici.

„Měl bych si vás tu nechat déle,” spustil na mne rovnou a srdce se mi zachvělo strachem. „Inkubační doba činí dvanáct až třináct dní. Ale někdy až jedenadvacet dní. Jinými slovy, nikde není psáno, že ještě neonemocníte.”

„Rozumím,” řekla jsem a honem se napila vody.

„Revakcinace může pomoct a nemusí, záleží na stadiu, v jakém jste byla, když jsem vás očkoval.”

Přikývla jsem. „Tolik bych odtud nepospíchala, kdybyste se té věci ujal sám a neodkázal mě na CDC.”

„To nejde, Kay.” Jeho slova tlumila maska. „Dobře víte, že vůbec nezáleží na tom, jak bych nakrásně chtěl postupovat. Nemůžu nepostoupit CDC to, co nespadá do mojí pravomoci. Jednal jsem s nimi. Dělá jim vážné starosti, že vypukne epidemie, začnou s testy, jakmile přijedete se vzorky.”

„Obávám se, že to souvisí s terorismem.” Nemínila jsem se vzdát.

„Dokud se to neprokáže a já doufám, že ne nemůžeme tu pro vás udělat nic víc.” Zjevně toho upřímně litoval. „Jeďte do Atlanty, uvidíte, co zjistí. Centrála taky pracuje s minimem lidí. Nemohlo to přijít v horší dobu.”

„Třeba je v tom záměr. Vžijte se do kůže pachatele, kdybyste připravoval masovou vraždu virovou nákazou, byla by pro to příhodnější situace, než když hlavní federální zdravotnické instituce fungují v nouzovém režimu? Vysazení z práce ještě nějakou dobu potrvá, nezdá se, že brzy skončí.”

Mlčel.

„Společně jsme pitvali, Johne,” naléhala jsem. „Viděl jste někdy takovou chorobu?”

„Znám ji jen z literatury,” zachmuřeně přiznal.

„Jak se můžou tak náhle znovu objevit případy pravých neštovic?”

„Pokud to jsou pravé neštovice.”

„Ať je to, co chce, je to prudce nakažlivé a smrtelné,” argumenttovala jsem.

Ale opravdu nemohl podniknout víc a já jsem zbytek noci strávila připojená k AOL. Každou hodinu jsem kontrolovala emailovou schránku. Deadoc se ohlásil až o šesté hodině ranní. Když se jeho jméno objevilo na obrazovce, srdce mi poskočilo. Nadledvinky pumpovaly do krve adrenalin jako vždycky, když se mi ohlásil. Záleželo na mně, jestli ho zaskočím a zdržím dostatečně dlouho, abychom se mu přiblížili.

DEADOC: v neděli jsem šel do kostela ty určitě ne

SCARPETTOVÁ: Jaké bylo kázaní?

DEADOC: nuda

SCARPETTOVÁ: Vy nejste katolík.

DEADOC: měj se na pozoru

SCARPETTOVÁ: Evangelium podle Matouše, kapitola 10. Co tím myslíte?

DEADOC: omlouvám ho tím

SCARPETTOVÁ: Koho? A co provedl?

DEADOC: můžeš pít kalich který já piji

Než jsem stačila odpovědět, byl pryč a já jsem opět zalistovala biblí. Tentokrát citoval z Evangelia podle Marka a opět Ježíšova slova, což naznačovalo, že Deadoc není Žid. Není ani katolík, což zase vyplývalo z jeho vyjádření o bohoslužbě. I když se nevyznám v teologii, vím, že pití z kalichu při bohoslužbě se vztahuje ke Kristově oběti ukřižováním. Byl Deadoc ukřižován a mě čeká totéž?

Trávila jsem v izolaci poslední hodiny a sestra Sally si počínala liberálněji s telefonem i pagerem. Lucy se na mou výzvu ozvala okamžitě.

„Komunikovala jsem s ním,” oznámila jsem. „Zaregistrovali jste to?”

„Ovšem. Škoda že nevydržel déle,” řekla neteř. „Spojení se uskutečnilo přes spoustu ústředen a uzlů, museli jsem se propracovávat k různým operátorům, postupovat po stopě krok za krokem. Váš poslední kontakt zprostředkoval nakonec Dallas.”

„Žertuješ,” vydechla jsem užasle.

„Tam ale nikdo neseděl, způsobilo to mnohonásobné přesměrování spojení. Nedostali jsme se dál, protože se odpojil. Snaž se dál. Vypadá to, že ten chlapík je ztělesnění zbožnosti.”

KAPITOLA 11

Odjížděla jsem taxíkem dopoledne, kdy slunce vykukovalo z mraků už vysoko na obloze. Neměla jsem nic než oblečení na sobě, podrobené sterilizaci nebo účinkům plynu. Pospíchala jsem a dávala pozor na velkou kartonovou krabici s nálepkami PODLÉHÁ RYCHLÉ ZKÁZE, SPĚCHÁ!, NEKLOPIT! a dalšími varováními vyvedenými velkými modrými písmeny.

Jako tangram se můj balík skládal z krabic uložených v krabicích, v poslední spočíval biokontejner. Obsahoval biozkumavky se vzorky jater, sleziny a míšního moku obložené suchým ledem, chráněné bublinkovitou fólií a buničitou a vlnitou lepenkou. Biokontejner polepili výstižnějšími nápisy INFEKČNĺ LÁTKA a POZOR, NEBEZPEČÍ! určené tomu, kdo by pronikl pod vnější vrstvy obalu. Samozřejmě jsem krabici nespustila z očí. Pokud někdo paní Pruittovou zavraždil, vysoce rizikový biomateriál mohl být důkazem. Na mezinárodním letišti BaltimoreWashington jsem z telefonního automatu zavolala Rose.

„V USAMRIID mají moji lékařskou brašnu a mikroskop.” Nemarnila jsem čas. „Dělejte, co můžete, aby je odeslali tak, aby věci byly zítra u nás. Letím do CDC.”

„Pokoušela jsem se vás dostihnout pagerem,” řekla.

„Možná nám ho taky vrátí.” Horečně jsem přemýšlela, co mi ještě chybí. „A snad i mobilní telefon.”

„Přišla vám zajímavá expertiza. A to ohledně chlupů, co jste sesbírala z trupu. Je to králičí a opičí srst.”

„No to mě podržte.” Na víc jsem se nezmohla.

„Nerada vás znervózňuju. Ale média se vrtají v případu Carrie Grethenové. Zřejmě se někde něco proláklo.”

„Zatraceně!” zaklela jsem a pomyslela na Ringa.

„Co mám podniknout?” zeptala se.

„Zkuste brnknout Bentonovi. Jinak momentálně nevím. Nějak mě všechno sebralo.”

„Poznám to i po hlase.”

Mrkla jsem na hodinky. „Musím zabojovat o místo v letadle, Rose. Chtěli rentgenovat můj balík a umím si představit, jak budou vyvádět, až se s ním pohrne na palubu.”

Očekávání se naplnilo. Když jsem vešla do kabiny, palubní průvodčí na mne pohlédla a usmála se.

„Dovolte.” Natáhla ruce. „Uložím vám balíček k zavazadlům.”

„Musím ho mít u sebe,” řekla jsem.

„Do horního úložného prostoru ani pod sedadlo se nevejde, madam.” Úsměv jí tuhl na tváři, fronta za mnou se prodlužovala.

„Nemůžeme si o tom promluvit stranou?” Ustoupily jsme do kuchyňky.

Stála těsně vedle mne a bránila mi v pohybu. „Letadlo je plně obsazeno, madam. Nemáme prostě volné další sedadlo.”

„Podívejte se, prosím.” Předložila jsem jí dokumenty.

Přelétla očima červeně orámovanou Průvodku nebezpečného nákladu ale její pohled se zastavil u kolonky, která hlásala, že přepravuji „infekční látky ohrožující lidské zdraví”. Nervózně se rozhlédla po kuchyňce a zatlačila mě k toaletám.

„Podle předpisu smí s nebezpečnými látkami tohoto druhu manipulovat pouze zvlášť poučená osoba,” vysvětlovala jsem věcně. „Proto musím mít balík u sebe.”

„Co je uvnitř?” zašeptala, oči jí lezly z důlků.

„Vzorky z pitvy.”

„Marjápanno!” ihned sáhla po zasedacím pořádku. Krátce nato mě odvedla k neobsazené řadě v první třídě u zádi.

„Položte si to na sedadlo vedle sebe. Neunikne z toho nic?” zeptala se s obavou v očích.

„Budu to střežit jako oko v hlavě,” slíbila jsem.

„Tady by měla zůstat volná místa, pokud se nějaký prominent nepřihrne na poslední chvíli. Ale nebojte se. Já už si poradím.”

Nikdo se nepřiblížil ke mně ani k balíku. Během poklidného letu do Atlanty jsem popíjela kávu a připadala si bez pageru a telefonu jako nahá, nicméně jsem se tetelila radostí, že jsem volná. Na letišti v Atlantě jsem postála na pohyblivém chodníku, vystřídala několik eskalátorů, urazila jsem kilometry, načež jsem vyšla z haly a nastoupila do taxíku.

Jeli jsme na sever po dálnici číslo 85 a odbočili na Druid Hills Road, brzy jsme míjeli půjčovny aut a zastavárny, pak jsme projížděli po silničkách rozlehlou džunglí škumpy a popínavého kuzu. Hygienickoepidemiologická centrála se nalézala mezi nadzemními parkovacími garážemi a parkovišti Emorské univerzity. Pětipatrová budova centrály se světlehnědou fasádou a šedivými římsami stála naproti sídlu Americké společnosti pro výzkum rakoviny. Ohlásila jsem se na recepci hlídané bezpečnostní službou a průmyslovou televizí.

„Vezu tohle do biolaboratoří doktora Breta Martina, čeká na mě v atriu,” vysvětlila jsem.

„Někdo vás musí doprovodit, madam,” řekl jeden ze strážců.

„Dobře,” souhlasila jsem, zatímco on někam telefonoval. „Vždycky tu zabloudím.”

Vedl mě do nově vybaveného a přísně střeženého zadního traktu budovy. Všude byly kamery a neprůstřelné sklo, chodby měly roštovou podlahu jako můstky v lodní strojovně. Prošli jsme kolem bakteriologického oddělení, virologických laboratoří pro výzkum chřipky a křídlem postaveným z červených cihel a betonu, sekcí, kde se vědci zabývali vzteklinou a AIDS.

„Je to tu velkolepé,” poznamenala jsem, nenavštívila jsem centrálu několik let.

„Ano, ovšem. Bezpečnost je zajištěna dokonale. Kamery a detektory pohybu hlídají všechny vchody a východy. Odpad se spaluje, vyváří, vzduch se filtruje, tím se zabíjí všechno. Samozřejmě kromě vědců.” Můj průvodce se rozesmál a odemkl kartou další dveře. „Co špatného nám přinášíte?”

„Právě to tady musím zjistit,” odvětila jsem, když jsme vstoupili do atria.

Biokomplex 4 vypadal jako obrovitý aerodynamický poklop se silnými železobetonovými stěnami. Byla to vlastně budova v budově se zatemněnými okny. Laboratoře oddělovaly silné skleněné stěny, v současném období dočasného vysazeni z práce se tu pohybovali jen ti vědci, kterým to nedalo.

„Vláda tady s námi pěkně cvičí,” řekl strážný a zavrtěl hlavou. „Co si myslí? Že nemoci jako Ebola počkají, než se dá rozpočet do pořádku?” Stále vrtěl hlavou.

Vedl mě zatemněnými prostorami s kontejnery, laboratořemi, v nichž nikdo nebyl, chodbou kolem prázdných králičích kotců a prostorami s klecemi na vyšší primáty. Opice mě pozorovaly za mřížemi a sklem, oči tak člověčí, že mě to znervózňovalo. Vzpomněla jsem si, nač mě upozornila Rose. Deadoc přenesl na oběť opičí a králičí chlupy, možná dokonce pracuje v zařízení podobném tomuto.

„Hážou nám klacky pod nohy,” vykládal strážný v chůzi. „Stejně jako z jiné strany ochránci zvířat. Zvláštní shoda, co?”

„Kam jdeme?” zeptala jsem se.

„Kam přikázal pan doktor, madam,” odpověděl. Kráčeli jsme po dalším můstku do jiné části budovy.

Prošli jsme dveřmi a před námi se objevila řada mrazniček velikosti kopírek na zvlášť hluboké zmrazení, vypadaly jako počítače. Byly uzamčeny a v provozu kupodivu v chodbě, kde mě očekával rozložitý muž v laboratorním plášti. Měl dětsky jemné blond vlasy a potil se.

„Já jsem Bret Martin,” řekl a podal mi ruku. „Děkuju.” Pokývl na strážného, že může odejít.

Předala jsem Martinovi kartonovou krabici.

„Tady hýčkáme naše pravé neštovice,” řekl a pokynul k mrazničkám, mou krabici položil na jednu z nich. „Uchováváme je při sedmdesáti stupních Celsia pod nulou. Co mám povídat?” Pokrčil rameny. „Mrazničky stojí na chodbě, protože nemám jinde místo. Váš dárek beru s rezervou. Nepředpokládám, že jste přivezla tutéž nemoc.”

„Tady všude jsou pravé neštovice?” otázala jsem se a užasle se rozhlížela.

„Všude ne a ne navždycky, když jsme se jednou zodpovědně rozhodli, že virus na téhle planetě zlikvidujeme.” „Poté co virus, o kterém mluvíte, zlikvidoval miliony.

Není v tom ironie?”

„Vy tedy myslíte, že bychom měli původce nemoci nacpat do autoklávu hned?”

Z výrazu jeho tváře jsem vyčetla to, co jsem nejednou slyšela. Život je mnohem složitější, než si představuji, a jen lidé jako on znají jeho ožehavé stránky.

„Netvrdím, že bychom měli něco zničit,” odvětila jsem. „Vůbec ne. To bychom opravdu neměli. Vzhledem k tomuhle.” Dívala jsem se na krabici, kterou jsem mu právě předala. „To, že zničíme virus pravých neštovic my, neznamená, že se s ním nesetkáme. Je to zbraň jako každá jiná.”

„Moje řeč. Moc rád bych věděl, kde v současné době ukrývají zásoby viru varioly Rusové a jestli náhodou něco neprodali na Střední východ nebo do Severní Koreje.”

„Pustíte se do testů vzorků?”

„Ano.”

„Hned?”

„Co nejdřív.”

„Moc o to prosím,” naléhala jsem. „Je to hodně naléhavé.”

„Proto jsem tady,” řekl. „Vláda mě ovšem považuje za postradatelného. Měl bych být doma.”

„Vezu fotografie, které vyvolali v USAMRIID, když jsem byla v karanténě.”

„Rád bych se na ně podíval.”

Vyjeli jsme výtahem do třetího poschodí. Uvedl mě do zasedací místnosti, kde se konají porady o strategickém postupu proti strašlivým pohromám, které nelze vždycky identifikovat. Obvykle se tu shromažďují bakteriologové, virologové, epidemiologové, imunologové, patofyziologové. Teď tu vládlo ticho, byli jsme v místnosti sami dva.

„Momentálně jsem vám k dipozici jen já,” řekl Martin.

Vyňala jsem z kabelky tlustou obálku, Martin se začal probírat fotografiemi. Strnul a ohromeně porovnával barevné snímky trupu a Lily Pruittové.

„Bůh s námi,” vydechl. „Podle mého názoru bychom se měli okamžitě zaměřit na možné zdroje nákazy. Vyšetřit každého, kdo s tímhle přišel do styku. Včera bylo pozdě.”

„Asi bychom měli začít na Tangieru,” upřesnila jsem.

„Rozhodně to nejsou plané neštovice nebo spalničky. Sbohem, Jimmy, nazdar, Joe, vypadá to vážně na nejhorší čeleď poxviru.”

Prohlížel si záběry oddělených rukou a chodidel, oči mu lezly z důlků.

„Ohoho!” Civěl na snímky bez mrknutí, světlo se mu zrcadlilo v brýlích. „Propána, co je tohle?”

„Pachatel si říká Deadoc,” zasvěcovala jsem ho. „Posílá mi přes AOL grafické soubory. Pochopitelně anonymně. FBI se pokouší ho vystopovat.”

„A tuhle oběť rozčtvrtil?”

Přikývla jsem.

„Vidím tu podobné projevy nemoci jako u té mrtvé z Tangieru.” Zkoumal puchýře na trupu.

„Ano, já taky.”

„Víte, opičí poxvirus mi dělá starosti léta,” rozpovídal se. „Proklepali jsme důkladně západní Afriku od Zairu po Sierru Leone, kde se objevily případy spolu s bílými neštovicemi. Ale na virus varioly jsme zatím nenarazili. Obávám se ovšem, že jednoho dne, a to brzy, si poxvirus z království zvířat najde cestu k nákaze lidí.”

Znovu jsem si vzpomněla na telefonický rozhovor s Rose o zavražděné a zvířecí srsti.

„Stačí, aby se mikroorganismus dostal do vzduchu a našel si vnímavého hostitele.”

Vrátil se k fotografiím zohaveného, zmučeného těla Lily Pruittové na zašpiněné posteli.

„Očividně se nakazila virem a propukla pustošivá nemoc.” Snímky ho upoutaly natolik, že mluvil jakoby sám pro sebe.

„Pane doktore, trpí opice opičími neštovicemi vždycky, nebo mohou být jen bacilonosiči?”

„Nemohou, trpí chorobou a přenášejí ji kontaktem s jiným zvířaty, to jsme zaznamenali v afrických deštných pralesích. Na zemi známe devět zhoubných poxvirů a člověk se může nakazit jen dvěma z nich. Virem varioly neboli pravými neštovicemi, s kterými se bohudík už nesetkáváme, a kontagiózním moluskem.”

„Na trupu se našly opičí chlupy.”

Otočil se ke mně a zamračil se. „Cože?”

„A taky králičí chlupy. Vypadá to, že někdo pokoutně provádí vlastní laboratorní experimenty.”

Martin vstal od stolu.

„Hned se do toho pustíme. Kde vás najdu?”

„Vracím se do Richmondu.” Vyšli jsme ze zasedací místnosti, podala jsem mu navštívenku. „Mohl by mi někdo zavolat taxi?”

„Samozřejmě. Strážní v recepci. Z úředníků tu asi nebude nikdo.”

V rukou držel krabici a zmáčkl tlačítko ve výtahu loktem. „Tohle je zlý sen. V Orlandu se šíří z nepasterizovaného pomerančového džusu salmonelóza, bakterie Escherichia čili nulajednapětsedmHsedm, patrně z nedovařeného hovězího masa, ohrožuje pasažéry na zaoceánské výletní lodi. Na Rhode Islandu se potýkáme s botulismem, nějakou nemocí dýchacích cest trpí obyvatelé jednoho domova seniorů. A Kongres pro nás nemá peníze.”

„To dobře znám,” řekla jsem.

Výtah zastavil v každém patře, stále někdo přistupoval. Martin nepřestal mluvit.

„Představte si, domnívali jsme se, že v jednom okrese v Iowě vypukla úplavice, vytrvalé deště tam zaplavily soukromé studny. A zkuste na tom zainteresovat Úřad pro ochranu životního prostředí!”

„Jako v Mission Impossible, pověřili nás nesplnitelnými úkoly,” poznamenal kdosi ironicky, když se zase otevřely dveře.

„Třeba nás zruší pro neschopnost,” černě zavtipkoval Martin. „Ročně přijímáme čtrnáct tisíc telefonátů a máme jen dvě spojovatelky. Momentálně ovšem neslouží žádná. Telefony bere, kdo se u nich namane. Včetně mě.”

„Neotálejte s tím, prosím,” požádala jsem, když jsme došli do vestibulu.

„Nebojte se.” Stačil to už promyslet. „Hned povolám z domova tři spolupracovníky.”

Čekala jsem ve vestibulu dobrou půlhodinu, zatelefonovala jsem si odtud a konečně přijelo taxi. Za jízdy jsem nepromluvila, vyhlížela jsem na náměstí dlážděná žulou a mramorem, na sportovní komplexy, které mi připomněly olympijské hry, na stříbřitě zářící proskleně budovy. Atlanta byla metropolí vysokých aspirací, výstavné fontány symbolizovaly velkorysost a bezpečí. Točila se mi hlava, mrazilo mě a najednou jsem byla unavená jako člověk, který strávil větší část týdne v posteli. Když jsem docházela k východu společnosti Delta, rozbolela mě záda. Nemohla jsem se zahřát, nemyslelo mi to. Věděla jsem, že mám horečku.

Do Richmondu jsem dorazila nemocná. Marino mě čekal na letišti, a když mě spatřil, v jeho tváři se objevila vážná obava.

„Kristepane, Kay, vypadáš děsně,” přivítal mě.

„Taky mi děsně je.”

„Máš nějaký zavazadla?”

„Ne. Máš nějaké novinky?”

„Jo. Lahůdku, která tě vytočí. Ring včera večer zatknul Keitha Pleasantse.”

„Proč?” vyrazila jsem ze sebe a rozkašlala se.

„Pro neuposlechnutí pokynu veřejného činitele a pokus o útěk. Ring ho prý sledoval, když po práci odjížděl ze skládky a chtěl ho zastavit pro překročení povolené rychlosti. Pleasants údajně nezastavil. Takže teď sedí v báni, kauci za propuštění stanovili na pět táců, není to neskutečný? Odtud se jen tak nedostane.”

„To je podraz.” Vysmrkala jsem se. „Ring si na něj zasedl. Zasedl si na Lucy. Zasedl si na mě.”

„Nezahrávej si. Možná jsi měla zůstat v Marylandu v posteli,” řekl a vstoupili jsme na eskalátor. „Neuraz se, ale nemůžu to od tebe chytit?”

Marino se bál všeho neviditelného, ať radiace nebo virů.

„Nevím, co mám,” řekla jsem. „Možná jen chřipku.”

„Když jsem ji posledně chytil, nezbavil jsem se jí čtrnáct dní.” V dlouhé chodbě zvolnil krok, jako by mi nestačil. „Ty ses navíc ometala kolem horších věcí.”

„Tak se nepřibližuj, nesahej na mě a nelíbej mě,” uzemnila jsem ho.

„Neboj.”

Poštěkávali jsme na sebe a vykročili do chladného odpoledne.

„Počkej. Pojedu domů taxíkem,” řekla jsem, rozčílil mě skoro k slzám.

„To zas ne.” Marino vypadal ustrašeně, byl celý nesvůj.

Mávla jsem do vzduchu, porta a odvrátila obličej, taxi s nápisem Blue Bird na dveřích si to namířilo ke mně.

„Proč bys měl chytit chřipku? Proč by ji měla chytit Rose? Kdo by o to stál,” vztekala jsem se. „Abys věděl, nemám u sebe skoro žádnou hotovost. Vypadám příšerně, vidíš ty šaty? Myslíš, že to, co vypadne z autoklávu, příjemně voní? Punčocháče jsou zničené. Nemám pořádný kabát, rukavice. Přistála jsem, a kolik je tu stupňů?” Trhla jsem zadními dveřmi taxíku v barvě karolínské modři. „Dva pod nulou?”

Marino přihlížel, jak nastupuji. Podal mi dvacetidolarovku tak opatrně, aby se naše prsty nedotkly.

„Nepotřebuješ něco nakoupit?” volal za mnou, když už se taxi rozjíždělo.

Sevřelo se mi hrdlo a do očí mi vhrkly slzy. Vykutala jsem z kabelky papírové kapesníky, vysmrkala se a tiše se rozplakala.

„Nechci votravovat, milostivá, ale kampak jedeme?” zeptal se tělnatý starý řidič.

„Do Windsor Farms. Potom vám ukážu.” S posledním slovem jsem se rozkuckala.

„Hádka jako řemen.” Potřásl hlavou. „A stojí to za to? Pamatuju, jak jsme se jednou se starou chytli v takovým bufáči nad mišmašem z ryb. Pláchla mi s auťákem. A já se ploužil po svejch. Osum kiláků nejvykřičenější částí města.”

Pokyvoval hlavou, koukal po mně ve zpětném zrcátku, považoval Marina a mě za rozhádanou dvojici.

„Tak vy jste si vzala poldu?” vyzvídal. „Viděl jsem ho přijíždět. Ani neoznačený auto neobalamutí veterána silnic.” Zabušil se v prsa.

Hlava se mi div nerozskočila, tváře mi hořely. Uvelebila jsem se na zadním sedadle a zavřela oči, kdežto řidič mlel o tom, jak si kdysi žil ve Filadelfii a že snad letos nenapadne v zimě moc sněhu. Zmohl mě horečnatý spánek. Když jsem procitla, nevěděla jsem kde jsme.

„Madam! Madam! Jsme tady,” křičel na mne řidič, aby mě probudil. „Kam teď?”

Právě odbočil do Canterbury Street a stál na stopce.

„Rovně a pak doprava do Dover Street,” navigovala jsem ho.

Navedla jsem ho k domovu. Jak jsme míjeli georgiánská a tudorovská sídla za zděnými ploty patřící největším boháčům, tvářil se stále zmateněji. Když jsme zastavili u mých hlavních dveří, civěl na skalku, lesík kolem domu a po očku pozoroval, jak vystupuji.

„Žádný strach,” řekl, když jsem mu podala dvacetidolarovku a pokynula, aby mi nevracel drobné. „O tom, co jsem viděl, ani nemuknu, milostivá.” Naznačil, že si zamkl ústa, a mrkl na mne.

Považoval mě za manželku boháče, která prožívá bouřlivý románek s detektivem.

„Jste zkrátka profík,” řekla jsem a rozkašlala se.

Alarm mě uvítal varovným pípnutím, v životě se mi víc neulevilo, že jsem doma. Ihned jsem odložila sterilizované šatstvo a stoupla si pod teplou sprchu, vdechovala jsem páru a snažila se zbavit chrčení na plicích. Když jsem se zahalila do tlustého froté koupacího pláště, zazvonil telefon. Bylo přesně šestnáct hodin.

„Paní doktorko?” Volal Fielding.

„Právě jsem dorazila domů.”

„Podle hlasu vám není do zpěvu.”

„Není.”

„Moje zpráva vás nepovzbudí,” řekl. „Ale nedá se nic dělat. Na Tangieru se pravděpodobně vyskytly další dva případy.”

„Ach ne,” vydechla jsem.

„Matka a dcera. Horečka přes čtyřicítku a vyrážka. CDC tam poslala tým s izolačními lůžky, vzali sebou hned devět kusů.”

„Jak je Wingovi?” zeptala jsem se.

Odmlčel se, asi jsem ho zaskočila. „Dobře. Proč?”

„Pomáhal mi s trupem,” připomněla jsem.

„A tak. Zdá se mi v pořádku.”

Ulevilo se mi, posadila jsem se a zavřela oči.

„Jak to vypadá se vzorky, co jste odvezla do Atlanty?” zajímal se Fielding.

„Provádějí se testy, tedy doufám, i s omezeným počtem pracovníků.”

„Pořád tedy nevíme, co je to za nemoc.”

„Všechno zatím ukazuje na pravé neštovice, Jacku.”

„Nikdy jsem je neviděl. Vy ano?”

„Doteď ne. Hůř vypadá snad už jen lepra. Umírat na takovou chorobu je hrozné, navíc člověka příšerně zohyzdí.” Znovu jsem se rozkašlala, trápila mě žízeň. „Uvidíme se ráno a poradíme se, co podnikneme.”

„Vzhledem k tomu, v jakém jste stavu, byste neměla nikam jezdit.”

„Svatá pravda. Jenže nemám na vybranou.”

Zavěsila jsem a vyťukala číslo Breta Martina do CDC, ale ozval se mi jen záznamník a na mou výzvu, aby zavolal, nereagoval. Nechala jsem vzkaz i Fujitsubovi, ale ani on mi nezatelefonoval, pochopila jsem, že je nejspíš doma jako většina jeho kolegů. Zuřila válka o deficit veřejných financí.

„Hernajs,” zaklela jsem, postavila konvici na sporák a vylovila z kuchyňské skříňky čaj. „Hernajs, hernajs, hernajs.”

Ještě před pátou hodinou jsem zavolala Wesleymu. Aspoň v Quantiku stále pracovala většina zaměstnanců.

„Díkybohu že někdo někde ještě zvedá telefon,” vybafla jsem na jeho sekretářku.

„Zatím je nenapadlo, že bych byla postradatelná,” řekla.

„Je tam šéf?”

Wesley se ozval vzápětí a mluvil tak energicky a povzbudivě, že mi selhaly nervy.

„Nic tě neopravňuje k optimismu,” vyhrkla jsem na něho.

„Máš přece chřipku.”

„Nevím, co mám.”

„Jak to, co tedy máš?” Mluvila z něho starost, jeho rozpoložení se náhle změnilo.

„Nevím. Všechno jsou jen dohady.”

„Nechci dělat planý poplach…”

„Tak ho nedělej,” skočila jsem mu do řeči.

„Jenže potom si to musíš připustit, Kay,” řekl důrazně. „Že to může být i něco jiného.”

Mlčela jsem, protože takové pomyšlení bylo nad mé síly.

„Neber to na lehkou váhu, prosím,” pokračoval. „Nenamlouvej si, že to nic není, jako to děláš vždycky.”

„Já se z tebe zblázním,” vyštěkla jsem na něho. „Sakra, přiletím sem a Marino se kroutí, nechce se mu vézt mě ve svém autě, tak si vezmu taxíka a řidič si myslí, že to spolu táhneme bokem a můj bohatý manžel nic neví, přitom mě všechno bolí a mám pekelnou horečku a chci už hlavně být doma v posteli.”

„Řidič taxíku si myslel, že máš milence?”

„Pusť to z hlavy.”

„Jak to, že se najednou kloníš k tomu, že máš chřipku? A vylučuješ jinou možnost?”

„Nemám vyrážku. To jsi chtěl slyšet?”

Nastalo dlouhé ticho. „Co když se objeví?” řekl posléze.

„Pak pravděpodobně umřu, Bentone.” Zase ten kašel.

„Pravděpodobně se mě už nikdy nedotkneš. Jestli se to bude

vyvíjet takhle, pak ani nebudu chtít, abys mě navštívil. Snáz

si člověk poradí se zákeřnými zločinci, s mnohonásobnými

vrahy, s takovými, které zneškodníme zbraní. Ale vždycky jsem se bála neviditelných nepřátel. Napadnou tě za slunečného dne na veřejném místě. Proniknou do tebe s limonádou. Jsem očkovaná proti hepatitidě B. Ale to je jen jeden zabiják, který hrozí lidstvu. Co tuberkulóza, HIV, Hanta, Ebola? Co s tím? Panebože!” Nadechla jsem se. „Začalo to jedním trupem a kdovíčím to skončí.”

„Prý se vyskytly dva nově případy,” řekl tiše a zdrženlivě. „Budu u tebe za dvě hodiny. Chceš mě vidět?”

„Zrovna teď nechci vidět nikoho.”

„Nevadí. Už jedu.”

„Bentone, nedělej to!”

Ale už se rozhodl, a když se svým tichým BMW přijížděl, byla skoro půlnoc. Přivítala jsem ho ve dveřích, ale nedotkli jsme se sebe. „Pojďme se posadit ke krbu,” řekl.

Přešli jsme do obývacího pokoje a Benton mi s pečovatelskou laskavostí uvařil další šálek ovocného čaje. Seděla jsem na pohovce, on v křesle, plameny živené plynem olizovaly umělé poleno. Ztlumila jsem světlo.

,„Nepochybuju o tvojí teorii,” řekl a pohrával si se skleničkou koňaku.

„Zítra možná budeme moudřejší.” Třásla jsem se, potila se a upřeně hleděla do ohně.

„Proto na to zatím zvysoka kašlu.” Spaloval mě očima.

„Na to nemůžeš kašlat.” Otřela jsem si čelo rukávem.

„Můžu.”

Mlčela jsem, pozoroval mě.

„Záleží mi jen na tobě,” řekl.

Stále jsem mlčela.

„Kay…” Sevřel mi paži.

„Nedotýkej se mě, Bentone.” Zavřela jsem oči. „Ne. Nechci, abys taky onemocněl.”

„Ovšem, to jsi celá ty. Hrozí ti nemoc. A já se tě nesmím dotknout. Ušlechtilá paní doktorka se stará o moje zdraví víc než o svoje.”

Ani jsem nehlesla a umínila si, že se nerozpláču.

„Výborně. Považuješ se už teď za nemocnou a nikdo se ti nesmí přiblížit. Marino tě neodvezl domů. Já tě nesmím pohladit. Nepustíš k sobě Lucy a Janet s tebou musela mluvit za sklem.”

„Kam tím míříš?” Zadívala jsem se na něho.

„To je funkční psychóza.”

„Vida. Studoval jsi pečlivě. Možná jsi na to téma napsal na psychologii i seminární práci.”

„Neposmívej se mi.”

„To jsem nikdy nedělala.”

Doléhala na mne jeho bolest, odvrátila jsem tvář směrem k ohni, oči pevně zavřené.

„Nesmíš mi umřít, Kay.”

Nezmohla jsem se na slovo.

„Neopovažuj se!” Hlas se mu třásl. „Neopovažuj se!”

„Tak snadno se z toho člověk nevyvlékne,” řekla jsem a vstala. „Pojďme spát.”

Uložila jsem ho do pokoje, kde obvykle bydlela Lucy. Větší část noci jsem prokašlala a pokoušela se celkově zklidnit, což se mi moc nedařilo. Když jsem ráno v půl sedmé vešla do kuchyně, Benton vařil kávu. Světlo se váhavě prodíralo stromy za oknem, podle zakrouceného listí rododendronu se dalo soudit, že venku je pěkná zima.

„Dneska vařím já,” oznámil Benton. „Co si přeješ?”

„Sotva bych do sebe něco dostala.” Byla jsem slabá, a když jsem se rozkašlala, myslela jsme, že se mi trhají plíce.

„Zřejmě se to horší.” V očích mu kmitla starost. „Měla bys jít k lékaři.”

„Sama jsem lékařka, na to je ještě brzy, abych navštívila kolegu.”

Vzala jsem si aspirin, lék na snížení překrvení a tisíc miligramů vitaminu C. Snědla jsem rohlík a málem se cítila lidsky, když zatelefonovala Rose a zasadila mi ránu.

„Paní doktorko? Ta matka z Tangieru dneska časně ráno zemřela.”

„Proboha, ne!” Seděla jsem v kuchyni u stolu a probírala si prsty vlasy. „A co dcera?”

„Je ve vážném stavu. Aspoň před pár hodinami byla.”

„Co tam provádějí s tělem zesnulé?”

Wesley stál za mnou, třel mi rozbolavělou šíji a ramena.

„Nikdo s ním zatím nehnul. Nevědí, co si počít. Pokouší se s vámi spojit Úřad soudního lékaře v Baltimoru. A CDC.”

„Kdo z CDC?”

„Nějaký doktor Martin.”

„Nejdřív musím mluvit s ním, Rose. Zavolejte zatím do Baltimoru a vyřiďte, ať za žádných okolností nepřevážejí tělo do jejich márnice, pokud jim to neodsouhlasím. Dal vám doktor Martin číslo svojí přímé linky?”

Nadiktovala mi ho a ihned jsem mu zatelefonovala.

Ohlásil se na první zazvonění a mluvil dost vzrušeně.

„Testovali jsme vzorky, které jste přivezla. Dva ze tří vykazují napadení virem pravých neštovic, ale ten třetí ne.”

„Tak jsou to pravé neštovice nebo ne?”

„Porovnali jsme strukturu viru s celou skupinou poxvirů a nepodobá se žádnému uloženému v laboratořích na celém světě. Podle mého názoru jste se setkala s mutantem, paní doktorko.”

„To znamená, že očkování proti pravým neštovicím nezabere,” konstatovala jsem a srdce se mi málem zastavilo.

„Zatím můžeme provádět testy jen na zvířatech. Jenže nejméně týden potrvá, než uděláme první krok a ujasníme si, jak se k nové vakcíně dopracujeme. Nazývejme to z praktických důvodů pravými neštovicemi, ale ve skutečnosti nevíme, co to vlastně je za svinstvo. Připomínám, že na vakcíně proti AIDS pracujeme od roku 1986, a jsme pořád tam co na začátku.”

„Ostrov Tangier se musí neprodleně dát do karantény. Nebo se nám to vymkne z rukou,” dožadovala jsem se důrazně a snažila se nepropadnout panice.

„To si pochopitelně uvědomujeme. Sestavujeme výjezdový tým a zmobilizujeme Pobřežní stráž.”

Zavěsila jsem a ve stavu zoufalství jsem se obrátila na Wesleyho. „Musím odjet. Hrozí vypuknutí epidemie něčeho příšerného. Už to zabilo nejmíň dva lidi. Možná tři. Možná čtyři.”

Šel za mnou chodbou, nepřerušil mě.

„Jsou to pravé neštovice a nejsou to pravé neštovice. Musíme zjistit, jak se to přenáší. Znala se Lila Pruittová s matkou, která zemřela? Přišla s ní do styku, nebo s její dcerou? Bydlely blízko sebe? Jak je to tam se zásobováním vodou? Mají tam vodárenskou věž. Modrou. Všimla jsem si jí.”

Oblékala jsem se. Wesley stál ve dveřích, tvář zšedlou a nehybnou jako z kamene.

„Vracíš se tam, protože ti to nedá,” řekl.

„Předtím se ještě musím zastavit ve svém úřadu.” Zadívala jsem se na něho.

„Odvezu tě,” nabídl se.

KAPITOLA 12

Wesley mě vysadil před mým působištěm, řekl, že si něco vyřídí v richmondské úřadovně FBI a pak se pro mne zastaví. Klapot mých podpatků se rozléhal chodbou, přála jsem dobré jitro kolegům a dalším zaměstnancům. Když jsem vešla do předpokoje, Rose právě telefonovala, letmý pohled od dveří do mé kanceláře na psací stůl mě zdrtil. Stovky zpráv a úmrtních listů čekaly na můj podpis, pošta a lístky s telefonickými vzkazy přetékaly z koše na došlou korespondenci.

„Co je tohle?” řekla jsem, když Rose dotelefonovala. „Leckdo by si pomyslel, že jsem tu nebyla rok.”

„Připadá mi to tak.”

Vtírala si cosi do rukou, všimla jsem si na svém psacím stole malého spreje obsahujícího aromaterapeutickou pleťovou masku Vita a vedle otevřené válcovité pouzdro na zásilky. Další leželo na Roseině psacím stole vedle tuby s vazelínou. Střídavě jsem hleděla na svůj a její sprej Vita, podvědomí analyzovalo, co vidím, rychleji než rozum. Zatočila se mi hlava, chytila jsem se veřeje. Rose prudce vstala, židle na kolečkách zacouvala, a rozběhla se kolem psacího stolu ke mně.

„Paní doktorko!”

„Kde jste k tomu přišla?” zeptala jsem se a upřeně jsem zírala na sprej.

„To je reklamní vzorek.” Tvářila se zmateně. „V poště toho byla hromada.”

„Použila jste to?”

Čelila mému pohledu celkem klidně. „Vždyť jsem to právě dostala. Ještě jsem to nevyzkoušela.”

„Nedotýkejte se toho!” nařídila jsem přísně. „Kdo další to dostal?”

„Páni, to vážně nevím. Co se děje? Je to škodlivé?” Zvýšila hlas.

Navlékla jsem si rukavice, sebrala sprej z jejího stolu a uložila ho do plastového sáčku.

„Všichni okamžitě do zasedačky!”

Rozběhla jsem se chodbou a vykřikovala totéž. V několika minutách se shromáždili všichni zaměstnanci včetně lékařů v chirurgických kalhotách a halenách. Někteří lidé sotva popadali dech, a všichni na mne zaraženě a nervózně zírali.

Zvedla jsem průhledný sáček obsahující reklamní vzorek pleťové masky Vita ve spreji.

„Kdo ještě dostal tohle?” zeptala jsem se a rozhlížela se zasedací místností.

Ruce zvedli čtyři lidé.

„Použil to někdo? Musím vědět, jestli s obsahem někdo přišel do styku.”

Cleta z administrativy vypadala vyplašeně. „Proč? Co je s tím?”

„Nastříkala jste si to na obličej?” otázala jsem se.

„Odstříkla jsem trochu na fíkus, abych věděla, jak to voní,” odvětila.

„Fíkus strčte do vaku a do spalovny s ním,” přikázala jsem. „Kde je Wingo?”

„Na klinice.”

„Nevím to určitě a modlím se, abych se mýlila,” promluvila jsem ke všem. „Někdo nám v tom výrobku možná něco podvrhl. Žádnou paniku, prosím, ale nikdo s tím sprejem rozhodně nemanipulujte. Víme, jak se k nám dostal?”

Promluvila Cleta. „Přišla jsem ráno do práce první. Jako vždycky jsem našla v noční schránce policejní hlášení. A taky tohle. Spreje byly v malých zásilkových pouzdrech. Jedenáct kusů. Spočítala jsem je, abych věděla, jestli to vyjde na všechny kanceláře.”

„Takže je nepřinesl listonoš. Někdo je prostě hodil do noční schránky u hlavního vchodu.”

„Nevím, kdo je přinesl. Ale vypadalo to, že přišly poštou.”

Shromáždění prohlásili, že nikdo sprej nepoužil, a zakrátko přinesli všechny do mé kanceláře. Vzala jsem si bavlněné rukavice a brýle a zkoumala pouzdro určené jmenovitě mně. Bylo ofrankováno, na něm nálepka Reklamní vzorek zdarma, připadalo mi však velmi neobvyklé, že takovou zásilku adresoval odesilatel konkrétnímu člověku. Podívala jsem se dovnitř pouzdra a našla kupon na slevu při nákupu. Podržela jsem ho na světle a všimla si, že okraj je nepatrně nerovný, jako by ho neodřízl z archu stroj, ale někdo vystřihl nůžkami.

„Rose?” zavolala jsem.

Vešla do mé kanceláře.

„Jaká adresa byla na pouzdře, které jste měla u sebe?” zeptala jsem se.

„Myslím, že naše úřední.” Její obličej poznamenalo napětí.

„Pak jediné označené jménem bylo to moje.”

„Nejspíš ano. To je hrozné.”

„Hm, ano.” Zvedla jsem zásilkové pouzdro. „Podívejte. Frankovací razítko je na štítku s adresou, písmo bez zvýraznění. To je divné.”

„Jako by někdo chtěl napodobit počítačem adresovací stroj,” řekla Rose a její úžas rostl.

„Skočím přes ulici do laboratoře DNA.” Vstala jsem. „Volejte ihned USAMRIID a požádejte plukovníka Fujitsuba, ať co nejrychleji zorganizuje telekonferenci mezi ním, námi, CDC a Quantikem.”

„Odkud se připojíte vy?” zeptala se, když už jsem mířila ke dveřím.

„Odtud ne. Domluvte to s Bentonem.”

Venku jsem pospíšila po chodníku kolem parkoviště a přešla Čtrnáctou ulici. Vstoupila jsem do budovy Seabord, kam se před několika lety přestěhovaly soudní laboratoře včetně té, která má kompletní vybavení k testování DNA. Ze střežené recepce jsem se ohlásila vedoucí laboratoře doktorce Douglas Wheatové.

„Potřebuju se na něco podívat ve vzduchotěsné kóji s digestoří,” vysvětlila jsem jí.

„Tak pojď dál.”

Dlouhá, mírně stoupající chodba zářila čistotou a vedla mě kolem prosklených laboratoři. V nich vědci vybavení pipetami, gely a radioaktivními sondami dešifrovali ze vzorků genetické kódy a objasňovali totožnost dárců. Doktorka Wheatová, která se potýkala s byrokracií skoro tak jako já, seděla za psacím stolem a něco psala na počítači. Velmi atraktivní čtyřicátnice se vždycky chovala přátelsky.

„Jaké problémy tě sužují tentokrát?” Usmála se a zadívala se na mou kabelku. „Ptám se s obavou.”

„Pravděpodobně nám někdo něco podstrčil do kosmetiky,” řekla jsem. „Potřebuju to stříknout na sklíčko, ale v žádném případě se to nesmí dostat do vzduchu, nikdo s tím nesmí přijít do přímého styku.”

„Co je to?” Zachmuřila se a vstala.

„Patrně virus.”

„Ten, co na Tangieru?”

„Právě toho se bojím.”

„Nemyslíš, že by bylo moudřejší poslat to CDC, aby…”

„Ano, Douglas, bylo by to moudřejší,” trpělivě jsem vysvětlovala a opět se rozkašlala. „Ale nemáme čas. Musím vědět, co to je. Netušíme, kolik se toho dostalo do rukou spotřebitelů.”

Laboratoř pro zkoumání DNA měla řadu skleněných vzduchotěsných kójí zajištěných proti úniku biologicky nebezpečných částic, protože se tu testovala krev. Douglas mě uvedla do kóje v zadní části místnosti, nasadily jsme si roušky, navlékly rukavice, podala mi laboratorní plášť. Zapnula digestoř, která odváděla vzduch k filtrům.

„Jsi připravena?” zeptala jsem se a vytáhla ze sáčku sprej s pleťovou maskou. „Provedeme to rychle.”

Podržela jsem čisté podložní sklíčko a sprej pod digestoří a odstříkla emulzi.

„Vykoupala bych sprej v dezinfekci,” řekla jsem. „Pak ho s ostatními deseti důkladně zabalíme a pošleme do Atlanty.” „Hned jsem zpátky,” řekla Wheatová a odešla.

Emulze na sklíčku téměř okamžitě vyschla, přikápla jsem Nicolaierovo barvivo a překryla sklíčkem. Když se Wheatová vracela s dezinfekcí, už jsem zkoumala vzorek pod mikroskopem. Několikrát ponořila Vita sprej do nádobky, zatímco na mne dolehl strach, v hlavě mi temně hučelo a puls jsem cítila až v krku. Zděšeně jsem civěla na Guarnieriho tělíska.

Když jsem se podívala na Wheatovou, pochopila stav věci z výrazu mé tváře.

„Není to dobré,” hlesla.

„Není.” Odvrátila jsem se od mikroskopu, strhla si rukavice a roušku a odhodila je do nádoby na biologicky nebezpečný odpad.

Vita spreje z mého úřadu přepravili letecky do Atlanty a sdělovací prostředky v celé zemi varovaly případné příjemce takových vzorků. Výrobce okamžitě pozastavil prodej spreje a mezinárodní letecké společnosti stáhly ze zámořských linek kosmetické výrobky firmy, které poskytovaly v rámci standardu služeb cestujícím první třídy a business class. Možnost, že se choroba rozšíří, pokud Deadoc infikoval stovky, tisíce sprejů, byla úděsná. Víc než pravděpodobně bychom čelili celosvětové epidemii.

Telekonference se konala ve třináct hodin v úřadovně FBI na Staples Mill Road. Na stožárech vlála státní a federální vlajka, ostrý vítr očesával ze stromů hnědé listí, což vzbuzovalo dojem, že venku je chladněji, než ve skutečnosti bylo. V nové budově zřídili proti všemožným rizikům dokonale zabezpečenou zasedací místnost, vybavenou audiovizuální technikou tak, že jsme mohli na dálku hovořit s lidmi a navzájem se vidět. V čele stolu u ovládacího pultu seděla mladá agentka. Wesley a já jsme se také posadili a přitáhli si mikrofony. Nad námi na stěně byly monitory.

„Na koho ještě čekáme?” zeptal se Wesley, když vstoupil zvláštní zmocněný agent s náručí písemností.

„Na Milese,” řekl agent s poukazem na státního ministra zdravotnictví, mého přímého nadřízeného. „A na Pobřežní stráž.” Podíval se do papírů. „Na oblastního velitele z marylandského Crisfieldu. Přiletí vrtulníkem. Těmi jejich stroji to sem stihne za slabou půlhodinku.”

Dřív než domluvil, zaslechli jsme z dálky rachot rotorů. Za chvíli nám Jayhawk zabouřil nad hlavami a přistál za budovou na vyhrazené ploše. Nepamatuji, že by záchranářský vrtulník Pobřežní stráže letěl tak nízko nad naší metropolí, natož aby tu přistál, pohled na takový stroj asi dost lidí vyplašil. Velitel Martinez odložil kožešinovou bundu a přisedl k nám. Všimla jsem si, že má na sobě tmavomodrý svetr a kalhoty od stejnokroje. Přinesl srolované mapy, což podtrhlo vážnost situace.

Agentka u ovládacího pultu prověřovala propojení. Dovnitř rázně vkročil Miles a posadil se vedle mne. Byl to postarší muž s hustými šedivými vlasy, který si liboval ve svárech víc než většina lidí, jež řídil. Kštice se mu rozčepýřila do všech stran, svraštělé čelo strnulo v ponurou grimasu. Odložil dioptrické černé brýle.

„Vypadáte poněkud indisponovaně,” netajil se přede mnou svým postřehem.

„Profese si vybírá daň,” řekla jsem.

„Kdybych to věděl, tak si vedle vás nesednu.” Myslel to vážně.

„Teď už vás nemůžu nakazit,” sdělila jsem mu, ale už neposlouchal.

Monitory ožily, na jednom se objevil plukovník Fujitsubo. Z dalšího na nás hleděl Bret Martin a šibalsky zamrkal.

Agentka u ovládacího pultu nám oznámila: „Kamery jedou, mikrofony jsou zapnuté. Počítejte někdo na zkoušku, prosím.”

„Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,” zadrmolil zvláštní agent na mikrofon.

„Jak slyšíte?”

„Já dobře,” pravil Fujitsubo v marylandském Fredericku.

„Taky dobře,” připojil se Martin v Atlantě.

„Takže jsme připraveni.” Agentka se rozhlédla po zasedací místnosti.

„V zájmu věci pro všechny stručně shrnu situaci,” spustila jsem. „Vyskytla se virová choroba velmi podobná pravým neštovicím, zatím je její výskyt omezen na ostrov Tangier, vzdálený zhruba třicet kilometrů od pobřeží Vlrginie. Dosud zemřeli dva lidé, další osoba je zmíněnou chorobou zasažena. Je pravděpodobné, že i oběť nedávné vraždy byla infikována týmž virem. Existuje podezření, že virus přenáší a šíří někdo záměrně, a to reklamními vzorky aromaterapeutické pleťové masky Vita ve spreji.”

„Zatím se to ovšem neprokázalo,” ozval se Miles.

„Vzorky dostaneme každou chvíli,” informoval Martin v Atlantě. „Zahájíme okamžitě testy a doufejme, že výsledek budeme znát už zítra večer. V současné době se výrobek stahuje z oběhu, nesmí se dostat k zákazníkům, dokud nezjistíme, jak to s ním vypadá.”

„Můžete provést vylučovací test na čeleď viru,” navrhl Miles na kameru.

Martin přikývl. „Zajisté.”

Miles se rozhlédl po místnosti. „O čem se vlastně bavíme? Narazili jsme na šílence, který, místo aby vraždil záměnou Tylenolu za jed, se rozhodl, že to zkusí s nemocemi? Nemohly se ty ďábelské spreje zatím dostat bůhvíkam?”

„Myslím, že vrah nepospíchá.” Wesley odstartoval k tomu, co umí nejlíp. „Začal s jedinou obětí. Když mu to vyšlo, rozšířil působnost na malý ostrov. Znovu uspěl, a tak udeřil v metropoli na instituci spravovanou ministerstvem zdravotnictví.” Pohlédl na mne. „A rozšíří působnost dál, jestli ho nezastavíme nebo nevyvineme obrannou vakcínu. Podle mého názoru se pachatel ovšem stále ještě zaměřuje na místně omezený prostor, tomu nasvědčuje i to, že zásilka byla falešně ofrankována, aby to vypadalo, že ji dodala pošta, ve skutečnosti spreje s pleťovou maskou doručil posel.”

„Považujete tedy tento výrobek za záměrně infikovaný,” obrátil se na něho plukovník Fujitsubo.

„Považuju to celé za projev terorismu.”

„Terorismu v zájmu čeho?”

„To ještě nevíme,” odvětil Wesley.

„Tohle je ovšem mnohem horší než vraždy jedem v balení Tylenolu nebo dopisovými či balíkovými bombami,” vložila jsem se do debaty. „V těch případech byli postiženi jen ti, kdo polknou tobolku nebo otevřou zásilku. Kdežto virus se neomezí na bezprostřední oběti, ale bude se lavinovitě šířit.”

„Doktore Martine, co nám povíte o tom specifickém viru?” otázal se Miles.

„Virus pravých neštovic se testuje čtyřmi tradičními metodami.” Strnule se na nás díval z obrazovky. „Elektronovým mikroskopem jsme virus varioly vizuálně pozorovali.”

„Virus pravých neštovic?” téměř vykřikl Miles. „Jste si tím jist?”

„Okamžik prosím,” zarazil ho Martin. „Ještě jsem neskončil. Potvrdila se nám antigenní totožnost v agarovém gelu. Provedli jsme kultivaci zárodečných obalů kuřecího embrya, ale na výsledek si musíme počkat dva tři dny. Nemáme tedy kompletní výsledky, vylučovací test potvrdil jen poxvirus. Momentálně však přesně nevíme, o který se jedná. Velmi divné je, že to zřejmě není nic dosud známého, nejsou to opičí neštovice, bílé neštovice. Ani klasická variola vera, i když lze usuzovat na příbuznost.”

„Paní doktorko Scarpettová, co bývá běžně v takovém spreji s pleťovou maskou?” otázal se Fujitsubo.

„Především destilovaná voda a parfém. Na obalu nebylo uvedeno složení, ale podstatu těchto sprejů tvoří právě parfémovaná voda.”

Dělal si poznámky. „Obsah je sterilní?”

„Doufám, návod vybízí, aby si člověk nastříkal obličej, a údajně není třeba se bát o kontaktní čočky,” odpověděla jsem.

„Pak se zeptám, jak dlouho je takový kontaminovaný sprej nebezpečný,” pokračoval Fujitsubo prostřednictvím satelitu. „Variola je ve vlhkém prostředí poměrně nestabilní.”

„Správná poznámka,” řekl Martin a upravil si v uchu sluchátko. „Daří se jí v suchu, v pokojové teplotě přežije měsíce i rok. Je citlivá na sluneční svit, ale to u spreje nehraje roli. Nemá ráda horko, toto roční období je pro ni bohužel ideální.”

„Záleží na tom, co lidé, kteří zásilku dostali, se sprejem udělají,” řekla jsem. „V řadě případů tahle bomba nemusí vybuchnout.”

„Doufejme,” utrousil Martin.

„Zjevně hledáme pachatele obeznámeného s infekčními chorobami,” řekl Wesley.

„Rozhodně,” potvrdil Fujitsubo. „Virus se musí kultivovat, množit, a jestli má opravdu sloužit k teroristickému útoku, musí pachatel velice dobře ovládat základní laboratorní techniky. Musí umět s virem nakládat a sám sebe chránit. Předpokládáte, že se tím zabývá jediná osoba?”

„Podle mé teorie ano, ale bezpečně to nevím,” odpověděl Wesley.

„Představil se jako Deadoc,” připomněla jsem.

„Jako Doktor Smrt?” Fujitsubo se zamračil. „Chtěl nám sdělit, že je lékařem?”

I v tom jsme tápali, samotná otázka dost znepokojovala, případná kladná odpověď by situaci ještě víc zkomplikovala. Martinez se zavrtěl na židli a napjatě poslouchal.

„Pane doktore Martine, údajně se virus uchovává jen ve vašem zařízení a v laboratoři v Rusku,” vzala jsem si slovo. „Nepomyslel jste na to, že se ho někdo mohl zmocnit u vás?”

„Tak zní nezbytná otázka,” přidal se ke mně Wesley. „Není to jistě příjemné pomyšlení, ale musíme si posvítit na seznam vašich zaměstnanců. Nepropustil jste někoho, nevzal si někdo dlouhodobou neplacenou dovolenou? Kolik lidí dalo v posledních měsících a letech výpověď?”

„Virus varioly střežíme a kontrolujeme stejně pečlivě jako plutonium,” odpověděl Martin sebevědomě. „Osobně jsem prověřil stav a s naprostou jistotou prohlašuji, že nikdo s virem nedovoleně nemanipuloval. Nic se neztratilo. Ostatně je vyloučeno, aby se do uzamčených mrazniček dostal někdo bez oprávnění a bez znalosti bezpečnostních kódů.”

Nikdo hned nezareagoval.

Po chvíli se ozval Wesley. „Myslím, že by se měl pořídit seznam lidí, kteří takovým oprávněním v posledních pěti letech disponovali. Z toho, co zatím víme, usuzuji, že pachatelem by mohl být muž bílé pleti, asi čtyřicátník. Pravděpodobně žije sám, a pokud ne, pak disponuje nějakými nepřístupnými prostorami, utajenou laboratoří…”

„Může to tedy být bývalý pracovník laboratoře,” doplnil zvláštní agent.

„Někdo takový,” přisvědčil Wesley. „Vzdělaný praktik. Introvert, na což usuzuju z několika signálů, mimo jiné i z toho, že píše malými písmeny. Odmítání interpunkce naznačuje, že se považuje za výjimečnou osobnost, pro niž neplatí obecná pravidla. Není moc hovorný a kolegům může připadat blazeovaný nebo zakřiknutý. Je pánem své ho času a co je nejdůležitější, domnívá se, že mu společnost, systém ubližuje. Myslí si, že mu nejvyšší místa, naše vláda, dluží omluvu, v tom podle mě tkví hlavní motiv jeho zločinného působení.”

„Potom jde o pomstu,” řekla jsem. „Přímočarou a naivní.”

„Pomsta nebývá přímočará a naivní, ale kéž by byla,” nesouhlasil Wesley. „Nicméně pomsta je klíč, proto pokládám za důležité, aby nám všechny vládní instituce, které se zabývají infekčními chorobami, poskytly seznam různě pokáraných nebo potrestaných a propuštěných zaměstnanců v posledních měsících a letech, stejně jako těch, kteří jsou na neplacené dovolené nebo byli dočasně vyřazeni z práce a podobně.”

Fujitsubo si odkašlal. „Zvažme organizační náročnost opatření.”

Vypracovat rámcový plán bylo úkolem Pobřežní stráže. Martinez vstal a připevnil velkou mapu na tabuli umístěnou tak, aby ji mohly zabírat kamery a viděli i vzdálení účastníci telekonference.

„Máte ji v záběru?” zeptal se Martinez agentky u ovládacího pultu.

„Ano.” Pohlédla na monitory. „Vidí všichni?” „Vidím.”

„Já moc ne. Šlo by to najet blíž?”

Agentka přiblížila mapu transfokátorem a Martinez se chopil laserového ukazovátka. Vedl výraznou růžovou tečku po hranici mezi státy Virginie a Maryland v Chesapeakeském zálivu, která procházela přes Smithův ostrov, o něco málo na sever nad ostrovem Tangier.

„V tomto pásmu směrem k Fishing Bay a řece Nanticoke v Marylandu se rozkládá řada ostrovů. Tady je Smithův ostrov. Ostrovy South Marsh a Bloodworth.” Růžová tečka přeskakovala z jednoho na druhý. „Zde máme pevninu a město Crisfield, necelých třicet kilometrů od Tangieru.” Podíval se po nás. „Do Crisfieldu přepravuje mnoho lidí na lodích kraby. Řada Tangieřanů má v Crisfieldu příbuzné. To mi dělá vážné starosti.”

„A mně zase dělá vážné starosti, že Tangieřané nejeví ochotu ke spolupráci,” zasáhl Miles. „Karanténa je pochopitelně odřízne od jediného zdroje příjmů.”

„Ovšem, pane,” přiznal Martinez a mrkl na hodinky. „Odřezáváme je od zdroje příjmů už během této porady. Stahujeme veškeré naše pobřežní čluny až od Elizabeth City, aby nám pomohly obklíčit ostrov.”

„Takže v tuto chvíli se odtud nikdo nedostane,” konstatoval Fujitsubo a velitelsky na nás shlížel z obrazovky.

„Správně.”

„Výborně.”

„Co když se lidé postaví na odpor?” položila jsem otázku, která byla nasnadě. „Co s nimi provedete? Nemůžete je vzít do vazby a riskovat nákazu.”

Martinez zaváhal. Zadíval se na Fujitsuba na obrazovce. „Plukovníku, neobjasnil byste to radši vy?”

„Dlouho a zevrubně jsme o tom jednali,” pravil Fujitsubo. „Mluvil jsem o tom s ministrem dopravy, s viceadmirálem Perrym a pochopitelně s ministrem obrany. V podstatě se urychleně dokončují podklady pro schválení postupu Bílým domem.”

„K schválení jakého postupu?” otázal se Miles.

„Pokud všechno ostatní selže, nasadí se ozbrojené sily,” oznámil Martinez.

„Kristepane,” zamumlal Wesley.

Nevěřila jsem vlastním uším, ohromeně jsem zírala na božstva posledního soudu.

„Nemáme na vybranou,” řekl tiše Fujitsubo. „Jestli lidé zpanikaří a bez ohledu na varování Pobřežní stráže se dají na úprk z ostrova, pak neodvratně přenesou pravé neštovice na pevninu. Dostanou se do styku s obyvatelstvem, které stejně jako oni nebylo očkováno proti tomuto nebezpečí třicet let. Případná někdejší imunizace ztratila účinnost. Mutace viru dosáhla zřejmě takové míry, že současná vakcína nikoho neochrání. Jinými slovy, dobré řešení neexistuje.”:

Nevěděla jsem, jestli se mi udělalo zle od žaludku proto, že ve mně hlodala nemoc, nebo z toho, co jsem právě slyšela. Pomyslela jsem na rybářské městečko sužované drsným podnebím, na nakloněné náhrobky a rázovité uzavřené lidi, kteří si nepřáli nic jiného, než aby je ostatní nechali na pokoji. Nejsou z těch, kteří někoho poslechnou, protože se zodpovídají na moři jen tomu nahoře.

„Musí se najít jiný způsob,” řekla jsem.

Jenže to bylo jen zbožné přání.

„Pravé neštovice se oprávněně považují za vysoce nakažlivou infekční chorobu. Je třeba zabránit vypuknutí epidemie,” vyslovil Fujitsubo to, co bylo nabíledni. „Musíme se postarat o mouchy, které poletují kolem pacientů, i o kraby přepravované na pevninu. Proboha, můžeme snad vyloučit, že chorobu přenášejí moskyti jako dřív v Africe? Nevíme vlastně, čeho všeho se máme obávat, dokud se plně neobjasní, s jakou nemocí se potýkáme.”

Martin se zjevně díval na mne. „Vyslali jsme tam už několik týmů složených z lékařů a zdravotních sester, disponují izolačními lůžky. Nemusíme ty lidi zavřít do nemocnice, můžou zůstat ve svých domovech.”

„Jak si poradíte s hrozbou nákazy z mrtvých těl?” otázala jsem se ho.

„Podle zákonů Spojených států se tato situace považuje za ohrožení zdraví obyvatelstva prvního stupně.”

„To vím taky,” utrhla jsem se netrpělivě, náznaky byrokratismu mi připadaly nemístné. „Ale co z toho prakticky vyplývá?”

„Všechno vyjma pacientů se spálí. Mrtvá těla čeká okamžitá kremace. Dům zesnulé paní Pruittové lehne popelem.”

Fujitsubo se nás snažil uklidnit. „USAMRIID tam vysílá svoje odborníky. Budeme hovořit s občany, přesvědčovat je.”

Pomyslela jsem na Davyho Crocketta a jeho syna, na tamní obyvatele, jakému propadnou zděšení, až se po jejich ostrově budou pohybovat specialisté v ochranných oděvech a začnou zapalovat jejich domy.

„Víme jistě, že nezabere vakcína proti pravým neštovicím?” zeptal se Wesley.

„Jistě to zatím nevíme,” odvětil Martin. „Testování na laboratorních zvířatech potrvá dny a týdny. A i kdyby vakcína ochránila zvířata, nemusí ochránit lidi.”

„Protože se změnila DNA viru, nedoufám, že vakcína bude účinná,” varoval Fujitsubo.

„Nejsem lékař a nepracuji ani v příbuzném oboru,” ozval se Martinez, „ale nemůžete naočkovat všechny ohrožené stávající vakcínou pro případ, že by přece jen zajistila jejich imunitu?”

„Je to příliš riskantní,” odpověděl Martin. „Pokud tou nemocí nejsou pravé neštovice, proč záměrně vystavovat obyvatelstvo pravým neštovicím, někdo by jimi mohl po vakcinaci opravdu onemocnět. A až vyvineme novou vakcínu, přece po pár týdnech nebudeme všechny přeočkovávat jiným poxvirem!”

„Jinak řečeno, nemůžeme použít Tangieřany jako pokusné králíky,” navázal Fujitsubo. „Jestli je udržíme na ostrově a naočkujeme novou vakcínou co nejdřív, možná nemoc zkrotíme. Virus pravých neštovic je naštěstí hloupý virus, stejně rychle jako zabíjí svého hostitele, zničí i sám sebe, pokud se podaří udržet ho v omezeném prostoru.”

„To je skvělé. Takže klidně posedíme a budeme přihlížet, jak virus ničí celý ostrov i sám sebe,” Miles se rozhořčeně obrátil ke mně. „To se mi snad zdá. Zatraceně!” Bouchl pěstí do stolu. „To se ve Virginii nesmí stát!” Rázně vstal. „Vážení! Řekněte mi, co podnikneme, když se objeví noví pacienti v jiných částech státu. Guvernér mě totiž pověřil řízením zdravotnictví ve Virginii.” Zrudl v obličeji a potil se. „To se opravdu máme zachovat jako kdysi Seveřani a zapálit naše města i metropoli?”

„Jestli se nákaza rozšíří, musíme využít potenciálu našich nemocnic, rozšířit příslušná oddělení, s tím už máme zkušenosti. CDC a moji lidé už upozornili místní zdravotnické orgány a instituce, budeme s nimi úzce spolupracovat,” prohlásil Fujitsubo.

„Uvědomujeme si, že zaměstnanci nemocnic budou vystaveni velkému riziku,” doplnil Martin. „Rozhodně by prospělo, kdyby Kongres zrušil to zpropadené dočasné vysazení z práce, abych neměl svázané ruce i nohy.”

„Ubezpečuju vás, že prezident a Kongres znají situaci.”

„Senátor Nagle mě ujistil, že vládní omezení skončí zítra.”

„Vždycky nás ujišťují, že mají věci pevně v rukou, pořád stejná písnička.”

Otok a svědění v místě revakcinace na mé paži mi neustále připomínaly, že mě pravděpodobně naočkovali zcela zbytečně. Cestou na parkoviště jsem si na to Wesleymu postěžovala.

„Opakovaně jsem se vystavila nákaze a něčím jsem onemocněla, což znamená, že mám zřejmě sníženou imunitu.”

„Víš to jistě?” zeptal se opatrně.

„Jistě ne.”

„Vidíš, takže můžeš být pořád infikovaná.”

„Ne, to ne. Vyrážka je prvním příznakem a já se denně prohlížím. Při sebemenším náznaku něčeho takového bych se musela vrátit do izolace. Nesměla bych se přiblížit na třicet metrů k tobě a vůbec k nikomu, Bentone.” Stěží jsem potlačila rozhořčení. Jak si může myslet, že bych někoho s ledovým klidem nakazila!

Odemykal dveře auta a otočil se po mně, poznala jsem, že je mnohem rozrušenější, než dává najevo. „Co bys ráda, abych udělal, Kay?”

,,Odvez mě domů, ať se dostanu ke svému autu,” řekla jsem.

Denního světla rychle ubývalo, projížděla jsem hlubokými borovicovými lesy. Vystřídala je rozoraná pole pokrytá bílými chomáči, servanými z uschlých keříků bavlníku. Z mraků čišela vlhkost a zima jako z tajícího ledu. Když jsem po telekonferenci dorazila domů, čekal tam na mne vzkaz od Rose. Po obědě volal Keith Pleasants z vězení a zoufale se dožadoval mé návštěvy. Wingo doma ulehl s chřipkou.

Za léta praxe jsem pracovala ve staré budově, kterou se honosil soud příslušný pro okres Sussex, mnohokrát, a čím dál víc si mě podmaňovala její starobylá výstavnost, z níž vyzařovala doba před občanskou válkou. Nijak mi nevadilo ani tamní nepohodlí. Budova pochází z roku 1825 a postavil ji mistr zednický Thomase Jeffersona, červené průčelí členily bílé římsy a sloupoví. Přežila občanskou válku, ačkoli armáda Unie ničila veškeré jižanské památky. Vzpomínala jsem na chladné zimní dny, kdy jsem postávala s detektivy na trávníku před budovou a čekala, až mě povolají na lavici svědků. Pamatuji si jmenovitě všechny pachatele, které jsem tu pohnala před soud.

Nyní soud zasedá v prostorné nové budově hned vedle, a když jsem ji míjela, padl na mne smutek. Takové stavby byly varováním rostoucí zločinnosti, zastesklo se mi po skromnějších časech, kdy jsem poprvé přijela do Virginie a v hluboké úctě vzhlížela k architektonickým památkám z období před občanskou válkou, která všechno změnila. Tehdy jsem taky kouřila. Romantizovala jsem si minulost jako většina lidí. Kouření i čekání v mizerném počasí před bídně vytápěnou soudní budovou mi chybělo. Změna mě upozornila na to, že stárnu.

Šerifův úřad sídlil právě v oné červenobílé budově, kolem parkoviště a vězení se táhl vysoký plot završený spirálovitě vinutým čepelkovitým drátem. Za ním dva trestanci v oranžových kombinézách leštili neoznačené služební auto, které právě umyli a navoskovali. Když jsem zaparkovala, pokradmu po mně pokukovali, jeden plácl druhého kusem jelenice, aby ho na mne upozornil.

„Hele! Něco se děje,” křikl jeden z nich tak, abych to slyšela, když jsem je míjela.

„Dobré odpoledne.” Změřila jsem si oba očima.

Odvrátili se, ztratili zájem o někoho, koho nemohou zastrašit, a já jsem vstoupila do budovy. Uvnitř to vypadalo ještě skromněji, člověka se jako ve všech institucích tohoto druhu na celém světě zmocnila tíseň, tady současnost téměř brutálně pohltila minulost. Ve vestibulu stály automaty na kokakolu a různé pamlsky, zdi lemovaly plakáty se snímky hledaných osob, stranou visela fotka šerifova muže zavražděného ve službě. Přistoupila jsem ke stanovišti dozorčího. Mladá žena se za stolem probírala papíry a okusovala propisku.

„Promiňte, přijela jsem navštívit Keitha Pleasantse,” oslovila jsem ji.

„Jste na seznamu povolených návštěv?” Její kontaktní čočky mě nutily pošilhávat, všimla jsem si, že má na zubech růžové rovnátko.

„Požádal mě, abych přijela, tak doufám, že ano.”

Listovala stránkami v šanonu, až našla tu správnou. „Jmenujete se?”

Představila jsem se a její prstík se pohyboval po stránce shora dolů.

„Tady vás mám.” Vstala. „Pojďte se mnou.”

Obešla stůl a odemkla dveře se zamřížovaným okénkem. Za nimi byla přijímací místnost, kde se snímaly otisky prstů a pořizovaly fotografie obličeje pro bezpečnostní účely, za otlučeným kovovým psacím stolem kraloval rozložitý zástupce šerifa pro správu věznice. Za ním se rýsovaly další robustní dveře s mříží, zpoza nich se ozývaly typické vězeňské zvuky.

„Tu kabelu musíte nechat tady,” nařídil mi zástupce. Vzápětí promluvil do vysílačky. „Přijď hned sem.”

„Rozumím. Už letím,” odpověděl ženský hlas.

Položila jsem kabelku na psací stůl a strčila ruce do kapes pláště. Čekala mě osobní prohlídka, tu podstupuji nerada.

„Máme tu takovej kumbál, kde s nima mluví advokáti,” informoval mě zástupce a zvedl palec, jako by stopoval auta: „Jenže se najdou takoví, co špicujou uši na každý slovo, jestli teda chcete diskrétnost, jděte radši nahoru. Tam je pro to vyhrazenej kanclík.”

„Dám na vás a půjdu nahoru,” řekla jsem, když dovnitř vstoupila hřmotná žena ve stejnokroji, s nakrátko ostříhanými mléčně bílými vlasy, v ruce detektor kovů.

„Rozpažte!” zavelela. „Máte v kapsách něco kovového?”

„Ne,” odpověděla jsem. Detektor předl jako mechanická kočka.

Přejela po mně hlavicí přístroje zepředu, zezadu i ze stran. Žádný znepokojivý signál.

„Sundejte si kabát!”

Odložila jsem plášť na psací stůl a podrobila se další fázi kontroly. Detektor dál nevzrušeně předl, žena se mračila, leč nepolevovala ve svém úsilí.

„Co šperky?” vybafla.

Zavrtěla jsem hlavou, ale zároveň jsem si uvědomila, že mám na sobě podprsenku s drátěnou výztuží, což jsem ovšem stejně nehodlala přiznat. Žena odložila detektor a začala mě prohmatávat, její nadřízený seděl za stolem a s otevřenými ústy civěl, jako by sledoval tvrdé porno.

„V pořádku,” konstatovala uspokojena mou neškodností. „Pojďte se mnou.”

Abychom se dostali o patro výš, musely jsme projít ženským křídlem věznice. Klíče chřestily, když odmykala těžké železné dveře, které se za námi s třeskem hned zase zavřely. Vězeňkyně byly většinou mladé, na sobě trestanecký mundúr, cely by snad prostorově vyhovovaly zvířeti. Vybavení tvořilo bílé umyvadlo, záchodová mísa a postel. Některé ženy si vykládaly pasiáns, jiné jen tak lelkovaly. Součásti oblečení visely na mřížích, nádoby na odpadky plné zbytků jídla stály těsně u chodby. Z pachu zatuchající potravy se mi zvedal žaludek.

„Hej, mamino!”

„Koho to tu máme?”

„Fajnovou paničku. Ňaňam.”

„Holahola, hola!”

Vězeňkyně prostrčily ruce mřížemi, snažily se mě zachytit, když jsem je míjela, některé mlaskaly, jako by mi posílaly polibky, jiné vyrážely chraplavé, řezavé zvuky, které jen vzdáleně připomínaly smích.

„Nechte nám ji tady! Jen na čtvrthodinku. Áchich, pojď k mamině!”

„Potřebuju žvára.”

„Mlč, Wando! Pořád škemráš.”

„Zavřete zobáky,” znuděně, monotónně okřikla vězeňkyně má průvodkyně a odemkla další dveře.

Vyšly jsme o patro výš. Třásla jsem se. V místnosti, kam mě žena uvedla, panoval nepořádek, vypadala trochu jako sklad nábytku zřízený z někdejší kanceláře. O zdi se opíraly korkové nástěnky, v koutě stál vozík na spisy, všude se válely oběžníky a letáky. Posadila jsem se na rozkládací židli u dřevěného stolu, na jehož desce se skvěla vyrytá jména a vulgání vzkazy naškrábané propiskou.

„Jako doma, hned tu bude,” slíbila žena a nechala mě o samotě.

Uvědomila jsem si, že kapky proti kašli a kapesníky mám v kabelce a plášti, teď mi chyběly. Popotahovala jsem a zavřela oči, po chvíli jsem uslyšela těžké kroky. Když dozorce přivedl Keitha Pleasantse, málem jsem ho nepoznala. Byl bledý a vychrtlý, v pytlovitém mundúru se ztrácel, ruce v poutech držel nemotorně před sebou. Jakmile mě spatřil, do očí mu vhrkly slzy a při pokusu o úsměv se mu zachvěly rty.

„Sednout a ani hnout,” přikázal mu dozorce. „A ať tu nevzniknou žádný problémy. Jasný? Jinak jsem tady zpátky a jaká byla návštěva.”

Pleasants sáhl po židli, ztratil rovnováhu a málem upadl. „Musí mít na rukou ta pouta?” zeptala jsem se dozorce. „Zadrželi ho kvůli dopravnímu přestupku.”

„Tady je mimo přísně střežený areál, madam. Proto má želízka. Vrátím se za dvacet minut,” řekl a odešel.

„Nikdy jsem nezažil něco takovýho. Můžu si zakouřit?”

Pleasants se nervózně, na pomezí hysterie zasmál a sedl si. „Poslužte si.”

Ruce se mu hrozně třásly, musela jsem mu zapálit.

„Nevidím nikde popelník. Zřejmě se tu nesmí kouřit.”

Ustrašeně těkal očima po místnosti. „Proč mě strčili do cely s drogovým dealerem? Je celý tetovaný a nedá mi pokoj. Pořád se do mě naváží a nadává mi do teploušů.”

Zašlukoval a na chvíli zavřel oči. „Před nikým jsem neutíkal.” Zadíval se na mne.

Všimla jsem si na podlaze plastového kelímku od kávy a podala mu ho, aby ho používal jako popelník.

„Díky.”

„Povězte mi, co se stalo, Keithe.”

„Jel jsem ze skládky domů jako vždycky a najednou se za mnou objevil auťák bez označení, maják blikal a houkala siréna. Tak jsem uhnul stranou. Jenže ten sráč se mnou sehrál habaďůru.”

„Myslíte Ringa.” Má zlost procitala.

Pleasants přikývl. „Tvrdil, že mě sledoval dobrý dva kilometry a já jsem nereagoval na jeho pokyny. Věřte mi, je to vyložená lež.” Oči mu plály. „Za dni, co sedím tady, mě tak popletl, že fakt nevím, jestli za mnou náhodou přece jen chvíli nejel.”

„Řekl vám něco, když vás zatýkal?”

„Ano, madam. Že tím moje trable právě začaly. To jsou přesně jeho slova.”

„Proč jste chtěl, abych vás navštívila?” V podstatě jsem to věděla, ale chtěla jsem to slyšet od něho.

„Jsem na dně, paní doktorko.” Opět mu vhrkly slzy do očí. „Mám starou mámu, není nikdo, kdo by se o ni postaral, jen já, a teď si lidi myslí, že jsem vrah! A já jsem v životě zabil leda mouchu! Nikdo se mnou nebude chtít pracovat.”

„Je vaše matka upoutána na lůžko?” zeptala jsem se.

„Ne, madam. Ale je jí skoro sedmdesát a trpí rozedmou plic. Hodně kouřila.” Znovu zašlukoval. „Nemůže už řídit auto.”

„Kdo o ni pečuje teď?”

Zavrtěl hlavou a osušil si rukávem oči. Seděl se zkříženýma nohama a jedna mu pocukávala, jako by se chystal ke skoku.

„Ani jí nikdo nenakoupí potraviny?”

„Ne.” Zajíkl se.

Znovu jsem se rozhlédla, tentokrát po něčem na psaní, a objevila jsem tmavočervenou propisku a hnědý papírový ručník.

„Dejte mi adresu a telefon,” vyzvala jsem ho. „Slibuju, že se za ní někdo podívá a postará se, aby jí nic nechybělo.”

Ohromně se mu ulevilo, sdělil mi požadované údaje. Poznamenala jsem si je.

„Obrátil jsem se na vás, protože jinak nevím, co mám dělat,” dodal. „Nedá se něco podniknout, abych se odtud dostal?”

„Pokud vím, stanovili na vaše propuštění kauci ve výši pěti tisíc dolarů.”

„No právě! Desetkrát víc, než se za to obvykle bere, teda podle chlápka v mojí cele. Nemám prachy a ani je nemůžu sehnat. Proto tu musím tvrdnout, než věc projedná soud, a to můžou být týdny. Měsíce.” Opět měl slzy na krajíčku a v očích strach.

„Využíváte internet, Keithe?”

„Cože?”

„Počítače.”

„Na skládce jo. Pamatujete, jak jsem vám vykládal o našem satelitním systému?”

„Takže to s internetem umíte.”

Vypadalo to, že neví, o čem mluvím.

„Pracujete s elektronickou poštou,” zkusila jsem to jinak.

„S globálním pozičním systémem.” Tvářil se zmateně. „A co se týče toho těla, určitě ho přivezl náklaďák, který tam stál, na to dám jed, a mohl ho nabrat z kontejneru někde na staveništi. Na skládku se vozí spousta odpadu ze stavenišť v jižní části Richmondu. Na takovým staveništi se snadno zbavíte všeho. Stačí tam zajet auťákem po pracovní době a kdo něco viděl?”

„Řekl jste to detektivu Ringovi?” otázala jsem se.

Z jeho tváře čišela nenávist. „Nic jsem mu neřekl. A neřeknu. Jen se snaží na mě všechno shodit.”

„Proč myslíte, že to na vás chce shodit?”

„Někoho přece musí zavřít. Chce triumfovat.” Najednou uhnul očima. „Tvrdí, že všichni ostatní jsou úplně vedle.” Zaváhal. „Včetně vás.”

„Co ještě řekl?” Připadalo mi, že se měním v chladný kámen jako vždycky, když mou zuřivost vystřídal věcně opodstatněný hněv.

„Tehdy, jak jsem mu ukazoval náš barák, žvanil dost. Rád se poslouchá.”

Nemotorně típl špačka cigarety o hranu stolu, aby se nepropálil plastový kelímek. Zapálila jsem mu další.

„Vykládal mi o vaší neteři,” řekl Pleasants. „Že je fakt chytrá hlavinka, ale neudržela by se v FBI, kdybyste nebyla hlavní soudní lékařka. Protože… sama víte.”

„Pokračujte,” pobídla jsem ho a nedala na sobě nic znát.

„Protože není na mužský. Podlé mýho si myslí, že vy taky ne.”

„To je zajímavé.”

„Chechtal se tomu, prý se osobně přesvědčil, že žádná z vás nemá chlapa, hezky střídavě se vám lepí na paty. A radil mi, ať se držím zpátky a sleduju, co se stane zvrhlicím. Protože to samý se pak stane se mnou.”

„Okamžik,” zarazila jsem ho. „Ring vám vážně vyhrožoval, protože jste gay, nebo si to on aspoň myslí?”

„Máma o tom neví.” Svěsil hlavu. „Ale pár lidí ano. Taky jsem už seděl. A vlastně se znám s Wingem.”

Doufala jsem, že ne důvěrně.

„Trápím se kvůli mámě.” Zase mu vyhrkly slzy. „To, co se děje se mnou, jí brnká na nervy a určitě neprospívá jejímu stavu.”

„Poslyšte, cestou domů se u ní zastavím sama,” řekla jsem a rozkašlala se.

Slzy mu stékaly po tvářích, energicky je utíral hřbety rukou.

„A podniknu ještě něco,” dodala jsem honem, neboť se od schodů blížily kroky. „Zjistím, jak se dá pomoct vám. Nevěřím, že jste někoho zabil, Keithe. Vyřídím to s tou kaucí a postarám se vám o advokáta.”

Nedůvěřivě otevřel ústa, právě když do místnosti hlučně vstoupili dozorci.

„Opravdu?” Pleasants zavrávoral a vyvalil na mne oči.

„Když odpřisáhnete, že mluvíte pravdu.”

„To se rozumí, madam!”

„No jasně,” uchechtl se dozorce. „Vy a všichni, co tu sedíte.”

„Zařídím to ale až zítra,” řekla jsem Pleasantsovi. „Soudce už asi odjel domů.”

„Jde se. Do cely.” Dozorce ho popadl za paži.

„Máma má ráda Hersheyho mléčný čokoládový koktejl. Nic jinýho už ani dobře nestráví,” stačil mi ještě říct Pleasants.

Odešel a mě vedla dozorkyně dolů a opět ženským křídlem věznice. Tentokrát se vězeňkyně chmuřily, zábava jako by pro ně skončila. Napadlo mě, že jim někdo řekl, kdo jsem. Většina se ke mně otočila zády a některé si uplivly.

KAPITOLA 13

Šerif okresu Sussex Rob Roy se stal legendou a bezkonkurenčně vyhrával jedny volby za druhými. Mnohokrát navštívil naši márnici a považuji ho za jednoho z nejlepších ochránců zákona, které znám. V půl sedmé večer jsem ho našla v malé místní restauraci u stolu vyhrazeného lepším štamgastům, mezi něž bezesporu patřil.

Místnost připomínala jídelní vůz, barevně jí vévodily červené ubrusy a bílé židle, Roy pojídal sendvič s opečenou šunkou a popíjel černou kávu, vysílačku odložil na stůl a čile debatoval.

„Vyloučeno, ne, pane. Kam by to vedlo? Jednou kšeftují s crackem a hotovo,” tvrdil vehementně vyzáblému muži s větrem ošlehanou tváří a čepicí se štítkem.

„Pusťte je.”

„Cože?” Roy se natáhl po kávě, šlachovitý a plešatý, nijak se nezměnil. „To nemyslíte vážně.”

„Smrtelně vážně.”

„Smím vás vyrušit?” otázala jsem se a přitáhla si židli.

Royovi poklesla brada a chvíli nevěřil vlastním očím, koho vidí. „No tohle, ať se propadnu.” Vstal a stiskl mi ruku. „Co vás přivádí do těchhle končin?”

„Hledám vás.”

„Omluvte mě.” Druhý muž přiložil ruku ke štítku čepice, vstal a vykročil od stolu.

„Nepovídejte mi, že vás sem dohnala práce,” řekl šerif. „Co jiného?”

Pod dojmem mého rozpoložení zvážněl. „Stalo se něco, o čem nevím?”

„Vy přece víte o všem.”

„Pak to hravě vyřešíme. Co si dáte k jídlu? Doporučuju sendvič se smaženým kuřetem,” zahlaholil, právě když se objevila servírka.

„Čaj prosím.” Kdy se mi asi vrátí chuť k jídlu? pomyslela jsem si.

„Nevypadáte, že byste kvetla zdravím.”

„Je mi bídně.”

„Všechny nás ten virus děsí.”

„Naneštěstí zatím netušíme, co se z toho vyvine,” povzdechla jsem si.

„Co pro vás můžu udělat?” Naklonil se ke mně a plně se soustředil.

„Seženu ručitele za kauci Keitha Pleasantse. Bohužel se mi to nepodaří dřív než zítra. Pochopte, Robe, je to nevinný člověk, vybraný za obětního beránka. Detektiv Ring pořádá hon na čarodějnice, chce si na něm přihřát kariéru.”

Očividně jsem Roye zaskočila. „Odkdy hájíte vězně?”

„Hájím všechny nevinné,” odvětila jsem. „A ten člověk není o nic víc mnohonásobným vrahem než vy nebo já. Nepokusil se uniknout policii a pravděpodobně ani nepřekročil povolenou rychlost. Ring si na něho zasedl a lže. Tak vysoká kauce je v takovém banálním případu taky velmi neobvyklá.”

Mlčel, poslouchal.

„Pleasants má starou, nemocnou matku a není nikoho, kdo by se o ni postaral. Nejspíš přijde o práci. Vím, že Ringův strýc je ministrem bezpečnosti a taky býval šerifem. A vím, jak to chodí, Robe. Pomozte mi, ať ho odtud dostanu. Musíme Ringa zastavit.”

Roy odsunul talíř, ozvala se jeho vysílačka. „Vážně si v tom věříte?”

„Ano.”

„Tady padesátjedna,” řekl do vysílačky a upravil si opasek s revolverem.

„Ohledně té loupeže nic nového?” pravil hlas z vysílačky.

„Pořád čekáme.”

Povzdechl si a řekl mi: „Zřejmě nepochybujete, že ten mládenec nespáchal žádný zločin.”

Přikývla jsem. „Nepochybuju. Vrah, který rozčtvrtil tu ženu, se mnou komunikuje po internetu. Pleasants jen matně tuší, co to je. Děje se něco dalekosáhlého, do čeho zatím nevidíme. A dejte na mě, nijak to nesouvisí s tímhle mladíkem.”

„Ringem jste si tedy jistá? Předpokládám, že ano, když žádáte, abych zasáhl.” Díval se mi zpříma do očí.

„Kolikrát vám to mám opakovat?”

Praštil ubrouskem o stůl. „Tohle mě dovede vytočit.”

Prudce odsunul židli. „Nevězním nevinné lidi a nesnáším policajty, co mi věší bulíky na nos.”

„Znáte Kitchena, majitele skládky?” zeptala jsem se.

„Ovšem. Jsme skoro sousedi.” Vytáhl náprsní tašku.

„Někdo by s ním měl promluvit, aby Keith neztratil práci. Nesmí se s tím otálet.”

„To zařídím.”

Položil na stůl bankovku a rozčileně zamířil ke dveřím. Seděla jsem, popíjela čaj a prohlížela si nabídku cukrovinek, slaných krekrů a oříšků všeho druhu na barovém pultu. Hlava mě bolela a celé tělo svědilo. Ještě zbývalo zastavit se v samoobsluze, abych nakoupila mléko, čerstvou zeleninu, polévku a Hersheyho mléčný čokoládový koktejl.

Projížděla jsem s vozíkem uličkami sem tam, až byl najednou plný všeho možného, počínaje toaletním papírem a konče porcovaným a baleným masem. Vytáhla jsem mapu a orientovala se podle adresy, kterou uvedl Pleasants. Matka nebydlela daleko od mé trasy, a když jsem přijela, spala.

„Ach, promiňte,” řekla jsem pod stříškou nad hlavními dveřmi domku. „Nechtěla jsem vás tahat z postele.”

„Kdo je to?” Uvolnila zástrčku na dveřích a civěla nevidomě do noci.

„Jsem doktorka Kay Scarpettová. Nemusíte se…”

„Čeho jste doktorka?”

Paní Pleasantsová byla sesehlá a shrbená stařenka, vrásčitá tvář připomínala krepový papír. Dlouhé šedivé vlasy se při sebemenším pohybu nadnášely jako vlákna babího léta. Pomyslela jsem na skládku a starou ženu, kterou zavraždil Deadoc.

„Pojďte dál.” Otevřela dveře dokořán, očividně v obavách. „Co je s Keithem? Stalo se mu něco?”

„Odpoledne jsem ho viděla, je v pořádku,” ujistila jsem ji. „Něco jsem vám nakoupila.” V rukou jsem svírala pytle.

„Můj chlapeček.” Potřásla hlavou a pokynula mi, abych vstoupila do jejího malého uklizeného obydlí. „Co bych si počala? Nemám na světě jinak nikoho. Když se narodil, povídám mu: „Jsi moje všechno, Keithe.`”

Bála se, byla zmatená, ale nechtěla to dát na sobě znát.

„Víte, kde teď je?” zeptala jsem se opatrně. Vešly jsme do kuchyně se starou ledničkou na špalíkovitých nohách a plynovým sporákem. Neodpověděla. Začala vybalovat potraviny, zápasila s konzervami, celer a mrkev jí upadly na podlahu.

„Počkejte, pomůžu vám.” Rychle jsem se shýbla.

„Neprovedl nic darebnýho.” Rozplakala se. „Určitě ne. A ten policajt mu ne a nedal pokoj, pořád se tu ometal a obtěžoval.”

Stála uprostřed kuchyně, utírala si tvář rukama.

„Keith říkal, že máte ráda mléčný čokoládový koktejl, přivezla jsem vám ho. Doporučujeme ho i my doktoři.” Sáhla jsem na odkapávač pro sklenici a lžičku.

„Zítra se vám vrátí,” řekla jsem. „A o detektivovi Ringovi už neuslyšíte.”

Zírala na mne jako na zázrak.

„Chtěla jsem se ujistit, že vám nic nechybí, než se vám syn vrátí.” Podala jsem jí sklenici světlehnědě zbarveného mléčného čokoládového koktejlu.

„Pořád vlastně nevím, kdo jste,” řekla po chvíli. „Tohle je lahoda. Neznám nic lepšího.” Upila, vydechla a usmála se.

Stručně jsem jí vysvětlila, jak jsem se seznámila s Keithem a co je mou profesí, ale nerozuměla mi. Vysvětlila si to tak, že jsem se vůči synovi zachovala hezky a že léčím živé. Cestou domů jsem si přehrávala hlasitě cédéčka, abych neusnula. Jela jsem hlubokou tmou, jedinými světly, které mě provázely na dlouhých úsecích, byly hvězdy. Natáhla jsem se po telefonu.

Ohlásila se Wingova matka a sdělila mi, že syn onemocněl a leží. Ale předala mi ho.

„Děláte mi starosti, Wingo,” řekla jsem soucitně.

„Je mi zle.” To jsem poznala i po hlase. „Jenže s chřipkou mi nikdo moc nepomůže.”

„Máte sníženou imunitu. Mluvila jsem s doktorem Rileym, podle testů obranyschopnost vašeho organismu není valná.” Chtěla jsem, aby vzal na vědomí skutečnost. „Popište mi příznaky.”

„Třeští mi hlava, v krku mě pálí, bolí mě v zádech. Naposled jsem si naměřil čtyřicítku. A pořád mám hroznou žízeň.”

To, co říkal, mě znepokojilo, tak se na samém počátku projevují pravé neštovice. Ale protože se mohl nakazit jen od trupu, překvapilo mě, že neonemocněl dřív, zvlášť vzhledem k jeho zranitelnému stavu.

„Nedotkl jste se doufám těch sprejů, co jsme dostali do úřadu,” řekla jsem.

„Jakých sprejů?”

„Sprejů Vita s pleťovou maskou.”

Netušil, o čem mluvím, uvědomila jsem si, že dnes nebyl v práci. Vylíčila jsem mu, co se událo.

„Ach, proboha,” náhle vyhrkl a strach na okamžik ochromil nás oba. „Jeden přišel poštou. Máma ho dala v kuchyni na poličku.”

„Kdy jste ho dostali?” znepokojeně jsem se zeptala.

„Nevím. Před pár dny. Kdy to bylo? Vážně nevím. Nikdy jsme doma neměli nic tak senzačního. Stačí se tím napatlat a člověk hned vypadá mladší.”

Tím se počet sprejů, které dostali mí zaměstnanci, zvýšil na dvanáct a dvanáct byla číslovka uvedená v Deadokově zprávě. Tolik lidí pracovalo na plný úvazek v richmondském ústředí mého úřadu, když započtu i sebe. Jak mohl vzdálený neznámý znát takové podrobnosti jako počet zaměstnanců a u některých jméno a adresu?

Bála jsem se položit další otázku, protože jsem tušila odpověď. „Vy jste se tím patlal, Wingo?”

„Jen jsem trochu odstříknul. Ze zvědavosti.” Hlas se mu třásl, rozkašlal se. „Provokovalo mě to. Tak jsem to vzal a očichával. Voní to po růžích.”

„Ještě s tím u vás doma někdo manipuloval?”

„To nevím.”

„Postarejte se, aby se spreje nikdo nedotkl. Rozumíte?”

„Ano.” Rozvzlykal se.

„Pošlu k vám lidi, aby to odvezli a postarali se o vás a vaši rodinu.”

Brečel tak, že nebyl schopen slova.

Přijela jsem domů po půlnoci, necítila jsem se dobře a zároveň pod tlakem událostí nevěděla, co dřív. Zatelefonovala jsem Marinovi, Wesleymu a Fujitsubovi. Informovala jsem je, co se přihodilo a že je třeba okamžitě vyslat tým pro Winga a jeho rodinu. Zlé zprávy mi oplatili zprávami téhož druhu. Děvče na Tangieru, které onemocnělo už dřív, zemřelo, nově onemocněl jeden rybář. Zdrcená a fyzicky ztrápená jsem zkontrolovala elektronickou poštu. Deadoc o sobě dal opět stručně a ničemně vědět. Svým způsobem mě to potěšilo. Zprávu odeslal v době, kdy Keith Pleasants seděl ve vězení.

zrcadlo zrcadlo na stěně kde jsi

„Parchante!” vykřikla jsem.

Den se opravdu vydařil. Bylo toho na mne moc, všechno mě bolelo, ochabla jsem, úplně mě to vyřídilo. Neměla jsem se už pokoušet o chat. Rozumnější by bylo nechat to na jindy. Ale už jsem se přihlásila, popustila uzdu myšlenkám a čekala, jestli se netvor ohlásí. Stalo se.

DEADOC: dřina a problémy

SCARPETTOVÁ: Co chcete!

DEADOC: vztekáme se

SCARPETTOVÁ: Ano.

DEADOC: co se staráš o zabedněné rybáře a jejich zabedněné rodiny a neschopné spolupracovníky

SCARPETTOVÁ: Tak dost! Řekněte, co chcete, aby to skončilo.

DEADOC: je příliš pozdě škoda se stala stala se dávno dávno tornu

SCARPETTOVÁ: Co vám kdo udělal?

Neodpověděl. A neodpověděl už na žádnou z mých dalších otázek. Pomyslela jsem na skupinu 19 a toužebně si přála, aby náš chat zaregistrovali a vystopovali od ústředny k ústředně jeho doupě. Uběhla půlhodina. Odhlásila jsem se a konečně zazvonil telefon.

„Jsi geniální!” Lucy podlehla nadšení natolik, že mě z toho rozbolely uši. „Jak se ti podařilo udržet s ním kontakt tak dlouho?”

„Cože?” zeptala jsem se překvapeně.

„Celkem jedenáct minut. Zasloužíš metál!”

„Komunikovala jsem s ním asi jen dvě minuty.” Snažila jsem se ochladit si čelo hřbetem ruky. „Nevím, o čem mluvíš.”

Nevnímala mě. „Vyhmátli jsme ho, prevíta!” Byla jako u vytržení. „Připojil se z kempinku v Marylandu, agenti ze Salisbury už jsou na cestě. Janet a já musíme chytit letadlo.”

Dřív než jsem nazítří vstala, Světová zdravotnická organizace oficiálně varovala mezinárodní veřejnost před aromaterapeutickou pleťovou maskou Vita ve spreji. Ujistila, že virus se podaří potlačit, neboť na vývoji nové vakcíny se pracuje dnem i nocí a brzy bude k dispozici. Přesto vypukla panika.

Virus, který média nazvala Mutantpox, se objevil na obálkách časopisů Newsweek a Time, senát vytvořil zvláštní podvýbor a Bílý dům zvažoval nouzová opatření. Sprej Vita distribuovala jedna newyorská firma, ale vyráběl se ve Francii. Deadokovu hrozbu brala zodpovědná místa vážně. Ačkoli choroba se ve Francii zatím nevyskytla, ekonomické a diplomatické styky poznamenalo napětí, neboť velký výrobce musel pozastavit výrobu a prodej a obě země se čile obviňovaly z kontaminace spreje.

Obyvatelé Tangieru se pokoušeli prchnout z ostrova na svých rybářských lodích, Pobřežní stráž povolala posily až z Floridy. Podrobnosti jsem neznala, ale doslechla jsem se, že v Tangierské úžině vznikla patová situace, Tangieřané a ochránci zákona tam stojí proti sobě, plavidla zakotvila a oblast sužuje ledový zimní vítr.

Mezitím CDC vyslala do Wingova domu tým lékařů a sester, aby zajistili izolaci, což se neutajilo. Novinové titulky to patřičně rozmázly a lidé houfně opouštěli metropoli, kde by bylo obtížné, neli nemožné dodržovat přísný karanténní režim. Byla jsem vyčerpaná a rozbolavělá jako nikdy v životě, v pátek časně ráno jsem doma v koupacím plášti popíjela teplý čaj.

Horečka dosáhla devětatřiceti stupňů, Robitussin DM nezabíral, jen mě nutil ke zvracení. Svaly na šíji a zádech mě bolely, jako bych hrála americký fotbal proti mužstvu vyzbrojenému navíc kyji. Ale nemohla jsem ležet v posteli. Bylo třeba zařídit spoustu věcí. Zatelefonovala jsem zákonnému ručiteli za kauce a ten mi neurvale sdělil, že pokud chci Keitha Pleasantse dostat z vězení ještě dnes, musím mu ihned osobně zaplatit příslušnou odměnu. A tak jsem se vydala k autu a po deseti minutách jízdy otočila a vrátila se domů, protože jsem zapomněla šekovou knížku na stole.

„Panebože, pomoz mi!” ševelily mé rty a noha tlačila plynový pedál k podlaze.

Pneumatiky zakvílely, když jsem příliš rychle vyrazila z příjezdové cesty ulicí a opakovalo se to, jak jsem se prodírala křižovatkami ve Windsor Farms. Přemýšlela jsem, co se asi v noci stalo v Marylandu, a bála se o Lucy, která každou událost bere jako velké dobrodružství. Třásla se na to, aby mohla někoho pronásledovat se zbraní, stoupat k nebi vrtulníky. Obávala jsem se, že s takovým přístupem se žene vstříc katastrofě, na to příliš dobře znám život a vím, jak to končívá. Zajímalo mě, jestli dopadli Deadoka, ale pokud ano, jistě by mi to sdělili.

Nikdy jsem nepotřebovala ručitele a tento můj první, švec Vince Peeler, se zmohl na vlastní opravnu obuvi, krámek v Bond Street mezi opuštěnými obchody se zaprášenými výlohami pomalovanými graffiti. Malý drobný mužíček s lesklými černými vlasy měl na sobě koženou zástěru. Seděl u ševcovského šicího stroje Singer a podrážel polobotku. Když jsem zavřela dveře, změřil si mě pronikavým pohledem člověka, který pozná, když je někdo v úzkých.

„Vy jste doktorka Scarpettová?” zeptal se a nepřestával šít.

„Ano.”

Vytáhla jsem šekovou knížku a plnicí pero a nepociťovala sebemenší sympatie k člověku, který pomohl mnoha pachatelům násilných trestných činů, aby se zase volně procházeli po ulicích.

„Dělá to pět set třicet dolarů,” řekl. „Pokud je chcete uhradit kreditkou, připočtěte tři procenta.”

Vstal a přešel k poškrábanému pultu zaplněnému botami a plechovkami s lepidlem a krémy. Přímo jsem cítila, jak mě ohmatává očima.

„Vida, myslel jsem, že jste o hodně starší,” svěřil se. „Člověk čte o někom v novinách a někdy si udělá úplně špatnou představu.”

„Dneska bude na svobodě.” Vyslovila jsem to jako příkaz, vytrhla šek z knížky a podala mu ho.

„To se rozumí.” Zatěkal očima a mrkl na hodinky.

„Kdy?”

„Kdy?” opáčil řečnicky.

„Ano. Kdy bude na svobodě?”

Luskl prsty. „Za takhle dlouho.”

„Dobře.” Vysmrkala jsem se. „Počkám si, jestli bude na svobodě za takhle dlouho.” Taky jsem luskla prsty. „A jestli ne, hádejte, co bude. Jsem taky doktorka práv a momentálně mám hodně, hodně prašivou náladu. Půjdu po vás. Tomu taky rozumíte?”

„Na jaký právo jste zaměřená?”

„Radši se neptejte,” odsekla jsem a vyšla ze dveří.

Za čtvrt hodiny jsem vstoupila do své kanceláře, a když jsem usedala k psacímu stolu, začal vibrovat pager a zároveň zvonit telefon. Než jsem stačila zareagovat, objevila se Rose a vypadala nadmíru ustaraně.

„Všichni vás hledají,” hlásila hned ode dveří.

„To vždycky.” Mhouřila jsem oči na číslo na displeji pageru. „Hernajs, kdo je zase tohle?”

„Jede sem Marino,” informovala mě. „Posílají vrtulník. Na přistávací plochu u Virginské kliniky. USAMRIID už sem letí. Vyrozuměli Úřad hlavního soudního lékaře v Baltimoru, že k nim letí speciální tým a společně si s tím musí poradit, tělo se bude pitvat ve Fredericka.”

Vytřeštila jsem na ni oči, krev mi tuhla v žilách. „Jaké tělo?”

„FBI vypátrala nějaký kemp.”

„Já vím, v Marylandu.” Ztrácela jsem trpělivost.

„Předpokládají, že našli vrahovo kempinkové auto. Podrobnosti neznám. Ale má snad být zařízené jako laboratoř. A uvnitř je tělo.”

Nevěřila jsem vlastním uším. „Čí tělo?”

„Myslí si, že jeho. Asi spáchal sebevraždu. Zastřelil se,” Pátravě si mě prohlížela přes horní obroučku brýlí a zavrtěla hlavou. „Měla byste být doma v posteli a kurýrovat se mojí slepičí polévkou.”

Marino předjel před úřad, prudký nárazový vítr se proháněl centrem a potrhával vlajkami na budovách. Věděla jsem, že je naštvaný, ještě než jsem otevřela dveře. Vůbec nepromluvil.

„Díky,” utrousila jsem a zápasila s obalem pastilek proti kašli.

„Pořád jsi nemocná.” Jeli jsme po Franklin Street.

„To jsem. Děkuju za optání.”

„Nechápu, proč to dělám,” láteřil. Neměl na sobě uniformu. „Ometat se kolem podělaný laborky, kde někdo pěstuje viry, je to poslední, co bych si přál.”

„Dostaneš speciální ochranné prostředky,” uklidňovala jsem ho.

„Ty bych měl mít už teď, když tě vezu.”

„Zmohla mě chřipka, ale už tě nemůžu nakazit. Věř mi. V tom se přece vyznám. Nevyšiluj, lezeš mi na nervy.”

„Doufej, že je to jen chřipka.”

„Kdyby mě postihlo něco horšího, tak bych byla na hromadě, trápila by mě vysoká horečka a měla bych taky vyrážku.”

„Jo, jenže když stůněš, nemůžeš snáz chytit něco jinýho? Nechápu, že podnikáš tuhle výpravu. Na tvým místě bych se do toho nehnal. A vůbec mě netěší, že se kolem toho taky motám.”

„Tak mě vysaď a jed’ si, kam chceš,” obořila jsem se na něj. „Přestaň laskavě fňukat. Svět je možná na pokraji katastrofy, tak toho nech.”

„Jak se vede Wingovi?” zeptal se smířlivým tónem.

„Moc se o něj bojím.”

Projížděli jsem areálem Virginské kliniky a zamířili na oplocenou přistávací plochu pro vrtulníky, kam záchranáři přepravují pacienty a orgány, které přebírá nemocnice. Za chvíli jsme zaslechli hluk silných motorů Blackhawku, lidé v autech i pěší na chodnících se zastavovali a sledovali jeho manévrování. Někteří řidiči zaparkovali na krajnici a pozorovali, jak se skvělý mohutný stroj za třesku rotorů snáší, zatemňuje stále větší část nebe, pročesává trávu a víří prach na zemi.

Dveře se otevřely a Marino a já jsme nastoupili, většinu míst obsadili odborníci z USAMRIID. Obklopovaly nás záchranářské přístroje a izolační nosítka, složená připomínala měch akordeonu. Nasadila jsem si přilbu s mikrofonem a sluchátky a připoutala se pětibodovým pásem. Nato jsem pomohla Marinovi, který nasupeně hřadoval na sklápěcím sedátku, určeném lidem skromnější konstituce.

„Proboha, jen aby nechytili vítr novináři,” řekl kdosi, když se zavřely těžké dveře.

Zapojila jsem šňůru mikrofonu do zdířky ve stropu. „Tomu stejně neujdeme. Zřejmě se už stalo.”

Deadoc byl rád středem pozornosti. Neopustil by tento svět v tichosti, bez okázalé obhajoby. Ne, něco nám nachystal, ale nechtělo se mi spekulovat co.

Cesta netrvala ani hodinu, piloti nás vysadili u stanice Pobřežní stráže v Crisfieldu, v přístavu zvaném Somer’s Cove, kde kotvily zazimované čluny a jachty a pohupovaly se na zčeřené tmavomodré hladině v ústí řeky Little Annemessex. Přešli jsme do úhledného zděného domu, abychom si oblékli nepromokavé kombinézy a záchranné vesty, velitel Martinez nás informoval o situaci.

„Potýkáme se tu s několika problémy najednou,” spustil a přecházel po koberci místností dispečinku, kde jsme se shromáždili. „Zaprvé Tangieřané tu mají příbuzné, museli jsme na silnicích rozestavit ozbrojené hlídky, CDC nařídila, aby obyvatelé Crisfieldu neopouštěli město.”

„Tady přece nikdo neonemocněl,” řekl Marino a zápasil s vysokými botami a nohavicemi kalhot.

„Ne, ale obáváme se, že na samém začátku toho maléru se několika lidem podařilo pláchnout, opustili Tangier a připluli sem. Připravte se, že vás nečeká moc přátelské přijetí.”

„Kdo je v tom kempu?” zeptal se někdo.

„Momentálně agenti FBI, co našli mrtvolu.”

„A jak je to s těmi ostatními, co tam tábořili?” otázal se Marino.

„Vím jen tolik, že když dorazili agenti, bylo obsazeno asi pět obytných přívěsů a jen jeden měl telefonní přípojku,” informoval Martinez. „A to šestnáctka, tak zaklepali na dveře. Nikdo se neozval, tak se podívali dovnitř oknem a uviděli na podlaze tělo.”

„Agenti nešli dovnitř?” zeptala jsem se.

„Ne. Předpokládali, že je to zřejmě pachatel a může být nakažený. Ale jednomu z hlídačů to nedalo.”

„Proč?” vyzvídala jsem.

„To víte, zvědavost. Hlídač využil příležitost a v nestřeženém okamžiku vešel dovnitř, ale vyletěl jako ohnivá koule. Prý že je uvnitř zrůda jako ze Stephena Kinga. Podrobnosti neznám.” Pokrčil rameny a zamračil se.

Podívala jsem se po členech týmu USAMRIID.

„Hlídače si odvezeme,” řekl mladý muž v hodnosti kapitána. Obrátil se ke mně. „Promiňte, jmenuju se Clark. Velím naší výpravě. Moji lidé se o něj postarají, umístí ho do karantény a budou ho pozorovat.”

„Přívěs šestnáct,” pronesl Marino. „Víme, kdo si ho pronajal?”

„Tak dalece mě nezasvětili,” odvětil Martinez.

„Všichni se ustrojili?” Přehlédl nás, byl čas vyrazit.

Pobřežní stráž nás rozmístila do dvou záchranných plavidel, protože tam, co poplujeme, je moře pro šalupu nebo hlídkový člun příliš mělké. Naši loď řídil Martinez, vzpřímený a klidný, jako by plout rychlostí šedesáti kilometrů v hodině po vinami zbrázděném moři byla naprostá rutina. Opravdu jsem si myslela, že každou chvíli poletím přes palubu, pevně jsem svírala zábradlí a choulila se na bočním sedadle. Připadalo mi to, jako bych krotila mechanického býka, vzduch se mi dral do nosu a úst tak prudce, že jsem stěží lapala po dechu.

Marino seděl naproti mně a zdálo se, že bude zvracet. Pokusila jsem se ho němou řečí rtů povzbudit, ale civěl na mne naprosto tupě a zjevně se držel z posledních sil. Zpomalili jsme v zátoce zvané Flat Cat, která přecházela v močál prorostlý chaluhami a travinami a označený na břehu cedulemi s nápisem NEPŘISTÁVAT. Zpočátku jsem neviděla nic než borovice. Když jsme se přiblížili, objevily se cestičky, umývárna s toaletami, domek správy přírodního parku a jediný obytný přívěs. Martinez vmanévroval do malého přístavu, jeden z jeho mužů nás přivázal k hrázi a motor zhasl.

„Asi se pobliju,” zašeptal mi Marino do ucha, když jsme nemotorně vystupovali na molo.

„Vydrž.” Stiskla jsem mu paži.

„Do toho přívěsu nevlezu.”

Otočila jsem se a spatřila jeho sinalou tvář.

„Samozřejmě. Dovnitř nepůjdeš,” ujistila jsem ho. „To je moje práce, ale společně musíme lapit toho hlídače.”

Marino nervózně přecházel, čekali jsme, až přistane druhá část naší výpravy. Vyhlížela jsem mezi stromy přívěs, který obýval Deadoc. Poměrně starý a bez tažného vozidla parkoval co nejdál od domku správy parku, zčásti zastíněný borovicemi. Když jsme se všichni vylodili, tým USAMRIID nám rozdal známé oranžové ochranné oděvy, vzduchové mikrobiologické filtry a rezervní baterie zajišťující jejich činnost po čtyři hodiny.

„Pustíme se do toho,” promluvil vedoucí týmu

USAMRIID Clark. „Jsme v plné zbroji, vyneseme tělo.” „Chtěla bych jít dovnitř jako první a sama,” oznámila jsem.

„Prosím.” Přikývl. „Potom vnitřek prohlédneme, jestli tam není něco zvlášť nebezpečného, doufám, že nenarazíme na žádnou zradu. Vyneseme tělo a zajistíme likvidaci přívěsu.”

„Je to důkaz,” připomněla jsem a zadívala se na něho. „Nemůžete přívěs zlikvidovat.”

Z výrazu jeho tváře jsem pochopila, co si myslí. Vrah je mrtvý, případ se uzavřel. Přívěs představuje biologickou hrozbu a musí se za přísných bezpečnostních opatření spálit.

„Ne,” trvala jsem na svém. „Tak rychle to nemůžeme uzavřít. Vyloučeno.”

Zaváhal, upřeně se zadíval na přívěs a rozladěně si povzdechl.

„Půjdu dovnitř,” oznámila jsem. „Pak vám povím, co dál.”

„Tak dobře.” Zvýšil hlas. „Pozor, vyrazíme! Dovnitř půjde jen soudní lékařka, jinak nikdo, dokud to nepovolím.”

Vykročili jsme lesem s izolačními nosítky, naše tajemná výprava jako by ani nebyla z tohoto světa. Borovicové jehličí mi povrzávalo pod nohama, vzduch byl svěží a čistý. Blížili jsme se k obytnému přívěsu typu Dutchman, dlouhému asi šest metrů a s vysunutou oranžovobílou markýzou.

„Stará popelnice. Aspoň osm let,” poznamenal Marino, který se v takových věcech vyznal.

„Co by to utáhlo?” zeptala jsem se, když jsme se začali navlékat do oranžových oděvů.

„Kombík, dodávka, vlastně všechno, co má dost koní,” řekl Marino. „Co s tím? To si máme oblíct přes všechno, co už máme na sobě?”

„Ano,” odpověděla jsem a zatáhla zip. „Zajímalo by mě, co se stalo s vozidlem, které sem přitáhlo přívěs.”

„To je případná otázka,” souhlasil a funěl, jak bojoval s kombinézou. „A taky kam se poděla registrační značka.”

Když jsem upevnila vzduchový filtr, vynořil se mezi stromy mladý muž v zelené uniformě a ukoptěném klobouku se širokou střechou. Pohled na lidi v oranžových kombinézách a s kapucemi ho zjevně ohromil, poznala jsem, že dostal strach. Nedošel až k nám a na dálku se představil jako noční hlídač parku.

„Viděl jste osobu, která tady bydlela?” uhodil na něho Marino.

„Ne,” odpověděl hlídač.

„A co kolegové z jiných směn?”

„Nikdo nepamatuje, že by tu někoho viděl, jen někdy se uvnitř v noci svítilo. To je těžký. Sami vidíte, že přívěs stojí hezky daleko od našeho baráku. Kdybyste se odtud šli osprchovat nebo na záchod, nikdo si vás nevšimne.”

„Jinak už tu nikdo nekempuje?” zeptala jsem se, když do masky začal proudit vzduch.

„Teď ne. Když se našla mrtvola, byly tu další tři přívěsy, ale poradil jsem lidem, aby kvůli případný nemoci radši odjeli.”

„Vyslechl jste je předtím?” otázal se Marino, zaznamenala jsem, že ho mladý hlídač, který vyhnal všechny svědky, čím dál víc rozčiluje.

„Nikdo nic nevěděl, akorát jeden člověk na něj údajně narazil.” Pokývl směrem k obytnému přívěsu. „Večer předtím, než se to stalo. Na umývárně. Popsal ho jako velkýho zanedbanýho tmavovlasýho chlapa s plnovousem.”

„Byl se osprchovat?” zeptala jsem se.

„Ne, madam.” Zaváhal. „Kadil.”

„Přívěs nemá toaletu?”

„To nevím.” Opět zaváhal. „Nezdržel jsem se uvnitř. Jeden pohled mi stačil. O víc jsem nestál. Hned jsem vypadnul.”

,Nevšiml jste si vozidla, který přívěs přitáhlo?” zeptal se Marino.

Hlídač znervózněl. „Touhle roční dobou je tu klid a brzy se stmívá. Neměl jsem důvod si nějak zvlášť všímat tažnýho vozidla, ostatně si nevzpomínám, že bych ho tu zahlíd.”

„Ale registrační značku přívěsu znáte, ne?” Marino si nepříliš přátelsky měřil zpod hledí hlídače.

„To se ví.” Muži se evidentně ulevilo a vytáhl z kapsy složený list papíru. „Tady je jeho rezervace.” Rozložil papír. „Na jméno Ken A. Perley, Norfolk, Virginie.”

Předal papír Marinovi, který sarkasticky poznamenal: „Výborně. Ukradl kreditku a půjčil si jméno majitele. S registrační značkou to bude stejná písnička. Jak platil?”

„Šekem.”

„Tohle někomu osobně předal?” Marino ukázal na list papíru.

„Ne. Rezervaci zaslal poštou. Existuje jediný doklad, ten, co držíte v ruce. A jak říkám, my jsme ho neviděli.”

„Co obálka, ve který to přišlo?” naléhal Marino. „Jistě na ní byla známka, máte ji?”

Hlídač zavrtěl hlavou. Nervózně se rozhlížel po výzkumnících v ochranných oděvech, kteří naslouchali každému jeho slovu. Pak se zadíval na přívěs a olízl si rty.

„Smím se zeptat, co uvnitř vlastně číhá? A co bude se mnou, když už jsem tam vlezl?” Hlas se mu zlomil a zdálo se, že se rozpláče.

„Možná je přívěs zamořený virem,” řekla jsem. „Ale s určitostí to nemůžeme tvrdit. Postaráme se o vás.”

„Prej mě zavřou do nějakýho kutlochu, jako na samotku v kriminále.” Přemohl ho strach, koulel očima a rozkřikl se: „Chci vědět, co přesně mi hrozí, čím jsem se nakazil!”

„Čeká vás přesně to, co jsem sama zažila před týdnem,” uklidňovala jsem ho. „Příjemný pokoj, budou vás obskakovat hezké sestřičky. Pár dní vás budou pozorovat. To je všechno.”

„Berte to jako dovolenou. Nedělejte z komára velblouda. Toho, že jsme takhle vyfešákovaný, se neděste,” ujal se role hlavního mluvčího Marino.

Pokračoval, jako by byl předním odborníkem na infekční choroby, odstoupila jsem od nich a sama se blížila k obytnému přívěsu. V těsné blízkosti jsem se na okamžik zastavila a rozhlédla se. Vlevo se rozkládal les a ústí řeky, kde kotvila naše plavidla. Zprava se lesem nesly zvuky silničního provozu. Přívěs stál na písčité půdě poseté borovicovým jehličím, nejdřív mou pozornost upoutalo vyškrábané místo nad bíle nalakovanou ojí.

Přistoupila jsem blíž, přidřepla a přejela prsty v rukavici po hlubokých rýhách a škrábancích v plechu na místě, kde mělo být výrobní číslo přívěsu. Všimla jsem si, že vinylová lišta o něco výš je ožehnutá, někdo zřejmě pájecí lampou definitivně číslo zahladil. Přešla jsem na druhou stranu.

Dveře nebyly zajištěné a ani zcela dovřené, kdosi je otevřel násilím nějakým nástrojem. Nervy mi jen hrály. V hlavě jsem měla jasno a dokonale jsem se soustředila jako vždycky, když důkazy vypovídaly o něčem jiném než svědci. Vyšla jsem po kovových schůdkách, vstoupila dovnitř a zastavila se. Rozhlížela jsem se po dějišti, které by většině lidí mnoho neříkalo, ale mně potvrzovalo zlý sen. Byla to Deadokova dílna.

Topení pracovalo na plný výkon, ihned jsem ho vypnula, když vtom mě vyděsilo žalostné bílé stvoření, které mi přeběhlo přes nohy. Uskočila jsem a vyjekla, zatímco zvíře zmateně narazilo do stěny, sedlo si, třáslo se a zrychleně oddychovalo. Ubohý pokusný králík byl zčásti vyholený, skarifikovaný, posetý strašlivou temnou vyrážkou. Všimla jsem si jeho drátěné klece, která spadla ze stolu a dvířka se pootevřela.

„Pojď sem.” Sedla jsem si na bobek, pozoroval mě očima lemovanýma růžovou blankou, poškubával dlouhýma ušima.

Opatrně, pomaličku jsem se k němu blížila, nemohla jsem dopustit, aby utekl ven. Byl to živý zdroj infekce.

„Pojď, ty chudáčku,” oslovila jsem tvorečka, jehož hlídač považoval za zrůdu. „Slibuju, že ti neublížím.”

Jemně jsem ho uchopila rukama, srdce mu staccatově bušilo a neovladatelně se otřásal. Strčila jsem ho do klece a postupovala do zadní části přívěsu. Dveře byly nízké a úzké, tělo uvnitř prakticky vyplňovalo celou ložničku. Muž ležel s tváří zabořenou do zlatého koberce s vysokým chlupem, potřísněným tmavou krví. Měl kudrnaté kaštanové vlasy, a když jsem ho otáčela na záda, zjistila jsem, že posmrtná ztuhlost už pominula. V zašpiněném hráškově zeleném kabátci a kalhotách připomínal dřevorubce. Nehty na mohutných rukou si už dlouho nečistil, knír a bradku nepěstoval.

Svlékla jsem ho od pasu nahoru, abych pohmatem zjistila tuhost jater a kde se po smrti vlivem gravitace usadila krev. Obličej a prsa měl červenofialové, místa, jimiž se tělo dotýkalo podlahy, byla světlá. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se s mužem po smrti hýbalo. Jediná střela zasáhla zblízka hrudník, pravděpodobně ji vypálila dvouhlavňová brokovnice Remington, která ležela po jeho boku u levé ruky.

Rozptyl broků byl malý, uprostřed prsou zel velký otvor se zubatým okrajem. Částečky bílého plastového výplňového obalu patrony se zachytily na oblečení a pokožce, což vyvracelo možnost kontaktního výstřelu. Porovnala jsem délku zbraně a jeho paží, nechápala jsem, jak mohl dosáhnout na spoušť. Neviděla jsem nic, čím by si k tomu dopomohl. Prohledala jsem kapsy oblečení a nenašla náprsní tašku, žádnou průkazku, jen vystřelovací nůž. Čepel byla poškrábaná a špička ohnutá.

Déle jsem se mrtvým nezabývala, vyšla jsem ven. Tým USAMRHD netrpělivě vyčkával, připomínal lidi, které čeká daleká cesta a bojí se, že zmeškají letadlo. Pozorovali, jak sestupuji ze schůdků, Marino se držel zpátky. Skoro se ztrácel mezi stromy, paže v oranžové kombinéze složené na prsou, vedle něho postával hlídač.

“Místo činu je dokonale zamořené,” oznámila jsem. „Uvnitř je mrtvý muž bílé pleti, totožnost neznámá. Pomozte mi ho dostat ven. Musíme ho izolovat.” Zadívala jsem se na kapitána.

„Odvezeme ho,” řekl.

Přikývla jsem. „Proveďte pitvu, přizvěte k tomu jako svědka někoho z baltimorského úřadu soudního lékaře. Další problém představuje přívěs. Je třeba ho přepravit někam, kde se na něm dá bezpečně pracovat. Musí se z něj shromáždit důkazy a dekontaminovat. Upřímně řečeno, to je mimo moji kompetenci. Pokud nemáte kontejner, do kterého se vejde něco tak velkého, měli bychom požádat o součinnost Utah.”

„Dugway?” Zaznělo to pochybovačně.

„Ano,” potvrdila jsem. „Snad by s tím mohl pomoct plukovník Fujitsubo.”

Dugwayská zkušební základna je hlavním vojenským cvičebním a testovacím areálem prostředků pro ochranu před chemickými a biologickými zbraněmi. Na rozdíl od USAMRIID, umístěném v srdci hustě zalidněné Ameriky, Dugway se rozkládá na rozlehlé pouštní ploše u Velkého solného jezera, což umožňuje dělat pokusy s laserovými děly, chytrými pumami, kouřovou kamufláží nebo umělou iluminací. A hlavně tam mají jedinou testovací komoru ve Spojených státech, schopnou pojmout vozidlo velikosti tanku.

Kapitán chvíli přemýšlel, střídavě se díval na mne a na obytný přívěs, ujasňoval si situaci a další postup.

„Franku, zatelefonuj k nám, ať co nejdřív pohneme s tímhle vehiklem,” řekl jednomu z výzkumníků. „Plukovník musí promptně domluvit s vojenským letectvem přepravu, aby tu co nejrychleji něco přistálo, nechci u toho prosedět noc. Taky potřebujeme nákladní auto, valník, tahač s návěsem.”

„Něco by se jistě sehnalo tady, v něčem přece ty svoje úlovky přepravují,” uvažoval Marino. „Po něčem se poohlédnu.”

„Dobře,” souhlasil kapitán. „Sem s třemi transportními vaky na ostatky a izolačními nosítky.” Obrátil se ke mně. „Asi budete potřebovat pomoct.”

„Určitě,” potvrdila jsem a vykročili jsme s kapitánem Clarkem k obytnému přívěsu.

Otevřela jsem pokřivené hliníkové dveře, vstoupil za mnou, nezdržovali jsme se a šli rovnou dozadu. Vyčetla jsem z Clarkových očí, že nikdy nic takového neviděl, ale s kapucí, filtrem a maskou na něho alespoň neútočil zápach rozkládajícího se lidského těla. Poklekl na jednom, já na druhém konci, tělo bylo těžké a prostor velmi omezený.

„Je tu horko, nebo je horko jen mně?” křikl, když jsme zápasili s gumově pružnými údy.

„Někdo pustil topení naplno.” Nedostávalo se mi dechu. „Aby urychlil virovou kontaminaci a rozklad tkáně. To je oblíbený způsob, jak zkomplikovat vyšetřování na místě činu. Tak. Zatáhneme zip. Bude to těsné, ale doufám, že se to podaří.”

Začali jsme strkat tělo do druhého vaku, ruce v zakrvácených rukavicích nám klouzaly. Trvalo skoro půl hodiny, než jsme dostali tělo na izolační nosítka. Svaly se mi křečovitě stahovaly, když jsme je vynášeli. Srdce se mi div nerozskočilo, koupala jsem se ve vlastním potu. Venku nás pečlivě chemicky odmořili stejně jako zvenčí izolační nosítka, ihned s nimi vyrazili k přístavu. Tým pak začal pracovat na obytném přívěsu.

Celé vozidlo vyjma kol zabalili do tlusté modré neprůhledné vinylové fólie s filtrační vrstvou. S nesmírnou úlevou jsem odložila ochranné prostředky a vešla do domku správy přírodního parku, v oknech se svítilo a uvnitř bylo příjemné teplo. Důkladně jsem si umyla ruce a obličej. Nervy mi drnčely, dala bych nevímco za to, abych se mohla zavrtat do postele, slupnout prášek a spát.

„To je ale cirkus,” ulevil si Marino, když vešel a s ním se dovnitř vedral chlad.

„Zavři, prosím tě,” požádala jsem a roztřásla se.

„Co tě žere?” Posadil se k protější stěně.

„Život.”

„Já žasnu, že tu makáš, když jsi nemocná. Jak jsi chytrá, tak jsi praštěná.”

„Děkuju za slova útěchy,” hlesla jsem.

„Pro mě to taky není zrovna voraz. Musel jsem vyslechnout spoustu lidí a nemám tu auťák.” Vypadal usouženě.

„Co budeš dělat teď?”

„Já si něco najdu. Prý se tu pohybujou Lucy a Janet a jsou pojízdný.”

„Kde jsou?” S námahou jsem vstala.

„Nevzrušuj se. Stejně jako já hledají lidi, co něco vědí, a vyslýchají je. Panenkomarjá, jak já bych hulil! Od rána abstinuju.”

„Tady ne.” Ukázala jsem na cedulku.

„Lidi umírají na pravý neštovice a ty vyvádíš kvůli cigaretám!”

Vytáhla jsem Motrin, polkla tři tablety a zapila je vodou.

„Co tady budou dělat všichni ti kadeti, co vypadají jako kandidáti letu do vesmíru?” zeptal se posměšně.

„Někteří tu zůstanou a budou hledat lidi, kteří se mohli nakazit, ať už na Tangieru nebo tady. Tým bude pracovat na směny. V případě, že narazíš na někoho, kdo se nakazil, obrať se na ně.”

„Cože? To se tu mám týden plahočit v oranžový kombinéze?” Zívl a zakroutil hlavou. „Neznám horší štrapác. Jeden by se v tý kukle usmažil.” Nepřiznal by, jak je pyšný na to, že ochranný oděv nosí.

„Uklidni se, nebudeš muset nosit plastový obleček.”

„A co se stane, když kápnu na někoho nakaženýho a budu ho vyslýchat?”

„Nesmíš se s ním líbat.”

„No to je ohromná sranda.” V očích se mu zablýsklo.

„Všechno, jen ne to.”

„A co ten nebožtík? Pohřbí ho rychle žehem, když se neví, kdo to je?”

„Zítra ho budou pitvat. Myslím, že uchovají tělo, jak jen to bude možné.”

„Celý je to hrozně divný.” Marino si třel rukama spánky. „Měl tu jen počítač.”

„Ano, notebook. Tiskárna nebo skener chybí. Podle mě je tohle záložní prostor. Tiskárnu a skener má doma.”

„A co telefon?”

Zamyslela jsem se. „Žádný jsem uvnitř neviděla.”

„Telefonní linka vede od přívěsu k rozvodné skříni. Snad zjistíme, kdo a jak spojení využíval. Poinformuju o všem Wesleyho.”

„Jestli dotyčný využíval telefonní linku jen na připojení k AOL, pak neplatil účet telekomunikacím,” řekla Lucy, která nepozorovaně proklouzla dovnitř. „Služby mu účtoval AOL, jenže to nás dovede zase zpátky k Perleymu, chlapíkovi, kterému ukradl kreditní kartu.”

Sršela vitalitou, v džínách a kožené bundě vypadala energicky. Posadila se vedle mne, zkoumala bělmo mých očí a zadívala se mi na krk.

„Vyplázni jazyk,” vážně mě vyzvala.

„Přestaň!” Odstrčila jsem ji a zároveň se rozkašlala a rozesmála.

„Jak se cítíš?”

„Už líp. Kde je Janet?” zeptala jsem se.

„Venku, vybavuje se. Jaký tam byl počítač?”

„Neměla jsem čas si ho prohlédnout,” odvětila jsem. „Nic zvláštního mě ale netrklo.”

„Byl zapnutý?”

„Nevím.”

„Musím se k němu dostat.”

„Co chceš dělat?” zeptala jsem se a zadívala se na ni.

„Myslím, že bych měla jet s tebou.”

„Dovolí ti to?” vložil se do naší debaty Marino.

„Do háje, kdo?”

„Ti, pro který makáš,” odsekl.

„Nasadili mě na tenhle případ. Očekávají, že ho rozlousknu.”

Nepřestala sledovat očima okna a dveře. Lucy se nakazila infekcí služby zákonu a brzy jí zcela podlehne. Pod bundou nosí pistoli Sig Saier ráže devět milimetrů v koženém podpažním pouzdře s rezervními zásobníky. V kapse má patrně boxera. Vypjala se, když se otevřely dveře a dovnitř spěšně vstoupil další hlídač, vlasy mokré po sprchování, vzrušení a nervozitu v očích.

„Co pro vás můžu udělat?” zeptal se nás a svlékl si plášť.

„Hodně,” řekl Marino a vstal ze židle. „Co máte za auťák?”

KAPITOLA 14

Když jsme dorazili na místo, valník čekal a na něm v měsíční a hvězdné záři děsivě světélkoval v modrém vinylovém balení obytný přívěs, ještě neodpojený od tažné dodávky. Zaparkovali jsme opodál na prašné cestě u louky, znepokojivě nízko nad našimi hlavami přelétal obrovitý letoun, řevem motorů předčil největší dopravní letadla.

„Co je to za blázinec?” křikl Marino, když otevřel dveře terénního džípu.

„Vypadá to na naše taxi do Utahu,” odpověděla Lucy, které seděla vedle mne vzadu.

Hlídač nevěřícně vrtěl hlavou a vyhlížel čelním sklem jako u vytržení. „Do prdele! Božínku! To je invaze!”

Nejdřív se snášel k zemi víceúčelový transportér s vysokou průchodností terénem, neoficiálně zvaný Vyprt, obalený vlnitou lepenkou a spočívající na solidní dřevěné plošině. Když dopadl na tvrdou, vyschlou travnatou plochu, zaznělo to jako výbuch, vítr nadouval padáky, které ještě pár desítek metrů vlekly plošinu. Pak zelené nylonové šňůry klesly na mnohakolové vozidlo a na nebi rozkvétaly nad balíky s nákladem další vrchlíky padáků a zvolna klesaly k zemi. Následovali parašutisté, dvakrát třikrát zakroužili, než elegantně přistáli a rychle si rozepnuli popruhy padáku. Krotili vzdouvající se nylon, zatímco jejich C17 se ztrácel v měsíčním stínu.

Průzkumná a zabezpečovací jednotka vojenského letectva z Charlestonu v Jižní Karolíně dorazila přesně třináct minut po půlnoci. Seděli jsme v džípu a fascinovaně sledovali, jak příslušníci vzdušných sil zkoumají kompaktnost louky, neboť to, co na ní má přistát, by svou vahou zničilo běžnou asfaltovou ranvej. Jednotka provedla obhlídku a příslušná měření, načež rozestavila po louce dálkově ovládaná přibližovací poziční světla, žena v maskáčích rozbalila a uvolnila Vyprta, nastartovala hlučný dieselový motor, sjela z plošiny a uvolnila louku.

„To chci teda vidět a rád si počkám,” tetelil se zvědavostí Marino a zíral na tu podívanou. „Krucinál, jak může obří vojenský letadlo přistát na takovým mrňavým paloučku?”

„Můžu tě částečně poinformovat,” pravila Lucy, v technice se vyznala. „C17 zkonstruovali jako stroj schopný přistát s nákladem na velmi krátké neletištní dráze jako tahle. Nebo na dně vyschlého jezera. V Koreji přistávaly C17 na silnicích.”

„Vida, tak ona je to vlastně hračka,” ironicky poznamenal Marino.

„Na takhle malinký plácek se dokáže vmáčknout už jen C130,” pokračovala. „C17 si pro to vytvoří podmínky, není to senzace?”

„To se nemůže podařit žádnýmu nákladnímu letadlu,” hádal se Marino.

„Tenhle brouček to dokáže,” řekla mazlivě.

Marino se rozhlížel. „Mám hlad, že bych sežvejkal pneumatiku a za pivo bych dal šekovou knížku. Stáhnu okýnko a aspoň si zapálím.”

Vytušila jsem, že hlídač nechce, aby se v dobře opečovávaném džípu kouřilo, ale strach mu nedovolí se ozvat.

„Pojďme ven, Pete,” vyzvala jsem ho. „Čerstvý vzduch nám prospěje.”

Vystoupili jsme, zapálil si marlborku a sál kouř jako kojenec mateřské mléko. Členové týmu USAMRIID, kteří se starali o valník a jeho hrozivý náklad, měli stále na sobě ochranné oděvy a drželi se stranou od ostatních. Postávali na rozježděné prašné cestě a pozorovali příslušníky vzdušných sil, operující na celkem rovné louce, která v teplejších měsících možná sloužila jako hřiště.

Ke druhé hodině ranní přijel tmavý neoznačený služební plymouth a Lucy se k němu rozběhla. Sledovala jsem, jak u okna na straně řidiče rozmlouvá s Janet. Po chvíli auto odjelo.

„Definitivně letím taky,” oznámila Lucy tiše a sevřela mi paži.

„Všechno v pořádku?” zeptala jsem se s vědomím, že jim okolí společný život neusnadňuje.

„Zatím mám všechno pod kontrolou,” odvětila.

„Agentko nula nula sedm, bylo od vás milé, že jste přicválala a píchla nám tady,” řekl Marino Lucy a náruživě potáhl z cigarety, jako by to bylo jeho poslední potěšení v poslední hodince.

„Neúcta k federálním agentům se považuje za federální přestupek,” řekla Lucy. „Zvlášť vůči menšině italského původu.”

„Pevně doufám, že jsi menšina. S dalšími jako ty bych vyletěl z kůže.” Oklepl popel, v dálce jsme zaslechli motory letadla.

„Janet tu zůstane,” řekla mu Lucy. „Takže na případu budete spolupracovat. To znamená nekouřit v autě, a jestli na ni vztáhneš ruku, jsi synem smrti.”

„Pssst,” uklidňovala jsem jejich slovní přestřelku.

Tryskové letadlo se vracelo za sílícího řevu od severu, tiše jsme stáli a vzhlíželi k nebi, když náhle na zemi vzplála světla. Zřetelně vytečkovala plochu pro přistání, zelená označovala přibližovací prostor, bílá bezpečnou zónu a červená varovala před koncem improvizované ranveje. Blesklo mi hlavou, jak se podiví ti, co jedou po nedaleké silnici, až se letadlo bude snášet na přistání. Viděla jsem temný stín, blikající světla na křídlech, letoun klesal čím dál níž, řev motorů byl děsivý. Vysunul se podvozek, od kol vyšlehlo smaragdově zelené světlo a C17 mířilo přímo na nás.

Ochromila mě předtucha, že se stanu svědkyní havárie a mamutí šedivý stroj ve tvaru krátkého tlustého doutníku s vertikálně zakončenými křídly se zaryje do země. Letadlo nám bouřilo nad hlavami jako hurikán, zacpávali jsme si uši, pak obrovská kola dosedla, odlétly od nich drny a zemina, podvozek stotřicetitunového hliníkového a ocelového kolosu hloubil v povrchu koleje. Klapky na křídlech se nastavily kolmo, motory vyvinuly zpětný tah a ryčící proudové letadlo se zastavilo na konci louky ne větší než fotbalové hřiště.

Piloti rolovali pozpátku směrem k nám na samý okraj louky, aby měli dostatečně dlouhou startovací dráhu. Když ocas sahal až k prašné cestě, C17 se zastavilo, výfuky proudových motorů mířily přímo na nás. Záď se otevřela jako tlama žraloka, sjela ocelová rampa, nákladní vrata obnažila osvětlené a lesknoucí se kovové útroby.

Chvíli jsme sledovali práci velitele družstva zodpovědného za náklad a jeho lidí. Měli na sobě bojový chemický ochranný oděv s tmavou kapucí, brýlemi a černými rukavicemi, zvlášť takhle v noci z nich šel strach. Zručně sjeli s dodávkou a obytným přívěsem z valníku, rozpojili vozidla a Vyprt vtáhl neobvyklý předmět doličný do C17.

„Pojď,” pobídla mě Lucy a vzala za ruku. „Ať nezmeškáme naše taxi.”

Vykročily jsme po louce, žasla jsem nad mohutností stroje a hlukem motorů. Stoupaly jsme po rampě, překračovaly úchyty a kotvy zabudované do podlahy, nad hlavou kilometry drátů a kabelů. Letadlo se zdálo být dost velké na to, aby se do něj vešlo několik vrtulníků, autobusů Červeného kříže, tanků, uvnitř bylo nejméně padesát sedadel pro výsadkáře. Posádku tentokrát tvořilo jen pár lidí, velitel zodpovědný za náklad se svým družstvem, parašutisté a poručík Laurelová, která se měla postarat o nás.

Byla to atraktivní mladá, nakrátko ostříhaná bruneta, potřásla si s námi rukama a zářivě se usmívala jako hosteska.

„Mám pro vás dobrou zprávu, nebudete sedět tady,” přivítala nás. „Piloti nás vezmou k sobě. A další dobrá zpráva, zajistila jsem kafe.”

„Pak budeme po všech stránkách v nebi,” řekla jsem. Kolem nás chřestil kov, jak posádka zajišťovala obytný přívěs a Vyprta k podlaze řetězy a pletivem.

Nad schůdky z nákladového prostoru bylo namalováno jméno letadla, v tomto případě přiléhavé Heavy Metal.

Kokpit byl velmi prostorný, automatický pilot, elektronický systém pro kontrolu letu a veškerá avionika jako v bojových letadlech byla samozřejmostí. Ruční řídicí páka oplývala tlačítky, z přístrojů přecházel zrak.

Klesla jsem do otočného sedadla za dvěma piloty v zelených kombinézách, ale byli příliš zaměstnáni, aby si nás všimli.

„Máte k dispozici sluchátka s mikrofonem, můžete komunikovat, ale zdržte se prosím, když mluví piloti,” zasvěcovala nás naše průvodkyně. „Nemusíte si je nasadit, ale je tu dost velký hluk.”

Zapnula jsem si pětibodový bezpečnostní pás a všimla si kyslíkové masky nad každým sedadlem.

„Já budu dole a občas se na vás přijdu podívat,” pokračovala poručík Laurelová. „Let do Utahu potrvá asi tři hodiny, přistaneme měkce. Ranvej je tam dost dlouhá i pro raketoplán, aspoň se to říká. Ale víte, jak se letci rádi chlubí.”

Odešla, piloti se domlouvali žargonem a pomocí kódů, jimž jsem nerozuměla. Připravovali jsme se ke startu pouhých třicet minut poté, co letoun přistál.

„Rolujeme,” oznámil pilot. „Náklad zajištěn?” Pochopila jsem, že oslovil velitele nákladového družstva v prostoru pod námi.

„Ano,” odpověděl hlas v sluchátkách.

„Kontrola?”

„Provedena.”

„Dobře. Startujeme.”

Letoun vyrazil vpřed, nadskakoval na louce poháněn stále větší silou, takový start jsem ještě nezažila. V rychlosti sto sedmdesáti kilometrů se za ohlušujícího řevu odlepil od země a stoupal do vzduchu v tak strmém úhlu, že mě to zatlačilo do sedadla. Náhle se kolem nás zatřpytily hvězdy a pod námi poblikávala světelná sít Marylandu.

„Jdeme přes čtyři sta kilometrů v hodině,” hlásil pilot. „Tady kapitán 30601. Klapky přestavit!”

Zadívala jsem se na Lucy, která seděla za druhým pilotem, snažila se sledovat, co dělá, a zaslechnout každé slůvko, pravděpodobně si všechno ukládala do paměti. Laurelová se vrátila s šálky kávy, ale mě už nic neudrželo při vědomí. Ve výšce dvanácti tisíc metrů a při rychlosti devíti set padesáti kilometrů v hodině jsem hluboce usnula. Procitla jsem, když pilot navázal spojení s kontrolní věží.

Přelétali jsme Salt Lake City a klesali, Lucy po tom, co slyšela od pilotů v kokpitu, už nikdy nenajde na zemi klid. Všimla si, že se na ni dívám, ale nenechala se vyrušit. Nepoznala jsem na světě druhé podobné stvoření. Poháněla ji nenasytná zvědavost, zajímala se o všechno, co se dalo sestavit, rozebrat, naprogramovat, čeho se dalo využít k něčemu z jejího hlediska žádoucímu. Jediné, v čem se nevyznala, byli lidé.

Kontrolní věž v Cloveru nás předala letovým dispečerům v Dugway, dostali jsme instrukce k přistání. Navzdory tornu, co nám sdělili o délce ranveje, mi připadalo, když proudové letadlo dosedlo na asfaltobetonovou dráhu lemovanou kilometry světel, že nás cosi rve ze sedadel, vzduch rozdrnčel zdvižené náběžné klapky. Zastavili jsme tak prudce, že to odporovalo fyzikálním zákonům. Zapochybovala jsem, že piloti dokončili výcvik.

„Vypřaháme,” uvolněně zavolal jeden z nich.

KAPITOLA 15

Dugwayská základna se rozlohou rovnala Rhode Islandu, pracovaly na ní dva tisíce lidí.

Ale když jsme v půl šesté ráno přistávali, nic jsme z ní neviděli. Laurelová nás předala vojákovi, který nás doprovodil tam, kde jsme se mohly upravit a odpočinout si. Na spánek nebyl čas. Letadlo odstartuje ještě téhož dne a my musíme být na palubě.

Zapsaly jsme se s Lucy v hotelu Antelope Inn naproti společenskému klubu. Dostaly jsme pokoj se dvěma postelemi v prvním poschodí, zařízený nábytkem ze světlého dubu a modrým kobercem od zdi ke zdi. Nabízel se nám odtud výhled přes sestříhaný trávník na kasárna, kde se s počínajícím svítáním rozsvěcelo v oknech.

„Osprchovat se nemá smysl, když se nemůžeme převléct do čistého,” prohlásila Lucy a natáhla se na postel.

„Moje řeč,” souhlasila jsem a zula se. „Můžu zhasnout?”

„Jasně.”

Pokoj potemněl a najednou jsem si připadala hloupě. „Tohle silně připomíná ráno po dívčím večírku.”

„No, dost jsme se odvázaly.”

„Pamatuješ, jak jsi ke mně jezdívala na návštěvu, když jsi byla malá? Bývaly jsme vzhůru dlouho do noci. Nechtěla jsi spát, dožadovala ses, abych ti četla další a další pohádku. Bylo to dost vyčerpávající.”

„Já si to pamatuju jinak. Chtělo se mi spát, ale ty ses ode mě nemohla odtrhnout.”

„To není pravda.”

„Protože jsi mě slepě zbožňovala.”

„To zas ne,” ohradila jsem se. „Taky nerada ruším soukromí kohokoli. Ale bylo mi tě líto a trocha laskavosti neublíží.”

Tmou proplachtil polštář a zasáhl mě do hlavy. Lucy se vrhla střemhlav ze své do mé postele a náhle nevěděla, co si počít, protože už jí nebylo deset let a já nejsem Janet. Vstala tedy a loudala se zpátky do své postele, přitom natřásala polštář.

„Zdá se, že je ti líp,” utrousila.

„Ano, i když ne o moc. Ale žiju.”

„Co podnikneš s Bentonem, teto Kay? Připadá mi, že na něj už moc nemyslíš.”

„Ale ano, myslím,” odpověděla jsem. „Jenže věci se mi v poslední době trochu vymkly z rukou, mírně řečeno.”

„To je obvyklá výmluva. Znám ji. Slýchám ji od mámy celý život.”

„Ale ne ode mě,” řekla jsem.

„V tom to vězí. Jak to s ním chceš řešit? Mohla by ses vdát.”

Pouhé pomyšlení na sňatek mě ničilo. „Dost dobře nemůžu, Lucy.”

„Proč ne?”

„Protože jsem si všechno nějak uspořádala a nedokážu vybočit ze zajetých kolejí. Obstát je náročné.”

„Potřebuješ přece taky žít.”

„Mám pocit, že žiju,” řekla jsem. „Ale většina lidí by to zřejmě za život nepovažovala.”

„Vždycky jsi mi radila,” připomněla Lucy. „Teď je možná řada na mně. Podle mě by ses vdát neměla.”

„Proč?” Ani mě moc nepřekvapila, spíš vzbudila mou zvědavost.

„Myslím, že jsi dodnes nepohřbila Marka. A dokud to neuděláš, neměla by ses vdát. Zčásti bys byla někde jinde, víš?”

Padl na mne smutek a byla jsem ráda, že mě ve tmě nevidí. Poprvé v životě jsme spolu rozmlouvaly jako důvěrné přítelkyně.

„Nevyrovnala jsem se s jeho ztrátou a pravděpodobně nikdy nevyrovnám,” přiznala jsem. „Považuju ho za svoji životní lásku.”

„Úplně tě chápu,” řekla neteř. „Trápí mě, že kdyby se něco stalo, už nikdy bych nenašla nikoho, kdo by ji nahradil. Nechci postrádat po zbytek života něco, co jsem našla. Nemít někoho, s kým můžu o všem mluvit, někoho, komu na mně záleží a je na mě hodný.” Zaváhala, načež pronesla zlatá slova. „Někoho, kdo nežárlí a nezneužívá mě.”

„Lucy, Ring si sice sám pod sebou podřezává větev, ale jen ty se můžeš vymanit z Carrieiny moci.”

„Nemá nade mnou žádnou moc,” reagovala Lucy podrážděné.

„Ovšemže má. Chápu to. A pomyšlení na ni mě taky dokáže rozpálit do běla.”

Lucy na chvíli ztichla a pak pronesla skoro šeptem: „Co se mnou bude, teto Kay?”

„Nevím, Lucy,” odvětila jsem po pravdě. „Odpověď neznám. Ale slibuju ti, že budu vždycky stát při tobě.”

Klikatá cestička, která ji přivedla ke Carrie, začínala u Lucyiny matky, mé sestry. V duchu jsem se vrátila do let mého složitého dospívání a upřímně Lucy vypověděla, proč jsem se provdala za Tonyho, který se nakrátko stal jejím strýcem. Svěřila jsem se, jak se cítí žena mého věku, která ví, že už nebude mít děti. Mezitím se rozjasnilo nebe a i pro nás začínal den. V devět hodin čekal v hale řidič velitele základny, mladičký vojín, který se snad ještě ani nemusel holit.

„Musíme počkat ještě na jednoho člověka, přijel hned po vás,” řekl a nasadil si pilotní brýle proti slunci. „Z Washingtonu, někdo od FBI.”

Očividně na něho velmi zapůsobilo, s kým bude mít tu čest, a vůbec netušil, kdo je Lucy. Výraz jeho tváře se nezměnil, když jsem se zeptala: „Nevíte, kde v FBI působí?”

„Je to nějaký vědátor nebo co. Obrovská kapacita,” řekl a okukoval Lucy, které nijak neubralo na kráse, že probděla noc.

Vědátorem byl Nick Gallwey, šéf katastrofického oddělení FBI a věhlasný soudní znalec. Znám ho léta, a když vstoupil do haly, objali jsme se a Lucy mu podala ruku.

„Moc mě těší, zvláštní agentko Farinelliová. Hodně jsem o vás slyšel,” zahlaholil. „Kay a já děláme špinavou práci, zatímco vy prý si hrajete s počítačem.”

„Ovšem, velký šéfe,” opáčila zvesela Lucy.

„Může se tu člověk někde nasnídat?” zeptal se Gallwey vojína, který náhle zrozpačitěl a znejistěl.

Vezl nás pod nekonečným nebem na základnu suburbanem velitele základny. Na západě se v dálce rýsovaly rozeklané hřebeny hor, pouštní flóra jako šalvěj, borovicová a jedlová kleč strádala nedostatkem vláhy. Základnu, které se říkalo Domov mustangů, dělilo od nejbližší civilizace víc než šedesát kilometrů. Patřily k ní muniční bunkry a sklady zbraní z druhé světové války, obrovský vzdušný prostor byl pro civilní letadla uzavřený. Jak kdysi dávno ustupovala a vysychala voda, zanechala tu slané stopy, zahlédli jsme antilopy a orly.

Nehostinná Stark Road nás zavedla do zkušebního areálu, dobrých patnáct kilometrů vzdáleného od obytné části základny. Cestou jsme zastavili u malé restaurace Ditto, kde jsme spěšně posnídali sendviče s vejci a kávu. Pak jsme vjeli do zkušebního komplexu za plotem završeným čepelkovitým drátem, jehož jádrem byl shluk rozlehlých moderních budov.

Výstražnými cedulemi se to jen hemžilo, zákaz vstupu nepovolaným podtrhovalo upozornění, že prostor střeží ozbrojené síly vybavené zvláštními pravomocemi. Kódy na budovách označovaly, co se v nich zkoumá, rozeznala jsem symboly pro yperit, nervově paralyzující látky, Ebolu, Hantu a antrax. Betonové zdi jsou silné třl čtvrtě metru a lednice uvnitř odolají jakémukoli výbuchu, informoval nás vojín. Přípravy k práci se nijak nelišily od toho, co jsem zažila. Strážní nás provedli kolem kontejnmentů s toxickými látkami, Lucy a já jsme pokračovaly do dámské šatny, Gallwey do pánské.

Odložily jsme si a oblékly se do zelených vojenských

tepláků a dále do maskovacího ochranného oděvu s kuklou a brýlemi, obuly si vysoké boty a navlékly silné černé gumové rukavice. Stejně jako u modrých, ochranných oděvů v CDC a USAMRIID jsme si všichni uvnitř komory, v tomto případě ovšem od podlahy ke stropu celé z nerezavějící oceli, napojili vzduchové hadice na filtr. Ve zcela vzduchotěsném prostoru odděleném dvojitými karbonovými filtry se tu mohla kontaminovaná vozidla včetně tanků podrobit dokonalé očistě chemickými látkami a horkou parou. Ujistili nás, že zde můžeme pracovat, jak dlouho chceme, aniž se vystavíme jakémukoli riziku.

Snad se podaří dekontaminovat a zachránit co nejvíc důkazů. Ale to jsme se jen dohadovali. Nikdo z nás ještě nepracoval na takovém případu. Začali jsme tím, že jsme od dveří přívěsu nainstalovali světla tak, aby dokonale osvětlovala interiér. Ocelová podlaha se pod našimi kroky podivně s duněním prohýbala jako listy pily. Nad námi seděl v prosklené kontrolní budce armádní specialista, který monitoroval všechno, co děláme.

Opět jsem vstoupila dovnitř první, chtěla jsem si důkladně prohlédnout místo činu. Gallwey fotografoval stopy po nástroji, jímž byly vypáčeny dveře, a snímal na nich otisky prstů, já jsem postupovala dál a bedlivě se rozhlížela, jako bych v přívěsu byla poprvé. Malý obytný prostor, kde obvykle bývá pohovka a stůl, se proměnil v účelně zařízenou laboratoř s nenovým, ale ani levným vybavením.

Králík stále žil, dala jsem mu krmení a postavila klec na pult s černě nalakovanou dýhovou deskou. Pod ním stála lednička, našla jsem v ní zásobníky s plicními vazivovými buňkami lidského embrya. Tyto tkáňové kultury se používají k rozmnožování poxvirů, tak jako se některým rostlinám dodává hnojivo. Aby je uchoval, šílený majitel této pojízdně laboratoře se dobře zásobil kultivačním roztokem s desetiprocentním podílem plodového telecího séra. To spolu s králíkem mi napovědělo, že než nastala pohroma, Deadoc virus nejen uchovával, ale i rozmnožoval.

Virus ukládal do mrazničky pracující na bázi kapalného dusíku, takže nepotřebovala elektrický proud, stačilo jednou za pár měsíců vyměnit náplň. Vypadala jako padesátilitrová termoska z nerezavějící oceli, když jsem odšroubovala víko, vytáhla jsem sedm kryozkumavek, tak starých, že byly vyrobeny ještě ze skla, nikoli z plastu. S takovými identifikačními kódy choroby na štítcích jsem se nikdy nesetkala, ale byl na nich letopočet 1978 a údaj o místě Birmingham, Anglie napsaný ve zkratce černým inkoustem úhlednými malými tiskacími písmeny. Vrátila jsem zkumavky živé zmrazené hrůzy do jejich mrazivého lože, rozhlížela se dál a našla dvacet reklamních vzorkových sprejů s pleťovou maskou Vita a tuberkulínové injekční stříkačky, které vrah nepochybně použil k vpravení virů do kosmetického přípravku.

Přehlížela jsem pipety, kapátka, Petriho misky, baňky se šroubovacím uzávěrem, v nichž se virus rozmnožoval. Médium uvnitř bylo růžové, kdyby začalo žloutnout, svědčilo by to o převaze odpadních látek, překyselení, tedy že se virem kontaminovaným buňkám nedostalo nějaký čas výživné tkáně, kultivační půdy.

Pamatovala jsem si ze studia medicíny a postgraduálu pro patology, že se buňky musí soustavně živit, aby se virus rozmnožoval. Děje se tak v růžovém médiu, jež se musí jednou za několik dnů zčásti odsát pipetou, aby se odstranily odpadní látky, a nahradit výživou. Jelikož si médium udržovalo růžovou barvu, muselo se tak stát nedávno, nanejvýš před čtyřmi dny. Deadoc byl puntičkář. Pěstoval smrt s láskou a péčí. Nicméně na podlaze ležely dvě rozbité baňky, pravděpodobně je srazil hopkající králík, který se dostal z klece. Pokud jde o Deadoka, nevypadalo to na sebevraždu, ale na nepředvídanou osudovou událost, která ho zaskočila.

Pomalu jsem přešla do kuchyňky, na utěrce u dřezu spočívala jediná umytá miska a vidlička. Ve skříňkách byl vzorný pořádek, stály tu vyrovnané kořenky, krabice s cereáliemi, rýží a konzervy obsahující zeleninovou polévku. V ledničce jsem objevila nízkotučné mléko, jablečný džus, cibuli a mrkev, ale žádné maso. Zavřela jsem ji a záhada narůstala. Kdo to byl? Co dělal v kempu celé dny kromě toho, že pracoval na virových bombách? Koukal na televizi? Četl?

Hledala jsem oblečení, vytahovala zásuvky, otevřela skříň, všechno marné. Jestli tu ten člověk trávil tolik času, jak to, že vystačil jen s tím, co měl na sobě? Proč tu nejsou žádné fotografie a osobní věci? Co knihy, nabídkové katalogy laboratorních potřeb, odborná literatura o infekčních chorobách? A vůbec, co se stalo s vozidlem, které obytný přívěs táhlo? Kdo v něm odjel a kdy?

Stála jsem v ložničce, pod nohama koberec začernalý od krve, stopa se táhla celým přívěsem, jak jsme vynášeli tělo. Nic jsem necítila a slyšela jen to, jak mým ochranným oděvem cirkuluje vzduch. Vyměnila jsem čtyřhodinovou baterii. Místnůstka stejně jako zbytek přívěsu se nevyznačovala ničím neobvyklým, odhrnula jsem květovaný přehoz na lůžku a objevila přikrývku a polštář promáčknutý na jedné straně, jak na něm spočívala hlava spáče. Našla jsem jeden krátký šedivý vlas, sebrala ho pinzetou a zároveň si uvědomila, že mrtvý muž měl delší černé vlasy.

Reprodukce obrazu mořského pobřeží byla tuctová, sňala jsem ji ze stěny, abych se podívala, která firma ji zarámovala. Přešla jsem ke krátké pohovce pod oknem za postelí. Na skříňce přikryté zeleným igelitem stál květináč s kaktusem, jediná živá věc v přívěsu kromě toho, co bylo v kleci, inkubátoru a v mrazničce. Promnula jsem zeminu mezi prsty, nebyla příliš vyschlá. Odložila jsem květináč na koberec. Otevřela jsem úložný prostor pohovky.

Podle pavučin a prachu dovnitř nikdo nenahlédl léta,

našla jsem tam gumovou kočku na hraní, vybledlý modrý klobouk a ohlodaný uschlý kukuřičný klas. Nic z toho očividně nepatřilo poslednímu obyvateli přívěsu, ani o tom patrně nevěděl. Podle všeho obytný přívěs před ním využívala nějaká rodina. Klesla jsem na všechny čtyři a lezla po podlaze tak dlouho, dokud jsem nenašla vypálenou patronu a brokovnicovou zátku. Uložila jsem je rovněž do sáčku na důkazy.

Když jsem vyšla z přívěsu mezi ostatní, Lucy seděla nad notebookem.

„Šetřič obrazovky, heslo,” řekla do mikrofonu hlasového ovládáni.

„Doufám, že se aspoň trochu zapotíš,” řekla jsem.

Obnovila operační systém a probírala DOS. Podle toho, jak jsem ji znala a co už předvedla, zjistí heslo do pár minut.

„Kay, objevil jsem něco zajímavého,” zazněl v mé kapuci Gallweyův hlas.

Opatrně jsem sestupovala ze schodů, abych někde nezavadila vzduchovou hadicí. Gallwey se shýbal k místu, kde pachatel zahladil výrobní číslo přívěsu. Očistil a přeleštil je pískovým plátnem, potíral roztokem chloridu měďnatého a kyselinou solnou, aby odstranil rýhy a škrábance a zrekonstruoval hloubkově vyražené výrobní číslo, o němž se vrah domníval, že ho dokonale vyhladil.

„Lidi si neuvědomují, jak obtížné je něco takového odstranit,” zněl mi do uší Gallweyův hlas.

„Až na profesionální zloděje aut,” řekla jsem.

„Ať se tu snažil kdokoli, neodvedl moc dobrou práci.”

Fotografoval příslušné místo. „Myslím, že to mám.”

„Doufejme, že přívěs je registrovaný,” poznamenala jsem.

„Kdo ví? Třeba nás potká štěstí.”

„Co otisky prstů?”

Dveře a hliníkový plech kolem nich pokryl černý poprašek.

„Něco jsem našel, ale bůhví komu patří,” odpověděl, vstal a narovnával si záda. „Teď prošmejdím interiér.”

Lucy zatím proklepávala počítač, ale stejně jako já nenarazila na nic, co by nám prozradilo totožnost Deadoka. Našla ovšem soubory uchovávající náš chat, až mě mrazilo, když se mi zjevily na obrazovce. Kolikrát se jimi asi kochal? Byla tu také podrobná dokumentace o rozmnožování viru konečně něco zajímavého. Podle ní s tím pachatel začal teprve nedávno, začátkem podzimu, ani ne dva měsíce předtím, než se objevil trup.

K pozdnímu odpoledni jsme udělali všechno, co jsme mohli, aniž bychom zjistili něco zásadního. Absolvovali jsme chemickou sprchu a přívěs čekala očista formalinovým plynem. Nechala jsem si na sobě zelené vojenské tepláky, po tom, co jsme absolvovali, jsem neměla chuť obléknout se do svého.

„Tohle je módní bomba,” komentovala můj zevnějšek Lucy, když jsme opouštěly šatnu. „Možná bys to měla vylepšit perlami. Není nad nevtíravou eleganci.”

„Někdy mi silně připomínáš Marina,” řekla jsem.

Nastal víkend a nijak podstatněji jsme nepokročili, což bylo deprimující. Zapomněla jsem na matčiny narozeniny, úplně mi vypadly z hlavy.

„Co je s tebou? Trpíš Alzheimerem?” pustila se do mne matka v telefonu. „Nepřijedeš a teď už se ani neobtěžuješ brnknout. Uvědom si, že nemládnu.”

Rozplakala se a já jsem taky měla na krajíčku.

„Přijedu na Vánoce,” slíbila jsem jako každoročně. „Nějak to vymyslím. Přivezu Lucy. Určitě. Není to zase taková dálka.”

Rozjela jsem se do centra, otupělá a k smrti unavená.

Lucy měla pravdu. Vrah využíval telefonní linky v kempu, jen aby se přihlásil k AOL, a stopa nás opět dovedla jen k Perleyho zcizené kreditní kartě. Deadoc se neozýval. Posedle jsem kontrolovala počítač a čekala na chat, ani jsem nevěděla, jestli FBI případnou komunikaci sleduje.

Původní hluboce zmrazený virus, který jsem našla v dusíkové mrazničce v obytném přívěsu, pro nás zůstával neznámou. Pokračovaly pokusy zmapovat jeho DNA, vědci v CDC zjistili různé odchylky, ale nedokázali virus přesně zařadit, naočkovaní primáti na něj reagovali přecitlivěle. Čtyři další lidé včetně dvou rybářů, kteří se objevili v Crisfieldu, ulehli pouze se střeďně vážnou formou choroby. Nikdo jiný už neonemocněl, karanténa rybářského městečka přesto pokračovala a ruinovala jeho ekonomiku. V Richmondu onemocněl jen Wingo, jeho štíhlé tělo a hezkou tvář hyzdily neštovičky. Nepřál si, abych ho za těchto okolností navštívila, i když jsem se o to mnohokrát pokoušela.

Ničilo mě to, těžko jsem se soustředila na jiné případy, protože tenhle neskončil. Zjistili jsme, že mrtvý muž v obytném přívěsu nemohl být Deadoc. Otisky prstů prozradily, že to byl ztroskotanec s obsáhlým trestním rejstříkem zahrnujícím krádeže, překupnictví drog, dvě prokázaná přepadení a pokus o znásilnění. Když svým vystřelovacím nožem vypáčil dveře přívěsu, pobýval podmínečně na svobodě, smrtící ránu vypálil z brokovnice nepochybně jeho vrah.

Ve čtvrt na devět jsem vešla do své kanceláře. Rose mě zaslechla a objevila se ve dveřích.

„Doufám, že jste si odpočinula,” řekla a nepamatuji, že by se tvářila ustaraněji.

„Ano. Děkuju.” Usmála jsem se, její péče ve mně probouzela provinilý pocit, skoro jsem se styděla, jako bych provedla něco nepatřičného. „Je něco nového?”

„O Tangieru ne.” V očích se jí zračila úzkost. „Nemyslete na to pořád, paní doktorko. Dneska máme pět případů. A podívejte se na psací stůl. Jestli ho vůbec najdete. S korespondencí a statistikami jsme o čtrnáct dní pozadu, protože jste tu nebyla a nediktovala mi.”

„Ano, já vím, Rose,” řekla jsem co nejlaskavěji. „Začneme tím nejdůležitějším. Brnkněte znovu Phyllis. Jestli vám řeknou, že je pořád nemocná, ať vám dají číslo, kam se jí dá volat. Telefonuju jí domů několik dní a nikdo to nebere.”

„Jestli se k ní propracuju, mám vám ji spojit?”

„Rozhodně.”

Podařilo se to za čtvrt hodiny, když jsem se chystala na pracovní poradu. Rose mi přepojila Phyllis Crowderovou.

„Propána, kde jsi? A jak se ti daří?” zeptala jsem se.

„Ta pitomá chřipka,” spustila nasupeně. „Měj se před ní na pozoru, Kay.”

„Snažila jsem se a vidíš přesto jsem ji chytila a dodnes se jí nemůžu zbavit. Volala jsem ti domů do Richmondu.”

„Jenže já jsem v tom domě, co jsem zdědila po matce v Newport News. Už léta mám čtyřdenní pracovní týden a zbývající tři dny trávím tady.”

To jsem nevěděla. Nebyly jsme zase tak důvěrné přítelkyně.

„Nerada tě obtěžuju, když stůněš, ale potřebuju s něčím pomoct, Phyllis,” požádala jsem. „V roce 1978 došlo v Anglii, v Birminghamu, v laboratoři, kde jsi kdysi pracovala, k nehodě. Zjistila jsem o tom, co jsem mohla, vím, že přímo nad laboratoří, kde jste se zabývali pravými neštovicemi, měla temnou komoru fotografka, specialistka na lékařské snímky…”

„Ano, ano,” přerušila mě. „Vím o tom. Ta fotografka se nakazila, dostalo se to k ní ventilační šachtou, a zemřela. Virolog spáchal sebevraždu. Mluví se o tom pokaždé, když vzplane spor o to, jestli zničit všechny zmrazené viry.”

„Pracovala jsi v laboratoři v době, kdy se to stalo?”

„Díkybohu ne. Stalo se to několik let po mém odchodu. Tehdy jsem už působila ve Státech.”

Odpověď mě zklamala, Phyllis se navíc rozkašlala a skoro nemohla mluvit.

„Promiň.” Kašel ne a ne ustoupit. „V takovéhle situaci si nadávám, že žiju sama.”

„Nemáš nikoho, kdo by se o tebe staral?”

„Ne.”

„Jak jsi na tom s jídlem?”

„Zvládám to.”

„Něco ti přivezu,” nabídla jsem se.

„To myslíš vážně?”

„Pomůžu ti a ty pomoz mně,” dodala jsem. „Máš nějaké materiály z Birminghamu? O tom, na čem se tam za tebe pracovalo? Mohla by ses podívat?”

„Bude to zahrabané někde tady v domě,” řekla.

„Tak to vyhrab a já přivezu nějakou specialitu.”

Za pět minut jsem vyrazila ze dveří a hnala se k autu. Doma jsem vytáhla z mrazničky vlastnoruční výtvor, hrnec se zadělávaným telecím, u čerpací stanice dotankovala benzin a rozjela se na východ po dálnici číslo 64. Zavolala jsem Marinovi na radiofon a sdělila mu, co podnikám.

„Ty ses vážně pominula!” zvolal. „Jedeš stovky kilometrů, abys někomu přivezla jídlo? Mohla jsi to objednat u dodávkový služby.”

„Nejde o jídlo. Dobře vím, co dělám.” Nasadila jsem si sluneční brýle. „Něco možná má. Něco, co nám pomůže.”

„No jo, dobře, kdybys mě potřebovala, tak se ozvi,” řekl.

„Máš zapnutý pager?”

„Mám.”

V tuto denní dobu byl provoz slabý, za necelou hodinu jsem projela kolem Williamsburgu a po dalších dvaceti minutách jsem podle instrukci Phyllis Crowderové dorazila do Newport News. Okolí se jmenovalo Brandon Heights, usadili se tu většinou velmi dobře situovaní lidé, domy tu byly větší než u Jamesovy řeky. Phyllis patřil skromnější jednopatrový hrázděný dům, který svítil bělobou, zahrada a okolí působily udržovaným dojmem.

Zaparkovala jsem za kombíkem, popadla hrnec a kufřík, kabelku jsem si zavěsila na rameno. Phyllis Crowderová mi přišla otevřít. Vypadala zbědovaně, byla bledá, oči jí plály horečkou. Měla na sobě flanelovou noční košili a na nohou kožené trepky, které možná dřív patřily nějakému muži.

„Nevycházím z údivu, jak jsi laskavá,” uvítala mě ve dveřích. „Anebo ses zbláznila.”

„Ber to, jak chceš.”

Vešla jsem dovnitř, zastavila se a zadívala se na zarámované fotografie v hale obložené tmavým dřevem. Většina z nich zachycovala lidi při pěší turistice nebo rybaření a kdosi je pořídil před dávnými lety. Upoutal mě snímek staršího muže s bleděmodrým kloboukem na hlavě, v náručí kočku a v ústech dýmku vyrobenou z kukuřičného klasu.

„Můj otec,” řekla Phyllis. „Tady žili moji rodiče i prarodiče z maminčiny strany. Ti jsou tady.” Ukázala prstem. „Když se otci přestalo v Anglii obchodně dařit, přestěhovali se a usadili se tady.”

„A ty?”

„Já jsem zůstala, dokončovala jsem školu.”

Podívala jsem se na ni a připadalo mi, že není tak stará, jak se přede mnou dělá.

„Vždycky ses mě snažila přesvědčit, že ve srovnání se mnou jsi dinosaurus,” poznamenala jsem. „Ale nedaří se ti to.”

„Asi se s přibývajícími léty vyrovnáváš líp než já.” Její horečnaté oči se setkaly s mými.

„Žije ještě někdo z tvojí rodiny?” zeptala jsem se a prohlížela si další fotografie.

„Prarodiče zemřeli před deseti lety, otec před pěti. Od té doby sem jezdím každý víkend, pečovala jsem tu o matku. Byla na mně čím dál závislejší.”

„Při tvoji náročné profesi jsi to asi neměla snadné,” řekla jsem s pochopením a dívala se na její snímek z mládí, zachycoval ji v loďce, v ruce držela duhového pstruha.

„Pojď dál, posadíme se,” vyzvala mě. „Tohle odnesu do kuchyně.”

„Ne, ne, šetři síly, odnesu to sama, jen mi ukaž kudy.”

Vedla mě jídelnou zjevně nepoužívanou léta, chyběl v ní lustr a obnažené dráty visely nad zaprášeným stolem, stažené rolety suplovaly závěsy. Ještě než jsme vstoupily do velké, předpotopně zařízené kuchyně, zježily se mi vlasy na hlavě a v zátylku, ale snažila jsem se zachovat klid a položila jsem hrnec na pracovní stůl.

„Dáš si čaj?” zeptala se.

Ošklivě se rozkašlala, ale nemoc zřejmě nebyla to hlavní, proč vysadila z práce.

„Nejsem proti.” řekla jsem.

Usmála se, ale její oči mě pronikavě pozorovaly, usedly jsme k jídelnímu stolu a já jsem horečně uvažovala, jak dál. To, čeho jsem se obávala, nemohla být pravda, nebo jsem na to měla přijít dřív? Známe se víc než patnáct let. Spolupracovaly jsme na mnoha případech, konzultovaly, chovaly se žensky solidárně. Za starých časů jsme spolu mnohokrát popily kávu a vykouřily cigaretu. Považovala jsem ji za okouzlující, nesmírně schopnou a nepodezřívala jsem ji z ničeho nekalého. Jenže totéž říkali lidé o dlouholetých sousedech, z nichž se nakonec vyklubali mnohonásobní vrazi, pedofilové, pachatelé znásilnění.

„Promluvme si o Birminghamu,” požádala jsem ji. „Spusť.” Přestala se usmívat.

„Našli jsme zmrazený zdroj té nemoci,” řekla jsem. „Na kryozkumavkách byl štítek, který odkazoval na rok 1978 a Birmingham. Zajímá mě, jestli laboratoř neprováděla pokusy s mutacemi viru pravých neštovic, všechno, co o tom víš…”

„V roce 1978 jsem tam už nepracovala,” přerušila mě. „Podle mě ano, Phyllis.”

„Na tom nezáleží.” Vstala, aby postavila na čaj. Odmlčela jsem se a počkala, až se zase posadí. „Jsem nemocná a ty bys teď měla být taky,” prohlásila a já jsem věděla, že nemluví o chřipce.

„Překvapuje mě, že jsi nevyvinula vlastní vakcínu, než jsi s tím začala,” řekla jsem. „U člověka tak precizního mi to připadá nepochopitelně lehkomyslné.”

„Nepotřebovala bych ji, kdyby se tam nevloupal ten grázl a všechno nezničil,” odsekla. „To odporné, hnusné prase.” Zlostí se otřásla.

„Komunikovala jsi se mnou přes AOL,” pokračovala jsem. „A naposled ses neodhlásila, protože začal páčit tvoje dveře. Zastřelila jsi ho a odjela v kombíku. Trávila jsi na ostrovu Janes jeden ze svých dlouhých víkendů, plnila další balíky virem a krmila své malé miláčky.”

Vzmáhal se ve mně hněv. Nezdálo se, že bych ji zaskočila, jako by to zčásti i kvitovala s povděkem.

„Po tolika letech ve službách medicíny pro tebe lidi nejsou nic víc než podložní sklíčka a Petriho misky? Co se stalo s jejich tvářemi, Phyllis? Viděla jsem lidi, které sis vybrala za cíl.” Naklonila jsem se k ní. „Starou ženu, která zemřela opuštěná na špinavé posteli, nikdo neslyšel, jak křičí, že má žízeň. Winga, který nechce, abych ho spatřila, je to slušný mladý člověk a umírá. Navíc ho znáš! Byl u tebe v laboratoři! Co ti udělal?”

Ani se nepohnula, ale sršela z ní zuřivost.

„Strčila jsi pleťový sprej Vita do jedné z přihrádek Lily Pruittové, co v nich nabízela za čtvrťák recepty. Oprav mě, jestli se mýlím.” Mířila jsem do černého. „Myslela si, že listonoš doručil její poštu někomu jinému a sousedi to pak napravili. Je příjemné dostat něco takového zadarmo, tak si tím nastříkala obličej. Měla sprej na nočním stolku a použila ho znovu a znovu, když měla bolesti.”

Kolegyně mlčela, oči jí blýskaly.

„Nejspíš jsi dodala svoje bombičky na Tangier najednou,” řekla jsem. „Pamatovala jsi i na mě. A na moje zaměstnance. Na co jsi chtěla zaútočit potom? Na celý svět?”

„Možná,” utrousila.

„Proč?”

„Protože mi lidi ublížili. Vracím svoje dluhy.”

„Kdo ti kdy udělal něco i jen vzdáleně tak strašného?” Stálo mě hodně úsilí, abych se ovládla.

„Tenkrát v Birminghamu. Když se stala ta nehoda. Zčásti za ni přičítali vinu i mně a donutili mě odtamtud odejít. Nebylo to fér, dokonale mě, mladou ženskou na prahu vědecké dráhy, podrazili. Zasadili mi těžkou ránu. Rodiče se odstěhovali do Států a usadili se v tomhle domě. Milovali přírodu. Turistiku, kempování, rybaření. To byl jejich svět.”

Dlouho se dívala stranou, jako by se vrátila do oněch dnů.

„Mě to tolik nezajímalo, tvrdě jsem makala. Našla jsem si práci v Londýně, i když o tři třídy níž, než jsem zastávala předtím.” Zabodla do mne hněvivé oči. „Nebylo to fér. Nehodu způsobil virolog. Ale protože jsem ten den byla v laboratoři a on to vyřešil sebevraždou, snadno všechno hodili na mě. Na moje mládí a nezkušenost.”

„Takže jsi na odchodu odcizila uložený virus.” Mrazivě se usmála.

„A skladovala ho celá ta léta?”

„Nebylo to tak těžké, všude, kde jsem pracovala, měli mrazničky na kapalný dusík a já jsem ochotně prováděla inventarizaci,” řekla pyšně. „Uchovala jsem ho.”

„Proč?”

„Proč?” Zvýšila hlas. „Pracovala jsem na tom samostatně, když došlo k té nehodě. Bylo to moje. Tak jsem si část a to podstatné z jiných experimentů s sebou na odchodu odnesla. Proč bych jim to nechávala? Nebyli dost chytří, aby dokázali to, co já.”

„Ale tohle nejsou pravé neštovice. Ne tak docela,” řekla jsem.

„Hm, je to dokonce horší, co?” Rty se jí zachvěly citovým hnutím, vybavila si tehdejší dny. „Vnesla jsem DNA opičích neštovic do genomu pravých neštovic.”

Zmocňovalo se jí čím dál větší vzrušení, když smrkala do kapesníku, třásly se jí ruce.

„Tady mě na začátku akademického roku klidně přehlédli, když jmenovali vedoucího katedry,” pokračovala a v očích jí plály slzy zuřivosti.

„Phyllis, nemůžeš přece…”

„Mlč!” okřikla mě. ,,Po všem, co jsem té zatracené škole obětovala? Patřím mezi přední vědce fakulty, učila jsem chodit na nočník kdekoho včetně tebe. Jenže oni to dali jednomu chlapovi, protože nemám odpovídající univerzitní hodnost. Jsem jen prachobyčejná lékařka,” procedila opovržlivě mezi zuby.

„Vedoucím katedry se stal patolog, který získal doktorát na Harvardu a má pro to všechny předpoklady,” namítla jsem rezolutně. „Ale to není důležité. Nic neomlouvá to, co jsi udělala. Uchovávala jsi virus celá ta léta, abys provedla tohle?”

Konvice na čaj pronikavě pískala. Vstala jsem a odstavila ji.

„Nebyla to jediná neobvyklá choroba, kterou jsem se zabývala, utvořila jsem si docela slušnou sbírku,” řekla. „Pomýšlela jsem na významný projekt. Chtěla jsem prozkoumat nejobávanější viry na světě a proniknout hlouběji do lidského imunitního systému, což by nás možná uchránilo jiných pohrom, například AIDS. Představovala jsem si, že za to získám Nobelovu cenu.” Najednou se uklidnila, jakoby spokojena sama se sebou. „Ne, tehdy v Birminghamu jsem nepomýšlela na to, že způsobím epidemii.”

„Nezpůsobila jsi ji,” opravila jsem ji..

Mhouřila oči a zle si mě měřila.

„Neonemocněl nikdo jiný než ti, kteří použili pleťový sprej,” řekla jsem. „Několikrát jsem byla vystavena nákaze a choroba mě minula. Virus, který jsi vypěstovala, vede do slepé uličky, působí jen na primárně nakaženou osobu, dál se nešíří. Není druhotně infekční. Nezpůsobí epidemii. Vytvořila jsi děsivého strašáka a nemoc a smrt postihla hrstku nevinných obětí. A ochromila rybolov na ostrově, jehož obyvatelé pravděpodobně ani netuší, že existuje nějaká Nobelova cena.”

Opřela jsem se na židli a pátravě si ji prohlížela, nezdálo se, že by ji to vyvedlo z míry.

„Ale proč jsi mi posílala ty fotografie a zprávy?” Spalovala jsem ji pohledem. „Snímky pořízené tady v jídelně, tam na stole? Kdo byl tvým pokusným králíkem? Tvoje stará a nemocná matka? Nasprejovala jsi ji a sledovala, jak virus působí? A když zabral, střelila jsi ji do hlavy? Pak jsi ji rozčtvrtila pitevní pilou, aby její smrt nikdo nespojoval s kontaminovanými výrobky?”

„Mylíš si, kdovíjak nejsi chytrá,” řekla Deadoc, Doktorka Smrt.

„Zavraždila jsi vlastní matku a zabalila ji do závěsu, protože jsi nesnesla pohled na ni, když jsi ji rozřezávala pilou.”

Můj pager zavibroval, na displeji se objevilo Marinovo číslo. Vytáhla jsem z kabelky mobilní telefon, ale nespouštěla z Phyllis oči.

„Prosím,” ohlásila jsem se.

„Vyždímali jsme z obytnýho přívěsu to hlavní,” hlásil spokojeně Marino. „Podle výrobního čísla jsme zjistili výrobce a dostali se až k adrese v Newport News. To abys věděla. Agenti tam dorazí každou chvíli.”

„Škoda že jste si s tím ždímáním nepospíšili,” řekla jsem. „Přivítám agenty na prahu.”

„Cože?”

Ukončila jsem hovor.

„Komunikovala jsem s tebou, protože jsem věděla, že vzbudím tvoji pozornost.” Hlas Phyllis Crowderové přeskočil o pár tónů výš. „že se na to chytíš a konečně tě jednou znemožním. Slavnou doktorku. Veleslavnou šéfku.”

„Byly jsme kolegyně a vycházely spolu přátelsky,” řekla jsem.

„Nesnáším tě!” Zrudla v obličeji, ve zlosti se jí dmula ňadra. „Jak dlouho já tě nenávidím! Tenhle prašivý systém ti vždycky přál, soustředila jsi na sebe všechnu pozornost. Velká patoložka, doktorka Scarpettová! Legenda! Tůhle, cha! Vidíš, kdo vyhrál! Nakonec jsem tě porazila!”

Mlčela jsem.

„Pěkně jsem tě vodila za nos, co?” Vpíjela se do mne očima, naslepo sáhla po lahvičce s aspirínem a vysypala dvě tablety. „Přivedla jsem tě k bráně smrti a nechala tě poníženě čekat u počítače. To na mě jsi čekala!” pronesla triumfálně.

Něco kovového zabušilo na domovní dveře. Odsunula jsem židli.

„Co udělají? Zastřelí mě? Nebo mě odpráskneš ty? Určitě s sebou nosíš bouchačku.” Propadla hysterii. „Taky ji mám, hned si pro ni skočím.”

Vstala jsem, od dveří se opět se ozvalo zabušení a nekompromisní hlas: „Otevřete, FBI!”

Popadla jsem ji za paži. „Nikdo tě nezastřelí, Phyllis.” „Nesahej na mě!”

Táhla jsem ji ke dveřím.

„Nech mě být!”

„Tebe potrestá to, že zemřeš jako tvoje oběti.”

„Ne!” vykřikla. Vtom se rozletěly dveře, udeřily do zdi a na podlahu spadlo několik zarámovaných fotografií.

Dovnitř vrazili dva agenti FBI s pistolemi v rukou, jedním z nich byla Janet. Nasadili želízka doktorce Phyllis Crowderové, která se zhroutila. Sanitka ji odvezla do všeobecné nemocnice v Norfolku, kde po jedenadvaceti dnech zemřela, připoutána na lůžko a posetá hnisavými puchýři. Bylo jí čtyřicet čtyři let.

Epilog

Nedokázala jsem se odhodlat hned, odkládala jsem to až do Silvestra, kdy lidé činí zásadní rozhodnutí, předsevzetí a slibují, co zpravidla nikdy nedodrží. Sníh se snášel na břidlicovou střechu mého domu, seděli jsme s Wesleym na podlaze u krbu a popíjeli šampaňské.

„Musím někam zajet, Bentone,” řekla jsem.

Zatvářil se zmateně, domníval se, že chci vyrazit hned, takže řekl: „Teď je málokde otevřeno, Kay.”

„Ne, tak to nemyslím. Někdy v únoru se vypravím do Londýna.”

Odmlčel se, věděl, nač myslím. Odložil sklenici na krb a uchopil mě za ruku.

„Doufal jsem, že tu cestu podnikneš,” řekl. „Ať je to sebetěžší, měla bys. Něco se tím pro tebe uzavře, vnitřně se s tím vypořádáš.”

„Nevím, jestli to dokážu.”

Odtáhla jsem ruku a uhladila si vlasy. I pro něho to bylo těžké. Určitě.

„Musí ti chybět,” řekl. „Nikdy jsi o tom nemluvila, ale pro mne byl jako bratr. Vzpomínám na všechno, co jsme společně my tři podnikali. Vařili jsme, chodili do kina, vysedávali a debatovali o našich případech a o nejnovějších poťouchlostech, co nám vyvedla vláda. O nuceném vysazení z práce, zvýšení daní, krácení rozpočtu.”

Pousmál se a dál hleděl do plamenů. „Myslím i na to, jaké měl štěstí, že tě získal. Přemýšlel jsem o tom a přišel tornu na kloub. Ano, měl prostě z pekla štěstí. Byl vlastně kromě tebe jediným člověkem, kterému jsem se mohl upřímně svěřit. A to je dost zvláštní. Mark byl jedním z nejegoističtějších lidí, co jsem poznal, okouzlujícím narcistou do morku kostí. Ale měl dobré srdce. Myslím, že někoho takového nepřestaneš postrádat.”

Wesley měl na sobě bílý viněný svetr a béžové sportovní kalhoty, ve světle z krbu přímo zářil.

„Kdybys teď vyšel ven, tak mi zmizíš,” řekla jsem. Tázavě se zamračil.

„Myslím ve sněhu, když jsi takhle oblečený. Propadneš se do jámy a nikdo tě do jara nenajde. Měl bys vzhledem k roční době a počasí nosit něco tmavého, kvůli kontrastu.”

„Jak myslíš, Kay. Co kdybych postavil na kávu?”

„Připomínáš mi lidi, co dávají v zimě přednost autům s pohonem na čtyři kola. Většinou si koupí bílý vůz. Jaký to má smysl, když pak kloužeš po bílé vozovce pod bílým nebem v bílé vánici?”

„O čem to mluvíš?” Pozorně se na mne zadíval. „To nic, jen tak plácám.”

Vytáhla jsem láhev šampaňského z kbelíku s ledem. Voda odkapávala, nalila jsem do sklenic, vedla jsem dvě ku jedné. CD přehrávač jsem zásobila hity sedmdesátých let, Three Dogs Night rozechvěla reproduktory na stěnách. Mohla jsem se opít, taková příležitost se mi naskýtá zřídka. Nedokázala jsem na to nemyslet, pořád jsem to měla před očima. Nic jsem nepochopila, dokud jsem nevstoupila do té místnosti, kde visely ze stropu dráty, a nespatřila stůl, na němž spočívaly několik týdnů předtím vyrovnané zkrvavené ruce a nohy, oddělené od trupu. Až tehdy mě osvítila pravda. Neuměla jsem si to odpustit.

„Měla jsem na to přijít, že to byla ona, Bentone,” řekla jsem tiše. „A to dřív, než jsem vstoupila do jejího domu a porovnala tu místnost s fotografiemi. Něco ve mně mi napovídalo, že to tak je, ale já jsem neposlouchala.”

Neodpověděl a mně to připadalo, jako by mě taky obviňoval.

„Měla jsem na to přijít, že to byla ona,” zopakovala jsem přidušeně. „Lidi nemuseli zemřít.”

„Po boji je každý generálem.” Mluvil ke mně laskavě, ale důrazně. „Sousedé Gracyových, Bundyových a Dahmerových tohoto světa jsou vždycky ti poslední, kdo pochopí, vedle koho žijí, Kay.”

„Nevědí tolik, co jsem věděla já, Bentone.” Napila jsem se šampaňského. „Zabila Winga.”

„Dělala jsi, co jsi mohla,” připomněl mi.

„Budu ho postrádat.” Povzdechla jsem si. „Ani jsem nebyla u Wingova hrobu.”

„Nedáme si to kafe?” zkusil to se mnou znovu.

„Jak to, že nedokážu občas hodit všechno za hlavu? Nechce se mi být pořád ve střehu.”

Hladil mi šíji a záda, zavřela jsem oči.

„Proč musím být neustále rozumná?” reptala jsem. „Naprosto objektivní a přesná. Zásadová a důsledná. Tahle slova jsou chladná a ostrá jako skalpel. A mají vždycky u soudu svoji váhu? Co až půjde o Lucy? O její kariéru, život? Všechno zavinil ten mizera Ring. Jsem soudní znalec. A zároveň milující teta.” Slzy mi stékaly po tvářích. „Panebože, Bentone, jsem tak unavená!”

Přisunul se ke mně, ovinul mě pažemi a přitáhl k sobě, opřela jsem si hlavu o jeho prsa.

„Pojedu s tebou,” zašeptal mi do vlasů.

Černým taxíkem jsme dojeli na londýnské nádraží Victoria právě 18. února, v den výročí, kdy explodovala bomba uložená v koši na odpadky, zničila vchod do podzemní dráhy, tavernu a kavárnu. Strašlivá smrtící síla rozmetala trosky a roztříštěné sklo. IRA nemířila konkrétně na Marka. Jeho smrt nijak nesouvisela s příslušností k FBI. Byl prostě v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, tak jako mnohé oběti.

Nádraží se hemžilo lidmi, kteří dojíždějí do práce, málem mě porazili, když jsme se prodírali do hlavní haly, kde se prodávají jízdenky a informační tabule oznamují odjezdy a příjezdy vlaků. Kiosky nabízely sladkosti a květiny, člověk si tu může vyměnit peníze nebo v budce pořídit fotografii na pas. Nádoby na odpadky jsem zahlédla v McDonald’s, restauracích a obchodech, žádnou přímo v hale.

„Teď se tu nedá jen tak ukrýt bomba,” poznamenal Wesley. Všímal si týchž věcí jako já.

„Život nás učí,” řekla jsem a vnitřně se roztřásla.

Mlčky jsem se rozhlížela, holubi mávali křídly nad našimi hlavami a popobíhali za drobty. Vchod do hotelu Grosvenor byl vedle taverny Victoria, tady se to stalo. Nikdo přesně nevěděl, co Mark v tu chvíli dělal, soudilo se, že když vybuchla bomba, seděl u stolku před tavernou.

Informovali mě, že čekal na příjezd vlaku z Brightonu, měl s někým schůzku. Dodnes nevím s kým, nesdělili mi to z bezpečnostních důvodů. Údajně. Nepochopila jsem řadu věcí, například zda byl výbuch přesně načasován a jestli utajovaná osoba, s níž se měl sejít, taky zahynula. Zkoumala jsem ocelové nosníky skleněné střechy, staré hodiny na žulové zdi a klenutý vchod. Bomba nezanechala trvalé šrámy, zato poslala na věčnost pár lidí.

„Brighton není v únoru právě vyhledávané místo,” prohodila jsem před Wesleym znejistěle. „Do přímořských lázní se v tu dobu nejezdí, čekal Mark na někoho tam odtud?”

„Nevím,” odpověděl a rozhlédl se. „Udeřili tu teroristé. A Mark se terorismem zabýval. Proto byli všichni skoupí na slovo.”

„Ovšem. Mark se zabýval terorismem a zemřel při akci teroristů,” řekla jsem. „A nikdo nepomyslel na to, že by tu mohla být nějaká souvislost. Že to možná nebyla náhoda.”

Neodpověděl. Dívala jsem se na něho, na duši se mi přitížilo a najednou jsem klesala do temnoty bezedného moře. Lidé, holubi, nepřetržitá hlášení nádražního rozhlasu, všechno splynulo v oslepující, ohlušující vír, zatmělo se mi před očima. Zavrávorala jsem, Wesley mě zachytil.

„Jsi v pořádku?”

„Chci vědět, koho tu vyhlížel,” řekla jsem.

„No tak, Kay, pojďme někam, kde si můžeš sednout,” domlouval mi.

„Chci vědět, jestli výbuch bomby byl záměrně načasovaný na dobu, kdy přijede určitý vlak,” trvala jsem na svém. „Chci vědět, jestli to všechno není fikce.”

„Fikce?” podivil se.

Do očí mi vhrkly slzy. „Co když ho tím kryjí, je to jen legenda, aby mohl žít v bezpečí? V rámci programu ochrany svědků, s novou totožností?”

„Nežije.” Wesley zesmutněl a sevřel mi ruku. „Pojďme.”

Nehnula jsem se z místa. „Musím znát pravdu. Jestli se to opravdu stalo. S kým se měl sejít a co je s tou osobou teď?”

„Netrvej na tom.”

Míjeli nás lidé, nevěnovali nám pozornost. Hlučící dav se nesl jako příbojové vlnobití, zvonila ocel, jak železniční dělníci kladli nové kolejnice.

„Nevěřím, že se tu Mark s někým setkal.” Hlas se mi zachvěl, osušila jsem si oči. „Myslím, že je to jedna velikánská špinavá lež.”

Povzdechl si a uhnul očima. „Není to lež, Kay.”

„Tak s kým se setkal? Musím to vědět!” Rozplakala jsem se.

Teď se po nás lidé dívali, Wesley mě odvedl stranou k nástupišti číslo 8, odkud v 11.46 odjede vlak na Denmark Hill a Peckham Rye. Pokračovali jsme po modrobíle dlážděné rampě do haly s lavicemi a skříňkami, kde si cestující mohli uložit zavazadla. Bezmocně jsem vzlykala. Byla jsem zmatená a rozčilená, došli jsme do opuštěného kouta a Wesley mě laskavě usadil na lavici.

„Pověz mi to, Bentone,” dožadovala jsem se. „Musím to vědět. Nenech mě žít dál v nejistotě, neupírej mi pravdu,” vyrážela jsem ze sebe a polykala slzy.

Uchopil mě za obě ruce. „Zbav se jednou provždy nejistoty. Mark zemřel. Přísahám. Vážně si myslíš, že bych připustil náš vztah, kdybych věděl, že žije?” Upřímně se rozohnil. „Ježíšikriste! Jak tě může napadnout, že bych se zachoval takhle!”

„Co se stalo s člověkem, s kterým se měl setkat?” Nepovolila jsem.

Zaváhal. „Taky zahynul. V okamžiku výbuchu byli spolu.”

„Tak proč ty tajnosti s tím, kdo to byl?” Skoro jsem křičela. „Nedává to smysl.”

Znovu zaváhal, tentokrát déle, chvilku se na mne soucitně díval, vypadalo to, že se snad taky rozpláče. „Ten člověk, s kterým se Mark sešel, byla žena, Kay.”

„Taky agentka?” Nechápala jsem.

„Ne.”

„Cože?”

K poznání jsem dospívala pomalu, nepřála jsem si, aby tomu tak bylo, ale protože se odmlčel, připustila jsem si pravdu.

„Nechtěl jsem, aby ses to dověděla,” řekl. „Považoval jsem za zbytečné, aby ses trápila tím, že zemřel, když byl s jinou ženou. Bomba vybuchla v okamžiku, kdy vycházeli z hotelu Grosvenor. Neměla zabít právě jeho. Prostě se tam náhodně objevil.”

„Co to bylo za ženu?” Cítila jsem úlevu a zároveň se mi sevřel žaludek.

„Jmenovala se Julie McFeeová. Bylo jí jedenatřicet let, pracovala jako advokátka v Londýně. Seznámili se kvůli případu, na kterém Mark pracoval. Možná je zkontaktoval další agent. Podrobnosti neznám.”

Zadívala jsem se mu do očí. „Jak dlouho jsi o tom věděl?”

„Jen krátce. Mark se chystal ti to říct, nemohl jsem se do toho plést.” Dotkl se mé tváře a utíral mi slzy. „Promiň. Neumíš si představit, jak mi je. I tak ses dost natrápila.”

„Svým způsobem je to i úleva,” řekla jsem.

Mladík s tělem ozdobeným kroužky a cvočky a s vyholenými vlasy až na úzký proužek odpředu na zátylek práskl dveřmi úschovné skříňky. Počkali jsme, až s dívkou oblečenou v černé kůži ležérně odkráčí.

„Vlastně se zachoval obvyklým způsobem.” Připadala jsem si vyprahlá, stěží jsem soustředila myšlenky, ale vstala jsem. „Nedokázal se svěřit, zariskovat. Nikdy to neudělal, nikdo se toho nedočkal. Nejsmutnější je, že tím nejvíc ubližoval sám sobě.”

Venku bylo sychravo, studený vítr profukoval do morku kostí, zástup taxi před nádražím se ztrácel v nekonečnu. Kráčeli jsme ruku v ruce a koupili si dvě láhve Hooper’s Hooch, v Anglii se smí na ulicích konzumovat jen alkoholizovaná citronáda. Grošovaní koně se strážníky v sedle klapali kopyty podél Buckinghamského paláce, od St. James’s Parku pochodoval orchestr gardového pluku s vysokými čepicemi z medvědí kožešiny, lidé zaměřovali fotoaparáty a videokamery. Větve stromů se zmítaly ve větru a bubnování sláblo, blížili jsme se k hotelu Athenaeum na Picadilly.

„Děkuju.” Ovinula jsem ho impulsivně pažemi. „Miluju tě, Bentone.”

Advertisements